Operní tenoristé, 2. část

Druhá část našeho povídání začíná rokem 1900 a končí před Del Monacem. Proč? Nevím, přijde mi to logické.

André d’Arkor (1901 – 1971), vlastním jménem André Van Gerven, byl belgický tenorista, narozený 24. října 1901 v Antverpách. Proslavil se zejména v belgickém a francouzském operním repertoáru. D’Arkor byl znám pro svůj lyrický tenor, který vynikal krásou tónu a kultivovaností, což ho předurčilo pro role v operách Charlese Gounoda, Camilla Saint-Saënse a Georges Bizeta.

Svou kariéru zahájil ve 20. letech 20. století a brzy se stal jedním z předních tenoristů Královské opery v Bruselu, kde pravidelně vystupoval ve významných rolích, jako je Faust v Faustovi, Don José v Carmen a Romeo v Romeovi a Julii. Kromě operních představení se věnoval také koncertní činnosti a nahrávání, což ještě více přispělo k jeho popularitě.

D’Arkorův hlas byl mimořádně kultivovaný, což ho činilo ideálním pro role vyžadující jemnou lyriku a citlivé herectví. Kromě svého působení v Belgii a Francii hostoval na významných evropských operních scénách. Zemřel v roce 1971, ale zůstává jednou z předních postav belgické operní historie.

Tomas Alcaide (1901–1967) – Portugalsko
Repertoár: Významný portugalský tenor specializující se na opery italského bel canta. Alcaide byl významný portugalský tenor, který patřil mezi nejuznávanější operní zpěváky své doby. Narodil se v Estremozu v Portugalsku a původně začal studovat medicínu, ale po nějaké době se rozhodl věnovat hudbě. Odešel studovat zpěv do Itálie, kde debutoval v roce 1925 v Miláně v roli Guglielma v opeře Mignon. Jeho kariéra ho zavedla na významné operní scény, včetně slavné La Scaly v Miláně a Teatro Colón v Buenos Aires.

Alcaide se specializoval na lyrický repertoár a exceloval v italských a francouzských operách. Mezi jeho nejslavnější role patřily postavy jako Vévoda v Rigolettu, Rodolfo v La Bohème, Cavaradossi v Tosce a Edgardo v Lucia di Lammermoor. Jeho hlas byl vysoce ceněn pro svou lyrickou kvalitu a technickou brilanci. Po ukončení kariéry v roce 1952 se věnoval pedagogické činnosti v Portugalsku, kde předával své znalosti dalším generacím pěvců. Zemřel v roce 1967

Max Lorenz (1901–1975) – Německo
Lorenz byl proslulý německý heldentenor, který se proslavil zejména svými výkony ve wagnerovských operách. Díky svému mohutnému a zvučnému hlasu patřil k nejvýznamnějším wagnerovským pěvcům 20. století. Proslavil se zejména ztvárněním Tristana (Tristan a Isolda), Siegfrieda (Prsten Nibelungův) a Tannhäusera. Jeho kariéra trvala několik desetiletí, ale vrchol zažil ve 30. a 40. letech 20. století a často vystupoval na prestižních scénách, jako jsou Bayreuthské slavnosti a Vídeňská státní opera.

Navzdory svým hudebním úspěchům vedl Lorenz složitý osobní život. Byl ženatý s Židovkou Charlottou Appelovou a otevřeně se hlásil k homosexualitě, což ho stavělo do rozporu s nacistickým režimem. Díky svému významu a zásahu vysoce postavených úředníků, včetně Hermanna Göringa, však byl on i jeho rodina chráněni, což mu umožnilo v této bouřlivé době nadále vystupovat.

Lorenzovy interpretace Wagnerových rolí byly často srovnávány s legendárním Lauritzem Melchiorem a operní nadšenci dodnes diskutují o tom, kdo byl lepším wagnerovským tenorem. Lorenzův přínos světové opeře, zejména německému repertoáru, je dodnes vysoce ceněn.

