W. A. Mozart, Don Giovanni, Dramma giocoso, opera o dvou dějstvích - průvodce operou

Don Giovanni je základ kulturního dědictví evropské civilizace a pokud to někdo zpochybňuje, měl by se nad sebou zamyslet. Opera byla složena pro Prahu, měli bychom na to být hrdí.

W. A. Mozart, Don Giovanni, Dramma giocoso, opera o dvou dějstvích

Libreto napsal italský básník Lorenzo da Ponte

S Donem Giovannim moje okouzlení klasickou hudbou nepřímo začíná a je to moje velká láska.

Koupila mi to mamka v roce 1984, když mi bylo nějakých 14 let. Nejdříve jsem měl trochu problémy se tím prokousat. V kombinaci s ruskou reedicí Verdiho Trubadúra, což byla Karajanova verze s Leontyne Price, se to pak skokově zlomilo a od té doby „jsem ten divný tvor“, který má rád to „šakalí vytí na hranici ultrazvuku“. Láska k opeře jde potom ruku v ruce s láskou ke klasické hudbě, a to mi bývá dále přičítáno k tíži a jsem klasifikován jako blázen.

A já odpovídám, Don Giovanni je základ kulturního dědictví evropské civilizace a pokud to někdo zpochybňuje, měl by se nad sebou zamyslet.

Opera byla složena pro Prahu a měli bychom na to být hrdí.

Příběh je mixem lehké komedie a děsivého hororu a přináší morální poučení, že každý nakonec sklidí důsledky svého chování a že zlo bude vždy po zásluze potrestáno.

Je to jedna z nejlepších oper, které kdy byly napsány. Mísí se zde prvky Mozartovských kudrlinkových melodií s vážnějšími motivy a dramatickými výstupy, které pak převálcuje finále opery s Komturem. Scéna s Komturem je jedna z nejtemnějších scén napříč operní literaturou a umí být velmi děsivá.

Vždy mi přišlo zajímavé, že zde Mozart vede v podstatě hlavně tři zpěvní mužské hlasy a orchestrální doprovod, který je v zásadě úplně jednoduchý.

Libreto opery napsal italský básník a dramatik Lorenzo da Ponte (10. března 1749 – 17. srpna 1838).

Libreto vychází z divadelní hry Giovanniho Bertatiho „Don Juan Tenorio“, která byla uvedena v Benátkách v roce 1787.

Pražská premiéra opery proběhla ve Stavovském, čili Nosticově divadle. Premiéra byla plánována na 14. října 1787, ale divadlo ten večer navštívila arcivévodkyně Marie Terezie, vnučka císařovny Marie Terezie. Vedení divadla usoudilo, že premiéra není dostatečně připravena a ten večer byla „pro jistotu“ uvedena jiná Mozartova opera „La Nozze di Figaro“.

Mozart měl údajně poněkud špatné svědomí, že premiéru nestihl, a tak alespoň osobně dirigoval náhradní představení Figarovy svatby.

Don Giovanni měl tedy potom premiéru 29. října 1787.

Jestli si vzpomínáte na starý TV seriál „F. L. Věk“, Mozart dokončil některá čísla opery den před premiérou – předehru. Byl evidentně malinko nezodpovědný.

A než se pustíme do rozboru děje, zmíníme legendu, která se jmenuje Cesare Siepi.

Tento legendární italský basista považoval Giovanniho za svoji signaturní roli a chtěl si „střihnout“ tuto roli v divadle, kde proběhla premiéra. Akce proběhla v roce 1965. V té době bývalo zvykem, že kritiky v novinách druhý den měly tendence výkony zahraničních hostů tak trochu shazovat. Ještě jsem to zažil, vždy se napsalo, že to docela ušlo, ale že výkony jiného českého pěvce XY byly mnohem lepší.

V tomto případě to noviny ani nezkusily, bylo to prostě příliš zdrcující. Kritiky úplně upřímně napsaly, že jediný, kdo se Siepim udržel plnohodnotně krok, byl legendární pěvec Karel Berman. Já byl v té době ještě dávno na houbách. Vzpomínky mých přátel, kteří to viděli, jsou ale kouzelné a patří do sféry tzv. „operní latiny“.

