Operní tenoristé, 3. část

Tato část obsahuje některé významné legendy operního nebe. Opět zdůrazňuji, že jde o seznam, nikoli žebříček

Mario del Monaco (1915–1982) – Itálie

byl jedním z nejvýznamnějších italských dramatických tenorů 20. století, známý především pro své mimořádně silné a vášnivé výkony. Narodil se 27. července 1915 ve Florencii a během své kariéry se stal známý jako „tenor s hlasem oceli“ díky své obrovské hlasové síle a dramatickému přednesu.

Del Monaco se proslavil zejména v italském veristickém repertoáru, kde exceloval v dramatických rolích jako Otello, Canio (I Pagliacci), Manrico (Il Trovatore) a Radames (Aida). Byl považován za jednoho z nejlepších Otellů své doby a zpíval tuto roli více než 400krát během své kariéry. Jeho interpretace Otella byla tak intenzivní a emotivní, že se stala jedním z nejikoničtějších ztvárnění této postavy v historii opery.

Mario del Monaco měl přirozeně silný a robustní hlas, který se skvěle hodil k dramatickým tenorovým partům. Jeho zpěv byl charakterizován výjimečnou hlasovou projekcí, schopností zcela vyplnit velké operní domy bez mikrofonu, a neuvěřitelnou dramatickou intenzitou. Del Monaco byl také vynikající herec, který do svých rolí přinášel silný emocionální projev a fyzickou přítomnost na jevišti.

Jeho kariéra začala v roce 1940, kdy debutoval v Milánské La Scale jako Pinkerton v Madamě Butterfly. Během 50. a 60. let byl del Monaco jedním z hlavních hvězdných tenorů na světových operních scénách, včetně Metropolitní opery, Covent Garden a Vídeňské státní opery.

Mario del Monaco zemřel 16. října 1982, ale jeho výkony zůstávají díky mnoha nahrávkám nesmrtelné. Jeho interpretace rolí, zejména v dramatických operách, jsou dodnes považovány za referenční.

Rudolf Schock (1915–1986) – Německo

byl významný německý lyrický tenor, který se proslavil jak na operní scéně, tak v operetách a filmech. Narodil se 4. září 1915 v Duisburgu. Schock měl výjimečně bohatý a jasný hlas, který mu umožňoval excelovat v široké škále repertoáru, od německého romantismu po italské bel canto.

Svou kariéru začal na operních scénách ve Stuttgartu a Berlíně a brzy se stal jedním z nejoblíbenějších tenoristů své doby. Vystupoval v největších operních domech Evropy, včetně Vídeňské státní opery, Covent Garden a La Scaly. Mezi jeho nejslavnější role patří Tamino v Mozartově Kouzelná flétna, Alfredo v Verdiho La traviata a Pucciniho Rodolfo v Bohémě.

Schock byl také velmi oblíbený v německých operetách a hudebních filmech, kde jeho přirozený herecký talent přispíval k jeho popularitě. Zanechal po sobě mnoho nahrávek, které zahrnují jak operní, tak operetní repertoár. Rudolf Schock zemřel 13. listopadu 1986, ale jeho odkaz žije dál prostřednictvím jeho nahrávek a filmů, které ho učinily jedním z nejoblíbenějších tenoristů poválečné éry.

Hans Hopf (1916–1993) – Německo
Repertoár: Hopf byl byl významný německý heldentenor, který se proslavil především svými výkony v operách Richarda Wagnera. Hopf debutoval v roce 1936 jako Pinkerton v Madame Butterfly a postupně se stal jedním z předních wagnerovských tenorů své doby. Jeho kariéra zahrnovala působení v prestižních operních domech, jako jsou Bayreuther Festspiele, Metropolitní opera v New Yorku, La Scala v Miláně a další významné scény po celém světě.

Mezi jeho nejslavnější role patří Siegfried a Siegmund ve Wagnerových operách, ale exceloval také jako Walther von Stolzing v Die Meistersinger von Nürnberg. Kromě Wagnera získal uznání i za své výkony v operách Giuseppe Verdiho, například jako Otello, a také jako Cavaradossi v Pucciniho Tosce.

Hans Hopf zůstal aktivní na operních scénách až do konce 80. let a po svém odchodu do důchodu se věnoval výuce zpěvu v Mnichově. Jeho hlas byl známý svou sílou, spolehlivostí a schopností zvládat náročné dramatické role. Zemřel v roce 1993 v Mnichově

Bogdan Paprocki (1919–2010) – Polsko
byl polský lyrický tenor, který se stal jedním z nejvýznamnějších polských operních zpěváků 20. století. Narodil se 23. září 1919 v Toruni a vystudoval Hudební akademii ve Varšavě. Jeho kariéra se rozvinula především v Polsku, kde vystupoval v Národní opeře ve Varšavě a byl hlavní hvězdou této scény po mnoho desetiletí.

Paprocki byl známý svou dokonalou technikou, čistým hlasem a schopností zpívat jak polský repertoár, tak mezinárodní role. Zpíval postavy v dílech polských skladatelů, jako jsou Stanisław Moniuszko a Karol Szymanowski, ale také role v operách Verdiho a Pucciniho.

Jeho nejslavnější role zahrnovaly Jonteka v Moniuszkově Halce a Stefana ve Strašidle Tovarze. Bogdan Paprocki byl velmi respektovaný pedagog a po odchodu z aktivní kariéry předával své znalosti mladším generacím pěvců. Zemřel 3. září 2010, ale zůstává legendou polské operní scény.

Giuseppe di Stefano (1921–2008) – Itálie
Repertoár: Jeden z nejvýznamnějších lyrických tenorů 20. století, známý především pro role v Pucciniho a Verdiho operách. Má vlastní článek.

Giuseppe Di Stefano byl dalším z velikánů italského operního světa, známý především svým lyrickým, elegantním hlasem a mimořádnou schopností emocionálního projevu. Pokud byl Franco Corelli symbolem síly a dramatické intenzity, pak Di Stefano představoval jemnost, krásu a hlubokou muzikálnost.

Zde jsou některé klíčové body o Giuseppe Di Stefanovi:

Lyrický tenor: Di Stefano byl především lyrickým tenorem. Jeho hlas měl měkký, sametový tón a jeho výjimečné frázování z něj dělalo jednoho z nejlepších interpretů lyrických rolí. Jeho výrazové schopnosti mu umožnily přinášet do rolí mimořádnou hloubku.

