Tak trochu hořkosladké novoroční blahopřání.

Tak trochu hořkosladké novoroční blahopřání.

Rok se s rokem sešel, čili jsme zase o rok starší. Minulý rok se pro mě nenesl v příliš optimistickém duchu. Přinesl smrt mojí matky. A i když se snažím být racionální a uvědomuji si, kolik jí bylo, v pohodě se určitě necítím. Je to zvláštní, někdy mívám pocit, že lidský život je něco jako bublina z bublifuku, která když praskne, nestane se vlastně vůbec nic. Když se zamyslím, jak velký je vesmír a jak malý je člověk, je to vlastně docela logické. Člověk je proti velikosti vesmíru jen zrnko prachu.

Pak je zde moje Parkinsonova nemoc, problémy s ní spojené, její progrese a v neposlední řadě je tu nepovedený pokus o léčbu toho problému podkožní pumpou s Duodopou. Stálo mě to hodně bolesti, nezabralo to a nahlodalo to trochu moji vůli vzdorovat.

Další věcí je, že někteří moji přátelé jsou vyškoleni školou života v odbornostech, které se týkají léčby toho problému. Vědí lépe než já, jak mi je a jak se cítím, vysvětlují mi, že to přeháním, že jsem něco zveličil, že jsem žádnou pumpu nepotřeboval a že by si nejraději promluvili s mým neurologem a vysvětlili mu, že jsem si to celé vymyslel. Jsem si v podstatě vědom, že na jejich názoru by mi nemělo nic vadit, usvědčují z hlouposti pouze sebe a na moji nemoc, její progresi nebo případnou léčbu to nemá vliv.

Přiznávám se ale, že mě tyto názory trápí a bolí. Nerozumím, kde někdo bere dojem, že může takovým způsobem šlapat po mojí důstojnosti, a ještě se tvářit jako nějaký hlas rozumu.

Mám jen svůj vzdor, svoji vůli a svoji odvahu té nemoci vzdorovat a takové hloupé agresivní útoky tyto aspekty vzdoru trochu přetěžují. Logickým řešením je mocným nakopnutím je poslat ze všech seznamů někam do černé díry a přerušit kontakt. Já tohle ale asi úplně nedokážu. Nikde není psáno, že i oni nedostanou možnost se s tou nemocí seznámit. Já ale nic takového nikomu nepřeji. To bych musel být hyena. Tohle nepřeji nikomu. Mám rád své přátele, i když jsou necitliví a arogantní, snažím se je brát takové, jací jsou. Netvrdím, že je to snadné. Ale co je snadné, že?

Zdá se, že jsem k novoročnímu blahopřání zvolil malinko sebelítostivý dojem. Sebelítostivý ale přeci nejsem, to je jen takový sen.

Pravda je, že parkinsonská dopaminogenní léčba má podivuhodné vedlejší vlivy. Dříve jsem takové debilní verše nepsal, ba jsem nepsal vůbec žádné verše.

Koupil jsem v sámošce manželku z gumy,
výbava programy stála mě sumy.

Knedlíky se zelím vaří jak bohyně,
slabina přichází, když ji mám na klíně
Gumové polibky chutnají po plastu,
líbat se nechce, prý má raději kanastu.
Maminka plakala, že snachu má z gumy,
ptala se upřímně, zda milovat umí.
Má samé výhody milovat gumu,
můžeš se s ní opít lahvinkou rumu.
Děti mít nebude, ona je neplodná,
celkový dojem je, pro mě je nevhodná.

Při lásky kontaktu ta guma mě studí,
ona je jak prkno a mě to dost nudí.

Proto bych na závěr popřál všem čtenářům mého blogu vše nejlepší, hodně zdraví, lásky, peněz a osobních úspěchů v Novém roce 2026.

J. Zedník