Vynikajici uvaha. karma .Deti kapitana byla moje uplne prvni kniha kterou jsem samostatne prectla, asi v 8 letech.

Ja četla nejdřív Robinsona Crusoe a pak 20000 mil pod mořem. A pak další a další. Některé až v době, kdy je začali číst naše děti, protože za mého mládí nevyšly. Ještě dnes některou z verneovek z knihovny vytáhnu. Loni to byl Carův kurýr, doporučil mi ji kamarád a měl pravdu, je skvělá.

Jo, dnešní děti a čtení. Já bych jim to neměl za zlé. Oni totiž čtou to, co jim dospělí naservírujou. Já starý kmet(spíš dědek) jsem v raném (ranném????) dětství žil phádkami. 'Sto nejkrásnějších pohádek B. Němcové, pohádky Andersena, pozděj to byl Ondřej Sekora a jeho Brouk Pytlík a Ferda mravenec...moc krásná byla knížka od Františka Jungbauera 'U Vrabčáků za komínem', ale naknec zvítězily Foglarovky, časopis VPŘED a JUNÁK. Kompletní soubor foglarových komiksů o Rychlých šípech mám doma dosud a stále se k němu vracím. Připomínají mi dávno uprchlé dětství a také dobu, kdy to byla zakázaná četba v raných letech padesátých, kdy taková literatura znamenala naše poklady.

Na poznámku pana Zedníka o ukradeném dobrodružství musím říct, že mně ten bolševizmus raných let padesátých dobrodružství neukradl. Na to byli bolševici krátcí. Tam jsem skoroval 1 : 0.

Problém byl asi stejný jako v tvrzení, že mezi námi a ostatním světem byla neproniknutelná zeď. Nemyslím, že by se knížky, které nebyly vydávány (a třeba v případě Foglara, jak jsem zjistil pátráním na ČUTI a FUTI o konkrétní zákaz nešlo, jen nějaký horlivý soudruh toužil po přiznání zásluh), nedaly sehnat. Sice se sem tam musela vykrást nějaká knihovna nebo ji pro pár nadšenců opsat, ale to patřilo k době. Dnes nám rovněž není doporučeno, ba občas je nám přímo nařízeno, co číst, poslouchat nebo nač se dívat; lhostejno v čím a jakém zájmu, a ještě se tím dotyční pyšní a jsou oslavováni. Jako by soudný člověk neměl vlastní názor.

Takže kdo chce hledat, nacházet a mít svá dobrodružství, musí se někdy - s ohledem na dobu, kterou bohužel oddiskutovat nelze - víc snažit, ale většinou bývá odměněn.

Já bych řekl, že pro dnešní malé děti je kniha poněkud podivná záležitost, protože ty obrázky které tam případně jsou se nepohybují.

Problém není v tom, že děti čtou, co jim rodiče naservírují. Tak by to mohlo/mělo být. Jenže není. Používají se tu příklady, tak já vím o několika dětech, které nečtou knihy jen z toho důvodu, aby se jim kamarádi nesmáli, že jsou jako boomeři.

Dále - co je zastaralé a co ne? Vždyť o PC se říká, že už je překonané ve chvíli, kdy si ho kupujeme a to samé platí pro mobily. Ale čtení přeci není jenom zjištění, že na stránce 9 máme 260 mrtvých a 1240 zraněných. Mělo by být i o vnímání jazyka jako takového. Nechci se vytahovat, ale sám jsem toho v životě napsal dost a troufám si říci, že je to především díky tomu, že jsem hodně četl a nebál se z těch knížek učit.

Maně se mi vybavuje přirovnání, které kdysi použil jeden hudební novinář, když ho někdo napadl, že současné hudbě nemůže ta stará konkurovat. Tehdy napsal vizi: „Vidím tmavé nebe bez jasných hvězd, občas jenom proletí nějaká krátce zářící kometa. Hudební ceny přebírá robot v jediné kategorii - AI a zbytek jsou jen technické odnože a programy. Najednou někdo shodil síť, chaos, tma, zděšení. V koutě ve svitu svíčky si malá holčička na otřískané piano brnká Yesterday...“

Napsal jste to krásně, zejména závěr

Verneovky mě provázely celé dětství, většinu jsem přečetl opakovaně, stejně jako Dva divochy, Dobrodružství Toma Sawyera, Bílého Tesáka a hromadu dalších knížek které alespoň trochu zaváněly dobrodružstvím nebo tajemnými dálkami. Dnes mám dvě malé děti a snažím se jim něco v tomto ohledu předat. Tablet , TV a PC je těžká konkurence ale řekl bych, že správně podané knihy zaujmout dokáží a ten osobní příklad je asi nejdůležitější. Prostě občas musí děti vidět rodiče s knihou v ruce.

Díky za skvělý článek Kromě Anděla strážného jsem jako dítě četla vše v komentářích zmiňované a ještě mnohem více. Čtu dodnes, i když soudobou literaturu méně. Naštěstí mám velice obsáhlou knihovnu, tak mám pořád kam sáhnout

V dobách mého dětství (a to je opravdu už hodně dávno) nebyla televize a o chytrém telefonu se snad ještě ani nikomu nesnilo. Jako venkovští kluci jsme "lítali", k opali s hadrákem, hráli schovku nebo i na honěnou. Hodně se četlo - ať už to byl Kája Mařík (holky zase Gabru s Málinkou) - nebo Jaroslav Foglar. Četl se Vpřed nebo Anděl strážný. S televizí ubyl i počet dětských čtenářů a které dítě by dnes nemělo chytrý telefon (které téměř bez přestávky sleduje) - bylo by společnsky znemožněné. Uvidět ve vlaku či autobuse čtoucí mládež - to je takový malý zázrak. Nedávno jsem oslovil mladou slečnu, která měla místo mobilu otevřenou knihu, s tím, že je milé vidět v rukou knihu. Pozvedla oči od knihy a mile se pousmála. Přiznám se, že mne to potěšilo - jestli i tu slečnu nevím. Ostatně, kdož ví!?

a tiše stojí v řadách na dřevěných podložkách a padá na ně prach..tiše stojí v řadách, na dřevěných podložkách a mají velký strach... že budou nečtené a po čase nechtěné...

Moje děti vyrůstali na Pánu prstenů. Mě ještě Verne udivoval, pro ně už byl překonaný.

Vašek