Opera a klasická hudba – tipy pro začátečníky

Bývá mi pokládán dotaz, jakožto divnému člověku, který poslouchá klasickou hudbu a operu, abych doporučil něco pro začátečníky. Já vždy odpovídám, že jsem samouk a hudbu jsem nestudoval. Moje znalosti jsou poměrně děravé.

Nedávno mi kamarádka řekla, že právě to, že jsem samouk, mi to právo dává. Že je to naopak přednost, že budu kašlat na hudební teorii a odporučovat srdcem. Na tom si myslím, něco být asi může. Stejně si ale myslím, že zde nejsou žádná obecná pravidla a co fungovalo na mě, na jiné lidi fungovat nebude. Je to tedy proti mému přesvědčení, přesto se pokusím, po letech vzdoru a odmítání, nějaká osobní doporučení dodat.

A vezmu to od podlahy. Uvedu vždy vybraná základní doporučení z každé zvolené oblasti.

První skladba, kterou bych někomu pustil, by měla být rychlá a rytmická.

1) W. A. Mozart, Rondo alla Turca, já se nebojím jít cestou kontroverze a zvolím verzi v aranžmá pro orchestr – Jurij Semjonov – zde.

2) Jako dvojku zvolím něco úplně jasného, protože vlastně ani nemůžu jinak. Jacques Offenbach, Orfeus v podsvětí – Kankán – zde.

3) A třetí doporučená úvodní skladba – Aram Chačaturjan, Šavlový tanec – zde. Zvažoval jsem Radeckého pochod, Rákócziho pochod a další, ale xylofon vyhrál.

Co bychom zvolili dál? Co třeba dojetí, romantika a pomalá vznešená melodie?

1) Mozartův klavírní koncert číslo 21, druhá věta – Andante, Elvira Madigan. A my zkusíme přímo soundtrack ze zmíněného filmu – zde.

2) Dvojka musí být P. I. Čajkovskij, Andante Cantabile pro cello a starý dobrý Rostropovič – zde.

3) A zde jsem váhal nad Saint-Saënsovou Labutí, ale vybral jsem nakonec Meditaci z Massenetovy opery Thaïs – zde.

Nyní to chce kus pořádné symfonie, klavírního koncertu nebo snad kus něčeho pro housle. Chtělo by to jistě tři ukázky pro každou kategorii, ale to by bylo moc dlouhé.

1) Jednička je snadná, máme zde piano a adagio z Beethovenova koncertu číslo 5 – Emperor – zde.

2) Dvojka bude Antonín Dvořák a vy jistě čekáte, že to bude largo z deváté symfonie, řečené Novosvětské, ale to jste vedle. Bude to scherzo ze sedmé – zde.

3) Je jasné, že nám zbývají skřipky a velký houslový koncert. Který vyberu? Mendelssohn, Čajkovskij, nebo snad Beethoven. Já půjdu neobvyklou cestou a zvolím Maxe Brucha – zde.

Nyní jsme se dostali k opeře a vy už posíláte pro Chocholouška.

Dovolte mi drobný experiment. Skladatel Sergej Rachmaninov napsal píseň beze slov, jmenuje se Vokalíza. Já si nyní dovolím vám pustit dvě verze tohoto díla.

V první verzi hraje melodii na housle Itzhak Perlman – poslech zde. Úžasné, že? Itzhak má Strady a je to slyšet.

Ale já mám pro vás jinou verzi, kde tu tklivou melodii hraje na velmi ušlechtilý dechový nástroj Anna Moffo – zde. Omlouvám se, ale myslím si, že to s těmi houslemi nesnese srovnání.

A než se pustíme do operního zpěvu, zkusíme si nejdříve poslechnout orchestrální kusy, které jsou součástí oper, zvolíme předehru, balet a sbor. Operní intermezzo byla již uvedená meditace z Massenetovy Thaïs.

Opery dlouho obsahovaly baletní čísla, například pařížské publikum to tvrdě vyžadovalo i po Verdim. On na to myslím místy docela kašlal a třeba takový balet z Il Trovatore je opravdová nefalšovaná hrůza. U Verdiho bychom jistě našli baletní čísla vysoce kvalitní, ale já zvolím něco méně obvyklého.

1) Camille Saint-Saëns, Samson et Dalila, Bacchanale – poslech zde.

2) Sbor? Va Pensiero z Nabucca? To asi ne, to je moc profláklé. Hymnus slunci z Mascagniho opery Iris? Lepší. My k tomu ale přistoupíme bombasticky a uvedeme brutálně šokující sborovou scénu Auto da fé z Verdiho opery Don Carlos – zde.

3) Předehra? To je přeci jasné, Bedřich Smetana, předehra k Prodané nevěstě. Málokdo si uvědomuje, jaký je předehra k Prodance skrytý polyfonní klenot – ty nedotažené ultrableskové fugové běhy jsou zcela úžasné a my si to ani neuvědomujeme. Ta fuga běží tak rychle, že to skoro nemá obdobu.

Při premiérovém uvedení Prodanky v newyorské MET odsouval jistý dirigent předehru až na začátek druhého dějství, aby diváci, kteří přišli pozdě, měli možnost si kvality tohoto hudebního kusu také pořádně vychutnat. Onen dirigent potom obdržel velmi ostrý vytýkací dopis od šéfdirigenta MET, Artura Toscaniniho. Zlí jazykové pak ještě tvrdí, že si Vztekanini se zmíněným mistrem taktovky velmi ostře pohovořil a zmíněný z toho nebyl moc nadšený. Zmíněný nešťastník byl sám Gustav Mahler. Ale my si nyní poslechneme tu předehru – zde.

Zbývá poslední kapitola a tou je zpěv.

Myslíte, že nasadím jako první Nessun dorma z Pucciniho Turandot. Zásah šel ale těsně vedle. Já jako první zvolím duet pro baryton a tenor, Na konci svatého chrámu, z Bizetovy opery Lovci perel. A verze, kterou vyberu, je taková legenda, až se bojím ji uvést: Robert Merrill a Jussi Björling, Au fond du temple saint. Já nevím, jak je to s autorskými právy k libretu a nechci riskovat, že mi to správci blogu vytknou, takže vám místo originálního textu bude muset stačit můj mírně přihlouplý překlad:

V hloubi svatého chrámu

Ozdobená květinami a zlatem

Se objevuje žena!

Mám pocit, že ji stále vidím!

Se objevuje žena!

Mám pocit, že ji stále vidím!

Dav padá na kolena

A hledí na ni s údivem

Přitom tiše šeptá

Podívejte, to je bohyně!

Která se ve stínu ukrývá

A k nám natahuje ruce!

Její závoj se zvedá!

Ó, zjevení! Ó, sen!

Dav klečí!

Ano, je to ona!

Je to bohyně

Ještě půvabnější a krásnější!

Ano, je to ona!

Je to bohyně

Která sestupuje mezi nás!

Její závoj se zvedá a dav klečí!

Ale skrz dav

Si razí cestu!

Její dlouhý závoj již

nám zakrývá její tvář!

Můj pohled, ach!

ji marně hledá!

Ona utekla!

Ano, zdrhla!

Ano, je to ona! Je to bohyně!

V tento den, který nás spojuje

a věrný svému slibu

chci tě milovat jako bratr!

Je to ona, je to bohyně.

Jussi a Bobe, máte slovo! „zde!“

A tady dnes skončíme.