A než se pustíme do rozboru díla, měl bych jednu poznámku. Opera má jen dvě dějství, ale je docela dlouhá. Určitě není dobrý nápad vzít nějaké dítě na tuto operu bez předchozí přípravy. Dnešní uši nejsou na operní zpěv zvyklé a délka opery bez přípravy umí být opravdu otravná. Je nutné si pořídit předem nahrávku alespoň s výběrem scén. Pokud nejsem operní tvor jako jsem já, unudí vás opera bez tohoto kroku až k smrti. Pouze připravený divák si odnese plnohodnotný, ba někdy až životní zážitek. Tohle platí zcela obecně pro jakéhokoli diváka, a tedy i pro mě a pro vás. Platí to pro jakoukoli operu, kterou neznáte. A já to samozřejmě dělám jako první, a to jsem viděl desítky představení. Když ale něco neznám, je předchozí příprava nezbytná. Vy se jistě ptáte, proč byste to dělali. Ono se vám to vrátí měrou, kterou nečekáte. Jsem si vědom, že vám to přijde absurdní. Ale to není.

Ještě bych upozornil, že v principu existují dvě verze, původní pražská a pozdější vídeňská. Liší se to v úpravě, krácení, vynechání a doplnění árií. Dnes se typicky uvádí kompromisní verze mezi nimi a já se do rozboru nebudu pouštět.

Děj

1. Dějství

Sluha Leporello (bas) čeká před Komturovým domem na svého pána Dona Giovanniho, který se do domu vloupil ve snaze svést Komturovu dceru Donnu Annu (soprán). Leporello je bodrý prostý muž a před domem tak trochu žehrá, že si jeho pán uvnitř užívá a on musí čekat venku.

Zálety se vyvinou špatně, na scéně se objevuje starý Komtur a Giovanni, který má na obličeji masku, řeší Komturovy výhrady ke svému chování kordem. Komtur, jsa smrtelně zraněn, Giovanniho proklíná. Na scéně se zjevuje snoubenec Dony Anny, don Ottavio (tenor) a zdrcená Anna po něm žádá, aby jejího otce pomstil.

Následuje další obraz, na scéně se zjevuje Dona Elvira, kterou Giovanni kdysi svedl (některé inscenace tvrdí, že je to manželka). Elvira přichází na scénu se vstupní árií Ah, chi mi dice mai (Christa Ludwig) a Giovanni, jsa okouzlen, se pokouší Elviru oblbovat, protože ji nepoznal. Když je identita Elviry odhalena, Giovanni zbaběle prchá a nechává Leporella, aby Elviře vysvětlil, že on, Don Giovanni, má poněkud potíže s hypersexualitou.

A zde přichází legendární katalogová árie, kde Leporello vykládá Elviře, kolik jeho pán v té které zemi přefikl žen. Árie staví jakékoli romantické principy na hlavu. Navíc je to zcela báječná rozcvička na italské číslovky – Madamina Il catalogue questo (Fernando Corena).

Giovanni a Leporello prchají před Elvirou a narazí na vesnickou svatbu Zerliny (soprán) a Maseta (bas). Giovanni bojuje s akutním záchvatem chtíče a obluzuje nevěstu, Zerlinu. Zároveň pověřuje Leporella, aby Maseta dotáhl někam do hospody. A skutečně se mu téměř podaří Zerlinu zblbnout v duetu, který všichni znáte: Là ci darem la mano (Nicolai Ghiaurov a Mirella Freni). Já se bez mučení přiznávám k alergii na tento duet, protože to zpívají úplně všichni, kdykoli dostanou šanci, ale jisté je, že je to krásné.

Záchvaty Giovanniho erotického vzrušení přeruší Elvira, která se naštvaně zjevuje na scéně a má evidentní chuť vyškrábat Giovannimu oči, Ah! fuggi il traditor! (Kiri Te Kanawa).

Ottavio a Anna žádají Giovanniho o pomoc při hledání Komturova vraha. Giovanni se na to ale tváří dost divně, vrahem je přeci on. Během Giovanniho neurčitého vykrucování si Anna spojí dvě a dvě a dojde jí, že vrahem je don Giovanni. Anna znovu přísahá vrahovi pomstu a Ottavio slibuje pomoc. Anna zde má velmi náročnou sopránovou árii Or sai chi l’onore (a zkusíme někoho, kdo není u nás až tak znám, zkusíme Carol Vaness, Ottavio je Jerry Hadley).

Don Ottavio se snaží Annu trochu uklidnit a má zde árii Dalla sua Pace (Jerry Hadley).

Zerlina se smiřuje s Masetem (Batti, batti, o bel Masetto).

Giovanni zve svatebčany k sobě na zámek a my máme možnost si zde naplno uvědomit, že je Giovanni jeden z nejnegativnějších charakterů napříč operní literaturou. Jeho nevkus dosahuje morálního dna, on se svých plánů na svedení Zerliny nevzdal. Je zde Giovanniho árie Fin ch’han dal vino a zde jsem vám zcela nenápadně podsunul legendární filmový záznam z představení ze Salzburku 1954, kde představení vedl legendární dirigent Wilhelm Furtwangler. Giovanniho jste asi poznali, je to tam ještě k tomu napsané. Je to: Cesare Siepi.

