Kanada volí...proč zase Liberály?

V Kanadě na odhad výsledku federálních voleb je jen zřídka třeba křišťálovou kouli nebo Magistra z politologie. Letos ale nepotřebujete ani cikánku nebo někoho s Bakalářem z věštectví.

Zářídil nám tady Donald Trump, že konzervativci letos Liberály nevystřídají, protože jejich styčné body s MAGA hnutím na jihu se ukázaly politickou sebevraždou. Důvod je známý. Trumpovi prdlo v kouli, když z vtipálkování s nemožným Trudeauem, který se mu přijel poklonit do Lážo Plážo ještě před jeho inaugurací, udělal ústřední bod své politiky se svým severním sousedem.

Před dvěma dny se provalilo, že Trump v prvním telefonátu s novým ministerským předsedou Mark Carneym, opakoval řečičky o Kanadě jako 51. státě U.S.A., a že Liberální nástupce mu nebyl schopen říct, že s ním ve své funkci nebude hovořit pokud ten blud nepustí z hlavy a ať mu zavolá až si sežene na Kanadu jiného poradce. Ukončit hovor. Nebyl schopen se mu chlapsky postavit, což je ta první věc, kterou celá Kanada od nového ministerského předsedy očekává a které se jí téměř jistě od Carneyho nedostane. První předpoklad efektivnosti, je sebevědomí a sebedůvěra, které nová vedoucí osobnost zcela jistě postrádá. Z předvolebních výstupů Carneyho je vidět jeho dlouholetá zkušenost s debatami ve správních radách, ovšem jeho vypočítavost a přílišná opatrnost se nabízejí v hledátku jeho politické premiéry okamžitě.

Co se týče domácí politiky, Carney nabízí jen mlhavou vizi: slibuje zlepšenou účelovou imigrační politiku, novou orientací ve vniřním a zahraničním obchodu, a soustředěnou pozornost na stavebnictví dostupného bydlení. A daňové úlevy, samozřejmě. Nic moc, a nic z čeho by se nedalo vybruslit někam jinam, nebo (nejspíš) do starých liberálních kolejí blahosklonné šmejdířské korupce.

Konzervativci to historicky nemají v Kanadě lehké. Jejich strana byla v minulosti jen zčásti konzervativní. Do začátku millenia tu byla strana Progresivních Konzervaticů, což by byl všude jinde rozpor v termínech, ale tady jde prostě jen o dickensovsky charitativní pohled na chudinu, ze kterého vzešli politici nazývaní „Red Tories“. Tahle partaj ale přišla v niveč, anžto a jelikož ve své politice tíhla příliš blízko k Liberálům, a Kanaďané většinou preferovali originál. Opravdoví konzervativci, tedy politici, rozeznatelní of Liberálů se znovu seskupili z přetvořené Reformní strany na západě Kanady, a vskutku se jim podařilo vytvořit a udržet celkem solidní vládu devět let za Stephena Harpera. A potom se opět začali opičit po Liberálech a těžil z toho Justin Trudeau devět let, než se zase objevil nějaký politik s politikou, kterou bylo lze odlišit od Liberálů.

Pierre Poilievre, který dnes vede stranu také ovšem není konzervativec ve všech směrech. V Kanadě tohle není možné, tedy není možné pro politika nebo stranu, který/á chce uspět. V zemi totíž existuje velmi silný konsensus, ani ne tak mezi lidem v ulicích ale v elitách, který prostě vyřazuje jisté názory jako nevhodné, a mají prostředky k tomu , aby je prosazovaly v médiích jako konsensus všeobecně. Jediný politik v Kanadě který se staví liberálním šiboletům jako jsou stejnopohlavní manželství a „kulturní genocída“ původního obyvatelstva, je Maxime Bernier, jehož strana má podporu pod 2% obyvatel. Prostě, Kanada na rozdíl od Států nezná „krajně pravicové“ elementy mezi voliči jakými jsou na jihu označovány libertariární kruhy, evangelické křesťanské církve, tradiční konzervativní skupiny jako Dcery americké revoluce, Tea Party politické odnože, Proud Boys, atp. Konzervativní pozice jsou v Kanadě proto křehčí a vystavené smrštím falešné liberální přetvářky, která, např. v roce 2015 svrhla celkem slušnou a rozumnou vládu Harpera, a nahradila jí politikou výstavní morální ctnosti, která za deset let zničila v zemi ekonomickou produktivitu, federální finance, sociální a zdravotní zabezpečení, a dostupnost bydlení. Stalo se to povětšině díky absurdním prioritám v nátlaku na rasové kvóty v zaměstnaneckém výběru a v imigrační politice. V tomhle by jistě Pierre Poilievrova vláda mohla něco vylepšit, i když mám pocit, že k žádným opravdu potřebným zásadním změnám by nedošlo.

Poilievre však zklamal na celé čáře tím, že nenašel způsob jak čelit Trumpovi, a okamžitému narativu Liberálů, tedy, že konzervativci hodlají zemi přivést do podobné politické a společenské roztržky v jaké jsou momentálně Státy. Konzervativní premiér Ontaria Doug Ford způsob našel a svoje volby vyhrál přesvědčivě. Na rozdíl od něho, Poilievre stále jen odrážel útoky Liberálů, a po tom co mu Carney vzal vítr z plachet zrušením benzinové daně, se jen pouštěl do marných spekulací jak předstihnout Liberály ve slibech daňových úlev. Že by si mohl něco půjčit z lektůry NDP, místních socialistů, tak jak to Trump úspěšně dělal Demokratům v sugesci, že je lepším zastancém pracujícího lidu než oni, to ho nenapadlo. Několik zajimavých návrhů se mihlo kolem přitrvzení městských zónovacích pravidel, moratorií nebo kvót na luxusní kondominia, nebo přímo subvencování provincií (pod které stavebnictví spadá) na výstavbu nových jednotek ve velkém. NDP s tímhle nevyšla, protože je to strana novodobých levičáků, jejichž průbojnějšími zájmy jsou transgender, Hamás, a Chalistán. Poilievre na nějaký přitažlivý plán ale neměl. Zřejmě určitým tahům v politice příliš nerozumí. Nechal se převálcovat starou garniturou která si o vyhazov přímo žebrala. A že by mohl něco převědčivého vytáhnout na Trumpa, na to bohužel nevypadal.

Takže stojíme v Kanadě na prahu nové kapitoly ve vládě Liberálů, vedené tentokrát sice ekonomem a bankéřem z povolání, ale ze kterého kouká spíš korporátní žongléř a šejdíř než pragmatický politik politiky středu. K dobru se zdá tady pouze, že jeden z těch politických operátorů, kteří hýbali anonymně politickými pózami Justina Trudeaua z pozadí, je nyní v čele šiku a neschovává se za nemožného šaška, který tu Liberální boudu na nějakou dobu málem zboural. Dobra je to ale tuším málo.