Vzorový kus mého románu

Rozhodl jsem se, že sem zkusím dát kousek. Je mi jasné, že neznáte kontext a nevíte, kdo je kdo. Ale zde to myslím nevadí. Tento úsek mi připadá docela legrační – je to takový potrhlý world-building.

Příběh se odvíjí nelineárně a skládá se z deníkových záznamů různých lidí. Zpočátku všichni bojují proti hlavnímu záporákovi, šílenému vědci Marianu Vickersovi, který sídlí na kosmické stanici Hrůn.

V simulovaném prostředí Hrůnu žijí kopie vědomí skutečných historických osobností. Já v průběhu románu, který má přes milion znaků, dovolil Vickersovi, aby se polepšil. Ale to teď není důležité. Následující pasáž je spíš brána jako komická vsuvka. Je mi jasné, že text je v podstatě ptákovina, ale to mi nevadí.

Doktor Jack Jones – deník

Mimo záznam – datum a čas není znám

Motivátor – klonování Annais – k Tetrillům – přistání – oltář – nové perspektivy – setkání s Tetrilly – tetrillská společnost – Peugeot – parlamentní kritarchie – večeře – Dolly Butter – renta - Vickers

Vickersův motivátor! Tohle mohl vymyslet jen naprostý úchyl. Ovlivňuje to moje uvažování, myšlenky a činy. Stačí jen pomyslet na něco, co se Vickersovi nelíbí, a vyvolá to šílenou ataku bolesti. Rozhodl jsem se utéct k Tetrillům. Ann a Larissa sice byly dobrá parta, ale proti Vickersovi neměly šanci. Můj motivátor by mě časem donutil, abych je naprášil Vickersovi.

Ann jsem věřil, ona ty Vickersovy rovnice vyřeší. Sice mi vůbec není jasné, co s tím pak holky budou dělat. Ony už si ale snad poradí.

Když Annais přinesli tak zraněnou, s amputovanými rukama a nohama, provedl jsem klonování a celkovou rekonstrukci. Musím se přiznat, že jsem si ušetřil práci. Naklonoval jsem celé tělo. Ann jsem celkově vylepšil, dal jí lepší mozek, lepší tělo, nádherné ženské křivky. Potom jsem převedl její vědomí do nového těla. Bylo dost legrační, jak mi Ann potom děkovala, že má nové ruce a nohy transplantované bez jizev. Kdyby věděla, že její starou tělesnou schránku jsem čestně pohřbil… snad se to nikdy nedozví.

Škoda, že jsem se detailněji nezeptal, kde Ann přišla k tak hroznému zranění. Řekli mi, že to bylo v bitvě. Asi v bitvě s Vickersem. Její nová tělesná podoba, ta nádherná něžná ženskost, mě opravdu nadchla. Je mi sice skoro 80 let, ale stále jsem muž. Jsem na své dílo hrdý. Snad se Ann bude líbit.

Dělalo mi sice starosti, proč to Vickers chtěl. Snad ji neplánuje nějak týrat nebo snad znásilňovat, to by mě mrzelo.

Napadlo mě, že bych utekl k Tetrillům. Byl jsem s Tetrilly svázán osudem. Byl jsem u toho, když je Vickers při nepovedeném experimentu s neurokonzolí stvořil. Cítil jsem se za to tak trochu odpovědný.

Po tom nevydařeném pokusu poslal Vickers Tetrilly červí dírou někam hodně daleko – a ještě dozadu v čase. Moje snaha k nim utéct byla zdánlivě ztracená. Nevěděl jsem, kde vlastně jsou.
Bylo mi to líto a zdálo se, že to nemá řešení. Hrál jsem si s klonováním, testoval účinky auxinů a cytokininu na růst buněk a tvar lidského ucha v klonovacím tanku.

A pak Ann vyřešila Vickersovy rovnice. Vickers zuřil a běsnil. Bohužel jeho přepadové komando vletělo ke mně právě ve chvíli, kdy jsem měl v tanku asi dvě stě lidských uší.

