S Papouchem do koncentračního tábora

Papouch? O kom to píšu? Samozřejmě vám to na konci prozradím. Zatím zkuste hádat. Poslouchal jsem dnes Papouchovo vánoční album a vyplavalo to jako stará vzpomínka. A o tu vzpomínku se s vámi chci podělit.

Psal se rok 1988 a já se učil na maturitní zkoušku. Tedy učil, měl jsem učebnici literatury na klíně a pod tím svázané paperbacky s detektivními příběhy detektiva Nicka Cartera. Zatímco Neruda a Jirásek trpěli pod svázanými paperbacky, já se nechával unášet fantaskními příhodami velkého amerického detektiva, jeho protivníky ďábelskou Zanonou, Inez Navarovou, ďábelským doktorem Quartzem, případně Krystalem. Mimochodem, Nick Carter jako největší detektiv Ameriky vyšetřoval v Praze případ Adély, která ještě nevečeřela.

Byl červen a já z blízkého antikvariátu dotáhl gramofonovou desku. Byl to Čajkovského první klavírní B-moll, Karajan – Richter. Myslel jsem si, že jsem v domě sám. Naládoval jsem desku na tátův gramofon, vytočil točítko hlasitosti našeho Transiwattu úplně doprava a začal jsem.

Ta ta ta tá… skleničky na polici vyskakovaly 30 cm do výšky, okna hrozila, že se vysypou… hudební extáze. Přiběhla na mě sousedka z vedlejšího bytu. Jmenovala se Věra. Nevím, kolik jí v té době bylo. Sedmdesát let ale určitě. Hartusila na mě: „Ty šílence, chceš zbořit barák?! Koukej to stáhnout!“ Pak ale ztuhla a poslouchala chvíli hru Sviatoslava Richtera: „To je Čajkovského první klavírní? Kdo to proboha hraje? Ten chlap je naprostej bomber!“ pronesla. Vysvětlil jsem jí, že je to Karajan a Richter. Reakce byla moc zajímavá: „Můžu si chvíli sednout a poslouchat s tebou… Ne, neztlumuj to.“

Doposlouchali jsme a ona začala vyprávět. Otevřel se přede mnou zcela neuvěřitelný lidský vesmír. Kdybych já si tenkrát udělal poznámky z jejího vyprávění, bohužel jsem si poznámky neudělal a v mojí paměti zbyly jen střípky jejího životního příběhu. Jako židovka a dcera z lepší rodiny vystudovala francouzské lyceum. Přišla válka a Němci ji poslali do koncentračního tábora Terezín. Odtud byla převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Přežila úplnou náhodou. Utkvělo mi její líčení, že žlutá ani zelená plíseň na chlebu nevadí, ale ta černá… ta černá, po tom je člověku prý špatně.

Další střípek, který si pamatuji, jak na ni táborový dozorce mířil zbraní a už už mačkal kohoutek, že vystřelí. Prst mu prý bělel na spoušti. Rozmyslel si to v úplně poslední chvíli a ona nevěděla vlastně proč. Zaujal mě popis toho, jak jí černé ústí zbraně mířilo do obličeje, jak se prostor kolem ní zúžil, dostavil se chlad a také zvláštní pocit odcizení od vlastního těla. Ona se soustředila na tu kulku, která měla vyjít a měla pocit, že se na sebe dívá zvenku. Dnes vím, že se tomu říká stresová depersonalizace. Vyprávěla hodiny a hodiny a můj život, přesněji pohled na něj, se změnil. Vykládala o Němcích, Francouzích, Rusech, komunistech, Američanech, kapitalistech a dalších. Nikoho nešetřila a ke každému měla velmi jízlivý přiléhavý komentář. Pohled do ústí té zbraně ji změnil a bylo jí takovým zvláštním způsobem všechno jedno.

Vrátila se domů do Čech, tady čelila dalším útrapám. Jako dcera továrníka měla přísně vyměřeno, kde může pracovat. Pracovala celý život jako servírka. Je přeci jasné, že vzdělání získané ve francouzském lyceu je pro práci servírky základní předpoklad.

Nosila vysoké podpatky, cigaretu na násadce, vždy upravená, vždy chování dámy… práce servírky se však projevila. Byla prostě sprostá jako kanál. Všechny prodavače v okolí, hlavně řezníka, měla pod absolutní kontrolou. V rohu řeznictví byla dřevěná přepravka s nápisem: „Pro madam!“

Při návštěvě obchodu však neopomněla řezníka poslat někam… řezník z ní byl paf a s úsměvem idiota to všechno snášel.

Druhá věc byla, že měla neuvěřitelný rozhled a rozum na správném místě. Říkala například, že přijde doba, kdy se bude tvrdit, že koncentrační tábory provozovala jakási mýtická sekta nacistů. Že si mám ale pamatovat, že to byli Němci.

Její kulturní rozhled ovlivnil ten můj na desítky let a ona dáma je jedním ze základních kamenů, které vyvolaly moji lásku ke klasické hudbě, opeře a umění vůbec.

Některé hádanky byly velmi dobře šifrované a trvalo mi přes 30 let, než jsem je rozluštil. Třeba mi vykládala, že byla asi 10x na filmové Tosce a že to bylo úplně úžasné, tenorista v hlavní roli totiž prý vypadal jako Adonis a jmenoval se Papouch, nebo tak nějak.

„Adonis, Papouch? Koho sakra myslela?“ No koho? Kdo je Papouch? Světe div se, je to směšně jednoduché. Je to Franco Corelli. (Corelli, papoušek Korela, Papouch! Jak prosté milý Watsone!) Je to již mnoho let, co ji Charón převezl přes řeku mrtvých. A já dnes strávil s Papouchovým vánočním albem večer, zapálil jsem za Věru svíčku a došel k názoru, že se mi stýská.

Jen se obávám, že toho Papoucha Francovi už nikdo neodpáře.

Papouch v akci