Nejlepší operní tenorista všech dob.

Bývám stále dokola konfrontován s dotazem, který tenorista v dějinách byl ten nejlepší. Já dokolečka odpovídám, že takový dotaz nemá smysl, že bylo v reálu hodně úžasných umělců a je krajně nefér vybrat jen jednoho.

Ovšem to moje okolí neakceptuje a stále mám na talíři, že mám jednoho vybrat. Dobrá tedy, jednoho vyberu, aby byl konečně pokoj.

Kdybych chtěl být opatrný s cílem nikoho neurazit, napíši, že to byl Enrico Caruso. Bylo by to krásné a logické.

Jenomže Caruso to není.

Další se nabízí švédský Caruso, čili Jussi Björling. To je docela dobrý kandidát, ale ten to dle mého názoru také není.

Pak se nabízí Mario del Monaco, Franco Corelli a s nimi se sveze Luciano Pavarotti. V italském repertoáru to určitě je zajímavá volba. Ale já nevyberu ani jednoho z nich, z této skupiny moje srdce patří Carlu Bergonzimu. Ale já nevyberu ani jeho.

Heldentenory odvolíme. To je myslím trochu zvláštní kategorie.

Říkáte, že bych se měl konečně vyžvejknout a říct to jméno?

Je to… Nicolai Gedda!!!

Nebojte, to zavytí plné odporu jsem slyšel až domů.

Zvláštní je, že dar hlasu, který Gedda dostal od přírody, nebyl zpočátku nijak velký. On si ale ten dar pěstoval a nechal ho zrát. Poslech zde.

Ptáte se, proč jsem vybral Geddu? Gedda byl ten nejuniverzálnější tenorista ze všech. Vůbec nezáleželo, jakým jazykem to bylo. Hoďte mu to, a pokud se mu to bude líbit (to je velmi důležité), zazpívá to.

Na následujícím příkladu bych demonstroval, jaký je opera výstřední žánr. Je to závěrečný ansámbl s dame Joan Sutherland z Belliniho opery „I Puritani“ – zajímavé, dospělí, svéprávní lidé vydají takové zcela šokující zvuky. Roky trénují, aby je mohli vydat. Publikum následně zdemoluje v záchvatu hudební extáze celé divadlo. „On si dovolil vzdorovat Joan!“ Myslím si, že si dovolil opravdu hodně. To vysoké F zde ale nevzal, vzal jen céčko. Poslech zde.

Mimochodem, to vysoké F ve zmíněném ansámblu na komerční nahrávce samozřejmě je. Vezme ho s elegancí sobě vlastní. Člověk si ani nevšimne. – Poslech zde.

Některé věci zpíval na jevišti jen jednou v životě, protože se mu prostě líbily. Jako příklad bych uvedl Wagnerova „Lohengrina“ – poslech zde.

Zajímavé je jeho působení na poli operety. Gedda pomohl oživit a znovu definovat některé tituly u Lehára, Strausse a dalších. My si nyní poslechneme závěrečný duet – Lehár: Die lustige Witwe, Act 3: „Lippen schweigen“ (Hanna, Danilo). Poslech zde.

A co je zajímavější, Smetanova „Dalibora“ – poslech zde. Jen by mě zajímalo, jaký že to má vlastně akcent, myslím si, že rusko-italský.

Jsou zde jeho nedocenitelné zásluhy o oživení některých pozapomenutých děl, například Meyerbeerových – poslech zde.

Jeho písňové cykly v nejrůznějších podobách a formách jsou mimo veškerý komentář a mimo žebříčky… My si nyní poslechneme píseň Erika Satieho, „Chci tě, Je te veux!“ – poslech zde.

A na závěr bych uvedl něco hlasové alchymie, Goldmark, „Královna ze Sáby, Magische Töne!“ – poslech zde.

Úvodní foto bylo staženo z Wikimedia Commons, ( Photographer: Per Angré, licence je public domain. Na foto je Nicolai Gedda v roce 1959)