Pojednání o nejlepších operních pěvcích všech dob

Bývá mi často pokládán dotaz, kdo je v daném oboru nejlepší pěvec všech dob. A já se pokusím odpovědět, i když odpověď asi nebude taková, kterou jste čekali.

Opera je strašně vášnivý žánr, mnohem vášnivější, než byste čekali. Operní fandové jsou bytosti zatížené velmi pokročilým stupněm obsesivního šílenství. Opera je o osobních láskách, o zbožnění preferovaných pěvců a o někdy až sexuální posedlosti těmito osobami.

Odpověď na otázku, kdo je v daném oboru ten nejlepší, je přitom docela jednoduchá: žádný takový pěvec nebo pěvkyně neexistují. Nejsou to skoky o tyči ani lety na lyžích, není to sport. Pokud chce někdo obecnou představu, jistě existují oficiální žebříčky pěvců, odvozené od prodejů desek a statistik. Ale já takové žebříčky nemám rád, považuji je za nesmyslné a o skutečné kvalitě nevypovídající. Mnozí z těch nejlepších umělců nikdy nahrávat nechtěli, a proto se jejich kvality na prodejích desek vůbec neodrazily.

My to ale vezmeme jinak. Jsou jen pěvci a pěvkyně, kteří se mně osobně nejvíce líbí. A takový osobní žebříček vám právě teď nabízím.

Vezmeme to shora –

Soprán:

Číslo 1 — Leontyne Price

Tohle nemůže nikoho překvapit. Kdo mě zná, ví, kdo je moje jednička.

Některé věci bych sám nevymyslel: Gustave Charpentier, Louise, Depuis le Jour. Říkáte si — skvělá studiová nahrávka, kdy to asi natáčela? Jenže ono to není studiovka. Je to živý záznam z roku 1968.
Zde hraje roli moje parkinsonská obsese. Že je dobrá, jsem vždy věděl. Ale kruci — až tak?

Číslo 2 — Renata Tebaldi

Jsem si vědom limitů, které Renata má: ujíždějící krátké výšky, problémy s intonací a podobně. Zmiňuji to, protože se to často vytahuje ve snaze Renatu shazovat. Ale technické potíže a úletová vystoupení má na kontě každý umělec — včetně jisté řecké sopranistky s poněkud větším nosem i včetně mé milované Leontyne.
Ten Renatin ultrasladký základní tón je ovšem neopakovatelný. Chápu, že jí ho Callas záviděla.

G. Puccini, Madama Butterfly, Un bel di vedermo

Číslo 3 — Nadine Sierra

Zařaďme také někoho současného. A přiznávám, že mé oko na Nadine spočine s potěšením — proč se k tomu nepřiznat? Je to prostě hezká holka.

Ch. Gounod, Roméo et Juliette, Amour ranime mon courage

Číslo 4 - Birgit Nilsson

Všichni milujeme Nilsson, ten hlas, hlas, který dokázal nadzvednout střechu divadla a sestřelit nad divadlem letící letadlo, ta osobnost, a hlavně ten humor – zázrak

G. Puccini, Tosca, Vissi d´Arte

Číslo 5 — Rosa Ponselle

Těžká volba, protože řada velkých jmen se sem prostě nevejde. A to přesně ukazuje nesmyslnost těchto žebříčků.

Rosa Ponselle tu ale být musí, o tom není pochyb. V poslední době se na ni zapomíná, a to je velká chyba. Jsem tu, abych vám ji připomněl.

Franz Schubert, Ave Maria

A teď k nevyhnutelné otázce:

„A kde máš Callas?“

Nezlobte se, ale v žádném mém osobním žebříčku Callas nebude. Nic proti ní nemám, ale dávám přednost jiným. Měla prostě příliš velký nos, a to považuji za skutečně nepřekonatelný problém (je to samozřejmě míněno žertem, nikdy bych si nedovolil Callas doopravdy shazovat.)

Čestné zmínky:

Ve formátu, že by měly být v hlavním žebříčku, ale prostě se tam nevejdou. Jessye Norman, Régine Crespin, Mirella Freni, Raina Kabaivanska, Kirsten Flagstad, Elisabeth Schwarzkopf, Leyla Gencer, Aprile Millo, Martina Arroyo, Joan Sutherland, Elly Ameling, Renée Fleming a další.

