Necháme krásu zahynout? - doplněno

Hudební kritik David Hurwitz nedávno položil znepokojivou otázku, která souvisí s úpadkem zájmu o klasickou hudbu a operu. Zájem o tyto umělecké směry opadá a pro vydavatelství jde o čistě okrajové záležitosti. Chovají se k tomu jako k okrajové záležitosti, a proto je celá řada zásadních titulů prostě nedostupná. Nejenže nejsou dostupná jako fyzická média, ale nejsou dostupná ani na streamovacích platformách. A to ani nebudu zmiňovat ten neuvěřitelný chaos, který na těchto platformách znemožňuje vyhledávání.

Já si vážím práce, kterou Hurwitz dělá. Musím přiznat, že s jeho kritikami většinou moc nesouhlasím a po některých jeho výrocích jsem se musel projít kolem domu. Spojuje mě s ním láska ke klasické hudbě a v řadě věcí se s ním shodnu. On některé věci říká záměrně, protože dobře ví, že to vzbudí kontroverzi a diskuzi.

Zmíněný odklon zájmu jde ruku v ruce se selháním vzdělávacího procesu, kde se tyto věci prostě nevyučují. Zachytil jsem názory některých rádoby učitelů hudební výchovy, že oni sami nemají klasickou hudbu rádi. Zmíněný úpadek vzdělávacího procesu se týká i literatury, malířství a dalších uměleckých oborů. Výrok, že učitel hudební výchovy nemá klasickou hudbu rád, je tedy v úrovni, že učitel češtiny nemá rád Ovidia.

Poměrně mě překvapilo, že mladý muž se vzděláním a s lékařským diplomem nikdy neslyšel o Verdim, neví, že existuje opera, která se jmenuje Aida, a mnoho dalšího.

Problém mě zaujal. Rozhodil jsem zvídavé dotazy na rozličná témata, a mimo to, že jsem hlupák a snob, jsem se též dozvěděl, že operu „Don Giovanni“ nenapsal Wolfgang Amadeus Mozart, ale Bedřich Smetana.

Já samozřejmě chápu, že nemám právo komukoli cokoli vnucovat a rozhodovat o jeho hudebním nebo uměleckém vkusu. A také chápu, že vydávání těchto titulů se samo nezaplatí.

Každý člověk by ale měl dostat možnost se s takzvaně snobskými obory umění seznámit.

Zde je klíčový bod: není úplně možné, aby byly tituly klasických kusů nedostupné a vydavatelství se chovala tímto způsobem.

Dnešní vydavatelství neřídí skuteční milovníci hudby, ale exceloví manageři, které titul nezajímá, pokud nemá statisícové prodeje. Ale i když tyto společnosti vlastní autorská práva k nahrávkám, nejsou tyto nahrávky jejich vlastnictvím, je to kulturní dědictví naší civilizace. Proto se domnívám, že by se asi nemělo dít, že nahrávky Artura Toscaniniho, Herberta von Karajana a mnoha dalších minulých a současných klasických umělců budou prostě nedostupné. Že se to neprodává? Že distribuci přeci určuje nabídka a poptávka? Že není zájem?

Je zde jeden bod: kdyby si studia uvědomila, co mají v rukou, a trochu investovala do reklamy, neříkejte mi, že by se to neprodávalo. Samozřejmě i v populární hudbě se najdou zcela výjimeční umělci, a já opravdu nemám v úmyslu populární hudbu nějak shazovat nebo na ni nasazovat. Moje kritika míří do středu mainstreamu, kam studia směřují největší objemy prostředků cílených na reklamu. Tam se vyskytuje celá řada rádoby umělců, kteří vlastně neumí na nic hrát, nebo neumí pořádně zpívat. Jejich nahrávky nejsou nahrávány, ale tzv. „produkovány“.

Vzhledem k tomu, že zmínění umělci jsou tzv. vyprodukováni a vlastně nic neumí, bývá jejich kariéra krátká, založená typicky na jediném hitu. Studia vydělají balík a ti lidé končí na smetišti dějin se zlomenou psychikou. Co kdyby studia místo podpory takových lidí investovaly do reklamy v oboru klasická hudba, jazz a podobně? Tam je kvalita přeci zaručená a známá.

Popravdě politiku a chování zmíněných excelových manažerů vůbec nechápu a netýká se to jen klasické hudby. Platí to zcela obecně. Manažer nasype šílený objem peněz do nějakého projektu a těsně před dokončením příprav to celé zruší. Na dotaz, jestli se nezbláznil, že vyhodil tolik peněz, odpoví, že jsem ducha mdlého. Ty peníze jsou přeci utracené a zaúčtované. Já asi nemám, co bych k tomu dodal.

Běžný posluchač klasiku neposlouchá, protože ji vůbec nezná. Ani studia, ani náš vzdělávací systém nedělají nic pro to, aby se to změnilo. Zde ale říkám i bod B, že se to musí udělat rozumnou cestou. Školní výchovné koncerty a návštěvy operních domů v rámci základního vzdělání mě tedy naplnily docela odporem. Zde je třeba postupovat rozumně a uvědomit si, že dětské ucho některé klasické skladatele prostě na první poslech nepochopí.

Na stranu druhou si uvědomuji, že je zde YouTube, řada dalších nezávislých institucí a platforem, které vydávají tituly, které byly dříve nemyslitelné. Hlavně YT umožňuje pohlédnout do očí velkým umělcům minulosti. Obsah YT a dalších podobných platforem je ovšem většinou nelegální a nahráli ho tam entuziasté a fanoušci. Tomu odpovídá ubohá technická kvalita těchto klipů.

Jako vlastník nekomerčního YT kanálu soutěžím s jiným nekomerčním youtuberem v tom, kdo „uloví“ více klipů s jistou významnou sopranistkou. On má kousek árie, já zase jiný kus té árie. Můj kousek klipu je natočen mobilem z televize nebo stínítka monitoru.

Tady se na to podívejte

https://youtu.be/eTbBJGEZu28

https://youtu.be/jWrWnVA9SkY

Jistě se ptáte, kde jsem to vzal, ale to já vám nepovím. Prostě jsem to někde ukradl.

Další YT vlastností je, že zde naleznete klipy umělců mimo hlavní nahrávací proud.

https://youtu.be/5ys1qvC34Lw?list=RD5ys1qvC34Lw

Pak se tam naleznou klipy, které sice někdy dávno oficiálně vyšly, zde zřejmě na LaserDiscu, ale nové vydání prostě není.

https://youtu.be/9LqdfjZYEVE?list=RD9LqdfjZYEVE

A v tu chvíli vám napíše Warner, že porušujete autorská práva a začne vyhrožovat, že ztlumí zvuk. Oficiální legální verze, kterou bych si tak rád koupil, je ovšem nedostupná. Nevím, co bych k tomu ještě řekl. Snad jen to, že zatím zůstalo pouze u výhrůžek.

Tato díla určují, kým jsme a kam jdeme. A když se dnes pustím televizi, tak mám dojem, že jdeme do pekla komerčního nevkusu. Opravdu to chceme? Lidský život přeci není o penězích, je o kráse. Opravdu necháme některé druhy krásy zahynout?