Slavné role: Di Stefano exceloval v mnoha rolích, zejména v italském repertoáru. Mezi jeho nejslavnější patří Rodolfo v La Bohème, Cavaradossi v Tosce, Alfredo v La traviatě a Nemorino v L’elisir d’amore. Jeho hlas se výborně hodil do rolí mladých milovníků a romantických hrdinů.

Spolupráce s Marií Callas: Di Stefano často vystupoval s Marií Callas, a jejich spolupráce je legendární. Oba měli úžasnou chemii na jevišti a jejich interpretace operních duetů je považována za jednu z nejlepších v historii. Jejich spolupráce v Tosce, La traviatě a Lucii di Lammermoor se stala referenčním bodem pro mnoho dalších generací pěvců.

Technika a styl: Di Stefano byl známý pro svou výjimečnou dikci a jasné vyjádření textu. Jeho zpěv byl velmi přirozený a plynulý, bez známek zbytečné námahy. Bohužel, v důsledku této volné techniky, jeho hlas začal rychleji slábnout, což vedlo k tomu, že jeho kariéra měla brzký vrchol a postupný úpadek.

Vztah s publikem: Di Stefano měl neuvěřitelný vztah s publikem. Jeho cit pro melodii a schopnost přenést emoce dělaly z každého jeho představení unikátní zážitek. Publikum ho milovalo pro jeho upřímnost a opravdovost na jevišti.

Riziková kariéra: Ačkoliv Di Stefano měl zpočátku ohromující úspěch, jeho kariéra se začala zpomalovat kvůli špatné pěvecké technice, která vedla k poškození hlasivek. Přesto je stále považován za jednoho z nejlepších tenorů své doby, zejména pro svůj lyrický repertoár.

Di Stefano je často zmiňován vedle takových velikánů, jako byli Franco Corelli, Mario Del Monaco a Luciano Pavarotti, přestože jeho styl byl jemnější a více orientovaný na detail a emoce.

Franco Corelli (1921–2003) – Itálie
Repertoár: Jeden z největších dramatických tenorů 20. století, proslulý zejména v rolích Turiddu a Calafa. Má vlastní článek.

Franco Corelli je jedním z nejslavnějších tenorů 20. století a bezpochyby jednou z největších ikon operního světa. Jeho bohatý, silný a emocionální hlas, který se dokázal pohybovat od jemných pianissim po monumentální forte, si získal obdiv fanoušků i kritiků.

Několik klíčových bodů o Corellim:

Vášeň a intenzita: Corelli byl známý svou vášní, intenzitou a dramatickým projevem na scéně. Jeho výkony byly nabité emocemi, což z něj dělalo neuvěřitelně přitažlivého umělce. Jeho hlas, který měl neuvěřitelnou sílu a tón, se dokonale hodil do dramatických rolí.

Slavné role: Corelli exceloval v mnoha zásadních rolích, zejména v italském repertoáru. Jeho nejznámější role zahrnovaly Radamese v Aidě, Manrica v Il trovatore, Cavaradossiho v Tosce, Turiddu v Cavalleria rusticana a Calafa v Turandot, kde jeho interpretace árie „Nessun dorma“ získala světovou proslulost.

Technika a hlasová síla: Corelliho hlas byl známý svou „brutální silou“, jak toněkteří popsali. Jeho hlas měl schopnost překonat orchestr a vyplnit celý operní sál, což z něj dělalo ideálního tenoristu pro veristické opery a těžký repertoár.

Spolupráce s velkými jmény: Během své kariéry spolupracoval s těmi nejlepšími, včetně Marii Callas, Leontyne Price a Renaty Tebaldi. Jeho duetní výkony s těmito legendárními sopranistkami jsou dnes považovány za historické.

Osobnost a charisma: Corelli byl nejen talentovaný, ale i charismatický umělec. Měl osobní kouzlo, které přitahovalo publikum, a na jevišti se choval jako opravdová hvězda. Navzdory jeho úspěchům byl často považován za člověka plného nejistot, což mu dávalo hlubší lidskou dimenzi.

Gianni Poggi (1921–1989) – Itálie
Repertoár: Lyrický tenor s širokým repertoárem, zpíval především v italských operách. Poggi byl italský lyricko-spinto tenor, známý pro své výkony v italském repertoáru, zejména ve Verdiho a Pucciniho operách. Studoval zpěv pod vedením Valerii Manna a později s barytonem Emiliem Ghirardinim v Miláně. Svůj operní debut měl v roce 1947 v Palermu jako Ismael v Nabuccu a jeho kariéra rychle rostla. Zvláště úspěšný byl v roli Riccarda v Un ballo in maschera, což se stalo jednou z jeho nejslavnějších rolí.

Vystupoval na prestižních scénách po celém světě, včetně La Scaly, Arena di Verona, a také Metropolitní opery v New Yorku, kde debutoval v roce 1955 v Rigolettu. Jeho hlas byl charakterizován bohatou sílou, přestože někdy inklinoval k tvrdšímu zvuku, což mu umožňovalo zpívat jak lyrické, tak dramatické role. Poggi se také objevil v různých nahrávkách, včetně La Traviata po boku Renaty Tebaldi a La Gioconda s Marií Callas. Kariéru ukončil v roce 1969, kdy jeho poslední rolí byl Faust v Boitově Mefistofele.

Gianni Poggi zemřel v Piacenze v roce 1989 ve věku 68 let​(

Mario Lanza (1921–1959) – USA
Repertoár: Americký tenor, který se proslavil spíše ve filmech než v opeře, přesto výborný interpret Pucciniho a Verdiho. byl americký tenorista a herec, který získal celosvětovou slávu díky svému hlasu i filmovým rolím. Lanza se stal ikonou nejen díky svému mimořádnému talentu, ale také díky své schopnosti spojit klasickou operní techniku s populární hudbou, což z něj udělalo hvězdu jak na operních scénách, tak v Hollywoodu.

Narodil se jako Alfredo Arnold Cocozza ve Filadelfii a byl považován za přirozený talent s bohatým a silným hlasem. Na operní scéně zanechal výrazný otisk, ale jeho kariéra se více orientovala na filmový průmysl. Mezi jeho nejslavnější filmy patří Velký Caruso (1951), který mu přinesl celosvětový ohlas. Ve filmu ztvárnil postavu slavného italského tenora Enrica Carusa, čímž si zajistil nesmrtelnost v operním i filmovém světě.