Sergej Lemešev (1902–1977) – Rusko
Lemešev byl jedním z nejvýznamnějších ruských lyrických tenorů 20. století. Pocházel z chudé rolnické rodiny v Tverské oblasti, a jeho cesta k umění byla velkou výzvou. Byl oblíbený především díky svému okouzlujícímu hlasu a vynikající herecké schopnosti. Nejznámější rolí Lemeševa byl Lenskij v Čajkovského Evženu Oněginovi, kterou ztvárnil více než 500krát během své kariéry.

Lemešev byl rovněž známý svými výkony v italských a francouzských operách, ačkoli většina jeho repertoáru byla v ruštině. Vynikal v roli Alfreda (La Traviata), Almavivy (Lazebník sevillský), a dalších. Ve své době byl ikonou na scéně Velkého divadla v Moskvě, kde působil po boku dalších slavných tenorů, jako byl Ivan Kozlovský.

Lemešev také vedl pestrý osobní život, byl šestkrát ženatý a jeho fanoušci byli fascinováni nejen jeho uměleckou kariérou, ale i jeho životním stylem. Zemřel v roce 1977, a jeho odkaz dodnes inspiruje mladé operní pěvce​

Jan Kiepura (1902–1966) – Polsko
Repertoár: Polský tenor, známý i mimo operu, vynikal v operetách a filmech, a zpíval především v italském repertoáru. Jan Kiepura, často označovaný jako „polský Caruso,“ byl jedním z nejslavnějších tenoristů své doby. Narodil se 16. května 1902 v Sosnowci v Polsku a zemřel 15. srpna 1966. Svou kariéru zahájil ve 20. letech 20. století, přičemž operní debut si odbyl v roce 1925 v roli Fausta v Gounodově stejnojmenné opeře v Lvově. Jeho kariéra se rychle rozvinula a získal uznání po celé Evropě, zejména ve Vídni, Berlíně a Paříži, kde exceloval v roli Cavaradossiho v Tosce a jako Calaf v Turandot. Kiepura byl známý svým výrazným lyrickým hlasem, který byl schopen zvládnout širokou škálu repertoáru, od polských oper Moniuszka až po díla Pucciniho a Verdiho.

Kromě své operní kariéry se Kiepura proslavil i jako filmová hvězda. Jeho šarm a schopnost oslovit publikum mu přinesly obrovskou popularitu nejen na jevišti, ale i na stříbrném plátně, kde hrál ve více než deseti filmech. Jeho nejslavnější filmové písně, jako například „Brunetki i Blondynki,“ jsou dodnes populární.

Kiepura také často vystupoval společně se svou manželkou, operetní zpěvačkou Martou Eggerth, se kterou se oženil v roce 1936. Jejich spolupráce zahrnovala nejen opery, ale i operety a muzikály, včetně slavné inscenace Veselé vdovy na Broadwayi.

Kiepura zemřel v roce 1966 na infarkt, ale jeho odkaz žije dál prostřednictvím jeho nahrávek a jeho přínosu pro polskou a světovou operní scénu

José Luccioni (1903–1978) – Francie
Repertoár: byl francouzský tenor korsického původu, který se proslavil jako jeden z nejlepších dramatických tenorů 30. a 40. let. Zajímavé je, že před svou pěveckou kariérou pracoval jako závodní automobilový mechanik u Citroënu a jeho pěvecký talent byl objeven během jeho služby v armádě. Poté studoval zpěv v Paříži u významných tenorů Léona Davida a Léona Escalaise.

Svou operní kariéru zahájil v roce 1931 v Rouenu v roli Cavaradossiho v Tosce. Brzy na to debutoval v pařížské Opéra-Comique, kde získal velkou slávu za svou roli Dona José v Carmen, kterou ztvárnil přibližně 500krát během své kariéry. Luccioni byl také známý svými výkony v operách Otello, Aida, Samson et Dalila, Andrea Chénier a Pagliacci.

Vystupoval v mnoha předních operních domech po Evropě a Jižní Americe, včetně milánské La Scaly, Covent Garden v Londýně, Liceu v Barceloně a Teatro Colón v Buenos Aires. Jeho silný a krásný hlas spolu s vynikajícími hereckými schopnostmi z něj učinily oblíbeného interpreta. Po odchodu do důchodu působil jako ředitel Opéra de Nice.

