Něco o mých (prý) pochybených názorech na Rusko a Ukrajinu

Kdyby věci byly tak jak vypadají, nebylo by třeba filosofů, řekl kdysi jeden z nich. Možná dokonce i ten filosof co potom ujišťoval svého zetě, že si je jistý tím, že není marxista. Nemusím ho jmenovat, protože všichni víme

o koho jde.

Souvislost s mým tématem spočívá v pochopení, že rozbor informací závisí nejprve a nejvíc na tom jedná-li se opravdu o spolehlivé informace. My ajťáci máme na to takovou říkanku: „garbage in, garbage out“. Slušně česky se to dá přeložit jako: „výkaly ve vstupu, výkaly ve výstupu“. A právě v tématu Rusko a Ukrajina jsou ty vstupní informace, no řekněme, „chutí rozličné“. Všiml jsem si, že s většinou lidí, kteří spoléhají na jisté informační kanály není možné mít rozumnou debatu, protože já spoléhám na kanály jiné.

Například moje sestra vášnivě věří, že uliční masakr civilistů v Buči na jaře 2022 ustupujícími ruskými jednotkami je nezvratitelným faktem. Video bylo na ČT1. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to co viděla - na vlastní oči - byly pouze mrtvoly na ulici a k tomu komentář, že to udělali Rusové, před tím než utekli. A že aby to byl fakt, muselo by se to vyšetřovat trochu jinak a z obou stran. Marně. Rozčílila se tak, že jí stoupl tlak, čímž byla debata ukončena bez komuniké.

Jiný případ byl můj kamarád z gymplu, který pošetile srovnával Ruský vpád na Ukrajinu se srpnovou invazí 1968. Já na to, že to je jiný kontext, že mezi tím se Sověti (dejme tomu Rusové) stáhli, Svaz se rozpadl, a potom se jim NATO rozlezlo do bývalých satelitů a baltských republik, ač Gorbačevovi slíbili, že od sjednoceného Německa se aliance nerozšíří ani o krok. A samozřejmě, že Rusové vyskakovali, když si začal Washington a Londýn brousit zuby na Ukrajinu a rychle se zabydleli v Kijevě. Hovoříme tedy ne o Praze, ale o části Veliké Rusi, a navíc legendární kolébky Ruska jako státu. Marně. Ač kámoš je akademik, nechtěl přiznat paralelu v obviňování Miloševiče v dobyvačnosti, zatímco mu Clinton a Kohl vesele bombardovali Bělehrad, odtrhávali Kosovo a spojence na Černé Hoře. „Wir müssen Serbien in die Knie zwingen“, jak to popisoval Kohlův ministr Klaus Kinkel. Marně. Nepomohl ani bezvadný srbský vtip z té doby. V něm v noci Mira (Markovič) cloumá Slobodanem (Miloševičem) a povídá: „Vstávej Slobo, v ulici jsou už američtí vojáci“. Slobo zabručí, doušourá se k oknu a pak zpátky do postele, a jak se obrací zády od ženy, kárá ji: „Co blbneš ženská, dyť to jsou naši pohraničníci“. (Mimochodem: tuhle anekdotu jsem slyšel na Solovjovově Večeru asi rok před invazí. Jeden host tam kritizoval pasivnost Putina v jednání se Západem, jako varování, aby nedopadl jako Miloševič.)

Z druhé strany to nemám moc dobré ani u mých ruských a otevřeně proruských kamarádů tady v Ottawě. Já sice s nimi povětšinou souhlasím, ovšem mám výhrady, v něčem dosti velké.

