Někdo dětem ukradl dobrodružství

Zjistil jsem, že jsem zřejmě už opravdu starý. Vyrostl jsem na verneovkách, mayovkách a dalších dobrodružných knihách, nechával se unášet těmi báječnými příběhy. Současnou mládež to prý neoslovuje.

Mám rád děti, mám moc rád děti. Nikdo to o mně neví, nemluvím o tom. I když jsem děti vždy chtěl, osud mi to nedopřál. Mám pověst divného morouse, který poslouchá tu divnou klasickou hudbu, navíc ještě operu. Moje Parkinsonova nemoc je na mně poslední dobou vidět. Navíc mi klesla pohyblivost, a to spolu s nastupující andropauzou způsobilo, že tak trochu připomínám vorvaně. Proto by do mě většina lidí lásku k dětem nikdy neřekla.

A také mám kamaráda, říkejme mu třeba Petr. Petr na prahu padesátky zešílel, opustil manželku a našel si pětadvacetiletou slečnu, která má zálibu v čarodějnictví (ne, to není vtip). Nic mi do toho není a Petr na rozdíl od své bývalé ženy vykazuje znaky spokojenosti, která se též projevuje relativně pokročilou vorvaňovitostí.

Jak to bývá, Petr si se svojí novou ženou pořídil potomka, je to klučík, říkejme mu třeba Radek. Radkovi je dnes asi 8–9 let.

Petr vyhlásil, že s Radkem chodí plavat, a protože bydlím hned vedle plavečáku, že na mě někdy zazvoní. Ten den přišel. Říkal jsem si, co já mladému muži, Radkovi, dám. Návštěv sem moc nechodí a děti už vůbec ne. Říkal jsem si, že by to mělo být něco podstatného. Nevěděl jsem co. A pak jsem na to přišel. Dám mu verneovku „Dvacet tisíc mil pod mořem“.

A tu Ned Land zvolal: „Ohé, netvor po větru, bokem k nám!“

Tolik let uplynulo, co jsem to prvně četl. To kouzlo nikdy nezmizí, ta báječná dobrodružství poměrně nepraktického profesora Aronnaxe, jeho veselého, živočichy stále třídícího sluhy Conseila, odvážného mistra harpuny Neda Landa a hlavně záhadného kapitána Nema.

Mimochodem: „Nautron respoc lorni virch!“, ví někdo konečně, co to znamená? Prý to v reálu vlastně nic neznamená a je to fiktivní jazyk. Také jsem našel teorii, že to je pozměněný sanskrt: „Nic není na obzoru!“

Dával jsem to mládenci s pocitem, že mu dávám něco opravdu úžasného. Klučík nad tím ohrnul nos: „Ale strejdo, tohle je zastaralá nuda, je to málo akční! To dnes nikdo nečte.“

A že prý raději Avengers. Nic proti Avengers, také pro ně mám slabost, slabost pro Scarlett Johansson. Ale sakra, srovnávat stupidní komiks s Vernem?

Nabízel jsem ještě „Pět neděl v balónu“ s ještě horším výsledkem. Zkoušel jsem to pak ještě s Vinnetouem, ale to prý je snad ještě horší, protože to prý ospravedlňuje vyvražďování Indiánů na americkém kontinentu. Vinnetou je prý jasná typická bělošská kniha. Tohle opravdu nechápu.

Petr se pak dotázal, co zrovna čtu. Parkinson mi způsobuje stavy neskutečné únavy a nečtu vlastně nic. Pokud něco, tak Rostandova „Cyrana z Bergeracu“, tím se opájím stále dokola. Začal jsem recitovat, že „svůj šírák v dál odhazuji v dál!“.

Střelili po mně šíleným pohledem, že jsem „fakt divnej“, a odešli. Já tu celý večer sedím a připadám si jako idiot.

Napadlo mě však, že je mi klučíka asi líto, někdo mu ukradl celý svět báječných dětských dobrodružství.

A já vím, že si ten klučík na to vzpomene za pár let. Vzpomene si na toho divného „strejdu“, který mu nabízel divnou knihu. A byl bych moc rád, kdyby si na to vzpomněl, v momentě, kdy ji bude číst.