Luccioniho hlas a umělecký odkaz zůstává zachován na mnoha nahrávkách, které potvrzují jeho místo mezi nejlepšími francouzskými dramatickými tenory

Set Svanholm (1904–1964) – Švédsko
Repertoár: Významný wagnerovský tenor, jeden z předních interpretů Siegfrieda a Tristana. byl významný švédský tenor, který se proslavil především svými wagnerovskými rolemi, jako jsou Tristan a Siegfried. Zajímavé je, že svou kariéru začal jako baryton a až později přecházel na tenorový repertoár. Svůj operní debut měl v roce 1930 jako baryton v roli Silvia v Komediantech. V roce 1936 debutoval jako tenor v roli Radamese v Aidě. Během své kariéry působil v prestižních operních domech, jako je Metropolitní opera, Covent Garden a Wiener Staatsoper.

Svanholm byl považován za jednoho z nejlepších wagnerovských tenorů po druhé světové válce. Pravidelně vystupoval na festivalech v Bayreuthu a Salcburku, a jeho nejslavnější role zahrnovaly Siegfrieda a Tristana. Vedle své pěvecké kariéry působil také jako ředitel Královské švédské opery mezi lety 1956 a 1963. Zemřel poměrně mladý, ve věku 60 let, na mozkový nádor​.

Jan Peerce (1904–1984) byl americký tenorista narozený v New Yorku jako Jacob Pincus Perelmuth do rodiny polských imigrantů. Svou kariéru začal jako houslista a zpěvák v tanečních orchestrech, než si ho všiml Arturo Toscanini, pod jehož vedením účinkoval v řadě významných operních nahrávek. Peerce debutoval v operní společnosti Philadelphia La Scala v roce 1938 jako vévoda v Rigolettu, a v roce 1941 se stal stálým členem Metropolitní opery, kde působil až do roku 1966.

Kromě své operní kariéry se Peerce stal také prvním americkým pěvcem, který vystupoval v Bolšoj divadle v roce 1956 v rámci kulturní výměny během studené války. Peerce se objevil i na Broadwayi, například v roli Tevye v Fiddler on the Roof v roce 1971, a svou kariéru ukončil v roce 1982

Mario Filippeschi (1907–1979) – Itálie
byl významný italský tenor, proslulý svými výkony zejména v italském operním repertoáru. Zpočátku se věnoval lyrickým rolím, jako byl Edgardo v Lucia di Lammermoor nebo Vévoda v Rigoletto. Později se jeho hlas vyvinul do dramatičtějšího tónu, což mu umožnilo excelovat v náročnějších hrdinských operních rolích, například jako Arnold v Guglielmo Tell nebo Radames v Aida. Jeho nejznámější rolí však zůstává Kalaf v Turandot, kde exceloval v arii Nessun dorma.

Filippeschi byl známý svými zvučnými vysokými tóny a technickou zdatností, které mu přinesly široké uznání nejen v Evropě, ale také v Latinské Americe, kde byl mimořádně populární. Na vrcholu své kariéry se objevil po boku legendárních operních hvězd, jako byla Maria Callas

Peter Anders, německý tenorista, který se narodil 1. července 1908 v německém městě Essen. Anders byl jedním z nejvýznamnějších německých tenorů své doby a proslavil se zejména svými interpretacemi operních děl Richarda Wagnera, Richarda Strausse, ale i italských oper, jako jsou díla Verdiho a Pucciniho.

Peter Anders začal svou kariéru jako baryton, ale později přechod na tenor mu přinesl velký úspěch. Působil na mnoha významných evropských operních scénách, včetně Berlína, Hamburku, Drážďan a Vídně. Byl oceňován pro svůj jasný a silný hlas, s krásnou německou dikcí a technickou přesností.

Bohužel, jeho kariéra byla předčasně ukončena, když tragicky zemřel při autonehodě v roce 1954. Přestože jeho život skončil předčasně, jeho nahrávky zůstávají cenným odkazem a stále se těší oblibě mezi fanoušky operní hudby.