Jeho nahrávky, jako „Be My Love,“ se staly obrovskými hity, a přestože měl ambice vrátit se k čisté opeře, nikdy se k ní v plném rozsahu nevrátil. Lanza bohužel zemřel v pouhých 38 letech, ale jeho hlas a charisma ho udržely v povědomí jako jednoho z nejlepších tenorů své doby

Byl hlavně filmová hvězda, jeho aktivity v opeře byly malinko omezené, ale pár vystoupení v řádném divadle si určitě připsat může. Jeho život a kariéra byly bohužel záhy přerušeny jeho předčasnou smrtí, která byla přímý důsledkem jeho snahy zhubnout a nějaké neověřené terapie.

Dimitar Uzunov (1922–1985) byl bulharský dramatický tenor, který patřil mezi přední pěvce své generace. Uzunov byl známý pro svůj silný, vášnivý hlas, který mu umožnil excelovat v dramatických operních rolích. Jeho kariéra zahrnovala široký repertoár, ale byl obzvláště uznáván pro své výkony v dílech Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera.

Jednou z jeho nejslavnějších rolí byl Otello ve Verdiho stejnojmenné opeře, kde dokázal skvěle spojit dramatickou sílu s emocionální hloubkou. Uzunov pravidelně vystupoval na významných operních scénách v Evropě a stal se jedním z nejrespektovanějších tenoristů své doby. Byl také častým hostem operních domů ve východní Evropě, zejména ve své rodné Bulharsku.

Jeho silný, znělý hlas a schopnost vyjádřit dramatické emoce z něj udělaly vyhledávaného interpreta ve wagnerovském i verdijském repertoáru.

Cesare Valletti (1922–2000) – Itálie
Repertoár: Cesare Valletti byl proslulý italský lyrický tenor, který se specializoval na opery bel canta, zejména Mozarta, Rossiniho a Donizettiho. Jeho hlas byl známý svou elegancí, lehkostí a technickou brilantností. Valletti často vystupoval na nejprestižnějších operních scénách, jako je Metropolitní opera v New Yorku a La Scala v Miláně, a byl uznáván pro svou uměleckou interpretaci a sofistikovaný přístup k rolím, jako je Ferrando v Così fan tutte a Almaviva v Lazebníku sevillském.

Gianni Raimondi (1923–2008) – Itálie
Repertoár: Známý lyrický tenor, zejména pro své výkony v operách Verdiho a Pucciniho. Narodil se v roce 1923 v Bologni. Jeho hlas byl lyrický, elegantní a čistý, a přesto dostatečně silný pro náročnější role. Byl známý pro svou mimořádnou vokální techniku, která mu umožňovala vyzpívat i ty nejnáročnější pasáže s lehkostí a krásou.

Jeho kariéra začala ve 40. letech 20. století a během 50. a 60. let se stal jedním z předních tenoristů na mezinárodních scénách. Často vystupoval v La Scale, kde debutoval v roce 1956, a kde zazářil v mnoha hlavních rolích, především v operách Verdiho, Pucciniho a Donizettiho. Raimondiho hlas byl ideální pro role, jako je Rodolfo v Bohémě, Alfredo ve La traviatě a Edgardo v Lucii di Lammermoor.

Gianni Raimondi byl také oceňován pro svou spolupráci s Marií Callas, zejména ve slavné produkci Lucie di Lammermoor v roce 1955, kdy se jejich hlasy perfektně doplňovaly. Jeho styl byl vždy soustředěný na krásu tónu a věrnost hudbě, bez zbytečných dramatických gest nebo vokálních excesů.

Přestože možná neměl takovou hvězdnou aureolu jako Corelli nebo del Monaco, jeho jemný lyrický hlas měl obrovský vliv, zejména na mladší tenoristy, kteří si ho vážili pro jeho dokonalou techniku a muzikálnost. Raimondi byl vždy ceněn za svou spolehlivost a eleganci, což ho činilo vyhledávaným tenoristou.

Giuseppe Campora (1923–2004) – Itálie
Repertoár: Giuseppe Campora byl italský lyrický tenor, známý pro své výkony v italských operách, zejména v dílech Pucciniho a Verdiho. Jeho nejslavnější role byla Rodolfo v Bohémě, ale také exceloval jako Pinkerton v Madame Butterfly a Alfredo v La traviatě. Campora měl dlouhou kariéru na předních světových operních scénách, včetně Metropolitní opery a La Scaly, a byl ceněn pro svůj výrazný a lyrický hlas, který přinášel jeho postavám hloubku a cit.

Sándor Kónya (1923–2002) byl maďarský tenorista, který se proslavil především svými výkony v německém a italském repertoáru, zvláště pak ve wagnerovských rolích. Kónya měl silný, lyricko-dramatický hlas, který vynikal především v rolích jako Lohengrin, Parsifal a Erik z Bludného Holanďana. Byl oceňován pro svou čistou techniku, krásné legato a schopnost zvládnout náročné, dlouhé wagnerovské role bez ztráty síly nebo výraznosti.

Kónya často vystupoval na prestižních světových scénách, včetně Bayreuthského festivalu, Metropolitní opery v New Yorku a Vídeňské státní opery. Jeho interpretace Lohengrina patří mezi jeho nejslavnější role a je považována za jednu z nejlepších ve své době.

Jeho kariéra trvala několik desetiletí a Kónya zanechal trvalý otisk na operní scéně díky své schopnosti kombinovat lyrickou krásu s dramatickou intenzitou.

Pier Miranda Ferraro (1924–2008) – Itálie
Repertoár: Pier Miranda Ferraro byl dramatický tenor, známý svým silným, robustním hlasem a schopností zvládnout nejnáročnější operní role italského repertoáru. Narodil se 14. října 1924 v městě Ferrara a stal se jedním z významných tenoristů své doby, vystupoval na předních světových scénách, včetně La Scaly a Metropolitní opery.

Ferraro se specializoval především na Verdiho a Pucciniho opery, přičemž jeho nejslavnější role zahrnovaly Otella, Manrica v Trubadúrovi a Cavaradossiho v Tosce. Zpíval také role Radamese v Aidě a Dicka Johnsona v Děvčeti ze Západu.

Ferraro byl známý svou dramatickou intenzitou a obrovskou hlasovou silou, díky čemuž byl často obsazován do nejtěžších dramatických rolí. I když nebyl tak proslulý jako někteří z jeho současníků, byl velmi ceněn pro svůj přístup k postavám a svou schopnost udržet napětí v dramatických momentech.

