Operní kladní hrdinové řečení klaďasové (1. část)

Tento cyklus asi bude vcelku dlouhý. Pro dnešek vybereme tři kladné charaktery, které mě nejvíce oslovují. Nějak jsem zjistil, že jsou to všechno ženské. Do příště se nad tím zamyslím.

Liù z opery Giacoma Pucciniho „Turandot“. Liù je otrokyní Calafova otce Timura. Pro lásku k Calafovi obětuje svůj život. Popravdě, mi Calafovo chování přijde z lidského hlediska dost zvláštní. Mohl život strávit po boku milující Liù a místo toho chce zlou princeznu Turandot. Já vím, že on je princ a Liù je pouhá otrokyně a že by to neprošlo. Mně vždy připadala proměna Turandot z vraždící harpyje v milující ženu poněkud nevěrohodná, ještě za tak krátkou dobu. Zmíněná proměna je asi jediný důvod, proč jsem Turandot neumístil do vybraného seznamu záporáků.

Smrt Liù je tak jemná senzitivní scéna, že se neubráním slzám. A já se za to nestydím. Liù položila svůj život, aby ochránila otce Calafova, kterého miluje, před mučením.

Možná bych to mohl malinko rozvést.

Calaf uhodl princezniny hádanky a ona by se mu měla oddat. To se jí ale vůbec nelíbí. Calaf jí nabídne únikovou možnost, že zemře, pokud princezna do svítání uhodne jeho jméno. Stráže jako šílené běhají po městě a snaží se to jméno získat. Nápad, že by to šlo získat od Calafova doprovodu je velmi logický. Liù tvrdí, že jméno zná a spáchá sebevraždu, aby se vyhnula mučení.

Desdemona z Verdiho opery „Otello“. Její čistota a křehkost vrcholí v „Písni o Jívě a Modlitbě Ave Maria“. V tu chvíli je Desdemona to nejkřehčí a nejčistší bytostí ve vesmíru. Verdiho genialita se zde projevuje zcela naplno. Cesta od Oberta a Nabucca k Otellovi byla dlouhá a nikoli přímočará. O to je naše odměna jako posluchačů sladší. Pravda je, že „La canzone di salice“ vyžaduje posluchačovu zkušenost a trpělivost. Tohle se na jeden poslech zvládnout nedá a probojuje se to vcelku snadno. Vedení melodické linky je zcela volné, skoro bych řekl, že se někomu může zdát, že to žádnou melodii ani nemá. Ale ono má. Potřebuje to prostě jenom čas, abyste ji našli. Pro změnu, je zde příznačný motiv, možná dva. Stále je to však Verdi, nikoli Wagner.

Asi bych měl něco napsat ke kontextu ukázky, kterou uvádím.

Otello pře delegací z velitelství Desdemonu krutě urazil. Smýkl s ní o zem a poplival její jméno. Ona tuší, že jí Otello zabije. Jde spát, vzpomíná na píseň o jívě, kterou jí zpívala služebná její matky, Barbara. Píseň se prolíná se snem. V jednu chvíli Dedemoniny city překypí zoufalstvím směrem ke služebné Emilii, která ji ukládá k spánku. Desdemona se posléze modlí. Dle mého názoru zde do určité míry vrcholí celá Verdiho tvorba. Já neznám žádnou jinou tak křehkou scénu v jiné opeře.

Je-li představitelka Desdemony dobrá, opět mi tečou slzy. Ukázka, kterou uvedu, není dostatečně technicky kvalitní. Omlouvám se, prostě mi to připadá bezkonkurenční a s technickou kvalitou nic neudělám.

ještě bych si dovolil posloužit svým amatérským pokusem o překlad.

Jsem smutná, tak smutná.

Moje matka měla chudou služebnou,

byla zamilovaná a krásná.

Jmenovala se Barbara.

Milovala muže, který ji později opustil;

Ona mi zpívala píseň o jívě

(Pro Emilii: Rozpustíš mi vlasy…)

Dnes večer mi ta píseň zní v uších.

Plakala a zpívala na travnatém vřesovišti,

plakala žalostně…

Ó jívo! Jívo! Jívo!

Skláněla se a líbala mě na ústa!

Ó jívo! Jívo! Jívo!

Zpívejme! Zpívejme!

Jíva bude mým pohřebním věncem.

(Emilii: Pospěš si, brzy přijde Othello.)

Tečou řeky mezi hromadami květů,

Z mojí sténající duše vytryskly slzy smutku.

Ó jívo! Jívo! Jívo!

Zpívejme! Zpívejme!

Jíva bude mým pohřebním věncem.

Z temných větví sletěli ptáci dolů k té sladké písni.

A její oči tolik plakaly, tolik plakaly,

že i skály jí želely. ubohá Barbara!

Až unavená konečně ze slz a vzdechů,

zemřela nešťastná dívka, ach, jívo jívo!

Zemřela dívka žalem… jak bolestné!

Ten nevděčník… Běda… ale pláč mi nedovoluje pokračovat.

Sbohem Emilie, dobrou noc

Odejdi, přijmi od rtů přítelkyně poslední polibek.

Dej, ó nebe, ať se na chvíli v spánku uklidní má bolest,

Ať milovaný přijde mě utěšit.

A pak jsou-li marné mé prosby,

v náruči mého hrobu ať přijde aspoň slzami zalít můj popel.

Zdrávas Maria, milosti plná, vyvolená

mezi nevěstami a pannami jsi ty,

požehnaný plod, ó požehnaná,

tvého mateřského lůna, Ježíši.

Modli se za ty, kdo tě uctívají a klanějí se ti,

Modli se za hříšníky, za nevinné,

a za slabé utlačované a mocné,

i ubohé, tvé milosrdenství prokaž.

Modli se za toho, kdo se pod pohoršením sklání

Své čelo a pod zlým osudem;

Za nás, za nás se modli, modli se

Vždycky i v hodině naší smrti,

Modli se za nás, modli se za nás, modli se.

Zdrávas Maria . . .

V hodině naší smrti.

Zdrávas! Amen!

Violetta Valéry z Verdiho opery „La Traviata“. Violetta je přitom kurtizána, nebo řekněme metresa, pochybné pověsti. Přitom je to jediná čistá, čestná, nevinná a milující duše v celém tom příběhu. Jinak jsou všichni zištní sobečtí vyčůránci. Hlavně tedy Alfredo a ten jeho vypečený tatínek. Violetta pro lásku k milovanému Alfredovi obětovala vše. Na přání Alfredova otce odešla dobrovolně z hnízdečka lásky, které sdílela s Alfredem a které však sama platila. Alfredův tatínek jí přišel sdělit, že pro Alfreda není dost dobrá. Po hysterické scéně na plese se Violetta stáhla do ústraní. Nyní umírá sama v pařížském bytě. O poslední peníze se rozdělila s chudinou na ulici. Vzpomíná na svoji lásku, na růže, které uvadly.. a máme zde árii „Addio del passato“. Představitelka Violetty, když je dobrá, utopí v slzách celé divadlo. Osobně jsem to zažil.

https://youtu.be/Vt5gFBP9s-w

A to pro dnešek stačí