Vickersovi se to vůbec nelíbilo. Prohlásil, že jsem úchyl a zrůda. Od něj to tedy sedělo. Zřejmě má něco proti uším. Zavřel mě do kapsle a poslal k Tetrillům za trest. Heuréka!
Vickersovi lidé mě narvali do vesmírného člunu. Nakonec jsem se doprošoval. Útěk k Tetrillům byl můj sen, ale náhle jsem si uvědomil, že jsem už starý a že mě změna prostředí vlastně děsí.

Vickers se rozeřval, že jsem kašpar. Pak přes neurokonzoli přenastavil něco na motivátoru. Poté zavřeli dveře modulu a člun se odlepil od Hrůnu do závoj mezihvězdného prachu který stanici maskoval. Nebyli jsme v neprostoru, ale v realitě. Celý dojem byl falešný,

Viděl jsem obrovskou kotvu Landauova kotvícího pole a Teslův energetický konvertor. Obojí žhnulo děsivou energií, která tím procházela.

Napadlo mě také, proč lze z neprostoru čerpat energii do reality a obráceně. A jestli těmito výměnami nemůžu na sebe přilákat někoho, koho bych raději nepotkal.

Kosmický modul se pomalu vyhoupl z ochranného krytu Landauova pole. Vše kolem mě získalo vatové obrysy, jako by se věci rozpíjely do mlhy. Pocítil jsem zvláštní změnu, jako by se vesmír na okamžik přetočil naruby. Měl jsem dojem, že modul pohltila obrovská kosmická krajta – a zase ho vyplivla. Vyplivla ho do sametové černi, opustili jsme prachovou mlhovinu. Rozhlédl jsem se. Byl jsem poblíž Saturnu, poblíž místa, kde byla původní hornická kolonie, kterou Vickers tak nešťastně proměnil v Tetrilly.

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Přemýšlel jsem, co Vickers sleduje a proč jsem se vynořil právě zde. Než jsem si stačil problém promyslet, prostor se začal deformovat. Obrysy hvězd se prodloužily a celá podstata reality se zachvěla. Došlo mi, že jsem právě vletěl do červí díry. Jen jsem si to uvědomil, byl jsem na druhé straně nad zelenou planetou Tetrillů.

Přistání proběhlo automaticky. Modul dosedl na povrch planety, tlaky se vyrovnaly a dveře se pomalu otevřely. Vyšel jsem po schůdkách ven.

Ohlédl jsem se zpět k modulu a zůstal v šoku. Za modulem stál obrovský oltář. Na oltáři visel obraz tetrillského boha. Zavrávoral jsem a upadl. Bůh měl moji podobu. Nebylo o tom pochyb. Málem jsem omdlel; nevěděl jsem, co to má znamenat.

Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Jen já, oltář a cizí planeta. Připadal jsem si starý, bezmocný a směšný. Proč mi tohle Vickers udělal?

Sedl jsem si na blízký kámen a přemýšlel, co dál. Oltář s mojí podobiznou stál na kopci, který se tyčil vysoko nad tetrillskou aglomerací. Rozhlédl jsem se a nechápal, co vidím. Moje hornická kolonie bývala prostá, jen lidé a šachty. Ale město pode mnou… to bylo něco jiného. Hypermoderní metropole, domy lesknoucí se v záři slunce, sklo a kov v odvážných tvarech. Špice mrakodrapů se vzpínaly k obloze jako píšťaly gigantických varhan — symetrické, temné a zlověstné.
Kolem nich se rozprostíralo ekonomické centrum města, změť hran, barev a pohybu. Dál pak, jako cákance barvy rozstříknuté na plátně, se rozlévaly rezidenční čtvrti menších domů a vil.

Město pulzovalo životem. Pozemní i letecká doprava bzučela jako roj včel. Na horizontu jsem zahlédl rychlovlak, který se v mžiku přehnal po periferii. Napadlo mě, jak dlouho tu Tetrillové museli být, aby se dokázali takhle vyvinout.

