Manifest stárnoucího parkinsonika

Občas mě z reakcí okolí chytá naprostý fantas. „Co bys dělal, kdyby na toho tvého Parkinsona žádné prášky nebyly!? Moc se upínáš na chemii. Jsi hypochondr a moc se tomu poddáváš!“

Vždy jsem byl hypochondr. Svoji hypochondrii nijak nerozporuji a ani se nesnažím vysvětlovat, že zrovna tady pro ni není místo. Takové „tmavé“ myšlenky je třeba típnout hned v zárodku a vůbec je nenechat rozběhnout.

Ale zůstává tu něco jiného. Lidem vůbec nedochází, že stav, který vidí, ten zvládnutý, upravený, „normální“ je vlastně jen výsledkem farmakologické alchymie. Že pod vrstvou léků je něco úplně jiného. Že bez léků bych se hýbal jako rozvrzaný automat s vybitou baterií, možná bych se ani nezvedl ze židle.

Nevidí to. Nepřemýšlí o tom. Proč taky??!

Jenže to jim nebrání, aby na mě vrhali ty své chytré, vědoucí pohledy. Aby si v duchu (a někdy nahlas) říkali: „Ale podívej se, vždyť chodí, mluví, usmívá se. Na co si to vlastně stěžuje? Simuluje? Nezveličuje to? Není to náhodou jen další jeho hypochondrická epizoda?“

A vůbec jim nedochází, kolik mě to stojí a že mívám těžko zvládnutelnou chuť přerazit o ně smeták.

Kolik úsilí každý den věnuji tomu, aby ta nemoc na mně vidět nebyla. Kolik vnitřní energie stojí každé vstávání, každý krok, každé soustředění se na obyčejné věci.

Kolik bolesti se skrývá za normálním pohybem.

Nechápou, že ta nemoc mimo pohybu ovlivňuje i psychiku. Dopamin je hormon štěstí a když chybí, je deprese hned za dveřmi.

Nespavost? Odpověď je, že oni také nemohou spát. Nedochází jim, že chemie vašeho mozku je ovlivněná a nespavost se odvíjí od zcela jiných principů než ta jejich.

Dalším oblíbeným argumentem je, že progresi vidím jen já a nikdo jiný ne. Kdo by ji ale kruci měl jiný vědět než já sám. To já ráno vstávám, to já sám vím, kolik času mě stojí se rozhýbat a rozcvičit, abych byl vůbec schopen opustit byt.

Mě ty debilní řeči a „vědoucí“ pasivně agresivní útoky urážejí, unavují a hlavně, jakou cenu to má pro moji důstojnost. Protože když vám někdo mezi řečí sdělí, že „se moc poddáváte nemoci“, že „se moc upínáte na chemii“, že „to máte v hlavě“, tak vám vlastně říká: „Jsi slaboch. Nedokážeš být nad věcí. Ovládla tě nemoc. Možná si ji vlastně sám vyrábíš.“

A to je rána pod pás. Nejen, že mi šlapou mi po důstojnosti, ale berou mi energii, kterou nemám.

Chtělo by se mi říct, že jsou to vypatlaní debilové, ale tak to není. Tyhle reakce a postoje je důkaz, že mě vlastně mají rádi. Je to z jejich strany vlastně jen taková obranná reakce. Lepší moje nářky odmítnout než připustit, že by na tom mohlo něco být. Nutno navíc říct, že já ale nestojím o žádnou jejich lítost. To, že jsem jim o tom řekl nebo dal najevo, že mě to bolí a že ztrácím optimismus a mám strach, byla prostě chyba.

Takový darebák, abych jim tuhle nemoc přál, fakt nejsem. Tohle nepřeji nikomu. Nikomu!

Já se s tím potřebuji vypořádat sám. Nápady nějakých lidí, kteří mě sice mají rádi, ale projevují se trochu nedospěle a hloupě, by mě vůbec neměly zajímat. Přesto ale zajímají, člověk nežije ve vakuu.

Můžu k tomu říct jedinou věc i když to asi bude znít dost pateticky klišovitě. Já mám svůj černý idol, Leontyne Price. Ona se nikdy zlomit nenechala, byla vždy připravena vítězit. Jedna věc je zcela jistá. Jednoho dne jí potkám. Co bych jí řekl, kdybych se vzdal bez boje? Slyším v uších její hlasitý smích a odseknutí, že jsem padavka. Je to přeci černá holka z Mississippi.

Určitě je to zčásti parkinsonksá obsese a zní to navenek hrozně banálně. Mně to ale banální nepřipadá.

Před mnoha lety udělal Google z názvu jejího vánočního alba „Leontyne Price: A Christmas Offering“ Leontýniny vánoční cenové nabídky. Proto jí říkám Leontýna. Sežeňte si to album. Já proti ní nemám nejmenší šanci, brečím u toho jako malá holka a vůbec se za to nestydím. Ona není normální soprán, ona je útočná zbraň a moc dobře to ví. To jsem zvědav zda tohle někdo uslyší a pochopí to.