Maria Cebotari, legenda, která odešla příliš brzy

Tato legendární sopranistka je dodnes vzorem řadě významných umělkyň současných i minulých. Jako vokální vzor ji uváděla Maria Callas, se kterou byla často srovnávána. Často ji zmiňuje současná rumunská pěvkyně Angela Gheorghiu

Maria Cebotari,

10. února 1910 – 9. června 1949

Beniamino Gigli o ní hovořil jako o jednom z největších hlasů generace. Zákeřná rakovina ukončila její život velmi brzy. Její hlas však přežil a vzdor chabé technické úrovni nahrávek bude žít navždy.

Vzhledem k tomu, že je YouTube studnice pokladů, pohlédneme jí nyní do očí. Habanera, Carmen.

https://youtu.be/ooGu2LHHHUc

Narodila se jako Maria Ciubotaru v Kišiněvě v Besarábii. Rodina byla rusko-rumunská. Mluvila tedy dobře rusky a rumunsky. Vzhledem k výraznému jazykovému nadání však nebyly ani další jazyky, jako němčina nebo angličtina, problém. Zpívat začala ve 4 letech, kdy její zpěvní hlas upoutal pozornost v místním kostele. Zpěv studovala zpočátku v domovském Kišiněvě u tří pedagogů: Marie Zlatovové, Gavriila a Anastasie Afanacesu.

Jednoho dne přijela do jejího rodného města skupina herců, kteří patřili pod Moskevskou uměleckou divadelní společnost. Společnost potřebovala záskok. Hledali mladou herečku, která by uměla něco zahrát a uměla zpívat v ruštině. O jejím hlase se vědělo, byla tedy pozvána k šéfovi společnosti Alexandru Virubovi na předzpívání. Virubova zcela okouzlila, a to nejen svým zpěvem, ale i jako žena. City byly oboustranné, a tak se v roce 1929 se přesunula do Moskvy, kde pokračovala ve studiu zpěvu, nastoupila ke zmíněné společnosti a zároveň se provdala za Virubova. Virubov měl šlechtické kořeny a ji to zaujalo. Sama pocházela z relativně chudé dělnické rodiny a šlechtický původ jejího manžela byl prostě pro ni zajímavý.

Po svatbě cestovala jako manželka vedoucího zmíněné divadelní společnosti po Evropě. Významný je například její pobyt v Paříži a Berlíně. Vzhledem ke svému postavení byla často obsazována do rolí, které vyžadovaly zpěv. I když absolvovala základní pěvecké lekce, cítila, že to není úplně ono, a tak umění zpěvu dále rozvíjela například v Berlíně u vokálního pedagoga Oskara Daniela. Jméno Oskar Daniel dnes nic běžnému člověku neřekne, ale evidentně ji vyškolil dobře. Hledal jsem, koho dalšího tento pedagog ještě učil, ale nenalezl jsem relevantní informace.

Její operní debut proběhl v Drážďanech v březnu 1931, kde zpívala Mimi v Pucciniho La Boheme. Úspěch byl okamžitý, kritiky drtivě pozitivní a publikum nadšené. Následovala raketová cesta kariérou směrem vzhůru. Záhy po jejím debutu ji dirigent Bruno Walter pozval na festival do Salzburku, kde zpívala Euridiku v Gluckově opeře „Orfeo et Euridice“. V roce 1936 získala angažmá v Berlinské státní opeře, kde byla vůdčí umělkyní až do roku 1946. Výběr z jejího repertoáru: Butterfly, Daphne, Mimì, Aminta, Antonida, Carmen, Salome, Turandot, Maddalena, Olympia, Antonia a Giulietta v Hoffmannových povídkách, Gabriele v Schoeckově Dürandském zámku, Susanna, Zerlina, Countivassana, Sophie Violetta, Arabella, Eurydike a Donna Anna. Proslula svou všestranností, profesionalitou a pružností. Nutno podotknout, že výraznou měrou se na jejím úspěchu též podílel její fyzický vzhled a výrazná jevištní přítomnost.

Hostovala v různých operních domech, v Curychu, Mnichově, Římě, Amsterdamu, Stockholmu, Basileji, Bernu a Praze.

Podílela se i na moderních operách a vytvořila role v operách d’Alberta, Lothara, Hegera a Sutermeistera. Její nejvýznamnější kreací byla Aminta v opeře Richarda Strausse Die Schweigsame Frau. Skladatel byl velkým obdivovatelem mladé pěvkyně. V roce 1934, v pouhých 24 letech, se stala jeho kmenovou zpěvačkou.

V Itálii si získala velkou popularitu svými vystoupeními v La Scale, Teatro di Fenice a Maggio Musicale Fiorentino. V letech 1936 a 1947 byla pozvána do Covent Garden (1936 jako Zerlina, Sophie a Susanna, 1947 jako hraběnka Almaviva a Donna Anna). Velký úspěch sklidila jako Salome. Pravidelně vystupovala na Salcburském festivalu, kde se jí dařilo zejména v Mozartových operách. Hrála také v několika filmech, v nichž byl jejím častým partnerem Beniamino Gigli.