Mezzosprán, alt a kontra-alt.

Nižší ženské hlasové polohy — mezzosoprán, alt a kontra-alt — jsou v operním světě zbožím vzácným, skoro jako šafrán. Proto si dovoluji je trochu spojit.

Číslo 1 a 2 — Fiorenza Cossotto

Alias šílená harpyje v roli jedné z nejlepších mezzosopranistek historie. Fiorenza prý snad měla hysterotomickou poruchu osobnosti. Nevím přesně, ale její snaha tlačit manžela Iva Vinca kupředu občas zaváněla protekcí. Vinco přitom vůbec není špatný pěvec, ale aktivity jeho ženy vedly k tomu, že dnes je prostě „Fiorenzin starej“. A nemyslím, že mu to kdovíjak pomohlo.

Amilcare Ponchielli: La Gioconda – Voce Di Donna O D’angelo

Číslo 1 a 2 — Shirley Verrett

Teď k Verrett: Camille Saint-Saëns: Samson a Dalila – Mon coeur s´ouvre a ta voix

Verrett je moje těžká srdcovka. Navíc vím dost i o jejím životě — a to se mi moc líbí. Byla schopna bez problémů přejít do sopránového oboru, což ji činí ještě obdivuhodnější.

Číslo 3 — Giulietta Simionato

A modří už vědí, koho tu máme. La Simionato je prostě etalon verdiovského zpěvu.

G. Verdi: Don Carlos – O Don Fatale

Číslo 4 — Christa Ludwig

Christa byla nesmírně sympatická dáma a já ji nade vše zbožňuji.

Camille Saint-Saëns: Samson a Dalila – Mon coeur s´ouvre a ta voix

Číslo 5 — Fedora Barbieri

Zde jsem váhal mezi Barbieri a Ebe Stignani, ale nakonec jsem musel někoho zvolit.

G. Verdi: Il Trovatore – Stride la Vampa

V poslední době mě docela zaujala mladá mezzosopranistka J’Nai Bridges — a tím zahájíme čestné zmínky: Elīna Garanča, Jelena Obrazcovová, Tatiana Troyanos, Rita Gorr, Marilyn Horne, Dame Janet Baker.

Nižší ženské polohy jsou vůbec komplikované — je jich prostě málo. A proto teď uvedu pár dalších jmen bez pevného pořadí:

Maureen Forrester — Brahmsova Altová Rapsodie.
(1930–2010)
Kanadská altistka s nádherně temným, kulatým hlasem a výjimečným citem pro oratorní a koncertní repertoár. Proslavila se hlavně v dílech Mahlera, Brahmse, Beethovena i Bacha. V opeře vystupovala méně často, ale její koncertní nahrávky patří k referencím.

Kathleen Ferrier — Blow the wind Southerly.
Byla krásná, měla talent, který se vidí málokdy. Její osud byl krutý. Zemřela mladá, rakovina nezná slitování.

Marian Anderson — He´s got whole world in his hands.
Když je někdo idol idolu, pak je to co? Idol na druhou? Tak to asi nefunguje. Marian je prostě idiolem Leontyne Price. Její hlas nebyl krásný v běžném smyslu slova, ale vždy v linii a hluboce hudební. Okouzlení chápu, ale zase tak nesdílím.

Denyce Graves

Americká mezzosopranistka (ale někdy bývá uváděn až kontra-alt), která proslula především v Carmen a Samsonovi a Dalile. Má sametově zabarvený hlas, ale velmi specifickou barvu, která někomu sedne, jinému méně. V posledních letech je aktivní také pedagogicky.
Inu, není to pro každého. Ba je to trochu zvláštní. Ale výjimečné každopádně.

Ave Maria (Vladimir Vavilov (1925–1973), tato kompozice se dlouho mylně připisovala baroknímu skladateli Giulio Caccini (16.–17. stol.). Ve skutečnosti to ale napsal až v 20. století ruský skladatel Vladimir Vavilov (1925–1973). On sám ji vydal anonymně, a později někdo (nikdy pořádně nevíme kdo) ji přiřadil ke Caccinimu.)

A protože tato kategorie je sloučená, dovolím si přihodit ještě pár jmen:

Soňa Červená — Nikolaj Rimskij-Korsakov: Sadko – Píseň indického hosta.
Výrazná osobnost a báječná žena.

