PC a já, 1. část

Měl jsem ve svém životě řadu počítačů. Většinu z nich jsem si sám postavil. Některé běhaly skvěle, některé hůře a některé vůbec. A nyní na ně zavzpomínáme.

Přišel čas, že bych si měl koupit nový počítač. Můj miláček je starý deset let. Už když jsem ho stavěl, byla to v podstatě šílená šunka. Základní deska Gigabyte se slotem FM2+ a procesorem AMD A10-7890K. Procesor má integrovanou grafiku a chlubí se 12 výpočetními jádry. V reálu jich ovšem má asi jenom 6 nebo dokonce 4. Tyhle Kaveri procesory jsou opravdu bída. Hřeje to jako žehlička a výkon to má jako uklízečka na dovolené.

Měl jsem ve svém životě řadu počítačů. Většinu z nich jsem si sám postavil. Některé běhaly skvěle, některé hůře a některé vůbec. Osud tomu chtěl, že jsem se na nějakou dobu stal ajťákem a dost dobrým ajťákem. Jenomže čas uplynul, život přinesl změny a já nechal ty dovednosti umřít.

Tak jsem zavzpomínal na počítače, které prošly mým životem. Úplně první zkušenost s počítačem je spíše komická. Byli jsme s otcem na výstavě Intercamera na výstavišti. Tenkrát se ovšem tento prostor nazýval Parkem Oddechu Julia Fučíka. Na výstavní ploše byl stánek, kde byly mikropočítače, nebyly to snad Sinclairy, bylo to něco příbuzného. Opravdu si nevzpomenu. Hráli jsme na tom s tátou starého dobrého PacMana. Táta byl jako u vytržení. On měl tyhle technické věci rád. Se svítícíma očima se dotázal osazenstva stánku, kdy tohle bude dostupné pro normální lidi. Dostalo se mu úšklebku: „Pane, zbláznil jste se? Tohle pro normální lidi nikdy nebude. To je čistě profesionální věc a abyste to mohl vůbec zapnout, potřebujete 6týdenní školení.“ Od té doby si pamatuji, že PacMan je profesionální nástroj a že ho tedy můžu hrát v pracovní době.

Otec měl úžasný obchodní talent. Na mně nepochopitelném principu se mu podařilo vyměnit historický fotoaparát Robor Royal 35 za Sinclair ZX Spectrum (někdy v roce 1984). Z dnešního pohledu vypadá tato výměna neskutečně hloupě. Ale zmíněný fotopřístroj byl zakoupen v bazaru v Lidické za 3000 korun. Je nutno si pamatovat, že tenkrát byly 3000 docela významná částka, kterou nelze poměřovat dnešní optikou. Byť dnešní optikou je výměna absurdní, tenkrát to byla prostě bomba.

Vzpomínám si na tu magii, když táta toho gumáka dotáhl domů. Připojil to k televizi a kazeťáku a začal studovat manuál. Začal do toho postupně z demokazety nahrávat programy. S bráchou jsme sledovali, jak hodiny a hodiny rozbíjí míčkem cihlovou zeď. Fascinace neznala mezí, přišlo mi to jako kosmická technologie.

Prvotní nadšení pominulo, táta si nás s bráchou postavil do latě. „Holoubci, jestli si myslíte, že na tom budete hrát hry, tak to zapomeňte. Budete se učit programovat a budete to používat na věci do školy.“ Och, jaká naivita, ale uznávám, že zkusit to musel. Na gumáku se nedá rozumně psát, a i programování bylo poměrně složité. Ale ty hry jsou nezapomenutelné: Manic Miner, Jetset Willy, Knight Lore a další.

Čas uplynul. Skončil jsem střední školu a nastoupil na VŠ. K tátovi do práce koupili PC IBM. Opravdu netuším, co to bylo za stroj. Ale v roce 1988 to stálo asi 200 tisíc. Byla na to zřízena zvláštní místnost s antistatickou podlahou. Táta o tom doma hodiny básnil.

A najednou jsme ho měli doma. S tátou jsme to koupili v bazaru v Myslíkově ulici. Bylo to pravé nefalšované IBM PC1, model 5150. Byl k tomu zelený monitor IBM MDA. Nemělo to HDD, jen dvě 360 kb 5 a ¼ diskety v plné výši. Z dnešního pohledu je to legrační. A už v době, kdy jsme to koupili, to byl vlastně už šrot, přístroj je někdy z roku 1982 a my to koupili těsně po listopadu čili někdy v roce 1990. Kdo nepracoval s takovým PC, neví, co jsou vrcholy pozemského blaha.

Jinými slovy, bylo to dost strašné, velmi nepřátelské, kdo to nezažil, nepochopí to. Šla na tom pustit starší verze textového editoru T602. Myslel jsem si, že na tom budu psát protokoly do školy. To šlo docela krásně, jen je nebylo kde vytisknout. Ten stroj měl jednu vlastnost, vše bylo konstruováno s neuvěřitelnou pečlivostí a bez jakýchkoli kompromisů. Třeba klávesnice, která k tomu byla, IBM model M. Je to tolik let a já na ní i teď stále píšu. Pravda je, že to mělo řadu přestávek. S moderními PC se to bez nějakých zběsilostí vůbec nekamarádí.

Otec asi o rok nebo dva roky později koupil v Dittrichově ulici plnohodnotné XT. Bylo vybaveno grafickou kartou Hercules a monitor byl k tomu žlutý. Grafika Hercules zvládala i jednoduchou grafiku. Co bylo podstatné, mělo to harddisk. Byl v tom MFM HDD Seagate s šokující kapacitou 20 MB.

Otec našel v PC technice zalíbení a začal počítače sám stavět, a to je klíčové. (Chybíš mi, tati!)

Asi to bude seriál a dnes zde skončíme.