Magický pátek 13.

Zdravím blogery. Rád bych se s Vámi podělil o svůj zážitek. Nejsem zrovna člověk pověrčivý, ale pátek 13. ve mě vždycky vzbuzuje trošku mystična a nebezpečí. Již několikrát se mi potvrdilo, že v tento den je lepší být obezřetný a ve střehu. Když ještě den před tím zkouknu v TV film Nezvratný osud je jasno, na pátek 13. si beru dovolenou.:-)

Už jsem se viděl, jak krásně lenoším, užívám si den volna v pelechu sledováním krásných filmů a mazlení se svým broučkem, když v tom mi zazvoní telefon. „Jirko, je potřeba, abys dojel na prodejnu. Dva kolegové nepřišli do práce, jsou nemocní. Nějaká střevní viróza nebo co.“ No, to mi ten den pěkně začíná. Moc se mi nechtělo, ale po dlouhém přesvědčování a příslibu klidné směny jsem podlehnul. „Fajn, já tedy dorazím, ale jen jako prodavač, žádná manuální potencionálně riziková práce!!!“ „Dobře“, ujistil mě kolega. Takže jsem se obléknul a vyrazil na cestu. Pracovní směna probíhala celkem v pohodě, manuální práce se mi zdárně vyhýbala, občas mi něco vypadlo z ruky, ale jelikož mám "obě ruce levé", tak jsem to nepřisuzoval magickému datu, ale spíš své nešikovnosti.:-) Směna se blížila ke konci, a jak už to v pátek večer bývá, tak kolegové zmizeli jako pára nad hrncem a já zůstal na prodejně sám s vedoucím. „Ukliď, prosím, mobily a kamery z vitríny.“ „Fajn“, souhlasil jsem. Kdo jiný by to měl udělat, vždyť jsem tady zůstal poslední. To byla má první osudová chyba.:-) Vzal jsem klíčky od vitríny a otevřel ji. To byla má druhá osudová chyba.:-) Oba díly vitríny vypadly a mě nenapadlo nic inteligentnějšího, než to chytit nohou.:-( Sklo se mi samozřejmě špičkou zabodlo do boty. Oba jsme s vedoucím zůstali jako opaření. Vůbec jsem v tu chvíli nic necítil, jen jsem věděl, že je zle. Sundal jsem boty (díky bohu za ochranou obuv od vietnamců) a zůstal stát v šoku. Milimetr vedle a byl ze mě invalida. Až po chvíli jsem si uvědomil, jaké jsem měl velké štěstí. Na úklid střepů jsem vážně neměl náladu a tak jsem si to pomalou chůzí hrnul na zastávku MHD. Hlavně si nezapomenout koupit jízdenku, říkal jsem si v duchu. Jak jinak automat byl nefunkční. Fajn, koupím si jí u řidiče, nechám vydělat dopravní podnik. „Jednu jízdenku, prosím.“ Platím 50Kč. „Bohužel nemám drobný“, odvětila řidička. A než jsem stačil říct, „To je dobrý“, zavřela mi dveře. Šalina se rozjela a já rezignovaně usednul. Neuběhnuly ani 3 minuty a slyším tu nehorší větu, co jsem mohl v tu chvíli uslyšet "REVIZE JÍZDENEK". Neměl jsem ani sílu utíkat.:-) Díky bohu zde bylo snad víc černých pasažérů než těch platících, takže jsem využil situace a nenápadně vyklouznul hned na příští zastávce. Takže konec dobrý, všechno dobrý. Jo mimochodem, peníze ušetřené za revizora jsme ten den propili s přáteli. Tak to byl můj nejšílenější pátek 13.:-)