Kurt Baum (1908–1989) – Rakousko
Repertoár: Baum yl americký tenor s československými kořeny, narozený 15. března 1908 v Praze, tehdy součásti Rakouska-Uherska. Původně se věnoval medicíně, ale na základě rady přítele se začal věnovat zpěvu a v roce 1933 debutoval v Curychu v Zemlinského opeře Der Kreidekreis. Baum byl známý svým heroickým hlasem a robustní technikou, které mu umožnily zpívat těžké role, jako Radames v Aidě nebo Manrico v Trubadúrovi. Jeho kariéra byla úzce spjata s Metropolitní operou v New Yorku, kde zpíval v letech 1941–1966.

Jeho hlas byl často popisován jako silný, přestože někteří kritici zmiňovali jeho nedostatky v hudební interpretaci a hereckém projevu. Baum se proslavil zejména svou technikou a schopností dosahovat vysoké tóny, včetně vysokého C, které často předváděl mimo jeviště, aby si ověřil, že ho stále zvládá. Byl obdivován i pro svůj úspěch v řadě dramatických rolí, zejména v italských a wagnerovských operách.

Ramon Vinay (1911–1996) – Chile
Repertoár: Začínal jako baryton, ale později byl jedním z nejzajímavějších tenoristů a později barytonistů 20. století. Narodil se v Chile francouzsko-mexickým rodičům a svou kariéru zahájil jako baryton, než se přesunul do tenorového repertoáru, kde dosáhl velké slávy. Poté se na sklonku své kariéry znovu vrátil k barytonovým rolím, což je dost neobvyklé a ukazuje jeho všestrannost jako zpěváka.

Vinay je nejznámější pro své podání Verdiho Otella, což je považováno za jeho vrcholnou roli. Jeho interpretace byla neuvěřitelně intenzivní a emotivní, a to jak po vokální, tak dramatické stránce. Vinayho Otello byl dramatický, temný a silný – jeho hlas měl surovou kvalitu, která dokonale odpovídala tragické a hrdinské postavě. V této roli vystupoval nejen v Metropolitní opeře v New Yorku, ale také na dalších světových scénách, kde zanechal hluboký dojem.

Kromě Otella exceloval také v dalších wagnerovských rolích, zejména v Tristanu a Isoldě, kde se jeho dramatická schopnost a temná barva hlasu perfektně uplatnily. Byl jedním z mála latinskoamerických zpěváků, kteří dosáhli takového úspěchu v německém repertoáru. Jeho přirozený talent pro drama a schopnost vkládat do svého zpěvu velké emocionální spektrum ho činily výjimečným interpretem těchto náročných rolí.

Později ve své kariéře se vrátil k barytonovému repertoáru a zpíval například role jako Wotan v Prstenu Nibelungů. Přechod z barytonu na tenor a zpět je velmi vzácný, a právě tato flexibilita z něj činí výjimečného umělce. Vinay má vlastní článek.

Jussi Björling (1911–1960) – Švédsko
Repertoár: Jeden z největších lyrických tenorů 20. století, známý pro Verdiho a Pucciniho role. Bjorling vyžaduje vlastní článek. byl jedním z největších švédských tenoristů a patří mezi nejvýznamnější operní pěvce 20. století. Byl známý pro svůj nádherný, přirozeně znějící hlas, který byl plný lyriky, ale zároveň měl dostatečnou sílu pro dramatické role. Jeho hlas byl často popisován jako „krystalicky čistý“ s mimořádně krásnou barvou a vynikající technikou.

Björling se proslavil především v italském a francouzském repertoáru, kde exceloval v rolích, jako je Rodolfo v Bohémě, Cavaradossi v Tosce, Faust v Gounodově Faustovi nebo Manrico v Il trovatore. Jeho podání těchto rolí bylo vždy plné elegance, s důrazem na krásu tónu a frázování, což ho staví do kontrastu s více dramatickými tenory, jako byli Mario del Monaco nebo Franco Corelli.

Co činilo Björlinga tak výjimečným, byla jeho přirozená muzikálnost a schopnost zcela ovládnout techniku legata. Dokázal zpívat dlouhé, plynulé fráze s dokonalou kontrolou nad dechem a tónem, což mu umožnilo dosáhnout mimořádného výrazového bohatství. I ve vrcholně dramatických pasážích jeho hlas zůstal nádherně čistý a kontrolovaný.

