O obchodních válkách, Wall Streetu a třeba i Modré Karkulce

Nedá se říct, že by jsme se v Kanadě tuto zimu u kamen nudili. Potrhlá Trumpova diplomacie a ekonomika si nás vzala na mušku, a že nás nejdřív potrhlý dědek hospodářsky utluče a potom přátelsky sežere jako vlk Modrou Karkulku.

Mluvíme o Kanadě, kde z amerického pohledu Červená Karkulka je Modrá, ne protože je zimou zkřehlá, ale protože když Donald J. Trump řekne, že je modrá tak je modrá i když je furt a všude jinde a ze všech stran červená. Vlastně ani nevím jestli Trump tvrdí, že Červená Karkulka je modrá. Podstatné na tomto hypotetickém příkladu je, že je to cvok, který si vymýšlí hovadiny a dělá ve světě s odpuštěním bordel.

O co tedy jde v těch celních válkách současného amerického prezidenta. Jsou to v podstatě dvě věci. Spojené státy jsou ve velké finanční tísni, která hrozí kataklysmickou destabilizací celého finančního a měnového systému a je dnes celkem nemožné dál pokračovat v bilancích federálního rozpočtu s ročními schodky biliónu dolarů. Nějaké dramatické iniciativy k navýšení příjmů státní pokladny je tedy palčivě třeba. Nemá-li stát možnost dál zvětšovat státní dluh vydáváním nových dluhopisů, pak je třeba zajistit příjem tím ohavným ale (pro bohaté) relativně bezbolestným způsobem zvaným „daně“. V Americe kdysi v době Benjamina Franklina a dvě stě let po něm, daně a smrt byly dvě životní jistoty na které se mohl člověk spolehnot. Už je prakticky jen jedna. Velké daňové revolty, které začaly v Kalifornii koncem sedmdesátých let minulého století, se rozmohly během deseti let tak, že se staly politickým milníkem a celonárodním hnutím, které od prvních letech nového tisíciletí celkem znemožňuje republikánským politikům navrhovat a provozovat daňovou politiku úměrnou k veřejným potřebám země. To znamená, že místo adekvátního zdanění amerických jedinců a společností bylo třeba nalézt nový způsob jak zajistit potřebné příjmy státní pokladny. Myšlenka, která v jejím ranném provedení, tak svedla Trumpa k naprostým nehoráznostem, byla používat cla jako daně na zahraniční obchod, který do Spojených států dováží suroviny a zboží. Cla jsou tradičním nástrojem, kterým se země brání proti neférovému obchodování, nebo clům partnera, a v situacích kde je potřeba sáhnout k ochraně vnitřních výrobců z důvodu bezpečnosti nebo v neobvykle nepříznivých podmínkách. Používat je plošně jako náhražky k vnitřnímu zdanění je něco bez precedentu a skutečně abnormální způsob jednání. Je to proto, jak už zde bylo řečeno, že je to též způsob zdanění poněvadž cla představují nárůst cen americkým spotřebitelům. Takže co vám ten génius ušetří na daních zaplatíte v supermarketu nebu u pumpy jako přirážku v rostoucí inflaci.

Druhým důvodem k Trumpově celní politice je rozhodnuti navrátit do Spojených států průmysl a výrobní kapacity, které za předchozích administrací ve Washingtonu většinou vyvezly velké společnosti do jihovýchodní Asie a Číny v honbě za vyššími zisky. Zavedení vysokých cel má přimět podniky k návratu nebo přesunu nových firem na území Spojených států. Opět tohle je absurdní, modrokarkulkový nápad jak zneužívat cla. Trump má jistě jiné, a civilizované, možnosti jak incentivizovat společnosti k přesunu výroby. Může například nabídnout daňové zvýhodnění nebo i dočasný bezdaňový provoz. Může smluvně zajistit odbyt výrobků k potřebě státu, nabídnout výhody v užívání federálních prostředků, půdy a podobně. Ale škodit zahraničním výrobcům znevýhodněnou revalorizací jejich produktů, v náhlých, arbitrárních cenových změnách, není způsob jak v byznysu dělat přátele a získat přízeň.

Proč Trumpova cla problémy nevyřeší

V debatě ke blogu ekonomky, profesorky Kislingerové z minulého měsíce jsem poukázal na téměř okamžitý nevraživý postoj Newyorkské burzy na cla proti Kanadě a Mexiku, a Trumpově jejich okamžitém odložení. Paní profesorka vyjádřila překvapení a odepsala, že hrozba zvýšení celní ochrany by měla vést spíše k růstu cen domácích akcií. Minulý týden se prudký pokles cen opakoval na Dow Jones i Nasdaq v očekávání další várky cel na dováženou ocel a hliník, které mají přijít dnes. Myslím, že tady hraje roli několik relativně nových vektorů v chování finančních trhů. To že burzy obecně nemají rády nestabilní obchodní situaci, jakoukoliv, není nic nového. Ale co je nového, je že ve financializované ekonomice zájmy a chování investorů, jsou zcela jiné než tomu bylo v dřívějších dobách, kdy tito povětšinou hledali finanční angažmá u spolehlivých nebo velmi slibných firem dlouhodobě s výhledem nejen na zisk ze stoupajících cen akcií, ale především buď na vysoký nebo spolehlivý příjem z dividend. Dnes, burzy jsou kasína kde se hraje z velké většiny na rychlý zisk z čehokoliv a jakkoliv, a na bezpečný a rychlý návrat peněz do nového kola a novou příležitost něco někde vytřískat a z placu s úlovkem zmizet.

