Vděčnost a Parkinsonova nemoc

Vděčnost

Součástí terapie Parkinsonovy nemoci je péče psychiatra a psychologa. Tohle řada lidí ani neví, ale Parkinson někdy může způsobovat kognitivní poruchy.

Každopádně nemoc ovlivňuje vaše myšlení, prožívání emocí, náladu, sexualitu a též může způsobovat nestandardní chování. Zde se můžeme dohadovat, zda to způsobuje nemoc sama, nebo její léčba. Jisté je, že dopaminergní substituční preparáty způsobují přetěžování příslušných receptorů v mozku, a to vede k poruchám chování. Říká se tomu parkinsonská porucha kontroly impulzů. Sedíte večer u televize, jdete si do kuchyňského koutu pro sklenici a otvírák. Zásuvku s otvírákem zcela mechanicky přerovnáte, přerovnáte i zásuvky další. Nejste ovšem logicky schopni vysvětlit, proč to děláte. Tohle vypadá vcelku legračně, ale ono se to projevuje i způsoby, které legrační nejsou. Typickým projevem je sklon k sázení a hazardu. Lidé díky tomuto jevu prohráli dům, auto, a to nejen svůj dům a svoje auto, ale domy a auta celé rodiny.

Dalším typickým projevem je hypersexualita. Před nějakou dobou mi známá v anglicky mluvící FB parkinsonské diskusní skupině vykládala, že má až šest intimních kontaktů za den. Prý se zcela náhodně ocitá v intimních situacích a ona prý neví, jak se do nich dostala. K smíchu to není.

Je to děsné. I když se tak trochu domnívám, že ono vyprávění bylo poměrně přibarvené.

Je třeba tedy vaši psychiku a chování hlídat. Z toho důvodu jsou bláznolékaři nedílnou součástí vašeho inventáře.

Psycholožka mi uložila, že mám napsat seznam věcí, za které jsem vděčný: Vděčnost je v souvislosti s Parkinsonem moc zajímavý bod.

Když vypustíme ze slova „vděčnost“ písmeno „d“, dostaneme slovo věčnost. A zde jsme u toho, naše existence je z hlediska věčnosti jenom pampeliškové chmýří. Když to vezmeme úplně mechanicky, lidský život není nic než jen taková bublina z bublifuku, která letí větrem vstříc nevyhnutelnému konci. Každá bublina jednou praskne, je to její osud. Není to přece nic víc než jen bublina z bublifuku. Když taková bublina praskne, vlastně se vůbec nic nestane. Slunce ráno stejně vyjde a mě nebo nějakou bublinu k tomu nijak nepotřebuje. Jsem ale vděčný, že jsem mohl vidět, jak ráno slunce vychází a večer zapadá. Jsem vděčný za to, že jsem měl možnost uvědomit si sám sebe, a to slunce vidět. Jsem vděčný za to, že jsem muž a že jsem mohl ochutnat, jak chutnají ženské rty. Je to asi banalita, ale tohle dělá člověka člověkem. Jsem vděčný za to, že jsem mohl ochutnat krásu umění. Jsem vděčný Verdimu, Mozartovi a dalším skladatelům, že pro mě napsali tolik krásné hudby. Jsem vděčný Renoirovi, Van Goghovi, Rembrandtovi a mnoha dalším umělcům. Tak a zde jsme vyčerpali povinný seznam obecných klišé, která se očekávají, a přejděme ke kapitole – Parkinsonova nemoc.

Asi bych měl být vděčný, že se stále můžu alespoň trochu hýbat.

Asi bych měl být vděčný za to, když mi nemoc umožní spát alespoň trochu.

Asi bych měl vděčný za okamžiky, kdy ta vytrvalá bolest trochu povolí.

Byl bych asi vděčný, kdybych mohl profackovat toho idiota, který mi tohle nadělil. Ale to se asi nepodaří.

Jsem tedy asi vděčný za to, že stále zvládnu tou zlomyslnou entitou, která mi tohle přivodila, pohrdat a smát se jí. Jsem si ale dobře vědom, že ona se bude smát jako poslední. Má nade mnou převahu. Největší vděčnost bych tedy pociťoval, kdybych té zlomyslné entitě prokázal, že se zmýlila, ale to se asi nepodaří.

Ptáte se, proč jsem použil ten podmiňovací způsob? Použil jsem ho, protože se mi úplně nedaří tu diagnózu přijmout.

Tahle debilní choroba, která mi den po dni ukrajuje to, kým jsem, mě štve do nepříčetnosti.

Nemám nic, jen svůj vzdor, a za ten vzdor jsem vděčný a bez podmínky. Lidská existence je konečná. Všichni to víme. Ale vědění neznamená přijetí.

„Díky za každé nové ráno!“

Ano… jistěže… avšak, když se ráno vzbudíte a jste jako prkno, je celkový dojem z ranního rozbřesku o něco málo smutnější, než býval.

Jsou zde i komické body. Chcete popoběhnout… nohy vám zamrznou na místě a vy předvedete báječný let po ústech na plochu tramvajového ostrůvku. Napadlo mě, že bych se mohl zajímat o práci v NASA, kde bych nastávajícím kosmonautům prakticky demonstroval, jak v praxi vypadá modelové havarijní přistání APOLLA 13.

Hypersexualita? Ani moc ne. I když o tom něco vím. Jedete tramvají a ono to najednou skokově přijde… náhle shledáte, že se vám líbí úplně všechny holky v tramvajovém voze, a to i takové, kterým je 70 let. Dále zjistíte, že ta brunetka naproti vám má fakt super oči a že by se asi vyplatilo ji na místě požádat o ruku. Ke své smůle jsem s sebou neměl prstýnky, raději jsem tedy vystoupil a počkal na další soupravu. Ono to v mezičase přešlo.

Dále si po večerech přibrušuji rašplí rypák do špičky a kdybych náhodou opravdu nemohl chodit, zkusím se nechat zaměstnat v nějakém delfináriu jako delfín. Delfína kombinovaného s hrochem nikdo nikdy neviděl. Úspěch bude určitě zaručený.

A tím se dostáváme k poslednímu bodu v naší úvaze o vděčnosti.

Jsem vděčný za to, že vzdor tomu, že mi někdy bývá opravdu mizerně a tmavé mraky obav se kolem mě stahují jako škrticí smyčka, stále jsem schopen to vzít, obrátit vzhůru nohama a smát se.