Liegská stáž, první část

Že bych zkusil liegské vzpomínky opravdu přepsat do nějaké publikovatelné formy? Psal jsem každý den mail domů. Převést to do nějaké literární formy by dalo docela práci. Inu uvidíme.

Rok na stáži? Mimo domov?
Už hodně vody uplynulo od momentu, kdy jsem seděl v autobuse na hranicích s pasem v ruce. Po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy, které nešly zastavit. Rok na stáži v belgickém Liège? Rok mimo domov? Ale mimo jaký domov? Nevěděl jsem v té době, kde je domov. Měl jsem za sebou nečekaný rozvod. Moje žena začala mektat něco o nějakých duchovních cestách. Přiznala nevěry a rozvedla se se mnou.

Měl jsem dojem, že jsem přišel o všechno. O ženu, kterou jsem v té době ještě bláhově miloval, o milovaného pejska, který rozvod přežil jen o pár měsíců, a o šílený panelákový byt – náš příšerně neuspořádaný chlívek, který jsem téměř pět let nazýval domovem. A teď jsem seděl na hranicích v Rozvadově s vizí, že jsem o všechno přišel a čeká mě krok do úplného neznáma. Jaký, že to Rozvadov, jaká hranice, co že to je? Jenže psalo se osmého dubna roku 2005 a o Schengenu se jenom mluvilo.

Než přišel celník, podařilo se mi utřít slzy a tvářit se jakž takž normálně. Celní kontrola proběhla a autobus Eurolines přejel hranici. Začal jsem znovu brečet, hlavou mi táhly naprosto zoufalé myšlenky. Pak slzy vyschly a přišel spánek a únava. Kdo ale jel přes tisíc km někam autobusem, ten ví, jak jsem se asi vyspal. Autobus kodrcal, až dokodrcal na místo určení. Tím bylo belgické Liège. Autobus Eurolines mě vyklopil u vlakového nádraží Guillemins, které bylo tenkrát ve výstavbě. Zůstal jsem stát jako pitomec na nástupním ostrůvku nádraží a váhal, co se bude dál dít.

Můj budoucí belgický šéf Gérard Lenoir mě měl vyzvednout. V ruce jsem žmoulal papírek s instrukcemi, co dělat, kdyby se něco podělalo. Na papírku se skvělo číslo autobusu 48 a jméno stanice, kde mám vystoupit: Sart-Tilman Les homes des étudiants. Váhal jsem, kolik tomu magorovi dám času, než půjdu hledat ten pitomej autobus. Zpoza rohu se vynořilo velmi historické a omlácené Mitsubishi, nevěřícně mě napadlo, že by to mohl být Gérard.

Auto přijelo blíže a vynikla jeho orezlost a celková omlácenost. „To přece nemůže být on,“ říkal jsem si. Samozřejmě, že to byl on. Auto zastavilo se skřípěním brzd u chodníku a vyvalil se sám velký Gérard. Tedy velký... Mužík, co vystoupil, měl s bídou 165 cm, hlavu ve tvaru hodně baňaté hrušky a velmi rtuťovité pohyby. Co se týká věku, odhadl jsem ho na 40 let, což byla skoro trefa.

Dnes mi dochází, že byl možná stejně nervózní jako já. Hnal se ke mně a já pocítil neodolatelnou chuť utéct a schovat se za nejbližším autem. Přihnal se, podal mi ruku jako leklou rybu a proběhlo vzájemné představení. Kufr jsme naložili do Gérardova supervozu. Vyrazili jsme do Sart-Tilman, do místa, kde sídlila budova chemie. V záchvatu rostoucího děsu jsem si prohlížel panorama města, které se na příští rok mělo stát mým domovem. Nešlo si nevšimnout obrovských továren na okrajích města, které chrlily síru (a to bohužel doslova). Celé město vypadalo jako pod dekou smogu, což jak se později ukázalo, skutečně smog byl.

Samozřejmě pršelo, což bylo pro tento kraj velmi typické. Po takové době si nepamatuji, kudy jsme jeli. Dojeli jsme do Sart-Tilman. Gérard mě vyložil i s kufrem u studentské koleje a šel někam zaparkovat tu svoji super káru. Uvědomil jsem si, že jsme ujeli x kilometrů a že tahle část univerzity je od centra města strašně daleko. Že celý univerzitní areál je na poli, že kolem není vůbec nic, že Sart-Tilman není vlastně součástí města, ale že v nejlepším případě jde o připojenou vesnici. Přemýšlel jsem, kolik kilometrů jsme tak ujeli? Později jsem zjistil, že skoro 8.