Ewa Podleś

Polská kontra-altistka s mimořádným hlasovým rozsahem, technikou a koloraturou. V Rossiniho rolích byla prakticky bez konkurence. Její hlas má velmi tmavou, sytou barvu, která někdy dělí publikum na „úchvatné“ a „příliš zvláštní“. Technicky je to však fascinující fenomén.

Rossiniho árie (bez bližší specifikace).
Nelíbí se mi to. Co vy na to?

Natalie Stutzmann — spíše koncertní pěvkyně a dirigentka než klasická operní pěvkyně, ale rozhodně výborná.
G. F. Händel: Ah, mio cor, schernito sen.

Tenor:

Vybrat „jen“ pět tenoristů je opravdu dost těžké. V tomto žebříčku ale crossoveroví zpěváci nebo umělci, kteří v opeře nikdy reálně nevystupovali — jako Andrea Bocelli nebo Mario Lanza — prostě nebudou. (Nemyslím to nijak agresivně. Nic proti nim samozřejmě nemám. Možná jim jednou věnujeme samostatný text.)

Číslo jedna — Carlo Bergonzi

Šlechtic mezi tenory. Bez excesů, vždy s hudbou, vždy s rolí, vždy perfektní.
Je tu jen takový legrační ovocný problém: na Bergonziho vzhledu není jediná křivka, která by nebyla odvozena od baňaté hrušky. Výjimkou je nos — který má ovšem rovněž tvar hrušky, jen jiné odrůdy.

G. Puccini, Tosca, E lucevan le Stelle

Číslo dva - Nicolai Gedda

Švédský tenor s ruskými kořeny. Král neitalského repertoáru. A král mojí duše. Jeho hlas hladí a jeho zářivé výšky mi prosvětlují den.

Charles Gounod, Faust, Salut demeure chaste et pure

Číslo tři - Franco Corelli

Trochu jsem váhal mezi Corellim a Del Monacem — pánové byli konkurenti. Ale slyšel jsem dost a klidně prohlásím: Corelli byl prostě lepší.

Franco byl zvláštní úkaz. Vzhled jako nafintěný manekýn v kombinaci s Jamesem Bondem. Sebevědomí absolutně na nule, přitom paradoxní stopy narcismu. K tomu šílená neuróza a impulzivní italská nátura. A manželka – absolutní semetrika, která mu nedovolila prakticky nic.

V určitých ohledech se mu absolutně nikdo neblíží. Proč ale není na prvním místě? Protože on je prostě vždy Corelli. Zatímco u jiných vidíte v roli Calafa, Rodolfa přímo tu postavu, u Corelliho vždy vidíte Corelliho v kostýmu.

Unikátní klip, G. Puccini, Turandot, Nessun Dorma, živý záznam. Dirigent se pokusil pokračovat a zabránit opakování árie. Publikum to ale nedovolilo.

Číslo čtyři — Richard Tucker

Tuckerovo jméno dnes trochu zapadá a zapomíná se na něj. To je zásadní chyba. Byl skvělý.
R. Leoncavallo: I Pagliacci – Recitar .. Vesti la Giubba.
Jde o jedno z jeho posledních vystoupení. Mám pocit, že už jsou zde patrné přicházející zdravotní problémy. Na druhou stranu — tohle vystoupení by mi asi přivodilo infarkt. Takovou intenzitu neslyšíte každý den.

Číslo pět — Beniamino Gigli

Znám dost lidí, kterým je jedno, co jim pustíte. Vrhají zasněný pohled do dálky a řeknou: „Ale Gigli to není!“
Luciano Pavarotti kdysi řekl, že Gigli měl hlas květiny — a já k tomu nemám co dodat.
Snad jen, že by si toto místo zasloužil i Caruso. Jenže tam je problém, že všechny jeho nahrávky jsou akustické.

F. Cilea, Arlesanka, Frederickova lamentace

A samozřejmě, opět se do seznamu nevešli mnozí:

Luciano Pavarotti, Mario Del Monaco, Jussi Björling, Leo Slezak, Giacomo Lauri-Volpi, Gianfranco Cecchele, Alfredo Kraus, Giuseppe Giacomini, Jon Vickers a další a další.