Po cestě se blížila skupina Tetrillů. Přiznám se, že jsem se jich bál. Klesl jsem do prachu a sklonil hlavu. Zastavili se přede mnou a k mému překvapení si také klekli.

Pomalu jsem zvedl oči. Vypadali přesně tak, jak jsem si je pamatoval: ještěři připomínající přerostlé agamy, celé sytě zelené. Těžko uvěřit, že to kdysi byli lidé.

Vstal jsem a narovnal se. Pokývl jsem a řekl: „Dobrý den, přátelé!“ Hned jsem si uvědomil, jak hloupě to zní. Ale pak mě napadlo, že je to přece jen lepší než legendární klišé: „Odveďte mě prosím ke svému veliteli!“

Tetrillové však stále leželi v prachu a třásli se. Došlo mi, že jsou ochromeni hrůzou. Přistoupil jsem k nim. V čele skupiny ležela – pokud jsem to dokázal rozpoznat – Tetrillka. Natáhl jsem ruku a uchopil její pařát. Nebyl to jemný dotek lidské dlaně, ale hrubá tlapa s drápy, krytá zelenými šupinami – rohovitými a voskově lesklými.

Zvedl jsem ji z prachu a pronesl několik konejšivých slov. Vzhlédla ke mně a já zalapal po dechu: měla překvapivě lidské oči. Z úst jí vyrazil trojitě rozeklaný jazyk. Pak zvedla pařát k malé krabičce zavěšené na krku, stiskla tlačítko a zakašlala. Překladač zapraskal a vychrlil:

„Ó Bože, Jonesi… propadli jsme peklu?!“

Polkl jsem a pomalu odpověděl: „Z pekla jsem právě utekl. A jsem rád, že jsem se vrátil domů.“ Překladač to věrně zopakoval v jejich jazyce.

Tetrillka zaklonila hlavu, jazyk jí kmitl mezi zvláštními rty. „Domů?“ zachrochtal přístroj.
Skupina se nesměle zvedla z prachu a obklopila mě. Dívali se na mě svýma lidskýma, a přesto cizíma očima. Bylo to zvláštní – znepokojivé, a přesto mě strach opustil.

Řekl jsem jim, že jsem právě utekl z pekla Mariana Vickerse. Sotva zaznělo jeho jméno, Tetrillové se znovu sesunuli do prachu cesty a třásli se děsem. Ujistil jsem je, že tady Vickers není a že se nemusí bát. Váhavě se tedy zvedli a znovu si mě prohlíželi.

„Nejsem bůh,“ poznamenal jsem, „a jestli vám to nevadí, docela bych si potřeboval odskočit. A kdybyste mi dali něco k jídlu, určitě bych se nezlobil.“

V tu chvíli se začali smát – pravým, nefalšovaným lidským smíchem, který zněl nečekaně civilně. Jen jeden z nich se nesmál. Mlčky se odvrátil a smutně odcházel od skupiny.

Zavolal jsem na něj a zeptal se, co se stalo. Odpověděl, že jeho náboženský proud právě prohrál a že nyní mu nezbývá, než ve volném čase čistit moji obrovitou sochu na Náměstí Trojklanného jazyka… kartáčkem na zuby. Spor byl o barvu obrouček mých brýlí. Zastánci červených obrouček vedli spor se zastánci černých obrouček. V tetrillské historii se na červenoobroučkáře pořádaly pogromy a mezi znesvářenými frakcemi se vedla řada náboženských válek. Čas náboženské spory zčásti otupil. Moje obroučky byly bohužel černé. Sáhl jsem do svého příručního zavazadla a dal nešťastníkovi nový kartáček.

Moji noví přátelé mě odvezli do města. Jeli jsme moderním elektromobilem, který k mému překvapení nesl značku Peugeot. Ještě podivnější bylo, že nápis byl napsaný obyčejnou latinkou.

