Jak hodnotit důvěryhodnost zpráv o Rusku a Ukrajině

Berte tento článek, jako cokoliv na danné téma, se špetkou soli. Je to můj vlastní způsob jak se prodírat kouřovými clonami, ohazování hnojem, názory propadlé nějaké klinické závislosti i bohapustým kecáním, k vlastnímu náhledu

na svět. Návody to jsou dobrovolné, a nijak nezaručuji, že vám to nějak pomůže vytvořit si soudný obraz světa. Faktorů je samozřejmě víc. Úrověň vzdělání, zájem, sečtělost, duševní zdraví a vůbec vše co je dáno shůry, jsou věci daleko důležitější než jakákoliv pomůcka, kterou vám tady mohu nabídnout.

Podívejte, v mém věku (78) mě toho už moc nerozhází. Opravdových novinek je opravdu málo, a většinou v oněch různých nových průpovídkách rozeznávám starej vercajk na masové manipulace. Někdy jsou v novém obalu, někdy ani to ne. Vezměte třeba tézi zvanou „multipolární svět“. Mnoha lidem, kteří v Česku už objíždějí osmou pneumatiku, tohle jistě připadá pouze jako obměna „bratrství národů a proletářského internacionalismu“, jež se u nás vykládala jak před socíkem s lidskou tváří tak i po něm, v době normalizace. Takové pohádky by ale nedělaly dojem třeba na Samuela Johnsona, známého britského esejisty a lexikografa 18. staletí, který prohlásil, že nikdy neviděl aby ve dvojici mužů, kteří se právě seznámili, jeden z nich neměl po půlhodině navrch. Znal lidskou duši velmi dobře.

Není expert jako expert

Nedávno jsem poslal svůj esej, ve kterém jsem kritizoval ruskou „maskírovku“ kolem istanbulských jednání, známému belgickému odborníkovi na Rusko, Gilbertu Doctorowovi, který často vystupuje v prokremelských podcastech (Napolitano, Nima, Diesen) a televizních pořadech (předinvazní Rusko, Irán, Indie). Profesor mi pochvalně odpověděl a naší koespondenci dokonce potom věnoval téměř celý jeden svůj blog. Není to poprvé co jsem měl s profesorem Doctorowem debatu a on je jeden z odborníků na Rusko, ke kterým mám respekt protože nejsou v závěsu nějaké ideologie, nebo okatě názorem na zakázku.

Většinu lidí v dnešním světě velmi často zaskočí objevy, nad kterými by v době mého klackovství nikdo ani nemrkl. My jsme rozuměli, že je několik druhů komoušů, tj. ti kteří tomu věřili, a ti kteří to hráli, buď z korytářského prospěchu nebo strachu o kariéru, ti co to dělali aby pomohli dětem atp. Naopak komouši, tedy ti chytřejší, dovedli rozeznat, kdo je opravdu režimu nebezpečný, tedy kdo na tom co jde proti opravdu dělá, a kdo se jen veze na tom co je v módě. Dnes ale žijeme v době, kde se okamžitě informace slučuje s názorem, a kde jsou jen dvě možnosti. To co se říká jnebo píše je buď pravda nebo je to dezinformace. Jiná možnost jako není. Proto když napíšu, že někdo vystupuje v prokremelských podcastech, a zároveň chválí kritický postoj k některým aspektům ruské politiky - bude to u mnoha lidí nad jejich vstřebávací schopnosti.

Přitom to není složité. Tedy v zásadě neznamená, že když někdo má politický názor, který je ve finále proruský, že to musí být Putinův nohsled nebo jeho děvka (ï když po pravdě paní Lisková si o ten přídomek někdy loudí), že nuance jsou stále možné, a že právě ty oddělují opravdové experty od mediálních posluhovaček. Především jde o to, jestli v dnešní době je stále ještě třeba mít na věc vlastní názor, založený na faktech a realitě a ne na nějakých předepsaných formulkách a historicky falešných malovánkách. Já mám za to, že je to třeba. Proto dál třeba pilně rozlišuju mezi experty a ideologickými pošuky. S jednimi totiž dialog není možný.

Pět věcí kterým bych se vyvaroval

Putinologie. Tímto termínem chápu nejenom démonizování ruského prezidenta ale jakékoliv očerňování ruských počinů a iniciativ, které se okamžitě Putinovi připisují z neznalosti jak soudobá ruská společnost, vláda a zákony fungují. Odkud termín pochází nevím ale poprvé jsem ho zaregistroval v článku Keith Gessena před osmi lety (Ten je mimochodem ukázkou, že je možné se k Putinovi stavět jak kriticky tak pravdivě a civilizovaně). Příkladem ošklivé Putinologie je např. novinářka Anne Applebaumová, manželka polského ministra zahraničních věcí, Radoslawa Sikorského, která opakovaně popisuje ruského prezidenta jako „násilníka“ (a thug). Ovšem vrcholným podnikem Putinologie, po mém soudu, bylo jeho obvinění a zatykač vydané Mezinárodním trestním soudem v Haagu před třemi lety, za hromadné „únosy“ ukrajinských dětí z Donbasu do Ruska. Tohle představuje také druhý bod varování, tedy úmyslné falšování ruských záměrů aby vypadaly jako hrůzná zločinnost.