Jak říkal Klaus, Putin se vidí jako „otloukánek“, což zdaleka jeho věci nepomáhá. Lavrov loni v Indii sklidil posměch když tvrdil, že Rusko se snaží ukončit válku, kterou proti němu rozpoutal Západ. Lavrov je velmi chytrý pán a zkušený diplomat, který umí dobře anglicky. Tedy nebylo důvodu k divoké nadsázce, když by bývalo stačilo říct, že Západ od rozpadu Sovětského svazu vede proti Rusku agresivní politiku, a s Ruskem na Ukrajině (jako před tím v Jugoslávii) hraje hru s nulovým součtem, což je pro Moskvu naprosto nepřijatelné. Jestli nevíte proč je to pro Moskvu nepřijatelné, povím vám to. Existuje řeč Winstona Churchilla v BBC z října 1939 – velmi známá řeč - ano ta c v ní tvrdil, že Rusko je hádanka, zabalená do mystérie, uvnitř velké záhady. Řekl přesně toto: „It cannot be in accordance with the interest of the safety of Russia that Germany should plant itself upon the shores of the Black Sea, or that it should overrun the Balkan States and subjugate the Slavonic peoples of south eastern Europe. That would be contrary to the historic life-interests of Russia.“ (Nemůže být v souladu se zájmem bezpečnosti Ruska, aby se Německo usadilo na pobřeží Černého moře nebo aby přemohlo balkánské státy a podrobilo si slovanské národy jihovýchodní Evropy. To by bylo v rozporu s historickými životními zájmy Ruska) Místo směšné nadsázky, Lavrov mohl citovat Churchilla a říci, že na věci se nezměnilo nic kromě jména západního hegemona.

Jiná věc, která není ným kámošům po chuti, je něco čemu říkám Putinova hra na schovávanou, tedy jeho nezájem otevřeně a závazaně formulovat cíle Federace, a myslím tím zejména teritoriální požadavky Ruska o navrácení území Novoruska, které Sověti přidělili Ukrajině. (Tohle se sice trochu změnilo minulý měsíc ale stejně.) Většina proruského komentariátu, který znám, tvrdí že není „špetka důkazů“ o tom, že Rusko před invazí mělo plány jakkoliv měnit hranice dále, i.e. kromě Krymu což je pro Rusy fait accompli. Ovšem, špetka důkazů (of prof. Johna Mearsheimera „there is not a scintilla of evidence...“) o tom je. A tou je Putinův esej o Historické jednotě ruského a ukrajinského lidu (ruská verze je v Kanadě nedostupná bez VPN) z léta 2021. V něm, ruský prezident tvrdil, že Rusko při formaci bolševické Ukrajiny bylo „okradeno“. Já sám jsem zpočátku nevěřil, že by bylo v ruském zájmu hranice měnit. Z analýz, které jsem četl největší dojem na mě udělaly ty, které tvrdily, že původní invazní plán byl nulovat rok 2014 kontra-převratem, tj. rychle obsadit Kijev, vyhnat prozápadní vedení a nastolit na jejich místo místní hochy spřízněné (nebo alespoň smířené) s ruskou verzí svých dějin. Ukrajina (mínus Krym, Luhansk a Donětsk) by pokračovala dál jako nezávislý stát, ale „zfinštěný“ (ve smyslu neutrálního Finska, jakým donedávna bylo) a „denacifikovaný“ , tj. bez pomníků Bandery a Šukeviče, a bez ambicí vstoupit do NATO a EU. Bylo by to podobné řešení, kde přímá anexe je zavržena ve prospěch přijatelnější verze místní suverenity, podobně jako v Kosovu, Jižním Sudánu nebo v Bengálsku. Ovšem napíše-li někdo, že jeho stát byl někým okraden, natož prezident profesí právník, pak je nutné konstatovat, že právním principem nedotknutelnosti hranic bude zastrašen daleko méně než právník Obama hranicemi al-Asádovy Sýrie. Daleko méně jistě proto, že hranice posovětské Ukrajiny leží v územích bývalých ruských státních celků, jistě daleko blíž než je Deirezzor k Rio Grande. Mimochodem: závazek Ruské Federace v Budapešťském memorandu respektovat hranice Ukrajiny vzdá-li se země jaderného arsenálu, je platný pouze za předpokladu rebus sic stantibus, tedy jestliže věci zůstanou tak jak jsou. Jak vysvětlil bývalý americký velvyslanec v Moskvě Jack F.Matlock, tento princip mezinárodního práva nemůže být uplatňován jestliže se aliance NATO rozšiřuje přes sliby Rusku a později přes jeho protesty.)

