Liegská stáž, den pátý

A také dny další. Pobyt čase upadl do rutiny. Některé tísnivé pocity osamění a frustrace se nezapomínají a cítím je živě i po takové době.

Den pátý a dny další

Bylo pondělí, šlo se do laborky. Měl jsem z Prahy štos publikací liegské skupiny za poslední roky a tušil jsem, co mě čeká. Jenže ouha, zjistilo se, že je problém pro mě najít nádobí, vývěvu a místo u stolu. Hlavní problém byly bezpečnostní předpisy, tvrdilo se, že bez poučení, lékařské prohlídky a dalších věcí nesmím do laboratoře. U nás je to v podstatě podobné. Práce tedy zatím nic. Začalo se s úřadováním všech povolení, abych do té laborky tedy mohl.

Vše měla na starosti sekretářka polského původu Kristina Polanski. Bylo jí kolem šedesátky, ukázalo se, že je to zlatá duše oddělení. Prošli jsme moje papíry, vše bylo relativně v pořádku. Byl jsem připravený. Ne tak můj slovenský kolega Jozef, který neměl nic a vztekal se na tu milou paní v letech. Ta se jenom tvářila smutně a neříkala nic. Pak se mě ptala, co si o tom má myslet. Já neodolal, zažertoval a řekl jí, že Slováci se takhle prostě chovají a že to byl důvod pro rozpad federace. Ona ale naštěstí pochopila, že si dělám srandu a smála se tomu asi půl hodiny.

Po vyřízení základních formalit jsem si šel sednout do místnosti, kde sídlila část Gérardovy skupiny. Místnosti se mezi laboratořemi se říká klidová místnost.

Klidovka byl kumbál mezi dvěma laboratořemi. Profesor Marchand zařídil zákaz poslouchání hudby v pracovní době a omezil připojení k internetu na jeden výstup pro celou místnost. Vše jsem chápal, jen tu hudbu ne. Sedl jsem si ke stolu a začalo seznamování s osazenstvem místnosti.

Jako první bych zmínil Laetitii Nowak, oba její rodiče byli polské národnosti, ale ona mluvila jenom francouzsky. Mně bylo tenkrát 35 let, takže další osazenstvo bylo téměř moje věková hladina, byli mladší v průměru o sedm let. Takže jsem na Laetitii teoreticky mohl myslet jako muž, však bylo taky na co. Byla to vysoká zrzavá brýlatá holka, relativně štíhlá. Byla hrozně užvaněná, jen jsem nerozuměl ani slovo, registroval jsem pouze, že doopravdy používá ty pološílené francouzské časy jako je předbudoucí.

Jak jsem později zjistil, měla stálou známost a byla v laborce malinko nešikovná. Její snaha drtit polymerní tabletu, v porcelánové třecí misce, zalitou kapalným dusíkem, mě velmi zaujala. Porcelán pod hladinou dusíku popraskal a tlouk v třecí misce vrzal na porcelánových střepech.

„Co to děláš Lety, vezmi nůžky a nastříhej to.“ Zůstala na mě zírat, provedla to. Jenže místo abych získal respekt, stal jsem se „pan chytrý“. Byl jsem prostě starší. Další člověk seděl přímo proti mně. Jmenoval se Bruno Pignon. Byl to milý, rozložitý připlešlý chlapík s velmi výraznými předními řezáky, počínajícími kouty a mírnou nadváhou. Jestli jsem se, kdy přiblížil někoho z liegských nazývat kamarádem, byl to Bruno.

Další člověk byla Celine Weiss. Zatímco Bruno a Laetitia byli doktorandi, Celine byla diplomantka. Pak bychom tu měli čínskou potvoru Chu-Chang Lu, tipoval jsem jí na 55 let, ale ona byla stará jako já. Po dobu pobytu jsme se v mezích normy relativně přátelili, ale když jsem rozbil baňku Chu-Chang mě šla okamžitě napráskat (osoba jedna falešná). Pak mě představili místnímu komikovi, tedy opravuji místní hvězdě. Jmenoval se Rafael Poirot. Toto jméno bylo velmi přiléhavé, nepadli jsme si ani trochu do oka. Byl mi dáván za vzor, což mě ukrutně štvalo, protože mi Gérard dával Rafaela za vzor ve věcech, se kterými jsem přišel já.

Z klidovky jsem se nesměl hnout. Chemie umí být nebezpečná a bez vyřízení formalit, všichni zelenali hrůzou, že by se mi něco stalo. Čili jsem seděl v místnosti a kopal se do zadku. Vzdor všem varováním před zloději, jsem začal do práce nosit svůj notebook. Od notebooku se odvíjel můj život po celou dobu pobytu v tom blázinci. Můj notebook z Prahy byl Sony Vaio PCG-GRX370, byl poškozený. Závada se odvíjela a rozvíjela postupně, ale to jsem v té době ještě netušil. Dny ubíhaly, uplynul týden.

Vzdor zákazům jsem prozkoumal budovu chemie, kam mě pustili. Křídlo, které patřilo Marchandovi, sousedilo s oddělením katalýzy profesora Alberta Dubiose, Dubois měl zástupce …. I kdyby mě čert spral, na jméno si nevzpomenu. Profesor Dubois byl parodií na Poirota, měli si s Raphaleem vyměnit jména (I když jinak Raphaleovi jméno Poirot také sedělo). Co mě na oddělení katalýzy zaujalo, byl, jak bych to nazval naprosto neuvěřitelný nepořádek.