Společnost, Anna, Elvira a Ottavio jdou Giovannimu ostře po krku Bisogna aver coraggio.

Ten se však nenechá rozhodit a s mečem v ruce prchá.

2. Dějství

Giovanni se opět nepoučil. Teď má spadeno na komornou Donny Elviry. Aby ji získal, vymění si šaty s Leporellem (klasická operní převlékačka) - Ah taci, ingiusto core!

Leporello v šatech pána má za úkol odlákat Elviru, což se mu daří až nečekaně dobře. Nakonec ji odvádí z domu pryč.

Giovanni v šatech sluhy zpívá pod oknem jednu z nejkrásnějších milostných písní, doprovázenou mandolínou: „Deh, vieni alla finestra“. Já, když píšu tyhle přehledy, někdy opravdu netuším, koho bych vybral a poslouchám desítky verzí. Tahle árie je velmi efektní a já tady opravdu nevím, koho vybrat. Proto zkusíme skupinovou prezentaci. Budu moc rád, když mi napíšete, kdo se vám nejvíc líbil.

Giuseppe Taddei

Samuel Ramey

Ezio Pinza

Cesare Siepi

Thomas Quasthoff (Koncertní verze)

Nicolai Ghiaurov

Sherrill Milnes

Ten jeho medový hlas doprovázený drnkáním mandolíny je přesně to, čemu žádná (nejen Mozartova) komorná neodolá.

Masetto dostává tak trochu po čuni.

Giovanni (stále v převleku za sluhu) narazí na Maseta, který vede ozbrojenou skupinu vesničanů a chce Giovanniho zabít. Giovanni je ale lstivý, pošle vesničany na falešnou stopu a chudáka Maseta řádně zmlátí.

Na scénu přichází Zerlina a zmláceného novomanžela utěšuje v árii „Vedrai, carino“.

Leporello, stále v šatech DG, je však zadržen Zerlinou, Annou, Ottaviem a Masetem, kteří ho chtějí jako Giovanniho zlikvidovat. Leporello s úlevou sděluje, že on ale Giovanni není. Společnost je překvapena a Leporello proklouzne pryč.

Don Ottavio opět přísahá pomstu Giovannimu a má zde nádhernou árii „O mio tesoro intanto“.

Vnitřně rozložená a naštvaná Elvira zde zpívá árii Mi tradì quell’alma ingrata (Leontyne Price)

Hřbitovní scéna – Tady končí sranda

Giovanni a Leporello se potkávají v noci na hřbitově u hrobky Komtura. Giovanni se hlasitě vysmívá svým protivníkům. Najednou se ozve hlas sochy: „Tvůj smích skončí před úsvitem!“ Leporello se klepe strachy, ale Giovanni, v záchvatu naprosté arogance a pýchy, donutí Leporella, aby sochu pozval na večeři. Tohle bych doporučoval určitě nedělat, zvát sochy na večeři se nevyplácí.

„O statua gentilissima“ – tento duet je mrazivý. Socha odpoví prostým: „Ano.“

Finále – Večeře s duchy

Giovanni hoduje ve svém paláci (orchestr v pozadí hraje hity tehdejší doby, Mozart si tam dokonce drze vloží citaci ze své Figarovy svatby). Elvira naposledy přichází a prosí ho, aby změnil svůj život. On se jí vysměje. Poté přichází ON, přichází Komtur. Klepání na dveře. Komtur vchází do sálu ne jako člověk, ale jako kamenný kolos.

Tady se tvůrci filmu Amadeus dopustili mystifikace, že je to nějaká projekce Mozartova tatínka. Prosím, já doopravdy nemám na to stále dokolečka tohle vyvracet. Je to nesmysl.

Scéna s Komturem: toto je jedna z nejtemnějších scén v historii. Orchestr nasadí mrazivé akordy z předehry. Komtur žádá pokání. Giovanni, držící sochu za ledovou ruku, křičí své poslední: „NE!“

Země se otevírá, šlehají plameny a Giovanni je stažen do pekel.

Samuel Ramey, Ferruccio Furlanetto a Kurt Moll.

Dá se to pekelně podělat. Já jsem sice vcelku přítelem českých překladů libret, ale jedna z prvních verzí Giovanniho, kterou jsem viděl v divadle, byla v češtině v nějakém archaickém překladu.

Komtur: „Tak kaj se již!“

Giovanni: „Neeeeee!“

Komtur: „Tak kaj se již!“

Giovanni: „Neeeeee!“

Komtur: „Tak kaj se již!“

Giovanni: „Neeeeee!“

„Meeeeee!!... prosím, dost!“ Bylo to šíleně komické.

Na závěr je klasická artyčoková paráda Ah, dov’e il perfido?… Elvira odchází do kláštera, Leporello do hospody atd.

