Magnetický záznam: Revoluce ve zvuku

V historii nahrávací techniky sehrál magnetický záznam klíčovou a revoluční roli, která zásadně proměnila způsob, jakým zaznamenáváme a reprodukujeme zvuk. Převzato z mého článku o historii nahrávání klasické hudby

Od drátofonu k ocelové a papírové pásce

První magnetický záznamový přístroj, drátofon, vynalezl dánský inženýr Valdemar Poulsen v roce 1899. K záznamu používal tenký ocelový drát jako magnetické médium. Přestože se drát pohyboval relativně rychle, technická omezení byla značná. Drátofon našel uplatnění primárně v oblasti záznamu řeči a telefonie a překvapivě dlouho se používal, až do 50. let 20. století.

Jedním z pokrokových typů drátofonu byl Blattnerfon, který místo drátu využíval širokou ocelovou pásku. Tento přístroj se dostal i do Československého rozhlasu, kde se Blattnerfony používaly od roku 1935, zejména pro záznam a reprízu studiových pořadů. Technicky šlo o těžkopádná a hlučná zařízení – rychlost posuvu pásky dosahovala 1,5 metru za sekundu a mechanická konstrukce byla značně nebezpečná, jak je patrné i z dochovaných záběrů.

Viz záběry Blattnerfonu:

Vzestup páskových magnetofonů a Pfleumerův patent

Komerční výroba páskových magnetofonů se datuje od konce 20. let 20. století. Skutečný průlom však přišel v roce 1935, kdy německá společnost AEG uvedla na trh první seriózně využitelný profesionální magnetofon – model AEG K1.

A nahrávku z tohoto přístroje jsem nalezl zde

https://youtu.be/OA1oDxRo_lI

Hraje to docela dobře, tedy vzhledem k době vzniku. Nahrávka je zajímavě datována ještě před oficiálním uvedením přístroje na trh.

Zde jsem nalezl ukázku přístroje AEG K2 z roku 1939 – tedy nic moc

https://youtu.be/2cjEbeGnIeE

Ale my se musíme na moment vrátit před AEG K1 a zmínit o něco starší zařízení Marconi-Stille, které ale využívalo ocelový pásek. Uváděný frekvenční rozsah se pohyboval mezi 50 a 8000 Hz. Ačkoliv konstrukcí připomínal drátofon, šlo již o páskový záznam – byť velmi hrubý. Na 30-minutový záznam vánočního pořadu ve BBC studiu v roce 1932 byl použit kovový pásek o délce 2.9 km. Tento přelomový počin znamenal zásadní průlom v historii nahrávání hudby nebo řekněme pořadů. Jako zajímavost bych zde uvedl, že zmíněný přístroj musel být ovládán dálkově a musel být umístěn v uzavřené místnosti bez přístupu lidí. V případě přetržení záznamového média by rychle se odvíjející, jako žiletka ostrý kovový pásek uřezal obsluze hlavu.

Zásadní technologický pokrok umožnil patent Fritze Pfleumera z roku 1926, který představil papírový záznamový pásek potažený magnetickým práškem. Dr. Pfleumer zároveň podal německý patent DRP 617796, který popisuje prstencovou záznamovou hlavu, která přinášela zásadní pokrok oproti záznamové hlavě třeba u zmíněného Blattnerfonu. Je zde zajímavost, že Pfleumer byl původním povoláním tiskař, který se původně specializoval na výrobu luxusních kuřáckých potřeb, typu pokoveného papíru. Čili od cigarety a doutníku k pokročilým magnetofonům. Tuto koncepci převzala a dále rozvinula firma AEG. Součástí inovací byla také magnetofonová hlava se zadní štěrbinou, kterou navrhl Eduard Schüller a je popsána v německých patentech DRP 660377 a 702298– pracovník firmy AEG, který ve vývoji pokračoval poté, co byly patenty odkoupeny od Pfleumera. Tato inovace znamenala další kvalitativní posun oproti Pfleumerově prstencové hlavě a zásadně zlepšila kvalitu záznamu i čitelnost signálu.