Björling byl také ceněn pro svou schopnost zpívat velmi emocionálně, aniž by obětoval technickou dokonalost. Jeho interpretace operních árií byly vždy plné citu, ale nikdy nepřekročily hranici přehnaného patosu. To z něj dělá jednoho z nejmuzikálnějších tenoristů své doby.

Jeho nahrávky, zejména Tosca s Victorii de los Ángeles a dirigentem Thomasem Beechamem, jsou považovány za jedny z nejlepších, jaké kdy byly vytvořeny. Björlingova smrt v roce 1960 ve věku pouhých 49 let byla velkou ztrátou pro svět opery, protože jeho kariéra byla v plném rozkvětu.

Richard Tucker (1913–1975) – USA
Repertoár: Americký tenor s výjimečným hlasem, známý zejména pro Verdiho opery, jako jsou Rigoletto a La traviata. Tucker má vlastní článek.

Beno Blachut (1913–1985) – Česko
Repertoár: Jeden z největších českých tenorů, významný interpret českých oper (Smetana, Dvořák). Blachut je jeden z nejvýznamnějších československých umělců a vyžaduje vlastní článek.

Ferruccio Tagliavini (1913–1995) – Itálie
Repertoár: byl italský lyrický tenor, který se proslavil především ve 40. a 50. letech 20. století. Narodil se v Cavazzoli u Reggia Emilia a studoval na konzervatoři v Parmě. Tagliavini debutoval v roce 1938 v roli Rodolfa v Pucciniho La bohème a brzy si získal pověst jednoho z předních tenorů své doby.

Jeho hlas byl často srovnáván s Beniaminem Giglim a Titem Schipou díky jeho výjimečně jemné a melodické kvalitě. Byl známý pro své umění zpívat v mezza voce, což znamená schopnost zpívat velmi tiše, ale stále plně kontrolovaně. Specializoval se na lyrické role v operách jako L’elisir d’amore, La traviata, Lucia di Lammermoor a Don Pasquale.

Tagliavini se během své kariéry objevil na mnoha prestižních operních scénách, včetně La Scaly, Metropolitní opery a Covent Garden. Na počátku 50. let však začal zpívat i dramatické role, jako například Riccarda v Un ballo in maschera a Cavaradossiho v Tosce, což se negativně projevilo na kvalitě jeho hlasu.

Tagliavini ukončil svou operní kariéru v roce 1965, ale nadále koncertoval až do poloviny 70. let. Jeho nahrávky, zejména z jeho vrcholného období, jsou stále ceněny pro jejich jemnost a technickou brilanci. Zemřel v roce 1995 ve svém rodném Reggiu.

Wolfgang Windgassen (1914–1974) – Německo.

byl jedním z nejvýznamnějších německých tenoristů 20. století, proslulý především svou interpretací wagnerovského repertoáru. Narodil se 26. června 1914 ve městě Annaberg-Buchholz, Německo, do hudební rodiny – jeho matka byla sopranistka a otec byl dirigentem.

Windgassen se stal jedním z klíčových wagnerovských tenorů své generace a pravidelně vystupoval na Bayreuthském festivalu, kde exceloval v rolích jako Tristan, Parsifal a především jako Siegfried v cyklu Prsten Nibelungův. V Bayreuthu byl považován za „nástupce“ legendárního Lauritze Melchiora. Jeho hlas se vyznačoval dramatickou intenzitou, silou a výdrží, což jsou vlastnosti nezbytné pro zvládnutí dlouhých a fyzicky náročných wagnerovských partů.

Windgassenova kariéra se soustředila nejen na Německo, ale i na mezinárodní scénu, kde zpíval v operních domech po celém světě, včetně Metropolitní opery v New Yorku a Vídeňské státní opery. Byl ceněn pro svůj hudební cit a technickou zručnost, což mu umožňovalo zvládnout náročné dramatické role s jemností a elegancí.

Kromě svého wagnerovského repertoáru byl také úspěšný v italské opeře, ale právě Wagnerovy opery zůstaly hlavní doménou jeho kariéry. Windgassen zanechal po sobě mnoho nahrávek, které se staly vzorem pro další generace wagnerovských tenorů. Zemřel 8. září 1974 ve Stuttgartu, ale jeho odkaz žije dál díky jeho hlasovým nahrávkám a nesmrtelným wagnerovským rolím, které interpretoval.