Tak trochu neregulérní žebříček nejlepších filmů – 3. část

Tak jsem se pustil do vypisování francouzských filmů, které mě kdy zaujaly. I tuto kapitolu musím rozdělit, je jich strašně moc a bylo by to moc dlouhé. Bohužel jsem shledal, že mi občas splývají filmy země původu evropských filmů

Stará puška (Le vieux fusil, Robert Enrico, 1975)

Philippe Noiret a Romy Schneider v hlavních rolích válečného dramatu, které je nezapomenutelné svou syrovostí. Scéna s plamenometem je pro mě doslova nepřekonatelná a dodnes ji nedokážu plně zpracovat.

Fantomas (André Hunebelle, 1964), Fantomas se zlobí (1965), Fantomas kontra Scotland Yard (1967)

Jean Marais a Louis de Funès v klasické dobrodružné sérii, která má své kouzlo i přes svůj věk. Maska Fantomase děsila celé generace dětí. Spolu s tímto bych zmínil i film Hrbáč (1959) a další filmy s Jeanem Maraisem. Před mnoha lety jsem viděl dokument, kde Marais zářil takovým charismatem, že mě to úplně odzbrojilo.

Profesionál (Le professionnel, Georges Lautner, 1981)

Jean-Paul Belmondo v roli zrazeného agenta, který nemá co ztratit, a ikonická hudba od Ennia Morriconeho. Bebel byl, je a vždy bude můj idol.

Strach nad městem (Peur sur la ville, Henri Verneuil, 1975)

Ve věku sedmi let jsem sledoval tento film na malé ruské televizi Šílelis, připojené na autobaterii. Ten děs, který jsem tehdy zažil, je nezapomenutelný.

Zvíře (L’animal, Henri Verneuil, 1977)

Opilý Belmondo požírající špagety – scéna, která se mi navždy vryla do paměti. Další filmy s Belmondem nebudu vypisovat. Je to myslím zbytečné.

Svatý rok (Jean Girault, 1976), Dva muži ve městě (José Giovanni, 1973), serie filmů o komisaři Maigretovi, Bídníci, Tetovaný, Paša a mnoho dalších. Všechny filmy mají jedno společné a tou osobou je Jean Gabin

Prohnilí (Les Ripoux, Claude Zidi, 1984)

Nestárnoucí francouzská komedie o „protřelých“ policistech. Skvělá zábava s Philippem Noiretem.

Dárek (Le cadeau, Michael Lang, 1982)

Co dát kolegovi, který odchází do důchodu? No přece lehkou děvu! Francouzský humor v celé své kráse.

Verdi: Rekviem (Pavarotti zpívá Verdiho Rekviem, Henri-Georges Clouzot, 1967)

Navzdory českému zavádějícímu názvu je hlavní hvězdou tohoto filmu Herbert von Karajan. Sólisté (Leontyne Price, Luciano Pavarotti, Nicolai Ghiaurov a Fiorenza Cossotto) excelují, především Leontyne Price (a to, jak víte, je můj idol) v „Libera me“. Pasáž „Agnus Dei“ je jako sen. Jedno z největších děl na filmovém plátně. Kdyby to náhodou někoho zajímalo, dovolil bych si posloužit z vlastních zásob a zde to je.

Dialogy Karmelitek (Les dialogues des Carmélites, Philippe Agostini, 1960)

Náročný film s velmi intenzivním a drásajícím závěrem. Skvělý, ale depresivní zážitek.

Červený a černý (Le Rouge et le Noir, Claude Autant-Lara, 1954)

Gerard Philipe a Danielle Darrieux v adaptaci Stendhalova románu. Nestárnoucí klasika. A samozřejmě bych neměl zapomenout zmínit Fanfána Tulipána (1952) a další filmy se Gerardem Philipem a to je myslím zbytečné vypisovat.

Brancaleonova armáda (L’armata Brancaleone, Mario Monicelli, 1966)

Zapomeňte na Monty Python! Tohle je groteskní italská komedie na úplně jiné úrovni. Její pokračování (Brancaleone na křížové výpravě, 1970) je stále dobré, i když slabší.

Werner Herzog a Klaus Kinski

• Aguirre, hněv boží (Aguirre, der Zorn Gottes, 1972)
• Fitzcarraldo (1982)

Dvojice Herzog a Kinski byla dynamitem na place. Kinského chování během natáčení bylo natolik šílené, že domorodci nabídli štábu jeho odstranění.