Operní tenoristé, část 1. - doplněno

Byl mi položen dotaz, kolik znám tenoristů a který že je nejlepší. Myslel jsem, že docela málo, ale nějak se mi to nafouklo, Takže to rozdělíme. První část pojednává o umělcích narozených do roku 1900.

Nejlepší operní tenorista všech dob

Jako milovníkovi opery mi bývá často pokládána otázka, který z operních tenoristů je nebo byl ten nejlepší. Žádná jiná hlasová poloha nepřitahuje tolik pozornosti jako Tenoři.

„Tak se nevymlouvej a vybal to jméno!“. Víte, já to opravdu nevím, který z nich je ten nejlepší. Za dobu, po kterou se nahrává bylo v tomto oboru mnoho umělců a nedá se říci, který je nejlepší. Navíc, je velmi pravděpodobné, že o řadě umělců ani nevíme, protože jsou buď zapomenuti pod příkrovem dějin nebo zpívali v nějaké lokálním divadle a neproslavili se.

Na internetu, na různých fórech se dají najít různé, většinou dost podivuhodné žebříčky. Já si nemyslím, že někdo má úplně právo posuzovat úroveň jednotlivých umělců. Tyto žebříčky navíc většinou nezohledňují rozdíly v náročnosti zpívaných rolí.

Dále mi byla položena otázka, kolik, že znám tenoristů. Začal jsem dělat seznam, včetně nějakých základních životopisných údajů a ono se mi to nějak nafukuje a budu to muset rozdělit. Na konci seriálu vám prozradím svoje favority.

My nyní vybereme některá jména a zkusíme si k nim něco napsat. Zdůrazňuji, že následující seznam je seznam, nikoli žebříček.

Seznam tenoristů je seřazený vzestupně dle data narození, s doplněnými základními životopisnými údaji, zemí původu a krátkým přehledem jejich repertoáru:

Francesco Tamagno (1850–1905) – Itálie
Repertoár: byl italský dramatický tenor, známý především svou rolí Otella v premiéře Verdiho stejnojmenné opery v roce 1887. Jeho hlas byl známý svou obrovskou silou a bohatým zabarvením. Zpíval v mnoha velkých operních domech po celém světě, včetně La Scaly a Metropolitní opery. Mezi jeho další významné role patří například Arnold v Wilém Tell, Radames v Aidě a Manrico v Trubadúrovi. Byl jedním z prvních tenorů, kteří nahráli své výkony na fonograf.

Karel Burian (1870–1924) – Česko
Repertoár: Specialista na Wagnerovy opery, zejména role Tannhäuser a Siegfried. Burian byl český operní tenor, který se specializoval na wagnerovský repertoár a proslavil se zejména v roli Tristana a dalších hrdinských tenorových partů. Zpíval v mnoha významných operních domech, včetně Semperoper v Drážďanech, kde se stal jedním z nejvýznamnějších interpretů Wagnera své doby. Jeho kariéra zahrnovala také působení v Metropolitní opeře a Covent Garden. Byl jedním z nejvýznamnějších českých tenorů své éry​

Alexander Bandrowski (1860 – 1913) byl významný polský tenorista, narozený v roce 1870. Byl známý pro svou všestrannost a výrazný hlas, který mu umožnil zazářit jak v lyrických, tak dramatických operních rolích. Bandrowski získal popularitu především díky svým interpretacím děl Giacoma Pucciniho, Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera, a stal se jedním z předních polských operních umělců své doby.

Během své kariéry vystupoval na mnoha významných evropských scénách, včetně opery v Krakově a Varšavě, kde ztvárnil hlavní role v operách jako Tosca, Aida, Otello a Lohengrin. Jeho dramatické nasazení a velký rozsah ho učinily oblíbeným nejen u polského publika, ale i v zahraničí.

Bandrowski byl také uznávaným pedagogem a po skončení aktivní pěvecké kariéry se věnoval výuce mladých talentů, čímž přispěl k rozvoji operní kultury v Polsku.

Alessandro Bonci (1870–1940) – Itálie
Repertoár: Známý pro interpretaci bel canta, zejména v operách Rossiniho a Belliniho. Bonci byl italský lyrický tenor, známý především pro svou brilantní techniku v bel canto repertoáru. Proslavil se rolemi v operách Rossiniho, Belliniho a Donizettiho, jako jsou I Puritani a Lucia di Lammermoor. Jeho hlas byl lehký a elegantní, což mu umožnilo excelovat ve vysokých tónech. Bonci zpíval v prestižních divadlech, jako jsou La Scala, Covent Garden a Metropolitní opera, kde byl občas považován za rivala Enrica Carusa

Leonid Vitaljevič Sobinov (1872–1934) byl jedním z nejvýznamnějších ruských tenoristů své doby a patřil k legendám operní scény na přelomu 19. a 20. století. Byl známý nejen svým krásným hlasem, ale také svou charismatickou jevištní přítomností a hlubokým emocionálním vyjádřením.

Hlas a styl:

Sobinov měl lyrický tenor, který byl oceňován pro svou čistotu, jemnost a vřelost. Jeho hlas nebyl tak mohutný jako u některých dramatických tenorů, ale vynikal v lyrickém repertoáru. Sobinov byl mistrem v ovládání dynamiky, jeho fráze byly dokonale tvarované a měl výbornou techniku, která mu umožňovala ztvárnit jemné a zároveň výrazné role.

Kariéra:

Sobinov debutoval v roce 1897 v moskevském Velkém divadle jako Alfredo v La Traviatě. Rychle se stal jedním z nejpopulárnějších pěvců v Rusku a jeho sláva se rozšířila i do zahraničí. Vystupoval na významných operních scénách v Paříži, Londýně a Miláně, včetně La Scaly.

Jeho kariéra byla silně spojena s Velkým divadlem v Moskvě, kde byl jedním z předních tenoristů. Sobinovův repertoár zahrnoval role v operách Čajkovského, Rimského-Korsakova, Glinky a dalších ruských skladatelů, ale exceloval i v italském a francouzském repertoáru.

