Parkinsonova nemoc, nedělní úvaha.

Parkinsonova nemoc, nedělní úvaha.

Jak jsem již opakovaně psal, progrese nemoci se nedá zastavit.

Do intenzivního rehabilitačního kurzu pod vedením specialisty jsem začal chodit předminulý týden. Ten můj dáreček na to zareagoval. Progrese Parkinsona probíhá „po schodech“. Nějakou dobu se to drží a pak sletíte dolů během velmi krátké doby. Začátek cvičení vedl k propadu do potíží o mnoho schodů. Snad je to jen dočasné a zlepší se to.

Je to moc krásné:

Potřebujete vystoupit z tramvaje, rozejít se na křižovatce, popoběhnout. Nohy vás v tu chvíli prostě neposlechnou a letíte po ústech mezi regály v sámošce. Je to evidentně nová olympijská disciplína: „Let poústový meziregálový“. Bohužel jsem minulý týden též prakticky studoval: „let tramvajový – mezisedadlový“ a pak „také let poschůzový – pracovní“. Při tom posledním mě viděla půlka katedry, a to mě otrávilo. Nejsem schopen se zbavit studu, že nejsem zdravý. Dalším problémem jsou ty strašné návaly děsu, které každý pád přivodí. „Já přece nechci ztratit soběstačnost a chcípat roky někde v LDN!“ Bohužel obava tato vůbec není lichá. S tím souvisí hluboké nepochopení okolí, co ta nemoc vlastně je a jaký účinek mají léky. A následné prudce inteligentní rady, kterých se mi dostalo od mých kolegů v práci.

Ale ty rady jsou stále dokola, nebudu o nich více psát.

Pak jsou tu ty parkinsonské obsese. Zjistil jsem, že moje zvýšená emotivita a sklon k slzám nejsou zase tak zlé. Jedna kamarádka v americké pacientské skupině mi posledně psala, že se zcela nečekaně ocitá v šílených sexuálních situacích, aniž by věděla, jak se do nich vlastně dostala.

Musím říct, že mě to docela vyděsilo.

Naštěstí tohle zatím až tak nemám. Tedy ne, že bych o tom nic nevěděl. Ale ta nemoc se vás občas snaží přesvědčit, že jste pouze uzlíček hormonů. Musím říct, že roztékání se nad ženským fluidem fotomodelek při prohlížení nabídky cestovní kanceláře EXIM mi přišlo poněkud nenormální.

Člověk přece není pejsek, aby tomu podléhal.

V záchvatu nespavosti, jako vzdor proti špatným náladám a jako prostředek proti bolestem, které ta nemoc umí způsobit, jsem napsal úplně šíleně brakově-pulpový gonzo sci-fi román a v jednom záchvatu drzosti jsem to poslal do nakladatelství Host. Samozřejmě mi to hodili na makovici. Otrávilo mě to, ale kamarádi, kteří se v tom umí pohybovat, mi vysvětlili, že je to vlastně dost dobré, viz:

–––––––––––––––––––––––––––––––––––-

„Dobrý den, pane Zedníku, konečně jsem přečetl Váš rukopis Mozaika, ohledně kterého Vám píšu. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale textů chodí opravdu mnoho. Hned v úvodu musím poznamenat, že se mi text četl velmi dobře. Svět, který zde budujete, a postavy, které vykreslujete, mají dle mého názoru potenciál čtenáře zaujmout a vtáhnout do děje. Zatím však rukopis k vydání v Hostu nedozrál. Proto bych Vám doporučil na textu dále pracovat, nebo rukopis zaslat jinému, vyloženě žánrovému nakladatelství. Vzhledem k tomu, že psát zjevně umíte a je u Vás vidět prostor pro zlepšení, věřím, že se v budoucnu vydání svého rukopisu dočkáte.“

–––––––––––––––––––––––––––––––––

Jsem si dobře vědom chyb, které to má.

Kdyby měl náhodou někdo chuť zahrát si na beta-čtenáře a aktivně se podílet jako sparing partner na opravách toho románu… jsem tomu otevřený.