Když jsem se na to zeptal, vysvětlili mi, že společnost Peugeot je tak starobylá, že jí nezávislý tribunál udělil zvláštní výsadu používat „písmo bohů“.

To mě zarazilo. Nezávislý tribunál? Tetrillští přátelé mi pak trpělivě začali vysvětlovat, že jejich politický systém se nazývá parlamentní kritarchie.

Nezávislé tribunály vždy s porotou, tzv. tribunály výkonné moci, zde rozhodují úplně o všem a úplně na všechno existuje soudní rozhodnutí. Nezávislost těchto tribunálů posuzují tribunály dolní sněmovny, které posuzují soudní rozhodnutí tribunálů výkonných a dbají na přísné dodržování právních předpisů zákonodárného tribunálu. Činnost všech těchto tribunálů pak posuzuje nezávislý kontrolní tribunál, který má vzhledem k ostatním právo veta.

V čele tetrillské společnosti pak stojí předseda nejvyššího tribunálu. Tato funkce je víceméně procedurální, předseda nejvyššího tribunálu nemá žádnou výkonnou moc. Dělá prd, a právě proto je nejvyšší morální autoritou v zemi.

Zeptal jsem se svých nových přátel na jména. Překvapilo mě, že byla překvapivě pozemská, byť s určitou výhradou. Vůdkyně skupiny a zároveň předsedkyně nejvyššího zákonodárného tribunálu se jmenovala Kolčava Geddová. Tohle jméno bylo ještě docela normální. Její mladší zástupkyně se však jmenovala Gorila Bicepsová, což mi přišlo o něco horší. Zbytek skupiny pak byl vlastně ochranka zmíněných dvou žen. Ochranku vedl náčelník policie Pěstil Nabouchal, jeho zástupce pak byl Čoklík Chytil. Další členové ochranky byli dva muži: Oxid Žhavil a Žralok Sežral. Poslední členkou naší skupiny byla Žirafa Ptakopysková.

Jména mi přišla natolik zvláštní, že jsem se svých přátel musel zeptat na jejich původ. Vysvětlili mi, že vycházejí z fragmentu náboženského traktátu jednoho z tetrillských proroků, jistého Jafrona Foukala.

Traktát se skládá z několika sešitů. První nese název Seznam povolených jmen IUPAC. Druhý sešit se jmenuje Brehmův život zvířat. Třetí sešit má titul Vašek, největší božan v naší třídě. A poslední, nejméně srozumitelný, sešit nese název Průvodce světem opery.

Bohužel se všechny sešity dochovaly ve velmi špatném stavu a o jejich skutečný smysl se tetrillské soudní dvory dohadují už dva tisíce let.

Když jsme dorazili do města, cítil jsem se vyčerpaný. Mým hostitelům to bylo jasné, a tak se zeptali, zda nemám hlad a žízeň. Přiznal jsem, že ano. Skončili jsme v tetrillské restauraci s poněkud výmluvným názvem „U Tetrillského pařátu.“

Nechal jsem si doporučit místní specialitu. Číšník bez mrknutí oka navrhl čenich hlubokomořského orla na zeleném koření z Beethoveniánu. Jako příloha byly podávány brambory. Překvapilo mě, jak se na tuto planetu dostaly. Moji přátelé mi vysvětlili, že při prvních přesunech červími dírami byli horníci přeneseni i se svými osobními zavazadly. Jeden z nich měl v kufru vzorky bramborových hlíz, které ukradl na výstavě „Mars živitel“. Brambory se ujaly a staly se tetrillským národním jídlem.

Pokrm chutnal výtečně. Zapíjeli jsme ho hořkým ležákem z fermentované cizrny. I cizrna sem prý dorazila podobným způsobem jako brambory.

Nejvíce mě však zaskočilo, že výši spropitného musel schválit lokální minitribunál.

Před spaním se mě moji hosté zeptali, zda si na večer přeji dámskou společnost. Zaskočilo mě to. Před očima se mi mihly jejich pařáty, šupiny a rozeklané jazyky – a rychle jsem se omluvil.