Nejslavnější role:

Mezi jeho nejslavnější role patřili:

Lenskij v Evženu Oněginovi (Čajkovskij)

Herman v Pikové dámě (Čajkovskij)

Alfredo v La Traviata (Verdi)

Faust v Faustovi (Gounod)

Sobinov byl zvláště uznáván za své lyrické role, které ztvárňoval s mimořádnou citlivostí. Jeho Lenskij v Evženu Oněginovi je považován za jednu z jeho vrcholných rolí, a jeho interpretace árie „Kuda, kuda vy udalilis“ je často uváděna jako jedna z nejlepších v historii.

Osobní život a dědictví:

Sobinov byl vzdělaný a intelektuálně zvídavý člověk, který se zajímal o politiku a společenské dění. Během své kariéry se stal nejen ikonou ruské opery, ale také kulturním symbolem své doby. Byl obdivován nejen pro svůj umělecký talent, ale také pro svou morální integritu a skromnost.

Po ukončení aktivní pěvecké kariéry působil jako režisér a pedagog, a měl zásadní vliv na další generace ruských pěvců.

Leonid Sobinov zůstává jednou z klíčových postav ruské operní historie, jeho hlas a styl jsou stále inspirací pro mnoho operních umělců.

Otokar (Otakar) Mařák (1872–1939) – Česko
Repertoár: Proslulý interpret českého operního repertoáru, zejména v operách Smetany a Dvořáka. Mařák patřil mezi nejvýznamnější české tenory své doby a vynikal především v rolích v operách Bedřicha Smetany, jako Jeník v Prodané nevěstě, Dalibor a Ladislav ve Dvou vdovách. Měl také úspěchy v mezinárodním repertoáru, například jako Don Ottavio v Donu Giovannim, Cavaradossi v Tosce a Don José v Carmen. Byl velmi ceněn i v zahraničí, zejména ve Covent Garden a Komické opeře v Berlíně​.

Leo Slezak (1873–1946) – Rakousko-Uhersko (Česko)
Repertoár: Specializace na Wagnerovy role, ale také široký repertoár od Mozarta po Verdiho. Slezak má vlastní post. byl významný rakouský tenor, který se proslavil nejen svou operní kariérou, ale také svým smyslem pro humor a literární činností. Narodil se v Šumperku, tehdy součásti Rakousko-Uherska, a stal se jedním z nejslavnějších tenoristů své doby, především díky svým wagnerovským rolím.

Slezak byl známý svým silným, dramatickým hlasem a impozantní postavou, což ho činilo ideálním interpretem velkých hrdinských rolí. Jeho nejznámější rolí byl Lohengrin, kterého zpíval po celé Evropě, ale exceloval také v dalších wagnerovských operách, jako byl Siegfried a Parsifal. Přestože jeho hlas byl masivní a dramatický, dokázal také pracovat s jemnějšími nuancemi, což mu umožnilo zpívat i v jiných operních stylech.

Kromě Wagnera byl Slezak také ceněn za své výkony v italském repertoáru, především v rolích jako Otello ve Verdiho stejnojmenné opeře, Radames v Aidě a Manrico v Il trovatore. Byl známý pro své výjimečné frázování a kontrolu nad hlasem, což mu umožňovalo interpretovat jak velké dramatické scény, tak i lyrické pasáže.

Slezak však nebyl jen velkým tenoristou – byl také známý pro svůj smysl pro humor a svou osobnost mimo jeviště. Jedna z nejznámějších anekdot o něm se týká jeho představení Lohengrina, kde údajně zmeškal labuť, na které měl odplout. Když zjistil, že labuť odjela bez něj, prý se otočil k publiku a zeptal se: „Kdy jede další labuť?“

Po skončení operní kariéry se Slezak věnoval také filmu a literární tvorbě, přičemž napsal několik humorných knih a stal se oblíbeným bavičem. Jeho charisma a osobní kouzlo ho činily oblíbeným nejen na jevišti, ale i mimo něj.

Enrico Caruso (1873–1921) – Itálie
Repertoár: Jeden z nejslavnějších tenoristů všech dob, známý svými výkony v Pucciniho, Verdiho a Donizettiho operách. Caruso vyžaduje vlastní post. Caruso je považován za jednoho z největších tenoristů všech dob. Byl prvním skutečně globálním operním fenoménem a jedním z prvních umělců, kteří se stali hvězdami díky nahrávkám. Caruso se narodil v Neapoli a jeho kariéra začala koncem 19. století, kdy rychle dosáhl mezinárodního uznání.

Co dělalo Carusa výjimečným, byl jeho nádherný, silný a bohatý hlas, který dokázal naplnit jakýkoli sál, a přitom si zachovat velkou emocionální hloubku a muzikálnost. Jeho hlas byl temný a kovově znějící, s mimořádně silnými a plnými středními a nižšími tóny, což mu umožňovalo nejen dramaticky vyjadřovat, ale také udržovat jemnost a lyriku, kdykoli to bylo třeba. Caruso měl také techniku, která mu umožňovala zvládnout neuvěřitelně náročné pasáže s lehkostí.

Caruso zpíval ve většině velkých operních domů po celém světě, ale jeho jméno je často spojováno s Metropolitní operou v New Yorku, kde debutoval v roce 1903. Stal se hlavním tenoristou Met a vystupoval tam až do svého posledního představení v roce 1920. Jeho repertoár zahrnoval italské a francouzské opery, a byl zvláště ceněn pro své interpretace Verdiho a Pucciniho děl. Role jako Radames v Aidě, Canio v Pagliacci, Cavaradossi v Tosce a Rodolfo v Bohémě byly součástí jeho mistrovství.

Jedním z klíčových faktorů Carusova úspěchu byla jeho ochota využít technologii nahrávání. Na počátku 20. století bylo nahrávání hlasu ještě v plenkách, ale Caruso se stal jedním z prvních operních pěvců, kteří zaznamenali své výkony. Tyto nahrávky byly obrovsky populární a přinesly mu slávu i mimo tradiční operní publikum. Jeho slavná nahrávka „Vesti la giubba“ z Pagliacci je dodnes jednou z nejprodávanějších klasických nahrávek všech dob.