Vysokofrekvenční předmagnetizace: Zlatá éra zvuku

Další zlom nastává s objevem vysokofrekvenční předmagnetizace, který dramaticky zlepšil kvalitu magnetického záznamu. Tento princip spočívá v přidání vysokofrekvenčního signálu během záznamu, čímž se linearizuje chování magnetického materiálu a eliminuje se zkreslení i šum.

Objev bývá tradičně připisován Dr. Walteru Weberovi z laboratoří AEG a Hansu Joachimovi von Braunmühlovi z RRG (Reichs-Rundfunk-Gesellschaft). Různé prameny uvádějí jako datum objevu roky 1935, 1937 nebo 1940 – což ukazuje, že vývoj probíhal postupně a ve více fázích a na mnoha frontách. Poznamenal bych, že američtí vývojáři tradičně ignorují evropský vývoj, což rozptyl v datech objevu dále umocňuje. Takže v amerických záznamech naleznete, že zmíněný princip byl objeven společností AMPEX v roce 1940.

Existuje i kuriózní legenda, podle níž prý došlo k náhodnému „vylepšení“ kvality záznamu v důsledku poruchy jednoho z přístrojů u společnosti AEG. Ať už je pravda jakákoli, tato technologie byla výsledkem cíleného výzkumu a její potenciál byl natolik zásadní, že se dlouho držela v tajnosti. Později se dokonce stala předmětem embarga vůči zemím východního bloku.

Prvním profesionálním magnetofonem, který tento princip využíval, byl Magnetophon K4 firmy AEG z roku 1940. Jisté je, že první AEG K4, které dorazily do Českého rozhlasu v roce 1940 měly předmagnetizaci pouze stejnosměrnou.

S ním se poprvé objevila kvalita záznamu, která snese moderní měřítka. Dochované ukázky z roku 1944, například raná nahrávka Herberta von Karajana, dokazují, jak ohromný skok tato technologie představovala.

https://youtu.be/aU6yv0QSPAo

Zaujalo vás na té ukázce ještě něco jiného? Zkuste to znovu! Stále nic? Je to stereo!!!

Magnetický záznam v éře hi-fi: Kotoučové magnetofony a Studer

Koncem 50. let se na scéně objevily skutečně kvalitní kotoučové stereofonní magnetofony. Jedním z nejikoničtějších je Studer C37, uvedený na trh v roce 1960. Tento švýcarský stroj se stal doslova etalonem nahrávací techniky své doby – jeho robustní konstrukce, precizní mechanika a výjimečná kvalita záznamu z něj učinily legendu.

Dodnes se kolem Studeru C37 vznáší aura výjimečnosti. Zachovalé kusy jsou sběratelsky velmi ceněné – jejich cena může odpovídat hodnotě solidního automobilu.

Vedle něj si místo v historii vydobyl i jeho čtyřstopý nástupce, Studer J37, který se používal například v legendárním londýnském Abbey Road Studios. Právě na J37 byly zaznamenány některé slavné nahrávky – včetně Karajanovy Toscy z roku 1963. Tento magnetofon umožňoval tehdy pokrokové čtyřstopé nahrávání, což přineslo větší flexibilitu při mixáži i výrazně vyšší výslednou kvalitu. Samozřejmě se používaly i přístroje jiných značek, ale žádný nedosáhl legendárního statusu značky Studer.

A nebyla to jen klasická hudba – na stejný přístroj značky Studer bylo nahráno například i album „Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band“ od Beatles (1967), považované za jedno z nejzásadnějších alb v dějinách populární hudby. Tyto ikonické nahrávky spojuje právě špičková technologie a touha po dokonalém zvuku.

I v dnešní době mají tyto kotoučové magnetofony svoje místo na trhu. Sice se na ně nové nahrávky nepořizují a jejich sláva dávno minula. Avšak existují rozsáhlé archivy nahrávek a tyto převést do moderního digitálního formátu prostě trvá.

Měl jsem chvíli doma magnetofon Studer B62. Byl naprosto úžasný, Byl to však vyslovený poklad do domácnosti a já ho musel prodat.