Piero Cappuccilli, baryton - broukání v koupelně - zaručená cesta ke slávě

Piero Cappuccilli (9. listopadu 1926 – 12. června 2005), baryton

Někdy mám pocit, že svět zešílel. Před sebou vidím napsáno to obrovské hvězdné jméno – a čas jeho slávu pomalu pohlcuje. Chtělo by se křičet, že připomínat je zbytečné… ale není.

Cappuccilli patřil k největším verdiovským barytonům 20. století. Mnohými je považován za posledního velkého italského barytonistu „staré školy“. Jako člověk mě zaujal, že po představeních rád chodil s diváky na pizzu, a také jeho láska k volnému potápění. Možná právě proto měl tak neskutečně dlouhý dech.

Don Carlo, markýz Rodrigo Posa – „Per me giunto del mio Supremo“. Ten baryton je tak medový, že by se dal mazat na lívance.

Narodil se v Terstu. Původně se měl stát architektem, ale osud zasáhl, když si jednou v koupelně broukal Verdiho. Všiml si toho vysloužilý zpěvák Luciano Donaggio a přesvědčil ho, aby se věnoval zpěvu. První lekce dostal zdarma – Donaggio byl jeho talentem tak ohromen, že odmítl platbu. Zdá se, že později studoval zpěv i na milánské konzervatoři. To se mi nepodařilo ověřit. Sám stále považoval zpěv za pouhý koníček. Přesto se v roce 1951 nechal zlákat na operní jeviště. Začínal v malých rolích, jejichž seznam se mi bohužel nepodařilo dohledat.

V roce 1955 se přihlásil do konkurzu v La Scale. Porota byla nadšená a doporučila mu účast v prestižní pěvecké soutěži Giovanniho Battisty Viottiho. Soutěž stále existuje. Já ale nejsem obeznámen s podobným typem soutěží. Cappuccilli, stále ještě skeptický, se zúčastnil – a drtivě vyhrál.

Vítězství mu otevřelo dveře k debutu v milánském Teatro Nuovo, kde v roce 1957 zazářil jako Tonio v I Pagliacci. Byla to jeho první velká role a začátek jedné z nejvýznamnějších barytonových kariér století. Kariéry neuvěřitelně stabilní – bez skandálů, bez pěveckých krizí (až na přirozené stárnutí hlasu, které se u něj projevilo až v pozdním věku). Nuda? Kdepak! V jeho frázování se daly číst dějiny Itálie, v dechu slyšet moře a v každé notě cítit úctu k hudbě i slovu.

Byl považován za největšího verdiovského barytonistu své generace – a právem. Jeho Rigoletto nebyl karikaturou ani sentimentálním klaunem, ale tragickou postavou lidských rozměrů. Jeho Macbeth měl víc stínů než svalů. A jeho Simon Boccanegra byl přesvědčivější než leckterý politik.

Vystupoval na všech velkých světových scénách: v newyorské Metropolitní opeře (debut v roce 1960 jako Giorgio Germont v La Traviata), v milánské La Scale (debut až v roce 1964 jako Enrico v Lucii di Lammermoor), v londýnském Covent Garden, ve vídeňské Státní opeře, v San Franciscu i Buenos Aires. Přes oceán létal nerad, a tak většinu kariéry strávil v Evropě. Byl nesmírně profesionální, nenáviděl přehnané režijní experimenty a věřil, že opera je především o hudbě. Proto také odmítal filmové role a rozhovory. Byl známý jako přímý, skromný člověk, který na turné jezdil se svou ženou Graziellou a třemi dětmi.

Zpíval až do relativně vyššího věku. Teprve těžká autonehoda v roce 1992 ukončila jeho kariéru definitivně. Stáhl se do ústraní do své vily u moře, kde sbíral staré mapy, rybařil a údajně vlastnil rozsáhlou sbírku vín – do které ale nikdy neinvestoval přehnané sumy.

Zemřel doma v Terstu 12. června 2005.

Osobní vzpomínka

Málem jsem ho viděl naživo – v roce 1990 nabízela jedna pražská agentura zájezd do Verony na jeho představení. Cena? 1500 korun za třídenní pobyt v kempu. Jako student jsem tu částku nesehnal.

Nahrávky (výběr)

• Slavné nahrávky pod vedením
• Herberta von Karajana
• Il trovatore (Leontyne Price, Piero Cappuccilli, Franco Bonisolli, Jelena Obrazcovová, Ruggero Raimondi, 1977). Tady můj operní příběh začíná. Tohle mě kdysi ulovilo a udělalo to ze mě to, co jsem.
• Il Trovatore – Kdybyste náhodou chtěli chytit šok, co všechno je možné, dávám sem odkaz na živého Trubadúra roku 1978. (Kabaivanska, Domingo Cappuccilli, a zběsilá mezzosopranistka v roli Azuceny, Fiorenza Cossotto. Tohle se jen tak nevidí.)
• Don Carlo (Jose Carreras, Mirela Freni, Piero Cappuccilli, etc. 1979) vysoce doporučeno
• Aida (Freni, Carreras, Cappuccilli, Baltsa, 1979) vášně budící nahrávka. Já bych se toho nebál. Znám to docela dobře. Je to specifické ale určitě ne špatné.

· Claudia Abbada

• Macbeth (Cappuccilli, Shirley Verrett, Domingo, Ghiaurov 1976) doporučeno bez výhrad. Macbeth s Cappuccillim existuje ještě jeden. V roce 1986 ho nahrála společnost Hungaroton pod vedením dirigenta Lamberta Gardelliho (Sylvia Sass) . Zde bych si dovolil poradit určitou opatrnost. Malér to není, ten by vypadal jinak, ale určitě je třeba si to před koupí poslechnout. Piero to má prostě už roky a místy je to trochu slyšet.

• Simon Boccanegra (Freni, Cappuccilli, Carreras, Ghiaurov, Van Dam 1979) když začnu vypisovat superlativy, budem tu do Vánoc.

S Carlem Mariou Giulinim:

• Rigoletto (1979, Domingo, Cotrubas) – Jeden z nejlepších Rigolettů všech dob.

o Podílel se také na nahrávce Don Giovanniho z roku 1961, kde zpívá Masetta – překvapivě jako bas.

• Další perla
• Nabucco (1983, Sinopoli) – Hlavní důvod poslechu: Ghena Dimitrova jako vražedná Abigaille.
• A jedna kuriozita:

o Carmen (1973, Maazel) – Bizarní obsazení: stárnoucí Anna Moffo v titulní roli. Výsledek? Problém je, že se to celé zjevně neodehrává v Seville, ale v Itálii, a místo dívky pochybných morálních kvalit ze sevillské tabákové dílny dostáváme cosi jako příběh o gladiátorech. Tento efekt ostatně nastává vždy, když do hlavních rolí obsadíte pěvce, kteří zpívají převážně italský repertoár – ale tady je to komicky extrémní. Není to nutně špatné, ale… zvláštní. Nemusí vám to vyhovovat.

o Jistě bych mohl uvést i další nahrávky, ale já je nikdy neslyšel.