Caruso byl také známý svou charismatickou osobností a srdečností. Měl silnou, ale srdečnou povahu, což ho činilo oblíbeným jak u publika, tak mezi kolegy.

Gershon Sirota (1874–1943) byl jedním z nejvýznamnějších židovských kantorských tenorů své doby a je často označován za „krále kantorů“. Narodil se v Podolsku, v tehdejší Ruské říši (dnes Ukrajina), a svou kariéru začal jako kantor (chazan) v synagogách. Jeho silný, dramatický tenor mu brzy získal široké uznání nejen mezi židovským publikem, ale i mimo něj.

Sirota se stal hlavním kantorem ve Varšavě, kde působil v Tłomacké synagoze, jedné z největších a nejprestižnějších synagog ve městě. Byl známý pro svůj rozsáhlý hlasový rejstřík, obrovskou sílu a schopnost vnášet do liturgických zpěvů hlubokou emocionální rezonanci. Jeho styl byl ovlivněn operní technikou, což bylo v tehdejší době mezi kantory neobvyklé a Sirota tak přinesl nový rozměr do synagogální hudby.

Jeho sláva se rozšířila po celém světě a Sirota začal vystupovat na koncertech mimo synagogu, což bylo v té době velmi neobvyklé pro kantory. Byl zván do velkých koncertních síní po Evropě i ve Spojených státech, kde jeho silný a výrazný hlas fascinoval posluchače. V roce 1903 nahrál několik gramofonových desek, což ho učinilo jedním z prvních kantorů, kteří byli zachyceni na zvukovém záznamu.

Tragicky, Sirota zahynul během Varšavského ghetta v roce 1943, kdy nacisté brutálně potlačili povstání. Přestože jeho život skončil za tragických okolností, jeho hlas a odkaz žijí dál prostřednictvím jeho nahrávek, které dodnes fascinují milovníky kantorské hudby.

Gershon Sirota je považován za jednoho z největších kantorů všech dob, a jeho zpěv je příkladem toho, jak silně může hudba ovlivnit nejen náboženské obřady, ale i širší kulturní prostředí

Tadeusz Leliwa (1875 –1929) – Polsko

Vlastním jménem Wincenty Tadeusz Kopystyński, byl polský tenor. Svou kariéru zahájil v roce 1901/1902 a vystupoval na významných operních scénách, včetně milánské La Scaly, kde zpíval Radamese v Aidě. Byl známý také pro své výkony v operách jako Rigoletto, La Traviata, Halka a Carmen. Kromě toho exceloval ve francouzském a italském repertoáru. V pozdějších letech života se věnoval výuce zpěvu a působil jako hlasový pedagog v Polsku, kde k jeho žákům patřil například slavný tenor Jan Kiepura.

Leliwa postupně ztrácel sluch, což jej v roce 1919 donutilo ukončit pěveckou kariéru. Po zbytek života se věnoval pedagogické činnosti a učil budoucí generace pěvců

Lucien Muratore (1876–1954) – Francie
Repertoár: Významný interpret francouzské opery, zejména Masseneta a Gounoda. francouzský operní tenor s italskými kořeny. Původně se věnoval herectví a vystupoval po boku hereckých hvězd jako Sarah Bernhardt. Svou hudební kariéru zahájil v Marseille, kde studoval hudbu, a později v Paříži debutoval v roce 1902 v Opéra-Comique v roli krále v operním díle La Carmélite od Reynalda Hahna. Jeho kariéra byla spojena s francouzským operním repertoárem, včetně oper Masseneta, Saint-Saënse a Faurého. Muratore byl také velmi aktivní v mezinárodním měřítku, zejména v USA, kde působil v operních domech v Bostonu a Chicagu

Herman Jadlowker (1877–1953) – Lotyšsko
Repertoár: Proslulý svou výjimečnou technikou v bel cantu a jako Verdiho tenor. Významný lotyšský tenor s bohatou mezinárodní kariérou, zejména v Německu a Spojených státech. Debutoval v roce 1899 v Kolíně nad Rýnem a brzy si získal pověst jednoho z největších tenorů své doby díky své mimořádné technice a hlasové flexibilitě. Byl známý tím, že zvládal komplikované koloraturní role, což bylo u tenorů neobvyklé. Kromě evropských operních domů, jako jsou Berlínská dvorní opera a Karlsruhe, působil také v Metropolitní opeře v New Yorku, kde debutoval jako Faust. Byl oblíbeným zpěvákem císaře Viléma II., ale také učil a působil jako hlavní kantor v Rize předtím, než emigroval do Palestiny

Edward Johnson (1878 – 1959) byl kanadský tenorista, narozený 22. srpna 1878 v Guelphu v Ontariu. Během své operní kariéry byl znám pod pseudonymem Edoardo di Giovanni, což mu umožnilo snáze proniknout na evropské operní scény. Jeho talent a charismatický projev mu vynesly role v operách po celé Evropě, včetně prestižních operních domů v Itálii.

Johnson se stal zejména známým pro své výkony v operách Richarda Wagnera a Giacoma Pucciniho, přičemž jeho oblíbenými rolemi byly Cavaradossi v Tosce a titulní role v Lohengrinovi. Kromě svého zpěváckého úspěchu se proslavil také jako manažer a v roce 1935 převzal funkci ředitele Metropolitní opery v New Yorku, kde působil až do roku 1950. Jeho vedení bylo úspěšné, a během jeho působení se významně rozšířil repertoár Metropolitní opery a rostl její mezinárodní význam.

Johnsonova kariéra byla obdivuhodná nejen pro jeho umělecké výkony, ale i pro jeho organizační schopnosti, díky nimž Metropolitní opera vzkvétala i během obtížných let druhé světové války. Zemřel v roce 1959 v Guelphu, kde byl po celý život váženou osobností.