Jeho kariéra byla dlouhá a plná významných vystoupení, která se zapsala do historie opery. V pozdějších letech působil i jako pedagog a předával své zkušenosti mladším generacím pěvců. Pier Miranda Ferraro zemřel v roce 2008, ale jeho odkaz zůstává v nahrávkách a vzpomínkách na jeho silné a emotivní výkony. Ferraro neměl rád nahrávání, proto nahrávek není tolik, kolik by to zasluhovalo. Existují

Carlo Bergonzi (1924–2014) – Itálie
Repertoár: Jeden z největších interpretů Verdiho oper, s dlouhou kariérou a vysoce ceněným lyrickým hlasem. Bergonzi má vlastní článek. Ale shrneme to. Carlo Bergonzi byl jedním z nejvýznamnějších italských tenoristů 20. století, proslulý především jako mistr verdiovského repertoáru. Narodil se v roce 1924 a jeho kariéra se rozvinula v poválečných letech. Bergonziho hlas byl ceněn pro svou technickou brilanci, krásný tón a schopnost dokonale vyjádřit italskou bel canto tradici.

Svou kariéru začal jako baryton, ale po několika letech se přerodil v tenora, což se ukázalo jako klíčové rozhodnutí. Jeho interpretační umění, zejména v operách Giuseppe Verdiho, z něj učinilo nepostradatelného interpreta rolí jako Otello, Radames (Aida), Riccardo (Un ballo in maschera), Don Alvaro (La forza del destino) nebo Manrico (Il trovatore). Bergonzi nebyl jen silným dramatickým tenorem, ale také vysoce inteligentním zpěvákem, který dokázal s precizností vyjádřit emoce, aniž by obětoval techniku.

Bergonzi byl známý pro svou neokázalost – zpíval bez dramatických excesů, ale s hlubokou muzikálností. Jeho hlas byl klidný, kulatý a bohatý na střední a vyšší polohy. Kromě Verdiho exceloval také v Pucciniho a Donizettiho dílech, ale právě Verdi byl jeho doménou.

Měl skvělé vztahy s dirigenty, jako byli Herbert von Karajan a Leonard Bernstein. Karajan si ho mimořádně cenil pro jeho styl a schopnost vyjádřit jemné nuance i ve velkých, dramatických scénách. Bergonziho čistý styl a kontrola nad hlasem mu získaly pověst jednoho z nejdokonalejších tenoristů své éry.

Nicolai Gedda (1925–2017) – Švédsko
Repertoár: Jeden z nejvšestrannějších tenorů 20. století, známý pro opery v mnoha jazycích, včetně ruského a francouzského repertoáru. Gedda má vlastní článek. Nicolai Gedda, rodným jménem Harry Gustaf Nikolai Gädda, byl jedním z nejvíce nahrávaných tenoristů všech dob, ovládal asi 10 jazyků a jeho repertoár sahal od oper po písně. Narodil se švédsko-ruským rodičům a už od mladého věku měl talent na jazyky i hudbu. Původně pracoval v bance, ale volání hudby bylo silnější a začal se učit zpěv u Carla Marii Őhmana. Debutoval v roce 1951 ve Švédské opeře a o rok později už zpíval ve Stockholmu ve známé árii s vysokým D z Adolphe Adamovy opery Le postillon de Lonjumeau, což ukázalo jeho mimořádný rozsah.

Setkání s producentem Walterem Leggem odstartovalo jeho mezinárodní kariéru. V roce 1953 debutoval v La Scale, o rok později v Pařížské opeře a v roce 1957 v Metropolitní opeře jako Gounodův Faust.

Gedda měl zvláštní lásku ke zvířatům a kdekoliv byl, první cesta vedla do místní zoologické zahrady. Běhal maratony, miloval umění, a také byl známý pro svůj nezapomenutelný účes. Jeho hlas zrál s věkem a stal se tmavším a bohatším, což je slyšet na nahrávkách , kterých je neuvěřitelné množství.

Jeho interpretace francouzského repertoáru, zejména Meyerbeera a Bizeta, byla mimořádná. Gedda také zvládl český repertoár, včetně Smetanova Dalibora, kde jeho čeština byla téměř bezchybná. Zajímavostí je i jeho jediný pokus o Wagnerova Lohengrina.

Gedda zanechal nesmírné dědictví. Jeho nahrávky, zvláště pod vedením André Cluytense, jsou považovány za kulturní dědictví. Ačkoliv nikdy nebyl „italským tenorem“, jeho belcanto v Rossiniho William Tell či Belliniho I Puritani dokazuje jeho všestrannost. Gedda se svou dokonalou technikou a mnohostranným talentem zůstává jedním z nejuznávanějších tenoristů všech dob.

Vilém Přibyl (1925–1990) – Česko
Repertoár: Český dramatický tenor, který si získal značné uznání zejména díky svým interpretacím v českém operním repertoáru, zejména v dílech Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Přibyl byl typický svou vřelou barvou hlasu a schopností vtisknout svým postavám hloubku a emotivní výraz.

Byl jedním z předních tenorů Národního divadla v Brně, kde často vystupoval v titulních rolích českých oper. Jednou z jeho nejslavnějších rolí byl Dalibor ve Smetanově stejnojmenné opeře, kde jeho dramatický tenor zanechal na publiku hluboký dojem. Přibyl také exceloval jako Laca v Janáčkově Její pastorkyni a v dalších operách, které vyžadují silný dramatický tenor.

Přibylův styl byl charakterizován pečlivou prací s frázováním a emocemi, a jeho hlas byl ideální pro hrdinské role českého repertoáru. Přestože nebyl tak známý na mezinárodní scéně, jeho přínos k české opeře byl zásadní a zanechal hluboký dojem v historii české operní scény. Věčná škoda, že ho komunisti tak přidusili. Materiálu tady bylo opravdu hodně.

Garbis Zobian (1925–1999) – Arménie
Repertoár: Významný tenor zejména v italském repertoáru. Zobian byl arménský tenor, který si získal uznání především díky svým vystoupením v Československu, kde působil na několika významných operních scénách, zejména v Brně. Zobian byl ceněn pro svůj silný dramatický tenor, který ho předurčoval k velkým hrdinským rolím v operách českého i světového repertoáru.

Zobian vystupoval v mnoha náročných operních dílech, včetně rolí ve Smetanových, Dvořákových a Janáčkových operách. Mezi jeho nejvýznamnější role patřil například Laca v Janáčkově Její pastorkyni a další klíčové postavy české operní scény. Jeho dramatický projev, spojený s hlubokou schopností vyjádřit emocionální a psychologické vrstvy postav, ho učinil oblíbeným u publika i kritiků.

I když Zobian nebyl tolik známý na mezinárodním poli, jeho působení na československých scénách, zejména v Brně, z něj udělalo výraznou osobnost české operní kultury. Byl respektovaný pro své hudební nasazení, hlasovou sílu a výjimečný talent v dramatických rolích.