A slyším už tu obligátní námitku:

„Zapomněl jsi na Plácida Dominga a José Carrerase!“

Nezapomněl. Jejich neschopnost opustit scénu a odejít do důchodu je z mého seznamu definitivně vyřadila.

Baryton

Tady to bude snadné.

Číslo jedna — Leonard Warren

Vlastním jménem Leonard Varenov. Pozornost veřejnosti poutá hlavně jeho nešťastná smrt uprostřed představení. Jisté je ale, že jeho hlas byl zcela výjimečný — i když možná ne úplně líbivý na první poslech.

G. Rossini: Lazebník sevillský – Largo al factotum

Číslo dvě — Ettore Bastianini

Rakovina si nevybírá a Ettoreho smrt v pouhých 47 letech je toho důkazem. Byl etalonem verdiovského zpěvu.
Než uvedu ukázku, dovolím si krátkou zmínku o pěvci s podobným osudem — Dmitrij Chvorostovskij byl rovněž úžasný, byť o něco lyričtější a ne tak živelně explozivní jako Ettore.

Ettore Bastianini, G. Verdi, Maškarní ples, Eri tu, che macchiavi

Číslo tři — Giuseppe Taddei

Čekali jste Tita Gobbiho, že? Inu — převezl jsem vás. Váhal jsem mezi těmito dvěma, to přiznávám. Oba barytony spojuje určitá příbuznost jejich pojetí — dramaticky plastické, místy s nádechem hvězdných manýrů. Přesto jsou jejich osobnosti dost odlišné. Taddei zůstal ve stínu slavnějšího Gobbiho, a právě proto dostává tentokrát přednost.

Jako ukázku volím Karajanovu Toscu — scénu Tre Sbirri, una carrozza, presto – Te Deum

Karajanovo vedení je zde tak chirurgicky přesné, že jsem podobnou kontrolu nad dramatickým napětím slyšel jen málokdy. A za Scarpiou padají kila hnusu v takové koncentraci, že by z nich šlo lisovat cihly. Jen by asi byly trochu neprakticky hnusné.

Číslo čtyři — Robert Merrill

Vlastním jménem Mojše Miller. Ten smysl pro humor, to neuvěřitelné charisma, ten hlas. Prostě Merrill. Žid? Ano, stejně jako mnozí jiní (Tucker, Warren). Syn chudého krejčího, který se vlastní pílí a talentem prozpíval k úspěchu, a to vzdor antisemitismu ve společnosti.

Jako ukázku tentokrát něco mimo operu: If I were a rich man. Protože Merrill uměl být nejen grandiózní baryton, ale i skvělý bavič s nakažlivou radostí ze zpívání.

Číslo pět — Piero Cappuccilli

Starý dobrý Cappuccilli. Spolehlivý, přesný, jistý jako švýcarské hodinky. Žádné teatrální manýry, žádné výstřelky — jen standardní kvalita na nejvyšší úrovni. A to vůbec není málo. Byl prostě jedním z největších verdiovských barytonů své generace.

Jako ukázku volím duet s José Carrerasem z Dona Carlose — elegantní zpěv, nádherné legato, dokonalá stylová kázeň.

Vidíme opět jak jsou ty žebříčky nesmyslné. Řada velkých jmen se mi sem nevešla: Sherrill Milnes, Bryn Terfel, Renato Bruson, Tita Ruffo, Giuseppe de Luca, Leo Nucci a další

Bas a basbaryton

Číslo jedna – Fjodor Šaljapin

Snadné, protože jiná volba není

Massenetova Elegie

Číslo dva – Cesare Siepi

Na světě je mnoho nepochopitelných věcí. Jednou z nich je, kde bere malinko připlešlý, obyčejně vypadající chlapík takové šokující zvuky. Když ho člověk vidí, čekal by ledacos — jen ne ten temný, sametově hluboký bas, který se line s noblesou a lehkostí, jakou by spíš čekal u někoho, kdo vypadá jako renesanční šlechtic, ne jako váš oblíbený strýc.

Druhá věc je, že to byl evidentně sympaťák. Žádná operní afektovanost, žádná „velikost“, jen přirozený šarm, elegance a pořádná dávka ironického odstupu ke všem těm Donům Giovanniům, Mephistofelům a Filipům, které na jevišti vytvořil. Je zde sklon k mírnému ráčkování, ale to je prý nějaký místní italský dialekt.