Ignacy Dygas (1881 – 1947) byl významný polský tenorista narozený v roce 1881, známý především pro své interpretace oper Giacoma Pucciniho a Richarda Wagnera. Měl dramatický tenor, který byl obdivován pro svou sílu a emotivní náboj. Dygas často vystupoval na prestižních evropských operních scénách, včetně Velkého divadla ve Varšavě, a získal si slávu pro své role jako Cavaradossi v Tosce a Otello ve Verdiho stejnojmenné opeře.

Zajímavostí je, že kromě zpěvu se Dygas věnoval i pedagogické činnosti, učil mnoho mladých talentů a přispěl tak k rozvoji operní scény v Polsku. Jeho kariéra byla bohatá, ale kvůli zdravotním problémům byl nucen odejít do ústraní.

Dmitrij Alexandrovič Smirnov (1882–1944) byl významným ruským operním tenoristou, který patřil mezi největší hvězdy ruské operní scény v první polovině 20. století. Svou kariéru zahájil v roce 1903 v Petrohradě a brzy si získal mezinárodní uznání díky svému krásnému hlasu a skvělým technickým dovednostem.

Hlas a kariéra: Smirnovův hlas byl výjimečně silný a jasný, přičemž dokázal zvládat jak lyrické, tak dramatické role. Byl známý svou schopností dosahovat vysokých tónů s lehkostí a jeho hlas byl popisován jako zářivý a krásný. Vystupoval v mnoha operních domech po celém světě, včetně Metropolitní opery v New Yorku a Covent Garden v Londýně.

Repertoár: Smirnov měl rozsáhlý repertoár, zahrnující role v operách Čajkovského, Rimského-Korsakova, Verdiho, Pucciniho a dalších. Mezi jeho nejslavnější role patří Herman v Pikové dámě, Lenskij v Evženu Oněginovi a Radames v Aidě. Jeho schopnost interpretovat jak ruský, tak západní repertoár ho činila jedním z nejvšestrannějších tenorů své doby.

Osobní život: Dmitrij Smirnov měl dlouhou kariéru, ale jeho život byl poznamenán těžkostmi, zejména během revoluce a politických změn v Rusku. Byl nucen emigrovat z Ruska v roce 1917 a část své kariéry strávil v zahraničí. Nakonec se vrátil do Sovětského svazu, kde pokračoval v učení a vystupování až do své smrti v roce 1944.

Smirnovova interpretace ruských operních rolí je stále považována za referenční a jeho nahrávky jsou cenným svědectvím jeho uměleckého mistrovství.

John McCormack (1884 –1945) – Irsko
Repertoár: Známý jako lírský tenor s repertoárem od oper až po písně a duchovní hudbu. Irský lyrický tenor, známý především svou dokonalou dikcí a výjimečnou technikou dechu. McCormackova kariéra začala v Itálii, kde studoval pod vedením Vincenza Sabatiniho. Jeho operní debut se uskutečnil v roce 1907 v Covent Garden. Vynikl nejen v operním repertoáru (Don Giovanni, L’Elisir d’Amore), ale také ve zpěvu irských písní a populárních balad. Byl jedním z prvních velkých rozhlasových umělců a patřil k nejlépe placeným koncertním pěvcům své doby. Přestože byl občas označován jako „Irský Caruso“, sám McCormack tento titul odmítal.

Giulio Crimi (1885 – 1939) byl italský tenorista, narozený 10. května 1885 na Sicílii, který získal velké uznání pro své výkony v italském operním repertoáru, zejména v dílech Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho. Byl známý pro svůj bohatý, silný hlas, který byl zároveň velmi lyrický, což mu umožnilo excelovat v dramatických i lyrických rolích.

Crimi debutoval v roce 1910 a brzy se stal vyhledávaným interpretem. V roce 1920 zpíval v premiéře Pucciniho opery Il trittico v Metropolitní opeře v New Yorku. Jeho verze postavy Luigiho v Il tabarro byla obzvláště oceňována. Crimi se často objevoval na významných operních scénách Evropy i Spojených států, kde vystupoval v hlavních rolích jako Radames v Aidě, Cavaradossi v Tosce a Canio v Komediantech.

Jeho kariéra byla pozoruhodná také tím, že byl schopen udržet svůj hlas ve skvělé formě po mnoho let. Giulio Crimi zemřel v roce 1939, ale jeho jméno zůstává v operní historii spojeno s velkými tenorovými rolemi a jeho silným, emocionálním podáním italského operního repertoáru.

Aureliano Pertile (1885–1952) – Itálie
Repertoár: Významný interpret Verdiho a Pucciniho, zejména v roli Radamese a Cavaradossiho. Pertile ovšem vyžaduje zvláštní post. Pertile byl jedním z nejvýznamnějších italských tenoristů první poloviny 20. století a představitel dramatických a lyricko-dramatických rolí, především v operách Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho. Pertile se narodil v Cavazzale, malé vesnici nedaleko Vicenzy, a jeho kariéra začala na začátku 20. století, kdy se rychle stal jedním z nejuznávanějších tenoristů své generace.

Pertile byl ceněn především pro svou expresivitu a schopnost vkládat do svých vystoupení hluboké emoce. Jeho hlas měl zvláštní dramatickou kvalitu – nebyl to typický „krásný“ tenor s ideálním sametovým tónem jako u Beniamina Gigliho nebo Carla Bergonziho. Místo toho jeho hlas nesl určitou syrovost, která se dokonale hodila pro dramatické operní role. Byl mistrem intenzity a emocionálního výrazu, což ho činilo ideálním pro opery, které vyžadují silnou dramatickou přítomnost.

Pertile vynikal v rolích, jako je Radames v Aidě, Otello ve Verdiho Otellovi, nebo Manrico v Il trovatore. Jeho interpretace těchto postav byly plné vášně a síly, a ačkoliv jeho hlas neměl vždy tu sametovou hladkost, jeho přístup k dramatickému zpěvu a schopnost vyjádřit složité emoce z něj učinily jednoho z nejsilnějších wagnerovských a verdiovských tenoristů své doby.

Během své kariéry často zpíval v La Scale pod taktovkou slavného dirigenta Artura Toscaniniho, který ho velmi obdivoval. Toscanini oceňoval Pertileho pro jeho schopnost vtisknout každé roli hlubokou emocionální pravdivost a pro jeho oddanost k interpretaci hudby.