József Réti (1925–1967) – Maďarsko
Repertoár: Maďarský lyrický tenor, specializující se na bel canto a maďarský repertoár. Réti byl maďarský lyrický tenor, který se proslavil zejména svými interpretacemi v oblasti barokní a klasické hudby, a to především v oratoriích a písňových cyklech. Réti byl známý svou čistou, jasnou barvou hlasu a výjimečnou technikou, která mu umožňovala excelovat v dílech od Johanna Sebastiana Bacha až po Ludwiga van Beethovena.

I když se věnoval opernímu repertoáru, jeho hlavní síla spočívala v interpretaci písní a duchovní hudby. Jeho přístup k hudbě byl velmi muzikální, s důrazem na detaily a výraz. Byl častým interpretem Bachových kantát a Janových a Matoušových pašijí, kde vynikal svou schopností vyjádřit hluboké emoce i v rámci přísného barokního stylu.

Rétiho kariéra byla relativně krátká, protože zemřel v pouhých 48 letech, ale jeho nahrávky zůstávají ceněné a jsou považovány za skvosty historického interpretačního umění.

James McCracken (1926–1988) – USA
Repertoár: Dramatický tenor, známý především pro svou interpretaci role Otella a dalších Verdiho dramatických postav. McCracken byl americký tenor, známý pro své dramatické role, zejména v italském a německém repertoáru. Byl jedním z předních dramatických tenorů své doby a proslavil se především svými výkony ve Verdiho a Wagnerových operách.

McCrackenův hlas byl silný, plný a měl drsnou, syrovou kvalitu, která ho činila ideálním pro náročné dramatické role. Jeho nejslavnější rolí byl pravděpodobně Verdiho Otello, kde jeho intenzivní a vášnivý projev zanechal nesmazatelný dojem. McCracken zpíval tuto roli v mnoha operních domech po celém světě, včetně Metropolitní opery v New Yorku, kde byl jedním z hlavních tenoristů od 60. let.

Vedle Otella exceloval také v dalších rolích, jako byl Canio v Komediantech (Leoncavallo) nebo Samson v Samson et Dalila (Saint-Saëns). Vynikal v rolích, které vyžadovaly sílu, dramatičnost a emocionální hloubku, což ho činilo jedním z nejvýraznějších tenoristů v dramatickém repertoáru.

McCrackenova kariéra měla poměrně netypický začátek. Na počátku 50. let působil v menších rolích v Met, ale rozhodl se opustit USA a rozvíjet svou kariéru v Evropě. Tam získal větší role, a když se vrátil do New Yorku, byl již respektovaným tenoristou, který se rychle stal hlavní hvězdou.

Ivo Žídek (1926–2003) – Česko - byl jedním z nejvýznamnějších českých tenoristů poválečné éry. Narodil se v Kravařích a v roce 1945 maturoval na reálném gymnáziu v Ostravě. Studoval soukromě zpěv a hudební teorii, a už během studií projevil mimořádný talent. Jeho kariéra byla úzce spjata s Národním divadlem v Praze, kde působil od roku 1948 a později se stal jeho ředitelem (1989–1991).

Mezi jeho nejznámější role patřil Jeník v Smetanově Prodané nevěstě, kterou ztvárnil více než pětsetkrát. Dále exceloval jako Princ v Dvořákově Rusalce, Števa a Laca v Janáčkově Její pastorkyni a v mnoha dalších rolích v operách Smetany, Dvořáka, Janáčka a dalších. Žídek měl jemný lyrický hlas, který mu umožňoval zpívat role milovníků a hrdinů.

Byl také známý pro své nahrávky českých oper na labelu Supraphon a spolupracoval s významnými dirigenty té doby. Jeho hlas a umění byly oceňovány nejen v Československu, ale také v zahraničí, kde pravidelně vystupoval v operních domech po celé Evropě.

Žídek obdržel několik prestižních ocenění, včetně Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v roce 1998 a Grammy Award za nahrávku Janáčkovy opery Z mrtvého domu v roce 1981

Jon Vickers (1926–2015) – Kanada
Repertoár: Jeden z nejvýznamnějších dramatických tenorů 20. století, proslulý v rolích jako Tristan, Otello a Peter Grimes. Jon Vickers (Jonathan Stewart Vickers) byl kanadský tenorista a jedna z nejvýraznějších postav historie klasické hudby. Jeho hlas byl ikonický, jeho přednes nezapomenutelný a jeho osobnost kontroverzní. Vickersův hlas se řadě lidí nelíbí. Dlouho jsem to také tak vnímal. Jednoho dne však přišlo prozření a od té doby respektuji názor, že je považován za jednoho z nejlepších heldentenorů, což je obor, který vyžaduje obrovskou hlasovou sílu, dramatický náboj a schopnost udržet intenzitu ve velkých rolích, jaké například nabízejí Wagnerovy opery. Naučil jsem se mít rád ten zvláštní neobvyklý hlas a vyhledávám ho. Chápu ale, že to vyžaduje určitý cvik.

Vickersův výstup na vrchol kariéry začal pomalu, ale jistě, až se stal jednou z nejvýznamnějších osobností operního světa. Zpíval v nejslavnějších operních domech světa, od Covent Garden po Metropolitní operu. Zatímco jeho umění bylo obdivováno, jeho osobnost byla často označována jako komplikovaná. Měl pevné názory a někdy neústupné postoje, které vedly k několika kontroverzím, včetně jeho hloupého sporu s dirigentem Georgem Soltim. Jsem přesvědčen, že Jon neměl pravdu a že odřeknout roli na poslední chvíli, není vůbec v pohodě.

Jedním z nejznámějších momentů Vickersovy kariéry, alespoň v dnešní digitální éře se klip rozšířil, je výstup, kde v průběhu představení Jon přeruší zpěv a zařve do publika: „Nechte toho kašle!“ Tento výstup ilustruje nejen jeho obrovskou vášeň pro hudbu, ale i jeho vysoké standardy pro profesionální prostředí.

Vickers se narodil jako šesté z osmi dětí do nábožensky založené rodiny a zpíval už od tří let. První vzpomínkou na jeho zpěv bylo vystoupení na vánočním koncertě. Z jeho dětského sopránu se postupně vyvinul zvučný tenor, který mu otevřel cestu na největší operní scény. Po krátké kariéře v obchodním sektoru se rozhodl rezignovat a plně se věnovat hudbě. Roku 1950 získal stipendium a začal studovat zpěv u George Lamberta. Vickers začal zpívat oratoria a záhy na to debutoval v Covent Garden, kde jeho kariéra dramaticky vzrostla.

