Renata Babak, ukrajinská mezzosopranistka

Dnes otevřeme zajímavý cyklus vzpomínkových medailonů, který nám tyto umělce připomene. Umožní nám pohlédnout do očí zapomenutým umělcům a poslechnout si jejich hlas.

Renata Babak, ukrajinská mezzosopranistka

4. února 1934 – 31. prosince 2003

Pod nánosem dějin hudby se ukrývá mnoho skvělých umělců a umělkyň. Po jejich smrti zbyla ale jen jedna umolousaná profilová deska, kterou neseženete, protože ji vydalo nějaké vydavatelství na Marsu před 50 lety. Dále zbyly nějaké živé záznamy, které dávají nahlédnout pod pokličku velikosti těchto umělců. Takové nahrávky běžný posluchač poslouchat nebude, protože to není Hi-Fi.

Hlavně nám samozřejmě zbyly vzpomínky lidí, kteří ty umělce viděli na jevišti a zanechali nám o tom buď mluvené nebo psané svědectví.

Když dnes poslouchám ty „neposlouchatelné“ živé záznamy, naplňuje mě bezbřehým úžasem, proč ti umělci nezanechali v nahrávané historii výraznější stopu. Nechápu, kdo vlastně rozhoduje, kdo bude nahráván a kdo nikoli.

Kromě talentu a tréninku je to zřejmě věcí náhody, osudu a té neuchopitelné esence, které se říká „kapička štěstí“.

Renata Babak

A začneme poslechem. I když je uváděna jako mezzosopranistka, já bych jí spíše zařadil mezi Falcon-soprány. Měla opravdu pozoruhodný rozsah, její Abigaille byla určitě božská. Na tuhle roli prostě potřebujete rozsah a vokální výkon, a to zde všechno bylo. Výšky se lesknou jako hrst diamantů s kovovým jádrem, má to dramatický náboj, prostě všechno.

Narodila se na Ukrajině.

Zpěv nejprve studovala v Leningradě na Konzervatoři Rimského-Korsakova (1955 – 1958)

Studium zpěvu dokončila na kyjevské konzervatoři (1961)

Po studiích se v roce 1962 stala členkou souboru Velkého dvadla v Moskvě, kde zpívala po dobu jedenácti let. Ve Velkém divadle (1962–1973) se Renata Babak prosadila jako osobnost a svými živými interpretacemi Carmen, Amneris, Eboli, Marina, Marfa (Chovanština), Charlotte (Werther), Ortrud (Lohengrin), Azucena, Lubasha (Carova nevěsta), Láska (Mazeppa), Olga (Evžen Oněgin), Paulina a hraběnka (Piková dáma) vynesly mladou mezzosopranistku do záviděníhodné pozice, kdy ji oslavovalo publikum v Moskvě, Kyjevě, Lvově, Oděse, Rize a Leningradu, ale i v hudebních metropolích Maďarska, Finska, Bulharska, Německa a Itálie.

V roce 1973 při turné v Berlíně emigrovala do USA.

Oslavila potom velké úspěchy po celém světě, v MET, La Scale atd.

Divadelní kariéru ukončila v roce 1986.

Až do své smrti v roce 2003 účinkovala v recitálech a koncertních vystoupeních.

Zemřela na rakovinu pankreatu v roce 2003 ve Virginii.

Kdo se ale zaposlouchá do fragmentů vystoupení, objeví umělkyni mimořádného daru, která si zaslouží být připomínána. Možná rozhodla náhoda, osud a chybějící zmiňovaná „kapička štěstí“, že její jméno nezdobí katalogy velkých nahrávacích firem. O to víc stojí za to vracet se k těmto fragmentům a představit si, jaký zážitek musela být na jevišti.

A my se nyní rozloučíme árii „Un bel di vedremo, Madama Butterfly“. Pravda, není to bez chyby, ale o to je to zajímavější.