Co bylo na Pertileho projevu jedinečné, byla jeho schopnost přecházet mezi dramatickou silou a jemnými, lyrickými pasážemi. Měl neuvěřitelný cit pro dramatický okamžik a jeho hlas, i když ne vždy perfektní technicky, měl sílu vtáhnout posluchače do příběhu.

Giovanni Martinelli (1885–1969) – Itálie
Repertoár: Martinelli byl slavný dramatický tenor, známý zejména svými výkony v operách Verdiho a Pucciniho. Jeho nejslavnější role byla Otello, ale také se proslavil jako Radames v Aidě. Martinelli byl jedním z hlavních tenorů Metropolitní opery v New Yorku a často vystupoval po boku slavné sopranistky Rosy Ponselle. Martinelli v Metropolitní opeře v New Yorku působil více než 30 sezón. Martinelli byl typický spinto tenor, což znamená, že měl schopnost zvládnout dramatické role s vysokými nároky na hlasový rozsah a intenzitu. Byl uznáván pro své výkony v náročných rolích, jako jsou Otello, Radames (Aida) a Canio (I Pagliacci). Po smrti Enrica Carusa v roce 1921 převzal mnoho z jeho slavných rolí a stal se jedním z nejvýznamnějších tenorů 20. století. Jeho kariéra trvala až do jeho posledního vystoupení v roce 1967, kdy ve svých 81 letech zpíval v Turandot. Zemřel v roce 1969 v New Yorku. Vyžaduje zvláštní post.

Josef Otakar Masák (1886–1972) – Česko
Repertoár: Převážně český a německý operní repertoár, především role v operách Smetany a Dvořáka. Byl to významný český tenor, který měl bohatou kariéru v Národním divadle v Praze. Svou kariéru začal jako amatér, ale postupně se stal jedním z nejuznávanějších českých tenorů své doby. Debutoval v roce 1923 v roli Alfreda ve Vinohradském divadle. Po studiích v Německu pokračoval svou kariéru a od roku 1926 působil v Národním divadle. Byl známý pro své výkony v českém repertoáru, zejména v rolích, jako je Jeník v Prodané nevěstě, Dalibor v Smetanově opeře, Laca v Její pastorkyni a Don José v Carmen. Masákova kariéra zahrnovala také významná angažmá v zahraničí, například ve Vídni a Německu. V roce 1960 odešel do důchodu a stal se hlasovým poradcem. Zemřel v roce 1972.

Hipólito Lázaro (1887–1974) – Španělsko
Repertoár: Proslulý svým výrazným hlasem v italských a španělských operách (Zarzuelách), jinak je spojen zejména s jmény Verdi a Puccini. Byl to katalánský tenor, který se proslavil především ve veristickém repertoáru a ve španělské zarzuele. Svou kariéru zahájil v roce 1910 a zpíval ve významných operních domech, včetně Metropolitní opery v New Yorku, kde debutoval v roce 1918 jako Vévoda v Rigoletto. Byl známý svou silou a schopností zvládat vysoké tessitury v náročných operách, jako jsou I Puritani, Il Trovatore a Aida. Lázaro také exceloval ve španělské zarzuele, například v díle Marina od Emilia Arriety. Jeho kariéra trvala přes čtyři desetiletí, během kterých pravidelně vystupoval v Evropě, Jižní Americe a na Kubě. Zemřel ve své rodné Barceloně v roce 1974

Josef Mann (1887–1937) – Rakousko
Repertoár: Interpret vídeňské opery, se specializací na Wagnera a Mozarta. Tenor z Rakousko-Uherska. Pocházel z hudebně nadané rodiny a věnoval se zpěvu již od mládí. Jeho kariéra začala oficiálním debutem v roce 1909 ve Lvově v roli Jonteka v Moniuszkově opeře Halka. Do roku 1912 byl angažován ve Volksoper ve Vídni a následně zpíval na mnoha evropských scénách. Měl být dokonce nástupcem Enrica Carusa v Metropolitní opeře, ale bohužel šest týdnů před odjezdem do USA zemřel na srdeční záchvat během představení opery Aida. Mezi jeho slavné role patřili Florestan (Fidelio), Radamès (Aida), Otello, Manrico (Il Trovatore), Canio (Pagliacci), a několik wagnerovských rolí, včetně Tristana a Parsifala

Tito Schipa (1888–1965) – Itálie
Repertoár: Schipa vyžaduje zvláštní článek. Schipa byl jedním z největších italských lyrických tenoristů 20. století a často se uvádí jako příklad dokonalého bel canta. Jeho hlas nebyl tak velký a dramatický jako u jiných tenoristů, ale co mu chybělo v síle, to více než vynahradil v technice, eleganci a citlivosti.

Schipa byl známý svou neuvěřitelnou schopností zpívat s jemností a emocionální hloubkou. Měl mimořádně krásný, sladký a pružný hlas, který byl ideální pro lyrické role. Jeho fráze byly vždy dokonale tvarované a jeho kontrola nad dechem a dynamikou byla bezchybná. Schipa byl mistrem legata a zvládal vytvářet jemné, plynulé přechody mezi tóny, což je klíčová vlastnost bel canta.

Jeho nejslavnější role zahrnovaly postavy jako Nemorino v L’elisir d’amore, Rodolfo v Bohémě, Almaviva v Il barbiere di Siviglia a Massenetův Werther. V těchto rolích vynikal díky své schopnosti přenést na posluchače emocionální hloubku postav a jemné, až intimní momenty hudby. Schipa byl považován za zpěváka, který nepotřeboval dramatické efekty, aby zapůsobil – jeho síla spočívala ve schopnosti zpívat s naprostou elegancí a muzikálností.

Mnozí jeho současníci a kritici ho považovali za jednoho z největších mistrů interpretace písní a árií, které vyžadují citlivost a kontrolu, zejména italské romance a neapolské písně, které zpíval s obrovskou jemností a výrazem.