Přišel další weekend, zařídil jsem si na koleji připojení k internetu. Wi-fi bylo na houbách. A člověk musel jít do internetové místnosti, což byla velká prosklená místnost v suterénu budovy. Bylo tam 18 internetových zásuvek, pro asi 300 lidí. Před začátkem semestru to šlo, pak nastal nátřesk a bylo to o tlamu. V internetové místnosti bylo umístěné pianino. Sedával u něj orientálně vyhlížející pianista, který volně mačkal klávesy ve snaze cvičit díla klasických mistrů. Klavír byl rozladěný. Naučil jsem se od té doby nosit izolující sluchátka a neposlouchat toho šíleného drnkálistu. Semestr ještě nezačal a já celou sobotu visel na internetu. Naproti internetové místnosti byl vedle WC automat na kondomy, ten den jsem ze svého místa na něj viděl. Zaujalo mě, kolik kondomů se z něj ten den prodalo. Další zajímavostí bylo, že nákupčí kondomů byly vždy holky, pánové se evidentně rozpakovali se k automatu vydat

V odpoledních hodinách jsem šel na pokoj něco jíst a podnikl pokus o výlet do města. Belgický déšť mě zahnal zpět. Odchytl mě soused z vedlejší kobky, se kterým jsem sdílel sprchu. Byla to první příležitost naplno otestovat svou francouzštinu. Byl to volně žijící, divoký Francouz z Paříže, výslovnost měla být bližší, tomu, čemu jsem se učil. Hned zkraje mi vytkl, že mám naprosto otřesnou výslovnost a že moje francouzština je špatná. Nehádal jsem se, jeho angličtina byla v úrovni mojí francouzštiny. Mluvili jsme směskou všech jazyků světa. On potom odkvačil někam na autobus, že jede domů, byl přeci weekend. Věčný déšť a zima přivolaly bolest v krku, neomylný příznak rýmy, myslel jsem si, že se z toho vyspím. Ouha v neděli ráno začal vřískat budík v pokoji vedle, bylo půl osmé. Budík spínal v deseti-minutových intervalech a ječel, jako když se kočce šlápne na ocas. Snažil jsem si dát špunty do uší a spát dále. Jenže budík rušil všechny na patře. Někdo zběsile začal bušit na moje dveře. Šel jsem otevřít, za dveřmi stála éterická dívka v koutku očí ospalky a v očích blesky. Spustila na mě francouzsky, ale já chápal, co chce „Ty magore vypni toho podělaného budíka“. Vysvětlil jsem jí, že to kvičí ve vedlejší kopce. Holka zula boty, vyhrnula spodek nočního úboru, mně se nahrnula krev do hlavy, a ještě i o asi metr níže, jak prolézala sprcháčem do sousední kopky bylo totiž ledacos vidět.

Ale ouha, vstup z koupelny do vlastního prostoru kopky byl zamčený a budík vřískal jako by dostal psotník. Vzal jsem si jeansy a šel do vrátnice to řešit, se svou francouzštinou jsem na to byl rozhodně ta nejlepší osoba. Vrátná mi ale rozuměla, budík vřískal až dolů. Vzala klíč a došli jsme ten krám vypnout. Šel jsem si znovu lehnout. Vstal jsem kolem oběda a plánoval, že dojedu na čumendu dole do města. Vyšel jsem ven na zastávku autobusu, která byla hned vedle koleje. Připomínám, že byl weekend. Pršelo a byla zima. Moje čtená francouzština byla tenkrát lepší, mnohem lepší než teď, byl jsem schopen číst Exuperyho v originále, to dnes nejsem. Vzpomínám si na hlavní silnici v Sart Tillman, na plakáty kolem ní „Poid lourds changez la Vitesse“ – Náklaďáky zpomalte, velká žlutá cedule na zastávce linky busu 48. Tvrdnul jsem na zastávce 25 minut, autobus nedorazil. Autobusáci stávkovali, tentokrát jenom den. Byla to ale předzvěst problémů s autobusy, které jsem si dostatečně vychutnal. Vzdal jsem to, šel jsem do místního obchodu, který vlastnil Turek, takže neděle ne-neděle, měl otevřeno. Koupil jsem něco k jídlu a šel do kobky spát. Kolem třetí přišel Jozef s flaškou vína na kus řeči. Od této chvíle se začala odvíjet rozevírající se spirála neprosté neshody. Byl jsem rád, že tam je. Kamarádi jsme nebyli, ale společnost, se kterou se pokaždé pohádáš, je lepší než žádná. Když odešel, zkoušel jsem číst, měl jsem z Prahy pár knížek. Myšlenky stále klouzaly k exmanželce a k rozvodu. Dodnes jsem některé věci nepochopil.

Sedět tak daleko od domova v blikající kobce liegské koleje a být na to sám, a stále si ty momenty přehrávat dokola, člověku moc nepřidá. Šel jsem si lehnout a zkoušel spát. Výjevy byly živé a běžely jako nekonečná smyčka před mým vnitřním zrakem. Přišel spánek, rozvodové myšlenky ale běžely dál, prolnuly se snem.

Měl jsem dojem, že se otočím a obejmu svou ženu Markétu. Jenže na místo Markéty, jsem nahmátl beton. A beton na liegské koleji je dost drsná milenka.