Tetrillové se však jen pobaveně usmáli a vysvětlili, že jednou za několik desítek let se mezi nimi narodí standardní lidská žena. Taková osoba je sice považována za svatou, ale když dospěje do věku na vdávání, je to problém – lidští muži se Tetrillům nerodí. Proto ji čeká jen izolace a simulace. „Kdybyste ji přijal,“ vysvětlovali, „zachránil byste ji od osudu, který by neunesla.“

Namítl jsem, že je mi osmdesát a žádný tobogán se mnou už nezažije. „To si nechte od cesty,“ mávli pařátem. Bylo vidět, jak napjatě čekají na odpověď.

Ach jo. Osudem zmučená ubohá dívka… Nakonec jsem přikývl.

Na pokoj mi pak přišlo asi dvacetileté černovlasé zelenooké sexuální torpédo. „Ach bože, ta mi dala. A já mám zítra vést diplomatická jednání o zničení Vickerse!“

Ráno jsem se probudil a ono „torpédo“ mi s odzbrojujícím úsměvem sdělilo své jméno. Jmenovala se Dolly Butter. Zároveň mi oznámila, že včera večer stihla domluvit s tetrillskou Komisí pro omlazování nepříjemných žlučovitých staříků naklonování mého těla.

Než jsem stačil protestovat, už to běželo. Poprvé jsem měl možnost zakusit ten pocit z druhé strany – z pohledu objektu, nikoli experimentátora. Řekli mi, že vzhled bude zachován, jen se vrátím biologicky na 32 let.

A pak to přišlo. Ostří nože mi přetnulo krční tepnu. Vteřinu jsem si myslel, že je to definitivní konec. V mém čase okamžitě, ve skutečnosti za pár hodin, jsem se však probudil v novém, svěžím těle.

Otočil jsem se zpět k biokonzoli. Na lůžku leželo to, co kdysi bývalo mnou. Vedle displej hlásil „dokončeno“ a Dolly na mě spokojeně mrkala. Teprve tehdy jsem si všiml některých změn, které si podle všeho přiobjednala – a ke kterým se raději nebudu vyjadřovat. Ach moje nové slipy s krtečkem. Budu je muset vyhodit.

Zaplavila mě směs pokory a znechucení sebou samým. „Tak takhle se tedy musela cítit Ann, když jsem ji vylepšil já.“

Tetrillský tribunál mezitím oficiálně potvrdil můj božský status. Já i Dolly jsme tak získali doživotní rentu ve výši patnácti tisíc turbolarů ročně. V tu chvíli jsem se musel zastavit a zapsat několik doplňujících informací.

Planeta Tetrillů se jmenuje Turbos a obíhá kolem svého slunce Turberosu. Na první pohled připomíná Zemi: má oceány, pohoří a rovníkový pás. Jenže Turberos je o něco chladnější než naše Slunce – proto jsou polární čepičky větší a obyvatelná zóna menší.

Jeden tetrillský den trvá 27 hodin a rok má 387 dní. Protože rovina ekliptiky je téměř kolmá, neexistují zde roční období.

Na Turbosu žije pět miliard Tetrillů, sjednocených ve státě Tetrillos s hlavním městem Dolby Angeles. Stát se dělí na 62 samosprávných kantonů. Každý má vlastní soudní tribunál s porotou, jehož předsedové mají výjimečné postavení. Rozhodují v běžných občanských sporech prakticky od stolu – obvykle pomocí věštění z vnitřností hlubokomořského orla.

Bylo soudně rozhodnuto, že všechny kantony – stejně jako hlavní město – budou mít naprosto stejný počet obyvatel.

Tetrillové se zároveň dělí na kasty. Tento systém má hlubokou tradici a po staletí je dodržován s náboženskou přísností. Překročit kastovní hranice je možné jen ve výjimečných případech, například při sňatku nebo darování orgánů – a to pouze tehdy, když to schválí nejvyšší soudní tribunál. Nutno podotknout, že podané žádosti bývají prakticky vždy zamítnuty.