Tito Schipa se odlišoval od dramatických tenorů, jako byli třeba Mario del Monaco nebo Franco Corelli, tím, že se zaměřoval na intimnější a jemnější role, kde mohl naplno uplatnit své schopnosti. Ačkoliv jeho hlas nebyl stvořen pro velké dramatické scény, jeho interpretace bel canta byla tak výjimečná, že z něj učinila jednoho z nejuznávanějších tenoristů své doby.

Lauritz Melchior (1890–1973) – Dánsko
Repertoár: Jeden z největších Wagnerovských tenorů všech dob, proslulý zejména jako Siegfried. Melchior vyžaduje zvláštní článek. Melchior byl dánský tenorista, považovaný za jednoho z nejlepších wagnerovských tenorů všech dob. Jeho výkony v operách Richarda Wagnera z něj učinily legendu na operních scénách po celém světě. Melchior měl neuvěřitelnou hlasovou sílu, výdrž a výjimečně dramatický projev, což z něj dělalo ideálního interpreta pro náročné wagnerovské role, které vyžadují nejen silný hlas, ale také hluboké pochopení hudební a dramatické struktury.

Melchior se narodil v Kodani a začal svou kariéru jako baryton, podobně jako několik jiných slavných tenoristů, než přešel na tenor. Brzy se stal vyhledávaným interpretem wagnerovských oper, jako je Tristan a Isolda, Tannhäuser, Lohengrin, Siegfried a Parsifal. Wagnerovy opery jsou známé svou délkou a extrémní náročností, ale Melchior měl hlas, který dokázal vydržet tyto dlouhé večery s naprostou silou a přesností.

Co bylo na Melchiorovi výjimečné, byl jeho hlasový rozsah a kontrola. Navzdory tomu, že měl obrovský dramatický hlas, dokázal zpívat s překvapivou jemností, kdykoli to bylo třeba. Jeho schopnost ovládat dynamiku a frázování byla zřetelná zejména v jeho výkonu role Tristana, kde musel přecházet z intenzivního dramatického výrazu k jemným, lyrickým pasážím.

Melchior byl také známý svou osobní charismatickou přítomností na jevišti. Vzhledem k tomu, že Wagnerovy opery jsou plné silných emocí a dramatických scén, jeho fyzická síla a působivá osobnost mu umožnily vtisknout každé postavě velkou váhu a přesvědčivost.

Jeho kariéra v Metropolitní opeře v New Yorku trvala více než dvě desetiletí, a on se stal neodmyslitelnou součástí wagnerovského repertoáru této scény. Melchior měl obrovský vliv na generace tenoristů, kteří se po něm pokoušeli zvládnout náročné wagnerovské role, ale málokdo dosáhl stejného mistrovství.

Beniamino Gigli (1890–1957) – Itálie
Repertoár: Jeden z nejznámějších lyrických tenorů, mistr Verdiho a Pucciniho rolí. Gigli má vlastní článek. Gigli byl jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších italských tenoristů 20. století. Mnozí ho považují za přirozeného nástupce Enrica Carusa. Gigliho hlas byl známý svou krásou, čistotou a lyričností, a díky tomu se stal jedním z nejobdivovanějších tenoristů své doby. Jeho styl zpěvu byl naprosto charakteristický pro italskou bel canto tradici, která klade důraz na krásu tónu a plynulost melodie.

Gigli měl mimořádnou schopnost přecházet z dramatických pasáží do jemných, lyrických frází s neuvěřitelnou lehkostí. Jeho hlas měl velký rozsah a dokázal si poradit s vysokými tóny s mimořádnou lehkostí a elegancí. Stejně tak jeho technika zpěvu a kontrola dechu byly téměř bezchybné, což mu umožnilo dosáhnout dokonalého legata a krásně tvarovaných frází.

Co ho ale odlišovalo od mnoha jiných tenoristů, byla jeho schopnost hlubokého emocionálního vyjádření. Gigli dokázal do svého zpěvu vložit obrovské množství citu a lásky, což mu získalo srdce diváků po celém světě. Byl zejména známý pro své role v operách Pucciniho, Donizettiho a Verdiho, ale také pro svou práci v operetě a filmové hudbě, což mu přineslo popularitu i mimo svět klasické opery.

Mezi jeho nejslavnější role patří Cavaradossi v Tosce, Rodolfo v Bohémě, Nemorino v L’elisir d’amore a další. Gigli byl také častým interpretem písní, zejména neapolských písní, které zpíval s velkým citem pro jejich jednoduchou, ale hluboce dojemnou melodii.

I když jeho hlas neměl takovou dramatickou sílu jako například u Maria del Monaca nebo Franca Corelliho, jeho interpretace vynikala právě tou jemností a krásou tónu, což z něj činilo jednoho z největších tenorů svého času.

Richard Tauber (1891–1948) – Rakousko
Repertoár: Známý nejen jako operní tenor, ale i jako hvězda operet a populárních písní. Dvorní tenorista Franze Lehára. Vyžaduje zvláštní článek. Richard Tauber

Richard Tauber byl rakouský tenorista, který patřil mezi nejvýznamnější umělce své doby a byl často označován jako „král láskyplných tenorů“. Narodil se v Linci v Rakousku a svou kariéru zahájil na začátku 20. století. Tauber byl nejen uznávaným operním zpěvákem, ale také milovníkem operety, kde dosáhl obrovské slávy.

Tauberův hlas byl lyrický a měl mimořádně teplý, sametový tón. Dokázal dokonale spojit technickou brilanci s emocionální hloubkou, což z něj činilo jednoho z nejmilovanějších tenoristů té doby. Jeho hlas byl charakteristický svou hebkostí a mimořádně čistou artikulací. Byl jedním z mála tenoristů, který zvládl jak náročné operní party, tak lehčí a populárnější operetní role.

Jeho nejznámější spolupráce byla s Franzem Leharem, který pro něj napsal několik operet, včetně Paganiniho a Země úsměvů. Tauberova árie „Dein ist mein ganzes Herz“ ze Země úsměvů se stala jeho ikonickým číslem, a dodnes je jednou z nejznámějších operetních melodií. Lehar sám považoval Taubera za ideálního interpreta svých děl a jejich spolupráce byla legendární.