Jedním z jeho klíčových úspěchů bylo jeho účinkování v roli Otella, za kterou získal mezinárodní uznání. Tento výkon byl tak silný, že se stal milníkem v jeho kariéře. Ačkoliv jeho pozdější výkony již nedosahovaly stejné úrovně jako ty během jeho vrcholné kariéry, jeho umění i nadále fascinovalo publikum.

Přestože byl v osobním životě považován za šovinistického a homofobního, jeho umělecké výkony zanechaly nesmazatelnou stopu v operním světě. Jeho hlas, plný síly a drsnosti, dokázal uhranout i jeho kritiky. Byl také známý svými náboženskými přesvědčeními, což ovlivnilo jeho umělecké rozhodování, jako když odmítl roli v Tannhäuserovi s odůvodněním, že nepřináší dostatečné „poselství“.

Jon Vickers zemřel v roce 2015 na Alzheimerovu chorobu, což je trpký konec pro někoho, kdo svůj život zasvětil umění. Můžete ho milovat nebo nesnášet, ale jeho hudební odkaz zůstane navždy součástí operního dědictví.

Karl Liebl byl významný český operní tenorista, narozený 7. července 1926 v Třebíči. Vyrůstal v hudebním prostředí a již od mládí projevoval velký talent pro zpěv. Po studiích na konzervatoři a operním výcviku začal svou kariéru jako lyrický tenor, postupně se vypracoval až na dramatické role, které vyžadovaly silný a výrazný hlas.

Jeho debut na české scéně se uskutečnil ve 40. letech 20. století, ale jeho mezinárodní kariéra se začala rozvíjet po 2. světové válce, kdy začal vystupovat nejen na českých, ale i na zahraničních operních scénách. Významnou část jeho kariéry strávil v Národním divadle v Praze, kde se zařadil mezi přední české pěvce. Vynikal především v dramatických wagnerovských rolích, jako byl Tristan v opeře Tristan a Isolda či Siegfried v Prstenu Nibelungově. Byl také oceňován za své výkony v italských operách, jako jsou Verdiho Otello nebo Pucciniho Tosca.

Kromě vystupování v Praze pravidelně hostoval v zahraničí, zejména v Německu, kde se stal uznávaným wagnerovským tenoristou. V roce 1959 vystoupil na scéně Metropolitní opery v New Yorku, kde účinkoval v mimořádně náročném představení Tristan a Isolda, při němž zpívali tři různí tenoristé během jednoho večera. Liebl zde zpíval první dějství.

Karl Liebl zemřel 31. prosince 1994, ale jeho kariéra a hlas zůstávají dodnes připomínány jeho nahrávkami a záznamy z jeho nejlepších představení.

Ion Piso (1926–2022) – Rumunsko
Repertoár: Významný rumunský tenor s širokým repertoárem v italských a francouzských operách. Piso byl významný rumunský tenor, známý svou brilantní technikou a emocionálním přednesem. Narodil se v roce 1926 a jeho kariéra zahrnovala široký repertoár, který zahrnoval nejen italské a francouzské opery, ale i díla z rumunského hudebního dědictví. Piso debutoval v rumunské Národní opeře v Bukurešti, kde se rychle stal jedním z předních umělců.

Byl ceněn pro svou schopnost vystihnout jak lyrické, tak dramatické role, a to jak na domácí scéně, tak i v zahraničí, kde často hostoval. Piso exceloval ve Verdiho, Pucciniho i Mozarta, ale také v ruském repertoáru, což ho činilo velmi všestranným umělcem.

Mezi jeho nejslavnější role patří Don José v Carmen, Rodolfo v Bohémě, Cavaradossi v Tosce, ale také postavy v rumunských operách, kde propagoval národní hudební tvorbu. Ion Piso také učil mladé talenty a působil jako hlasový pedagog, kde předával své zkušenosti dalším generacím operních pěvců.

Jeho umělecký odkaz a přínos rumunské i světové opeře zůstane nezapomenutelný.

Flaviano Labò (1927 – 1991) byl italský tenorista, narozený 1. února 1927 ve městě Borgonovo Val Tidone, Itálie. Proslavil se svou účastí v mnoha významných operních inscenacích a patřil mezi talentované tenoristy své generace. Jeho kariéra zazářila zejména v 50. a 60. letech 20. století.

Labò debutoval v roce 1954 v Miláně jako Radames v Aidě, což mu otevřelo cestu k dalším velkým rolím. Jeho silný a jasný hlas mu zajistil účinkování v hlavních operních domech po celém světě, včetně La Scaly, Metropolitní opery v New Yorku a Covent Garden v Londýně.

Labò byl uznáván především za své výkony ve Verdiho operách, ale i v dílech Pucciniho. Měl schopnost vyniknout v dramatických rolích, což ho zařadilo mezi přední italské tenory své doby. Jeho životní cesta však byla předčasně ukončena, když tragicky zemřel při autonehodě v roce 1991.

Jeho hlas byl plný síly a výrazu, což ho činilo oblíbeným nejen mezi operními nadšenci, ale také kritiky.

Luigi Alva (1927–) – Peru
Repertoár: Lyrický (Lírský) tenor, který se specializuje na bel canto opery, zejména Rossiniho a Donizettiho. Peruánský tenor, známý především jako jeden z nejvýznamnějších interpretů mozartovského a bel cantového repertoáru. Alva se narodil v Limě, Peru, a během své kariéry se proslavil především svou brilantní technikou a elegancí, kterou přinášel do rolí v operách Rossiniho, Donizettiho a zejména Mozarta.

Debutoval v Itálii v roce 1955 a brzy se stal pravidelným hostem v předních operních domech po celém světě, včetně La Scaly v Miláně, Covent Garden v Londýně a Metropolitní opery v New Yorku. Mezi jeho nejslavnější role patří Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském, Nemorino v Donizettiho Nápoji lásky a Ferrando v Mozartově Così fan tutte.

Luigi Alva byl proslulý svým lehkým, lyrickým hlasem, který mu umožňoval excelovat v technicky náročných rolích vyžadujících velkou flexibilitu a přesnost. Získal uznání za svou schopnost interpretovat detailní nuance v hudbě a za své působivé jevištní ztvárnění rolí.

Jeho kariéra zahrnovala mnoho významných vystoupení po celém světě a stále je považován za jednoho z nejlepších bel cantových tenoristů své generace.