Nejnižší kastou jsou programátoři, systémoví analytici a weboví designéři – zkrátka kdokoli, kdo má co do činění s počítači. Tato kasta je všeobecně opovrhovaná. Pokud si obyčejný Tetrill opře smeták o programátora, je tento smeták nadosmrti kastovně ponížen a Tetrillové ho nesmí používat k úklidu příbytků příslušníků vyšších kast. Samozřejmě lze požádat soudní tribunál o kastovní rehabilitaci takového smetáku. Je však nutno podotknout, že tato žádost bývá zpravidla zamítnuta.

Nemá smysl vypisovat všechny kasty. Stačí dodat, že nejvyšší tvoří soudci a soudní zapisovatelé. Standardní roční příjem člena této kasty činí zhruba čtyři tisíce turbolarů. V tomto kontextu mi tedy přiznaná renta – patnáct tisíc vostrejch chechtáků ročně – připadala jako „fakt vejvar“.

Začal jsem svoji diplomatickou misi. Postupně jsem jim kapku po kapce implementoval jed do myslí. Cíl byl jasný: aby se vypravili proti Vickersovi. Ani to nedalo moc práce. Jeho jméno tu odjakživa symbolizovalo absolutní zlo.

Tetrillové tedy k mé radosti rozhodli, že Vickerse zničí. Jenže bylo tu několik problémů. Jeho stanice Hrůn byla v neprostoru a já neměl nejmenší tušení, jak se tam dostat. Ani jsem pořádně nevěděl, kde vlastně jsme a jak je daleko do Sluneční soustavy. To ale Tetrillům potíže nedělalo – jejich astronomové byli o dost dál než já. Věděli přesně, kde Hrůn je. Bylo to zatraceně daleko. A i když znali principy Hawkingova pohonu, bylo jasné, že je to ztracené.

Pak ale narazili na možnost: můj starý přistávací modul. Jeden z jejich fyziků, Žralok Vopička, dokázal prolomit jeho kódování, vytvořil červí díru a poslal sondou průzkum na druhou stranu. A hle – sonda objevila, že při pohybu červí dírou dochází k časovým posunům. Hrůn se tedy stále nacházel v realitě.

Napadlo mě, že jim o časových posunech mohl říct i bez drahých sond. Jenže jsem byl trochu uražený. Zjistil jsem, že mi do ložnice nainstalovali kamery. Můj sexuální život s Dolly se mezitím stal hitem tetrillské televize. Vysílali to jako reality show s názvem „Vyholení“.

Pořad byl velmi populární. Mě ale uvádělo do smrtelných rozpaků, když mi mladé Tetrillky nosily k podpisu sběratelské kartičky s fotografiemi mých rodinných tajemství. To bych ještě nějak unesl. Jenže pak chtěly těmi svými rozeklanými jazyky olizovat moje intimní místa. A to už bylo přece jen trochu moc.

Brzy se ukázalo, že generátor červích děr uvnitř mého přistávacího modulu není dostatečně silný, aby otevřel průchod pro celou tetrillskou útočnou flotilu.

Na problému se okamžitě vrhla dvojice věhlasných tetrillských fyziků – Krocan Newtown a Klokan Packal. A ti ho vyřešili po svém: prostě posílili otvírák červích děr.

Výsledek? Po zuby vyzbrojená flotila Tetrillů vletěla červí dírou. A šli jsme na Vickerse. Protože „Hranice vzplála strašlivým plamenem. Ubozí bezbožníci, uhaste to nebo to uhasím vaší krví. … Di quella pira l’orrendo foco, tutte le fibre m’arse, avvampò!“

Bože, od doby, co mě naklonovali, se mi tohle stále vrací. Kde se to vzalo? Zazpíval jsem to tetrillskému nejvyššímu veliteli, ten si to oblíbil a udělal z toho bojovou hymnu naší mise. Tetrillští vojáci to zpívají u oběda, a já to začínám nesnášet.