Tauberova kariéra zahrnovala nejen operu a operetu, ale také koncertní pódia a nahrávání. Byl velice populární i mimo Evropu, zejména v Anglii, kde se usadil po druhé světové válce. Měl obrovský vliv na popularizaci operety a jeho nahrávky se stále těší oblibě mezi milovníky klasické hudby.

Richard Tauber byl také oblíbený pro svůj charismatický osobní projev a příjemné vystupování na jevišti. Jeho hlas byl často popisován jako „hlas, který hladí duši“ – měl neuvěřitelnou schopnost vyjádřit emoce a něhu, což bylo klíčovým prvkem jeho úspěchu.

Antonio Cortis (1891–1952) – Španělsko
Významný španělský tenor, který se proslavil především v italském operním repertoáru, zejména ve veristických operách. Zpíval role v dílech Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho, včetně slavného Calafa v Turandot a Dick Johnsona v La fanciulla del West. Svou kariéru zahájil v Barceloně, kde debutoval v roce 1912. Brzy se prosadil na mezinárodní scéně, a to zejména v Latinské Americe a USA, kde vystupoval například v Chicagské opeře.

Cortis byl obdivován pro svůj silný a dramatický hlas, který si udržel i ve vyšším věku, a přestože jeho kariéru ovlivnily historické události, jako byla Velká hospodářská krize a španělská občanská válka, zanechal výraznou stopu v operním světě. V posledních letech svého života se věnoval pedagogické činnosti a komponování

Giacomo Lauri-Volpi (1892–1979) – Itálie
Repertoár: Proslulý silou svéh hlasu a rozsáhlým repertoárem od bel canta po verismus. Jeden z opravdu velkých italských umělců své doby a výjimečný zjev v historii opery. (Lauri-Volpi vyžaduje zvláštní článek). Jeho styl byl značně odlišný od jiných velkých jmen, jako je Carlo Bergonzi. Zatímco Bergonziho si ceníš pro jeho šlechtickou eleganci a kontrolu, Lauri-Volpi byl výrazněji dramatický, až téměř „oslnivý“ svou intenzitou a vokální energií.

Lauri-Volpiho hlas byl výjimečně vysoký a lesklý, s bohatým tónem, který často až zářil, zejména v horním rejstříku. Jeho „high C“ byla legendární, a to jak pro jejich čistotu, tak pro jejich snadnost. Na rozdíl od Bergonziho, který byl známý svou jemnou a hluboce muzikální interpretací, Lauri-Volpi často preferoval dramatické projevy, které byly plné vášně a síly.

Jeho styl byl poněkud okázalejší a extravertnější, což ho činilo ideálním pro role, které vyžadovaly velkou hlasovou a dramatickou intenzitu, jako například Manrico v Il trovatore, Radames v Aidě nebo Calaf v Turandot. Jeho hlas byl méně zaoblený a měkčí než u Bergonziho, ale měl v sobě jiskru a živelnost, které často přitahovaly diváky.

Ve své kariéře se Giacomo Lauri-Volpi stal vzorem pro mnoho mladších tenoristů a zanechal po sobě bohatou nahrávkovou produkci, která dokumentuje jeho mistrovskou techniku i styl. Měl také silný intelektuální zájem o umění zpěvu, a proto napsal několik knih o vokální technice a operní kariéře.

Renato Zanelli (1895–1935)

Renato Zanelli, byl italsko-čilský operní zpěvák, který se proslavil jako bariton i tenor. Narodil se 1. dubna 1892 ve Valparaísu v Chile a zemřel 25. března 1935 v Santiagu de Chile. Zanelli začal svou kariéru jako bariton a zpíval role jako Amonasro v Aidě a Tonio v Pajácích. V roce 1924 přešel na tenorový repertoár, kde exceloval především v rolích, jako je Otello, Raoul (Les Huguenots), Don José a Andrea Chénier.

Zanelliho hlas byl ceněn pro jeho dramatickou intenzitu, zejména ve veristickém repertoáru a wagnerovských operách, jako jsou Tristan a Siegmund. Bohužel jeho kariéra byla předčasně ukončena kvůli rakovině.

Galliano Masini (25. února 1896 – 15. února 1986) byl italský operní tenor, který patřil mezi významné operní pěvce první poloviny 20. století. Jeho kariéra se soustředila především na italský repertoár, přičemž se stal jedním z předních interpretů v dílech Giacoma Pucciniho, Giuseppe Verdiho a dalších italských skladatelů.

Kariéra a repertoár

Masini se narodil ve městě Livorno a studoval zpěv na tamější konzervatoři. Svůj debut v operním světě uskutečnil v roce 1926 a brzy se stal oblíbeným pro svůj silný a bohatý tenorový hlas. Jeho kariéra rychle rostla a během 30. a 40. let se objevil na prestižních scénách, včetně slavné La Scaly v Miláně.

Galliano Masini byl známý především díky svým dramatickým výkonům v italských operách, jako jsou:

Cavaradossi v Tosce (Puccini)

Calaf v Turandot (Puccini)

Rodolfo v La Bohème (Puccini)

Radames v Aidě (Verdi)

Manrico v Il Trovatore (Verdi)

Tyto role vyžadují tenorový hlas s velkým rozsahem, silou a schopností vyjádřit hluboké emoce, což Masini zvládal brilantně. Zvláště vynikal v dramatických rolích, které kombinovaly lyrické pasáže s těžkými vokálními výzvami.

Styl a hlas

Masiniho hlas byl známý svou silou a rezonancí, zejména v horním rejstříku, což mu umožnilo excelovat v rolích, které vyžadovaly dramatický i emocionální výkon. Jeho hlas měl schopnost přenést obrovské emoce, a přestože se nikdy nedostal na úroveň mezinárodních superhvězd, jako byli Beniamino Gigli nebo Enrico Caruso, byl v Itálii velmi ceněný.