Jess Thomas (1927–1993) – USA
Repertoár: Americký tenor, známý především svými výkony v wagnerovském repertoáru, zejména jako Siegfried a Parsifal. Americký tenor, známý především pro své výkony v německém operním repertoáru, zejména v dílech Richarda Wagnera. Narodil se 4. srpna 1927 v Hot Springs v Jižní Dakotě. Původně studoval psychologii a teologii na univerzitě v Jižní Dakotě, kde získal magisterský titul, než se rozhodl věnovat kariéře operního zpěváka.

Debutoval v roce 1957 v San Francisku jako baryton v menší roli v Pucciniho Tosce, ale brzy se jeho hlas rozvinul do tenorové polohy, kde našel svůj skutečný potenciál. Jeho mezinárodní kariéra se rozjela poté, co v roce 1961 debutoval ve slavné Bayreuthské slavnosti v roli Lohengrina. Byl ceněn pro své výkony ve wagnerovských operách, a to především jako Siegfried, Parsifal a Tristan.

Jess Thomas patřil k nejvýznamnějším heldentenorům své generace, a jeho kariéra zahrnovala angažmá v nejprestižnějších operních domech po celém světě, včetně Metropolitní opery v New Yorku, La Scaly v Miláně a Vídeňské státní opery. Jeho hlas byl známý svou silou, ale také jemností a schopností přinést do role emocionální hloubku.

Thomasova kariéra trvala více než tři desetiletí, a i když se v 70. letech stáhl z pravidelného vystupování, zanechal po sobě bohaté dědictví nahrávek a vzpomínek na jeho legendární výkony. Zemřel 11. října 1993 v Tiburonu v Kalifornii.

Alfredo Kraus (1927–1999) – Španělsko
Repertoár: Jeden z největších mistrů bel canta, proslulý svými výkony v Donizettiho a Belliniho operách. Španělský tenor, považovaný za jednoho z největších mistrů bel canta ve 20. století. Narodil se 24. listopadu 1927 v Las Palmas na Kanárských ostrovech a během své dlouhé kariéry se specializoval především na role v operách Rossiniho, Donizettiho a Belliniho, kde vynikal svou brilantní technikou a schopností udržovat hlas svěží i ve vyšším věku.

Kraus debutoval v roce 1956 v Káhiře jako vévoda z Mantovy v Rigolettovi. Jeho kariéra rychle rostla a brzy se stal jedním z nejvyhledávanějších tenoristů na světových scénách, včetně milánské La Scaly, Metropolitní opery v New Yorku a Covent Garden v Londýně.

Jednou z jeho nejslavnějších rolí byl Alfred v Verdiho La traviatě, kterou zpíval mnohokrát po celém světě. Kraus byl známý svou elegancí a jemností v interpretaci, stejně jako svým technickým mistrovstvím, díky němuž dokázal zpívat i velmi náročné árie s lehkostí. Jeho hlas byl výjimečně konzistentní, a i ve vyšším věku si udržel svou čistotu a svěžest.

Kraus byl také známý tím, že pečlivě vybíral role, které byly vhodné pro jeho hlasový typ, a nikdy nezpíval dramatické nebo příliš těžké role, aby si zachoval kvalitu svého hlasu. Tento přístup mu umožnil mít mimořádně dlouhou kariéru a být obdivován pro svou uměleckou integritu.

Alfredo Kraus zemřel 10. září 1999, ale jeho nahrávky zůstávají vzorem pro tenory po celém světě, kteří se věnují bel cantu a mozartovskému repertoáru.

Zurab Andžaparidze (1928–1997) – Gruzie
Repertoár: Gruzínský tenor, známý především pro ruský a italský operní repertoár. Zurab Andžaparidze byl významným gruzínským tenoristou, který si získal uznání pro svůj silný a plný hlas, zejména v ruském a gruzínském operním repertoáru. Byl hvězdou především v Sovětském svazu, kde se mu dostalo národní i mezinárodní slávy díky jeho výjimečnému hlasu a dramatickým výkonům.

Zde jsou některé klíčové body o Zurabu Andžaparidzem:

Silný dramatický hlas: Andžaparidze měl dramatický tenor s mimořádnou silou, který ho předurčoval k rolím ve velkých operních dílech. Jeho hlas byl plný, s bohatým zabarvením, což ho činilo ideálním interpretem pro dramatické a hrdinské role.

Slavné role: Mezi jeho nejslavnější role patří postavy z ruských oper, jako například Hermann v Čajkovského Pikové dámě a Grigorij v Musorgského Borisovi Godunovovi. Tyto role vyžadují nejen hlasovou sílu, ale i dramatickou hloubku, kterou Andžaparidze zvládal s přehledem. Kromě toho vynikal i v repertoáru italských oper, zejména ve Verdiho dílech.

Spolupráce s Velkým Divadlem v Moskvě (Bolšoj). Velkou část své kariéry strávil v moskevském Velkém divadle. kde se stal jednou z jeho nejvýznamnějších hvězd. Jeho výkony v Bolšoji mu vynesly mezinárodní uznání a umožnily mu účinkovat na prestižních světových scénách.

Mezinárodní kariéra: Ačkoliv byl znám především v Sovětském svazu a jeho satelitních zemích, Andžaparidze vystupoval také na mezinárodních scénách, kde byl ceněn pro své interpretace ruského repertoáru. Jeho výjimečný hlas mu umožnil, aby se stal populárním jak mezi publikem, tak mezi kritiky po celém světě.

Gruzínská hrdost: Andžaparidze byl také velmi pyšný na své gruzínské kořeny a často propagoval gruzínskou hudbu a kulturu. Jeho hlas byl nejen výrazný a dramatický, ale také plný emocionální hloubky, která čerpala z jeho kulturního dědictví.

Osobní styl a charisma: Mimo silného hlasu měl Andžaparidze také velmi charismatický projev, což z něj dělalo nezapomenutelného interpreta. Diváci ho milovali nejen pro jeho výjimečné pěvecké schopnosti, ale i pro jeho osobitý dramatický styl na jevišti.

Fritz Wunderlich (1930–1966) – Německo
Repertoár: Fritz Wunderlich byl jedním z největších mozartovských tenorů 20. století. Jeho interpretace rolí, jako je Tamino v Kouzelné flétně a Belmonte v Únosu ze Serailu, jsou dodnes považovány za jedny z nejlepších. Jeho hlas byl známý svou čistotou, lehkostí a lyrickým tónem.

Fritz Wunderlich byl jedním z nejvýznamnějších lyrických tenorů 20. století. Jeho nádherný hlas, technická dokonalost a přirozený muzikální projev z něj udělaly jednoho z nejobdivovanějších tenorů v historii, zejména v německém repertoáru. Wunderlichova kariéra byla bohužel tragicky zkrácena jeho předčasnou smrtí ve věku 35 let, ale i přesto zanechal hlubokou stopu v dějinách opery a klasické hudby. Jeho život byl velmi nešťastně ukončen pádem ze schodů.