Nahrávky

Není v mých silách, abych prošel všechny nahrávky této opery.

Nejdříve bych zmínil ty, kterým je dle mého názoru lepší se vyhnout.

· Erich Leinsdorf (1960), Cesare Siepi, Birgit Nilsson, Leontyne Price, Fernando Corena, Cesare Valletti, Wiener Philharmoniker.

Zvláštní, tomuhle se vyhnout? S tímhle obsazením? Ano, bohužel mi to připadá strašně těžkopádné a nemozartovské. Ten úžasný cast je zcela utopen pod tíhou Vídeňské filharmonie.

· Herbert von Karajan (1986), Samuel Ramey, Anna Tomowa-Sintow, Agnes Baltsa, Kathleen Battle, Gösta Winbergh, Ferruccio Furlanetto, Alexander Malta, Paata Burchuladze, Chor der Deutschen Oper Berlin, Berliner Philharmoniker.

Tohle by bylo skvostné, nicméně je zde problém, a to je ranná digitální technologie, kdy nahrávka ve špičkách zní jako mletí skleněných střepů. Některé remastery to tedy řeší, ale když na to narazíte, nemáte nejmenší představu, který to je remaster.

Nyní opustíme vody zmaru a dostaneme se mezi doporučené nahrávky.

· Josef Krips (1955) Suzanne Danco, Lisa Della Casa, Hilde Gueden, Anton Dermota, Cesare Siepi, Fernando Corena, Kurt Boehme, Walter Berry With The Chorus Of The Vienna State Opera And The Vienna Philharmonic Orchestra Conducted By Josef Krips

Byl by to možná kandidát na referenční nahrávku. Zvuk je však vzhledem k době vzniku omezen.

· Carlo Maria Giulini (1960) Eberhard Wächter, Joan Sutherland, Luigi Alva, Gottlob Frick, Elisabeth Schwarzkopf, Giuseppe Taddei, Piero Cappuccilli, Graziella Sciutti, Philharmonia Orchestra And Chorus*, Carlo Maria Giulini

Je to považováno za referenční nahrávku a já nemám v úmyslu to rozporovat.

· Karl Böhm (1967) Dietrich Fischer-Dieskau, Ezio Flagello, Birgit Nilsson, Peter Schreier, Martina Arroyo, Martti Talvela, Reri Grist, Alfredo Mariotti, Orchester Des Nationaltheaters Prag, Karl Böhm

Možná bych se nebál to zařadit před Giuliniho. Kvalita je podobná, jen je technicky o něco novější.

· Karl Böhm (1977) Sherrill Milnes, Anna Tomowa-Sintow, Teresa Żylis-Gara, Edith Mathis, Peter Schreier, Walter Berry, John Macurdy, Dale Düsing, Wiener Philharmoniker - Karl Böhm

Tohle se mi až zase tak nelíbí. Oproti předchozí verzi je to takový divný odvar, kde není žádná chyba, jen to nenechá stopu.

· Otto Klemperer (1966), Nicolai Ghiaurov, Christa Ludwig, Claire Watson, Mirella Freni, Nicolai Gedda, Walter Berry, Paolo Montarsolo, Franz Crass, New Philharmonia Orchestra And Chorus – Don Giovanni.

Tohle je na pomalejší notu a je to určitě skvělé. Jen mě to nechalo na židli.

· Daniel Barenboim (1992) Furlanetto, Tomlinson, Salminen, Heilmann, Pertusi, Cuberli, Meier, Rodgers, RIAS-Kammerchor, Berliner Philharmoniker.

Překvapivě dobrá verze, ale opět mi to nijak více neutkvělo. Pro definitivní verdikt bych si to musel poslechnout znovu, a to se mi nechce.

Pak jsou zde filmové verze a záznamy z představení.

Je zde tento film, který je velmi dobrý. Režisér Joseph Losey (1979)

Pak je zde tento Karajanův záznam z představení. Cokoli jsem řekl špatného o přidružené studiové nahrávce, zde neplatí a patří to mezi skvosty. Zvuková stopa byla nahrávána zřejmě jinou technologií než standardní studiové vydání.

Pak zmíním záznam představení dirigenta Wilhelma Furtwanglera z roku 1955… zde je nutno počítat s technickými omezeními dané dobou vzniku.

A protože mám občas rád nějaké drobné kontroverze, uvedu kontroverzní televizní inscenaci Petera Sellarse z roku 1990, kde se příběh odehrává v americkém Bronxu. Po úvodním šoku z poměrně divně pojaté inscenace jsem usoudil, že se mi to líbí. Hlavní devizou jsou zde dva Afroameričané Eugene a Herbert Perryové v ústředních rolích.