Do situací, kde hrozí pokles cen akcíí, finančních derivátů, a smluv na komoditním trhu, se dnes vrhají houfy finančníků, kteří s makléři dělají sázky na pokles hodnoty cenných papírů (tzv „short position“). Rostoucí počet těchto lidí samozřejmě zintezivňuje úpadkové trendy. Od začátku roku kdy Trump oznámil úmysl nastolit celní pandemonium, finanční „padáky“ převažují v takzvaných Ochranných fondech, které jsou více méně ukazately kam vane v trzích vítr. Velkým nebezpečím, od finančního bankrotu v roce 2008, je že nával „investic“ do krachu americké ekonomiky, skutečně přivede znovu zemi a s ní globální trhy na pokraj zkázy. Přesvědčivě celý proces toxických finančních machinací a jak je potírat zhoubnými finančními machinacemi vykreslil ve filmu The Big Short režisér Adam McKay. Máte-li ho možnost někde stáhnout, vřele doporučuji, máte-li zájem o cynický, nijak nenatíraný, pohled na móresy dnešní Ameriky a její vliv na svět.

Trumpovi poradci si už dnes uvědomují, že ten celý plán jak předělat americkou ekonomii zpětně na produktivní super velmoc, je vlastně úkol jak nechat vlka nažrat, aby koza zůstala celá (, nebo aby z něj Karkulka vylezla bez úhony, na barvu nehledě). Vlkem jsou tu samozřejmě nenažrané finanční trhy a kozou (Karkulkami) američtí voliči (i v tom budoucím jednapadesátém státu Unie) důvěřiví v Trumpovy pohádky. A tady je opravdu nová potíž, protože na zázraky má dědek tři roky a deset měsíců, a jak střízliví ekonomové vědí a tvrdí to je příliš krátká doba nejen na gigantickou přestavbu Ameriky a její hospodářské základny, ale vůbec na objev prvních pádných důkazů, že takový převrat je v tržní ekonomice vůbec možný. Jde tady nejenom o materiální přesun firem, ale o výstavbu nových průmyslových areálů, vybudování nových dodavatelských řetězců (a u mnoha průmyslových výrobků jde o celou kaskádu surovin, polotovarů a součástek), přizpůsobení novým nákladovým podmínkám, zajištění odbytu v novém terénu, a tak dále do aleluja. V podstatě takový přesun předpokládá nové velké investice a tady si každý podnikatel provede studii nákladů versus přínosu, a jistě v mnoha případech zjistí, že ztráta ze současného zecleného obchodu s Blázincem je stále menší než kdyby se do Blázince rovnou přestěhoval. Takže, i kdyby se Trumpovi podařilo vlka přesvědčit aby nějakou dobu hladověl, slibem že ho nechá později přežrat, koza nebo Karkulka, které už hladové jsou po delší dobu, ho zpráskají za recesi a inflaci a falešné sliby v příštích volbách do Kongresu, které jsou za rok a půl.

Takže pan Lutnick, Trumpův ministr obchodu, který připadá mnohým expertům, jako člověk který obchodu vůbec nerozumí, bude mít se cly jako způsobu jak Ameriku finančně zahojit, převeliké potíže. Trump ho nakonec vyhodí, když se mu začne věchno sesypávat.

Víte, tuhle mě napadlo jestli by se tahle absurdní fiskální anomálie, která je hlavní příčinou společenského amerického úpadku, nedala řešit prostě, ....no prostě jak se to dělalo když Amerika byla kdysi opravdou velkou, a jak by to dělal i dnes nějaký normálně uvažující a soudný člověk. Vedle Muskova Ministerstva Efektivnosti Vládní Aministrativy, za níž mu budiž sláva a potlesk, a snížení výdajů na zbrojení na polovic, za níž bych Trumpovi šel poděkovat osobně, je třeba znovu udělat Ameriku solventní normálním, tradičním způsobem, který by přestal zvýhodňovat zejména neproduktivní kapitál, velká dědictví, renty a nastolil vyšší zdanění nehorázných platů těch horních deseti procent. Nemusí daňové federální sazby jít vůbec tak vysoko jako za Eisenhowera (horní pásmo devadesáti procentní daň), ale míní-li někdo Ameriku finančně a ekonomicky opravdu vzkřísit, pak je třeba zproduktivnit nejdřív peníze a to znamená důsledně omezovat možnosti jak budovat inflační tlak, a jejich znehodnocování, daňovými úniky, spekulačními triky, a debilními Ponzi schématy, které slibují bezpracně udělat z jednoho sta dva milióny (zatímco se válíš na gauči), bez nějaké přidané hodnoty nebo přímo jak to dělala třeba Růža Ignatová, založením společnosti provozující sprosté krádeže a roztahat jí po třech kontinentech. Možný je i tento přístup.