Filmy přehled zde (zdroj ČSFD)

1943 Maria Malibran

1942 Odessa in fiamme

1940 Amami, Alfredo!

1939 Premiéra Butterfly

1938 Tři lásky Giuseppa Verdiho

1937 Matčina píseň

Starke Herzen

1936 Mädchen in Weiß

1930 Trojka

Za zmínku asi stojí například její film Oděsa v plamenech z roku 1942. Film ve své době získal cenu na festivalu v Benátkách. I když zde ztvárnila rumunskou pěvkyni, film byl prostě poněkud propagandistický. Film byl natočen v Itálii a byl výrazně protisovětský a prorumunský. Je zde vsuvka, SSSR anektoval Mariin rodný kraj, tedy Besarábii, v roce 1940. Film oslavuje zpětné dobytí Besarábie Rumunskem. Rudá armáda na konci války téměř všechny kopie filmu zničila. Teprve relativně nedávno, v roce 2005, byla jedna kopie nalezena v jednom zapomenutém italském archivu. Film byl restaurován a znovu uveden. Nutno dodat, že její jméno bylo v SSSR mnoho let zakázáno. Byla vnímána jako protagonistka a výkladní skříň nacistického režimu. Navíc byla původem z okupovaného území. To vše vedlo k tomu, že se jí ruští komunisté pokoušeli vymazat z dějin. Účinkování ve zmíněném filmu pověst výrazně přiživilo. Co je hroznějšího než připomenout okupantovi, že je okupant?

Zvláštní však je, že její osobní postoje byly v reálu ale výrazně protinacistické. Nic takového se ale nedá říci o jejím druhém manželovi Gustavu Diesslovi. Diessl patřil k předním propagátorům a příznivcům nacistického režimu. A ona se s tím prostě svezla, i když se sama nijak politicky neangažovala a s manželovým osobním angažmá měla problém se vyrovnat.

Jak další film bychom mohli uvést film Tři lásky Giuseppe Verdiho, kde Cebotari hraje českou pěvkyni Teresu Stolzovou.

Podotýkám, že jsem žádný ze zmíněných filmů zatím neviděl. Po zániku ulozto.cz jsou tyhle věci nesehnatelné. Nechci rýpat, ale autorské svazy by se měly zamyslet nad svým přístupem k ochraně autorských práv a tyhle staré filmy by měly být přístupné. Já si půjčovné rád zaplatím. Opravdu chtějí zbohatnout na 80 let starých filmech? Koho tohle ještě zajímá?

V roce 1938 se Virubovovi rozešli a později rozvedli. Virubov měl těžké potíže s alkoholem, a i když Marii zkraje pomohl v kariéře, stal se postupem doby jejím přívažkem a živil se na jejím úspěchu. Záhy po rozvodu se provdala za filmového herce Gustava Diessla (1899-1948), s nímž měla dvě děti. Diessl byl významný rakouský herec, který měl zkušenosti jak s němým, tak zvukovým filmem.

Její dům v Berlíně byl v roce 1943 zničen během náletů na Berlín. Berlínská opera byla v té době částečně mimo provoz.

A tak byla ráda, že získala angažmá ve Státní opeře ve Vídni, kde ztvárnila řadu rolí, např. v roce 1947 ztvárnila Lucile v Dantons Tod Gottfrieda von Einema.

Gustav Diessl utrpěl během krátké doby dvě mozkové mrtvice a počátkem roku 1948 zemřel. Cebotari, která předtím svým přátelům řekla, že život bez Diessla si nedokáže představit, zbývalo jen něco málo přes rok života. Na začátku roku 1949 se Cebotari zhroutila v záchvatu bolesti při představení Figarovy svatby, a i když úvodní vyšetření nenaznačovala, že by šlo nějaký vážný problém, po dalším zhroucení v březnu 1949 jí byla diagnostikována nevyléčitelná rakovina jater.

Jejím posledním vystoupením ve Vídeňské státní opeře byla role Laury v Millöckerově operetě Der Bettelstudent. Zemřela v červnu 1949. Její dva malé syny adoptoval známý klavírista Clifford Curzon.

Zdá se mi, že toto jméno je v dnešní době poměrně zapomenuto. Je jasné, že na nahrávkách leží temný stín nedostatečné technické kvality. Ale je to nespravedlivé. S velkým srdcem a trochou snahy se to poslouchat určitě dá. Ona byla zcela výjimečná a určitě to za to stojí.

G. Verdi, La Traviata „Sempre libera“ https://youtu.be/6dnGs1YylYc

W. A. Mozart, Figarova svatba, „Dove sono“ https://youtu.be/tmDAxO_JttE

Nahrávky uvádět žádné nebudu. Mám jenom její profilovou desku