Srovnání LP desky a CD, převzato z článku o historii nahrávání a doplněno.

CD nemá pro oblast klasické hudby dobrou pověst. Někdo, koho opravdu obdivuji a neskutečně si ho cením, se na negativní pověsti CD formátu bohužel strašně podepsal.

V roce 1982 byl Herbert von Karajan jmenován ambasadorem CD formátu. To se možná stát nemělo. Herbert von Karajan byl sice velký umělec, ale zestárl a zřejmě zčásti ohluchl. Nahrávka řve, ječí jako hrst střepů na okně a je to nesnesitelnější než Toscaniniho Rekviem. Karajanova vina v oboru nahrávání klasické hudby na CD je nesmazatelná, stejně jako jeho přínos. Vzdor zmíněné kontroverzi to byl on, kdo odhadl potenciál nového formátu. On měl technologický pokrok rád a vždy šel s ním. Pomohl zásadním způsobem novému formátu v rozšíření.

Já opravdu nechápu, jak se dá tohle vyrobit, je to stále strašné i přes usilovnou snahu to napravit. Je to 3. symfonie Camilla Saint-Saense. Varhany byly nahrány v Notre Dame na tamním královském nástroji a zbytek orchestru ve studiu. Výsledné smíchání dopadlo opravdu špatně. Nevím, zda je tohle vina dirigenta nebo producenta.

https://youtu.be/gXu9zbDIwaM

Karajanův poslední Beethovenův cyklus z 80. let vydaný na CD je neposlouchatelný. Zvuk je velmi syntetický a nepříjemný. Teprve poslední remastery uměle přidaly do zvuku cyklu stopu zkreslení, čímž obelhaly ucho. Zvuk je zdánlivě teplejší, příjemný. O umělecké kvalitě Karajanových nahrávek snad není třeba pochybovat.

Vzdor zmíněnému bych ale doporučil se pozdnímu digitálnímu Karajanovi vyhnout. Nikdy nevíte, jaký remaster to je a můžete opravdu naletět.

· Teď mi to vytmavíte a řeknete mi, že gramodeska je oproti CD zcela bezztrátová a že je na ní záznam naklopen tak, jak vylezl z master-tape. Můžu vás ujistit, že není. Tohle se vám nebude líbit. Ale uvědomte si, že já také sbírám desky a přísahám na ně. LP deska je velmi ztrátový formát.

· Aby šlo záznam na desku poslat, musí se omezit jak dynamika, tak frekvenční charakteristika nahrávky. Že to není pravda? Bohužel to pravda je. Základním principem je, že deska musí být přehratelná. Naláduji-li na ní plnou dynamiku a plný frekvenční rozsah a dynamiku, deska bude přeskakovat a nic se mi na ní nevejde. Výroba desek se vyvíjela a skončila „Direct metal masteringem - DMM“´ Sice nevím, co to je, ale zní to vcelku dobře (myslím zvukově). Je-li deska nová a nehraná (i takové jsou), je zvuk teplý a příjemný uchu. Ucho je jeden z nejulhanějších orgánu, které kdy byly vynalezeny (ať už jej vynalezl kdokoli). Proto LP desky stále žijí, i když jsou technicky dávno překonané.

· 16bitový mastering na CD poskytuje separaci kanálů až 90 dB a dá se na to poslat mnohem větší frekvenční spektrum a dynamický rozsah.

· A vy jste to ale určitě slyšeli na vlastní uši, že deska hraje lépe! Taky jsem to slyšel! Jde také o to, jaká deska, které vydání. Jenomže ona lépe nehraje. Je to jen pocit. LP deska na dobře vyrobené CD absolutně nemá.

· Když vezmu LP desku do ruky, je to prostě jako kouzlo. Ty obaly, ty fotky, ty příbalové letáky. Deska dělá desku deskou právě tím, že je nedokonalá. Zvuk je teplejší, zdánlivě živější. Je to prostě čistá magie. Je překvapivé, jak deska může dobře hrát, když vezmeme v úvahu její technická omezení. Je zde ještě ta věc, že já snesu na desce kde co, ale na CD ne. U desky se prostě nedokonalost předpokládá. Připadá mi velmi zvláštní, co se dá dostat z 62 let starého LP.

· https://youtu.be/j03yoyrB_Mo

· Tady je problém, co je na tom CD vlastně nahrané. Občas se CD zdá umělé a sterilní. Hloupost a neschopnost masterovacích techniků nezná mezí. A úplně pokazit mastering jim nedělá problém.

· Sehnat CD, které by znělo dobře, je problém o něco větší než sehnat dobrou desku, tedy alespoň v dnešní době. Zmíněná Karajanova Tosca z roku 1963.

· Zde se asi zastavíme. Nahrávka byla pořízena v roce 1962 ve vídeňských studiích společnosti DECCA. Iniciátorem projektu byl producent společnosti John Culshaw (kdo jiný, že?) Cílem projektu bylo použít výhody, které přinášely nové nahrávací metody a postupy. Konkurovat tak legendární nahrávce Toscy Victora de Sabaty s Marii Callas z roku 1953. Karajan, po poslechu de Sabatovy verze, řekl Culshawovi, že se necítí být kompetentní konkurovat de Sabatově verzi, že de Sabata věděl, co on ne. Přiznejme si syrová dramatická atmosféra de Sabatovy verze je opravdu výjimečná. Navíc Callas tu roli opravdu žije. Tito Gobbi je opravdu „zlý“ Scarpia a slunce v hlase tenoristy Di Stefana je zde na vrcholu.