Došlo mi, že pokud zůstanu bydlet zde, na večerní romantické procházky centrem města to moc nevypadá. Prohlížel jsem si budovu koleje. Byla to budova z armovaného betonu. Stěny měly krásnou dřevitou strukturu, což vypovídalo o technologii stavby budovy. Prostě byla postavena forma z prken, do které byl posléze nalit beton. Prkna se krásně obtiskla do stěn budovy. Romantické mi to tedy nepřipadalo ani trošku.

Gérard se dovalil z parkoviště a šli jsme se ubytovat. Vstupní foyer koleje mě zlehka šokoval, tmavá rozlehlá hala s prošlapaným kobercem, neuvěřitelnou špínou na zemi i po zdech. Naštěstí se celá hala topila ve tmě, kterou narušoval pouze mihotavý blikot několika zářivek, takže ta špína nebyla tak vidět. Ubytovací úředník byl vysoký brýlatý pán kolem šedesátky, pan Habrand. Hned zkraje mi sdělil, že postdoci nemají místo na koleji vůbec garantované, že ubytování bude dočasné, protože na koleji je málo místa. Uvedli mě na pokoj, dalo-li se tomu tak říkat. Tmavá mihotavě osvětlená kobka s nevyneseným košem, špinavým prošlapaným kobercem. V pokoji byla proleželá postel, naštěstí čerstvě povlečená. Jenom jsem později nemohl rozlišit, co je prostěradlo a co přikrývka. Dále byl v pokoji železný pracovní stůl, židle, cosi, co jsem původně považoval za prádelník a co bylo posléze identifikováno jako botník. Celá ta nádhera měla dokonce předsíňku, kde bylo cosi vzdáleně připomínající šatní skříň. Z předsíňky se lezlo do koupelny, která byla společná pro dvě kobky.

Záchod byl na chodbě, na chodbě byla i lednička. Zaujal mě všudypřítomný neuvěřitelný nepořádek. A hlavně to, že lednička byla tak namrzlá, že nešla zavřít. Interiér byl taky betonový, stejně jako celá kolej. Zarazila mě také zima, která v objektu byla. Zimu je třeba si pamatovat – byla to hlavní nepříjemnost, která mě provázela celé zimní období. Inu, odložil jsem kufr a šlo se na univerzitu. Budova chemie byla celá betonová (jak jinak) a neuvěřitelně ošklivá. Vlezli jsme dovnitř a vyjeli do druhého patra, kde se nacházely prostory patřící skupině profesora Marchanda. Prvotní dojem byl šok a zima. Všudypřítomný chaos, podpořený tím, že studenti pobíhali po laboratořích s něčím v ruce.

Později jsem zjistil, že pobíhání je hrané a šílené pracovní tempo nerealistické a předstírané. Doteď nevím, proč to tak bylo. Jakmile jsem se vzdálil, všichni se uvolnili. Toho jsem si všiml později, při jiných příjezdech. Laborky byly ve třech řadách – krajní řady vždy 5 velkých laboratoří vedle sebe, mezi laboratořemi byla klidová místnost (celkově tedy tři klidovky). V prostřední řadě byly váhovna a přístroje na materiály. Začalo kolečko po lidech, všem studentům jsem byl představen. Po těch letech si nepamatuji skoro žádná jména.

Nakonec mě Gérard uvedl k samotnému Marchandovi. Dle mého názoru byl Robert Marchand vynikající člověk. Jen za celý roční pobyt jsem s ním skoro nemluvil. Jen jednou – a to o počasí. Párkrát mě přišel pořádně seřvat, že mám málo výsledků. Uznávám, že sprdnout postdoka nemůže být nikdy na škodu. V laborce jsem ho nikdy pracovat neviděl. Provozoval konferenční turistiku a psal publikace a granty. Když šel projít oddělení, všichni lezli hrůzou pod lino. Byl to prostě klasický feudál moderní vědy.

Nakonec mi Gérard představil členy své skupiny. Nemá cenu je teď vyjmenovávat, probereme to postupně. Gérard mě tou svojí károu pak ještě zavezl do města na nákup. Totálně na konci sil jsem šel spát.

Pokračování příště