Chlupatý terorista

Jmenuji se Sára. Jsem roztomilé, blonďaté štěňátko zlatého retrívra. Moji rodiče mi říkají Blbko z Olomóca. Jsou to takový dva dospěláci, co se mě snaží převychovat, ale v naší domácnosti prostě vládnu jáááááá.

Můj typický den začíná mezi 5 až 6 hodinou ráno. To se pěkně připlížím ke dveřím a packama zaťukám na mámu s tátou. No, dělají, že tam nejsou, ale já je stejně slyším, na mě si jen tak nepřijdou. Když škrábání a ťukání nezabere, což se stává poměrně často, tak jim zazpívám jednu ze svých oblíbených psích písní. To probudí i mrtvého :-D Jako první to většinou vzdá maminka. Tatínek je potvora odolná, toho probudí, jen když za ním vletím do postýlky. Ale to je pak nějaký nevrlý a nechce si se mnou hrát, jen mi dokola něco opakuje, čemu já nerozumím. Když je má člověčí rodinka probuzená, tak mě jde vyvenčit. Mnohdy sama nevím, kdo koho venčí, jestli oni mne, nebo já je. Vyjdeme ze dveří a já si to namířím buď ke schodům, pokud jdu s tatínkem, nebo do výtahu, pokud jdu s maminkou. Ona je taková lenošnější, víte? Když zdárně vyjdeme před barák, už z dálky slyším křik svých chlupatých kamarádů a kamarádek. Občas spolu zablbneme, prohodíme pár štěků a jdeme s dospěláky na procházku. Ti dospěláci jsou vážně komičtí. Taťka na mě pořád křičí: „Sáro, bobek. Sáro, bobek.“ Tak se aspoň vyčůrám, ať mu udělám radost. Po malé procházce mě taťka zatáhne do baráku, kde to už vře. Mamka s taťkou pořád někam pospíchají. „Sáro, ne, že provedeš nějaké vylomeniny.“, volá tatínek z dálky. „Já, ne! Jsem přeci andílek.“ A nahodím svůj roztomile lišácký kukuč. Dveře se zabouchnou a já si na chvilku zdřímnu. Probudím se za pár hodin plná elánu a hned mě honí mlsná. Mám tady vodu, granule, takové hnědé kuličky, co vypadají, jak moje bobany, ale chutnají o poznání lépe. No nic, mrknu se, co mi tady nechali človíčci. Čumáčkem šmejdím v koši. A ejhle, ono to hapalo a z koše na mě vypadla spousta laskominek na hraní. Obal od salámu, kapesníček, kelímek od jogurtu, šlupka od banánu a pár dalších věcí. No, na delší dobu se pořádně vyřádím. Vysílená skopičinami znovu usínám. Probouzí mě až šramot za dveřmi. A jéje, naši se vracejí. Ti ale budou nemile překvapeni. Pro jistotu nahodím svůj smutnej, provinilej kukuč, abych to zase neschytala. Jen z dálky slyším řev. „Sárušo, ty trubko, co jsi to zase udělala!“ Smutně se zadívám na mamku, která se mě vždycky zastane. Hold my holky vždycky držíme při sobě. A taťkovi zase nezbude nic jiného, než zmlknout a ten čurbes uklidit. Hodím na něj kukuč s výrazem, „Jen uklízej, panáčku, jen uklízej. Však počkej, jen co se otočíš, bude to hnedle zase venku, tím si buď jistej.“, a naštvaně zalézám zpátky do pelechu. “ Takhle ničit výtvor mé celodenní práce. Jen si nemysli, pomsta bude sladká, to si pamatuj. Jsem přeci Sára, tvůj chlupatej terorista.“