Jeho styl zpěvu byl spíše tradiční a vyznačoval se silným důrazem na kontrolu dechu a dynamiku. Na rozdíl od některých jeho vrstevníků, Masini nebyl tak známý pro svůj herecký projev, ale spíše pro čistotu a sílu svého zpěvu.

Pozdní kariéra a odkaz

Masini pokračoval ve zpěvu i v době, kdy jeho vrstevníci už končili kariéru. Jeho hlas zůstal zachován na několika nahrávkách, které jsou dnes ceněny mezi milovníky italské opery. Po skončení kariéry se Masini věnoval pedagogické činnosti, kde předával své zkušenosti mladším pěvcům.

Galliano Masini byl představitelem zlaté éry italské opery, kdy dramatický a emocionální výraz byly důležitou součástí umění. Jeho přínos k opernímu světu spočívá nejen v jeho výkonech na jevišti, ale také v jeho schopnosti interpretovat ty nejtěžší role v italském repertoáru s naprostou kontrolou a oddaností.

Miguel Fleta (1897–1938) – Španělsko
Repertoár: Výrazný tenor v operách Verdiho a Pucciniho, zpíval na premiéře Turandot. „Král diminuend“ ovšem vyžaduje zvláštní článek. byl jedním z nejvýznamnějších španělských tenoristů 20. století a patřil mezi velké operní hvězdy své doby. Jeho kariéra byla bohužel poměrně krátká, ale i přesto zanechal hluboký dojem na operním světě. Fleta se proslavil především svým výrazným, hrdinským hlasem a schopností vyjadřovat silné emoce v každé frázi.

Narodil se v Aragónu ve Španělsku a začal svou kariéru v roce 1919. Rychle se stal jedním z nejvyhledávanějších tenoristů v Evropě. Byl známý pro svou bohatou vokální techniku, neuvěřitelný hlasový rozsah a hlubokou expresivitu, která z něj učinila oblíbeného interpreta nejen ve španělských zarzuelách, ale i ve velkých italských operních rolích. Jeho nejznámější a snad nejvíce ikonickou rolí byl Cavaradossi v Pucciniho Tosce.

Fleta byl také prvním tenorem, který zpíval titulní roli v Pucciniho opeře Turandot na její světové premiéře v roce 1926. To z něj učinilo jednoho z nejdůležitějších tenoristů své éry. Byl schopen přenést na jeviště dramatickou intenzitu a zároveň udržet vokální krásu a techniku.

Jeho kariéru však negativně ovlivnil špatný zdravotní stav a osobní problémy. Kromě toho Fleta neměl vždy nejlepší vztah s operními domy a dirigenty, což vedlo k několika sporům. Přesto jeho nahrávky zůstávají důkazem jeho talentu a schopnosti vyvolávat emoce. Fleta byl jedinečný svým syrovým projevem, který oslovil diváky nejen v jeho domovském Španělsku, ale i na mezinárodní scéně.

George Thill (1897–1984) – Francie
Thill byl považován za jednoho z největších francouzských tenorů 20. století. Jeho kariéra trvala od 1924 do 1953 a vrcholila ve 30. letech. Thill vystupoval nejen ve Francii, ale i na prestižních scénách po celém světě, jako jsou La Scala, Covent Garden, a Metropolitní opera v New Yorku. Jeho repertoár zahrnoval opery od Glucka, Gounoda a Masseneta po Wagnera a Pucciniho. Byl obdivován pro svou čistou dikci, stylovou interpretaci a brilantní techniku. Během své kariéry nahrál mnoho operních árií a plných operních představení, včetně Werthera od Masseneta. I po svém odchodu ze scény v roce 1953 zůstal ikonou francouzské opery​

Helge Rosvaenge (1897–1972) – Dánsko byl dánský tenor, který se proslavil svou kariérou převážně v Německu a Rakousku. Jeho debut se uskutečnil v roce 1921 v Neustrelitz jako Don José v Bizetově Carmen. Následně působil v operních domech v Altenburgu, Basileji a Kolíně nad Rýnem, než se stal členem Berlínské státní opery v roce 1929.

Rosvaenge exceloval v mnoha operních rolích, od Mozarta po Verdiho a Pucciniho. Byl známý pro své brilantní vysoké tóny a dramatické výkony. Zpíval například role Radamèse v Aidě, Cavaradossiho v Tosce a Calafa v Turandot. Jeho dlouhá kariéra zahrnovala také hostování v operních domech po celé Evropě a vystoupení na festivalech, včetně Salcburských a Bayreuthských festivalů. I po druhé světové válce pokračoval ve zpěvu, včetně koncertů v USA v 60. letech. Zůstal aktivní až do svého odchodu do důchodu v 70. letech.

Rosvaenge byl také známý svou blízkostí k nacistickému režimu, což později vyvolalo kontroverze v jeho kariéře. Přesto byl jedním z nejvýznamnějších tenorů své doby a jeho hlas je dodnes obdivován na historických nahrávkách. Zemřel v Mnichově v roce 1972

Ivan Kozlovski (y) (1900–1993) – Rusko
Repertoár: Ruský operní tenor s vynikajícím lyrickým hlasem, interpret Čajkovského a Glinky. Kozlovski byl legendární ukrajinský lyrický tenor a jeden z nejvýznamnějších operních pěvců Sovětského svazu. Zpíval více než 50 operních rolí, včetně Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi, Berendeje v Sněguročce a Vladimira v Knížeti Igorovi. Kozlovski měl mimořádnou hlasovou techniku a byl oblíbený pro svůj dramatický výraz. Byl také významným propagátorem ukrajinské hudby a kultury, přičemž často uváděl díla ukrajinských skladatelů.

Kromě své pěvecké kariéry působil jako režisér a pedagog. Po mnoho let učil na Moskevské konzervatoři a vedl vlastní operní společnost. Kozlovski byl známý i svou blízkostí ke Stalinovi, přestože odmítal zpívat na některých akcích na příkaz státních úředníků. Jeho rivalem byl další slavný ruský tenor Sergej Lemešev, se kterým sdílel slávu na operních scénách v Sovětském svazu​.

Pokračování následuje