Neapolská píseň Vurria

Číslo tři – Boris Christov

Aneb: vyber si turbulentního Bulhara.
Volby jsou dvě: Boris Christov a Nicolai Ghiaurov. Obojí je špičkové zboží, obojí má v sobě ohnivý temperament, slovanskou melancholii, monumentální hlas a pověstné balkánské emoce. Musel jsem si vybrat jednoho a — přiznávám — moc se mi to nelíbilo. Ale na mém osobním žebříčku je Boris přeci jen o chloupek výš. Takže ve výsledku to vlastně ani tak složité nebylo.

Christov je zjev, který nemůžete přehlédnout. Monumentální bas s kovovou špičkou, neomylnou intonací, ohromnou silou, ale zároveň schopností naprosto křehkého pianissima, když bylo třeba. A ten obličej! Tvář imperátora, pod níž se odehrávaly erupce emocí, jimiž byl proslulý.

G. Verdi, Don Carlos, Ella giammai m´amo

Číslo čtyři – Ezio Pinza

O Pinzovi není moc pochyb, ten tu být musí. Když se řekne „basso cantante“, dost možná si v hlavě přehrajete právě jeho.

Pinza byl zjevení: hlas krásný, kulatý, s měkkou, hřejivou barvou, neuvěřitelně kultivovanou linií a jakousi přirozenou elegancí, která z něj dělala ideálního představitele mozartovského i belcantového repertoáru. Tam, kde jiní basisté duní, on zpíval. Tam, kde jiní tlačí na temný výraz, on plyne v nádherných obloucích.

Jeho O Isis und Osiris z Kouzelná flétny je učebnicí toho, co znamená klidný, důstojný, hluboký basový zpěv. Žádné přehrávání, žádné teatrální důrazy — jen sametová modlitba k bohům s až mystickou vznešeností. A přitom pořád slyšíte toho laskavého lidského Pinzu, který by vás po zpěvu nejspíš pozval na espresso a štrůdl.

Navíc — jako bonus — byl i skvělý muzikálový zpěvák a herec, což dokázal i na Broadwayi (South Pacific). Ale to už je jiný příběh.

W. A. Mozart, Kouzelaná flétna, O Isis und Oisiris

Číslo pět – Samuel Ramey

Tady už to bylo těžší. Napadá mě hned několik dalších jmen, která by si své místo také zasloužila — ale nakonec padla volba na tohoto sympatického Američana. A rozhodně oprávněně.

Ramey má v sobě zvláštní kombinaci: hlasovou techniku takřka akademicky dokonalou, krásnou barvu tónu, ale zároveň šelmovství, charisma a dramatický instinkt. Uměl být ďábel, tyran i zoufalec, podle toho, co bylo třeba. Ať zpíval Rossiniho, Mozarta, Verdiho nebo Mefista v Gounodovi, vždycky to byl Ramey — a přitom pokaždé jiný.

Vezměme jeho Mentre gonfiarsi l’anima z Verdiho Attily: tady slyšíte vše. Monumentální sílu hunského krále, jeho vnitřní pýchu, ale i jakousi tragickou osamělost válečníka, který vládne zkáze. Rameyho bas tu není jen hloubka — je to plnost, pružná a barevná jako tmavý hedvábný samet.

A navíc měl Ramey dar: i když zpíval o smrti, pomstě a zatracení, pořád z něj vyzařovala zvláštní lidská jiskra, která ho dělala posluchači blízkým.

o místo zde je určitě zasloužené.

G. Verdi, Attila, Mentre gonfiarsi l´anima

Pět míst je prostě málo a na další velké umělce jsem určitě zapomněl. Přesto zde uvedu alespoň pár dalších jmen, která by si své místo v takové galerii basů bezpochyby zasloužila: Ezio Flagello, Jerome Hines, Tancredi Pasero, Ruggero Raimondi, Christian Van Horn, Matti Salminen, Martti Talvela, Gottlob Frick, Ferruccio Furlanetto, Eduard Haken, George London — a samozřejmě mnozí další.

Každý z nich přinesl něco jedinečného: někdo samet, někdo mramor, někdo ďábla, někdo otcovskou něhu, někdo severskou monumentalitu, někdo italský legatový zázrak — a všichni dohromady tvoří ten nádherný, pestrý svět basového zpěvu, bez kterého by opera byla jen poloviční.