Lyrický tenor: Wunderlich měl jedinečně krásný lyrický hlas. Byl známý svou jemností, čistotou tónu a dokonalou technikou. Jeho hlas měl schopnost vyjádřit velkou škálu emocí, ať už v operních áriích, nebo v písních.

Mozartovský specialista: Wunderlich byl jedním z nejlepších interpretů mozartovských rolí. Jeho role jako Tamino v Kouzelná flétna a Don Ottavio v Don Giovanni jsou považovány za referenční nahrávky těchto rolí. Jeho hlas se perfektně hodil k Mozartově hudbě díky své čistotě, lehkosti a výrazové schopnosti.

Německý repertoár: Wunderlich byl také výjimečný v německém písňovém repertoáru (Lieder). Jeho interpretace Schuberta, Schumanna a Mahlera jsou považovány za mistrovská díla. Wunderlichova schopnost vyjádřit jemné nuance a emoce v písních je obdivuhodná a zůstává vzorem pro mnoho dalších tenorů.

Technická dokonalost: Wunderlich byl známý svou technickou brilancí. Jeho dechová kontrola, legato a frázování byly naprosto dokonalé. Jeho zpěv byl vždy přirozený a nenucený, což z něj činilo ideálního interpreta pro jakýkoliv repertoár, od operních árií po písně.

Spolupráce s Karajanem: Wunderlich často spolupracoval s dirigentem Herbertem von Karajanem. Jejich spolupráce, zejména na mozartovských operách, patří mezi legendární a dodnes jsou jejich nahrávky považovány za etalon interpretace těchto děl.

Tragická smrt: Wunderlichova kariéra byla tragicky přerušena v roce 1966, kdy zemřel po pádu ze schodů ve svém domě krátce před svým debutem v Metropolitní opeře. Jeho smrt šokovala celý svět klasické hudby, protože byl na vrcholu své kariéry a byl považován za jednoho z největších tenorů své doby.

Hudební univerzalita: I když je Wunderlich nejznámější pro své operní role a německý repertoár, byl velmi univerzálním zpěvákem. Nahrával také operety a lehčí hudební žánry, které zvládal s neuvěřitelnou elegancí a lehkostí.

Wunderlichova verze Tamina v Kouzelné flétně je často zmiňována jako jedna z nejlepších v historii, a jeho nahrávky Schubertových písní, zejména Die schöne Müllerin a Winterreise, jsou považovány za vrcholné interpretace tohoto repertoáru.

Kazimierz Pustelak (1930– 2021) – Polsko
Repertoár: Polský tenor, který se specializoval na polské a ruské operní role, patřil mezi významné operní pěvce v druhé polovině 20. století. Jeho kariéra se rozvíjela zejména v Polsku, ale měl i mezinárodní úspěchy. Zde jsou některé klíčové body o jeho životě a kariéře:

Lyrický tenor: Pustelak byl především lyrickým tenorem. Jeho hlas měl jemný, melodický tón a vynikal zejména v repertoáru, který vyžadoval citlivost a expresivní frázování.

Polský repertoár: Pustelak byl významným interpretem polské operní hudby. Mezi jeho nejslavnější role patřily postavy z děl polských skladatelů, jako například Jontek ve slavné opeře Halka od Stanisława Moniuszka, která je často označována za „polskou národní operu“. Tuto roli ztvárnil mnohokrát a stal se v ní ikonickým interpretem.

Mezinárodní kariéra: I když Pustelak působil především v Polsku, vystupoval také na mezinárodních scénách, včetně prestižních evropských operních domů. Byl vysoce ceněn za svůj lyrický hlas a citlivou interpretaci, zejména v rolích mozartovského a italského repertoáru.

Pedagogická činnost: Po skončení aktivní pěvecké kariéry se Pustelak věnoval pedagogické činnosti. Byl profesorem zpěvu na Hudební akademii v Krakově a vychoval několik generací mladých pěvců, kteří pokračovali v jeho odkazu.

Rozmanitý repertoár: Kromě polské hudby Pustelak exceloval také v mezinárodním repertoáru. Zpíval role z oper Mozarta, Verdiho, Pucciniho a dalších. Díky své všestrannosti a hlasové technice byl schopen zvládat různé styly a období operní hudby.

Pustelak byl váženým tenoristou s velmi specifickým lyrickým projevem a citlivostí, kterou přinášel do každé své role. Jeho přínos k polské hudbě je nezpochybnitelný, a jeho práce s mladými pěvci zanechala trvalý odkaz.

Juraj Hurný (1931–2013) – Slovensko
Repertoár: Slovenský tenor, zpíval zejména slovenský a český repertoár, ale i italské opery.

Juraj Hurný je slovenský tenorista, který se prosadil v operním světě svou brilantní technikou a přirozeným lyrickým hlasem. Ačkoliv není tak známý jako některé z největších mezinárodních hvězd, jeho kariéra měla významný dopad v rámci slovenské a české operní scény.

Lyrický tenor: Hurný měl typický lyrický tenor s jasným, čistým tónem. Jeho hlas byl ideální pro role mladých milovníků a hrdinů, přičemž exceloval zejména v italském a slovenském repertoáru.

Slovenská opera: Hurný se vypracoval na přední místo v rámci Slovenského národního divadla, kde zpíval mnoho významných rolí. Jeho práce v Bratislavě ho přivedla k tomu, aby se stal jedním z hlavních tenorů slovenské operní scény.

Repertoár: Během své kariéry zpíval role jako Rodolfo v La Bohème, Alfredo v La traviatě a další klasické role italského repertoáru, ale také exceloval v dílech slovenských skladatelů. Jeho přirozený cit pro jazyk a hudbu mu umožnil ztvárnit širokou škálu postav.

Technika a interpretace: Hurný byl známý svou technickou zdatností a citlivým frázováním, což mu umožnilo vyniknout v lyrických rolích. Jeho interpretace byly vždy emocionálně bohaté a autentické, což mu získalo respekt mezi kolegy i kritikou.

Spolupráce s významnými dirigenty: Během své kariéry měl Hurný možnost spolupracovat s řadou významných dirigentů, což mu umožnilo předvést svůj talent na vysoké úrovni.

Ačkoliv je Hurný především známý v rámci slovenské a české operní scény, jeho přínos k rozvoji operního umění na Slovensku je nepochybně významný.