Ve skutečnosti se nejednalo o únos, ale evakuaci dětí z existujících nebo možných bojišť. Iniciativa silně připomínala britskou akci „Krysař“, evakuaci osmi set tisíc londýnských děti na venkov první dny po vyhlášení války Hitlerovi, aby se předešlo jejich úhoně v bombardování města. Celá záležitost je v Rusku spravována „dětskou ombudsmankou“ Lvovou-Bělovovou, a několik stovek dětí bylo z Ruska vráceno rodinám příbuzných na Ukrajině když o ně požádaly, někdy prostřednictvím Kataru. Většina evakuovaných byly ale děti z dětských domovů a internátů v Doněcku a okolí, v mnoha případech sirotci z občanské války, kterou proti povstalcům Ukrajina vedla od roku 2014. Bohužel, nějaké rozumné mediální zpracování této věci jsem v českém mainstreamu neviděl, a pochybuji že existuje. Hloupá a zlomyslná rusofóbie je na pořadu dne dál. Kdyby se to totiž dalo do normálu soudně uvažujícího člověka, musel by soud v Haagu nesmyslné obvinění Putina a Lvové-Bělovové z hromadného únosu dětí zrušit.

Jako nepotřebný brak bych také ignoroval pokusy z druhé strany dotvrzovat body, které mají celkem jasný úmysl buď zastírání nebo přetírání zjevných zájmů a cílů Kremlu. Jedním z takových případů jsou tvrzení amerických profesorů Johna Mearsheimera a Jeffrey Sachse, že Rusko nemělo na počátku invaze na Ukrajinu žádné teritoriální požadavky. Jak jsem vyložil ve svém blogu (v odkazu shora), toto je neudržitelná téze, protože tři dny před vyhlášením SVO, Putin podepsal uznání nezávislosti Doněcské a Luhanské republiky, výslovně v hranicích obou oblastí a zavázal se k pomoci „osvobodit“ tato území od ukrajinských „okupantů“. Samozřejmě tedy, že Rusko mělo od počátku jasný cíl přemalovat hranice v tomto po-Sovětském prostoru. Jak to mělo být původně, nevíme.

Se zapíráním úsilí o posun hranic též souvisí předstírání, že kdyby Ukrajina podepsala v Istanbulu dohodu s Rusy v roce 2022, k dalším teritoriálním ztrátám by nedošlo. Toto je velmi populární téze na proruských podcastech právě proto, že ji nelze vyvrátit. Je to laciné kontrafaktické přitakávání ruské propagandě, která má zájem na tom, aby možný výsledek přetahování vnitopolitických frakcí v Rusku vypadal jako trest za zavilou ukrajinskou zlovůli. Ovšem Rusové vědí moc dobře, že Zelenský jim odepsat žádné území nemůže, protože mu Dmytro Jaroš za ty opravdové nacíky hrozil, že jestli to udělá bude viset v Kyjevě na Bankové.

Posledním mým příkladem nedůvěryhodnosti jsou téze o rychlém ukončení války. Válka samozřejmě může skončit rychle nějakým nečekaným politickým zvratem nebo kolapsem. Zcela jistě ale to nebude z následujících dvou důvodů.

Nebude to proto, že se Rusko zhrouti z nějakých pekelných sankcí vymyšlených v hlavách jakou vlastní americký senátor Lindsay Graham. Lidé, kteří opravdu sledují co se ve světě děje vědí, že sankce na odběratele ruské energetiky by znamenal velký, celosvětový odpor, který by Amerika těžko mohla ustát, zejména po ústupcích, které si na Trumpovi vymohla před týdnem Čína. Jestliže Peking vystrašil Ameriku prakticky zastavením obchodu po vyhlášení 145% cla, co by se asi dělo, kdyby Trump nastavil pětisetprocentní? A k tomu připočtěte Indii. Též může být důležité, že se v přípravě na schůzku G7 sešli v Kanadě ministři financí a bankéři centrálních bank. Viděl jsem interview s Christinou Lagardeovou a vypadalo to, že má něco za lubem. Komuniké ze schůzky ale nenaznačuje, že by se připravoval nějaký frontální útok na Trumpa stran zbývající šestky, na to aby nasadil ty drastické sankce proti Rusku. Spíš půjde o to zmírnit nepokoj kolem tarifů.

Na druhé straně je též je velmi nepravděpodobné, že Rusko podnikne nějaké velké vojenské operace, které by ukončení války urychlily. Opět tohle je oblíbené téma některých proruských blogerů a podcasterů, tedy těch jejichž byznys spoléhá na závislost klientely která se nemůže dočkat velké pabědy. Tentokrát tihle informační zdrojové nějak zaručeně vědí, že Putin chce vrhnout do vřavy dvě zbrusu nové armády se čtvrt milióny nových vojáků. Ovšem kromě zbožných přání a sáhodlouhých výkladů kolem Putinova pozvání armádních velitelů na večeři (což dělá každý rok) a jmenování nového vrchního velitele (starý šel povinně do důchodu), to zrovna nevypadá, že by ruský president měnil strategii, která vcelku funguje a udržuje zatím všechno pod kontrolou k všeobecné spokojenosti. Dokonce na té večeři Putin generálům řekl, že považuje za svou povinnost dodávat Rusku „jak kanóny tak máslo“. Myslíte, že tohle by řekl lampasákům, kdyby měl v úmyslu pustit je z uzdy? Já rozhodně ne.