· Karajan měl k dispozici mladou Leontyne Price a z toho vyšel. Využil barevnosti jejího hlasu. Obohatil ji o svoji hru s barvami orchestru. A vytvořil verzi, která je tak blízká mému srdci. Ptáte se, zda de Sabatu porazil? Ale no tak! Nejsou to přeci závody.

· Nahrávkou se jako červená niť vine neskutečné utrpení tenoristy Giuseppeho di Stefana, který byl v této fázi svojí kariéry již vokálně za zenitem. Karajan mu nic neslevil, a i když je zde únava Pippova hlasu jasně patrná, je to poslední explozivní záblesk legendy jménem Giuseppe di Stefano, unavený, ba velmi unavený, ale možná právě proto zachycuje takovým zvláštním nechtěným způsobem zoufalé utrpení Maria Cavaradossiho. Je zajímavé a smutné, že umělec, který v De Sabatově verzi z roku 1953 zářil, je zde na tom tak bídně.

· Do role Scarpii byl obsazen Karajanův oblíbený baryton Giuseppe Taddei. Jeho Scarpia je opravdu ďábelský.

· Tady zmíníme jednu zajímavost, někdo by možná řekl kuriozitu. Při scéně Cavaradossiho popravy se Culshawovi ani Karajanovi nelíbil dozvuk výstřelu ve studiu. Přesunuli se tedy na dvůr vídeňského studia DEECA. Výstřel byl nahráván stále dokola a stále se to nelíbilo. Obyvatelé přilehlých domů usoudili, že studio bylo napadeno a přivolali policejní hlídku. Ta povolala přímo rychlou zásahovku. Policejní komando začalo studio obsazovat. Velitel zásahu byl ale Karajanův fanoušek a dirigenta poznal. Usoudil, že to asi bude omyl, nechal si vysvětlit, o co jde. Policie pak prověřila, že se v budově studia opravdu nenacházejí žádné ostré náboje. Velitel zásahu posléze osobně zapůjčil nahrávacímu studiu zbraně z policejního zbrojního skladu. Policejní hlídky potom objížděly přilehlé vídeňské domy a informovaly obyvatele, že jde jen o nahrávání.

Dám vám sem záznam celé opery s časem před výstřelem. Kdo chce, může si to posunout a poslechnout celé.

https://youtu.be/Bhpsql6tWkE?t=6590

· Široká barevná kresebnost Karajanova vedení vyžaduje však i kvalitní reprodukci. Tady je totiž nutno poznamenat, že Culshawův tah na to „porazit de Sabatu“ vede k tomu, že je řada věcí docela na hraně. Nahrávací technika té doby je využita mírně za hranici jejích možností.

· Mám asi x verzí. Nejlépe zní CD z roku 198x, kterou mám ale ve Flacu někde staženou. Moje CD verze je velmi podivuhodná (remaster z roku 2010). Vokály jsou upozaděné a zvuk je dutý. Vzhledem ke vztahu, který k nahrávce mám, mám i další verze, některé dokonce v HiRes.

· Jedna HiRes verze obsahuje hnusné kovové zvuky, které nevím, kde se vzaly. Druhá HiRes verze zní lépe, a ty zvuky tam nejsou. Má to tu chybu, že vokály jsou jakoby příliš vzadu, a to více než u zmíněného CD. A pak je deska, která je celá ohraná a poničená.

· V lednu 2025 vydala japonská společnost Esoteric tuto nahrávku na SACD. Společnost Esoteric má pověst něčeho výjimečného. Její produkty mají údajně schopnost vzít dech. Masterování probíhá údajně přímo z master tape na převodnících a převodních filtrech, které firma vyvinula a má je patentované. Jimi vydané tituly jsou šílená snobárna. Tato vydání jsou velmi vyhledávána a stojí majlant. Zmíněná Tosca stojí 4300,- Kč.

· Těžkotonážní nostalgie je spojena s deskou, kterou už ani nejde pořádně přehrát, poškrábanou, dávno ohranou, ale mojí. A přestože jsem hledal dokonalý zvuk, dokonalé převodníky, dokonalý FLAC nebo SACD, vždycky jsem se nakonec vrátil tam, kde to celé začalo. K Leontyně. K Taddeimu. K bolestně se trápícímu hlasu di Stefana, který tu ještě jednou, naposledy, zazářil jako vyhasínající supernova.

· SACD od Esotericu jsem nakonec opravdu koupil. A ono mi to ten dech opravdu vzalo. Všechno, co šlo vyřešit tento remaster řeší. Zde bych podotkl, že to řeší i Red Book vrstva na CD discích.

· A víte co? I ta zničená deska ze studentských let mi někdy připadá opravdovější než všechny HiResy světa.

· Nikdo nikdy mi nemůže vzít ten večer, kdy jsem to slyšel prvně. Karajanovo vedení, ta šílená barevnost, hrátky s orchestrem. Scarpiovo Te Deum budované s maximální pečlivostí k finálnímu vzepjetí.. scéna tortury, kde Tosca ječí hrůzou v záchvatech paniky, Taddeiho Scarpia, kterého to celé baví, ale opravdu moc baví. To finále a konečný Tosčin smrtelný výkřik se mi zapsaly hluboko do srdce.

· A pak je zde Di Stefano a ty jeho přehnaně otevřené vokály, kdy člověk každou chvíli čeká, že mu to rupne.

· Když Tosca na konci opery skočila s výkřikem Ach Scarpia avanti a Dio! Smrti vstříc, zůstal jsem několik minut tiše sedět a nemohl jsem pochopit, že to bylo jenom audio.

Herbet von Karajan, Vídeňská Filharmonie, Giuseppe Taddei Tre sbirri, una Carozza – Te Deum

„Miluji Tě, Leontýno.“