Nicméně, původní ruský plán na Ukrajině ztroskotal a náhradní nebyl zřejmě jiný, než rychle vybudovat a opevnit „pevninový most“ na Krym a současně předstírat světu, že v Istanbulu s ukrajinskými vyjednavači připravují nějaké smysluplné dohody. Jistě uznávám, že je pokrytecké Rusy obviňovat z dvojakosti, po tom jak se k jeho zájmům Západ choval třicet let, a zejména v „plnění“ Minských dohod. Ovšem mýtus o takřka hotové bratrské dohodě s Ukrajinou, kterou v posledním momentě zhatil Boris Johnson, koluje v proruských kruzích dál, a je všemožně podporován z Kremlu. Stačí se ale podívat co se v průběhu istanbulského jednání dělo v obsazeném Chersonu a Záporoží. Určitě to nevypadalo tak, že Rusové mají v úmyslu odtamtud odejít. Dva měsíce po konci jednání, ruský ministr obrany Šojgu hlásil prezidentovi dokončení „сухопутного моста“, pevninového mostu na Krym, po kterém volali přední strategičtí analytici v zemi od roku 2014 jako nezbytnou součást v obraně poloostrova. Navíc, samozřejmě, tu byla otázka vody ze severo-krymského kanálu na kterou nové zemědělství Krymu absolutně spoléhá šedesát let. Ukrajinci ji zastavili přehradou v Kalančaku v roce 2014. Ruská armáda jí vyhodila do povětří první den invaze, jako první věc v pořadí důležitosti. Že by rozhodnutí Kremlu anektovat bývalé Potěmkinovy vesnice na Dněpru najednou spadlo z nebe?

Malé vyhlídky na mírovou dohodu

Jenou z nejchytřejších věcí, kterou jsem od zavilých odpůrců Putina kdy slyšel, byla hláška Máši Gessen před šesti lety, že jedinou válku se Západem, kterou si ruský prezident přeje je ta rétorická, ne ta ve které by vozili dvacetileté kluky zpátky domů v pytlích. V jiných odhadech Putinova charakteru, které Máša publikuje (v USA), je holka vedle, ale v tom, že v té podstatné věci války je Putin „maminčin“ je podle mne velmi dobrý odhad. Putinova nechuť ke krvavé válce s Ukrajinou je zřejmá od momentu, kdy na jaře 2014 zakázal Donbaským milicím Strelkova vstup do Mariupolu (v té době s minimální obranou). Když o šest let později město ruské dobrovolnické jednotky dobyly za velkých ztrát a zbývající útvar Azovců byl v pasti železářského kombinátu, vydal rozkaz Šojguovi Azovstal ztečí nebrat, pouze místo obklíčit tak „što by mucha něproletěla“. Kadyrovci tam vtrhli stejně. Přes všechnu ubohou propagandu o Putinovi jako masovém vrahovi, západní výzvědné služby spoléhají na jeho dnes už notorickou averzi k významné riskantní iniciativě , a plánujíí eskalační akce, jakou je například současný vpád do Kurské oblasti, podle toho.

Ovšem, je myslím třeba rozumět, že Putinův osobní postoj k válce není ta nejpodstatnější věc. On se po dlouhém váhání rozhodnul pro válku a bude jí vést dál. Zřejmě buď do smrti nebo do doby, kdy odčiní svoji „chybu“ v představě, že Americko-britský převrat od Majdanu vyhasne stejně tak jak vyhasla před tím Juščenkova Oranžová revoluce a že není třeba pro to z Ruska něco dramatického dělat. Důležité pro Putina je pouze to co je přijatelné pro širší ruskou veřejnost a jeho popularitu u ní. Takže nakonec tím rozhodujícím elementem je názorový amalgám elit Moskvy a Petrohradu, kolem něhož se formuje širší konsensus země. V něm panuje zatím víceméně rovnováha mezi „jestřáby“, kteří chtějí zpátky celé „ukradené“ Novorusko až k Tiraspolu na Dněstru, a ruskou verzí chcimírů (blahoslavení nebo oni synové Boží slouti budou. Ev.S.Matouše 5:9) , kteří by se spokojili s těmi čtyřmi oblastmi, které si Federace připojila na podzim roku 2022. Myslím, že Putin by nakonec uhádal doma ten menší územní nárok, jestliže Ukrajina přistoupí na centrální ruské podmínky. Stáhnout se ale odkudkoliv z těchto území není pro něj ani jeho nástupce myslitelné. Rusko překročilo Rubikon.

Prozatím to na nějakou opravdovou dohodu nevypadá. Zlomový moment jistě nepřijde z Kijeva, pro jehož současnou vládu jakákoliv teritoriální změna správy na moskevskou je anatema. Putin se se Zelenským nemůže dohodnout na ničem a zřejmě bude dobývat dál vesnice směrem k Dněpru dalekonosnými údery, a dál vést vyšetřovací komise do bezpečnostních výpadků v obraně proti terorismu.