Liegská stáž, 2. část

Zkusíme ještě kousek? Text je plný osobních dojmů, pocitů a poznámek a já si úplně nemyslím, že bych toi chtěl někde vystavovat v neupravené podobě.

Den druhý

Den druhý začal špatně. Špatně jsem spal, na koleji byl hluk a zima. Hned v několika sousedních pokojích se do noci intenzivně sexovalo. Holky při milování vydávaly zvuky rozkoše a mně to bylo líto. Přeci jen jsem byl rozvedený a po rozvodu jsem si tohoto typu životní radosti moc neužil. Gérard dorazil v osm ráno, s takovým vyšším nepříjemným týpkem, který, jak se ukázalo, byl čistokrevný Bratislavan. „Nebudu tady sám,“ radoval jsem se. Čas ukázal, že se mi se slovenským kolegou nepodařilo najít společnou notu. Jmenoval se Jozef Dočolomanský a byl prostě divný. Nebo jsem divný já? Možná oba. K tomu se dostaneme později.

Vyrazili jsme na úřad města Liège. Informoval jsem se, co je třeba mít s sebou: vízum, fotky, kopii rodného listu, zvací dopis atd. Gérard vyrazil svým orezlým autem do centra města. Z nepochopitelných důvodů zaparkoval v Rue Varin, což je liegská ulička lásky. To jsem ale tenkrát tak úplně nevěděl. Jak jsme šli, na levé straně byla vlaková trať a na chodníku vpravo byly výlohy, kde stály prostitutky. Díval jsem se na ně dost vyjeveně. Musím přiznat, že jsem to předtím asi nikdy neviděl. Dodnes nevím, proč Gérard zaparkoval zrovna tam a proč jsme šli tudy.

Snažil jsem se s Jozefem navázat přátelství, ale byl jsem z něj zmatený. Mluvil o svobodě a soukromém vlastnictví, ale vůbec jsem nechápal kontext. Naštěstí jsme dorazili na radnici. Už od prvního dne mě zaráželo, kolik lidí v Belgii kouří, včetně pokladních v Carrefouru a samozřejmě i úřednic na úřadech. Během mé stáže se to naštěstí omezilo a antikuřácká kampaň dorazila i sem.

Když jsme vešli dovnitř, přivítal nás závan cigaretového kouře. Přepážková úřednice byla vyžilá paní a kouřila jako lokomotiva. Hned nastal problém. Fotky vytištěné na počítači se jí nelíbily. Byl jsem donucen pořídit nové v místním automatu. Ty už prošly, a tak jsme začali vyplňovat podklady pro „la carte de séjour“. Zkusil jsem na ni mluvit francouzsky, ale to se ukázalo jako katastrofa. Paní mi vůbec nerozuměla.

„Narodil jste se?“ (Vous êtes né?) – vingt-quatrième juin 1970, to ještě prošlo. „Ženil jste se?“ A tady přišla pohroma. „Avril vingt et un deux mille.“ Vyslovil jsem číslovku 21, jak nejlépe jsem uměl – „vingt et un“. „Co jste to proboha říkal?“ „Vantean“ (pokus o fonetický přepis). „A to je jakým jazykem?“ Francouzsky? „Deux mille“ chápu, „avril“ taky. Ale co bylo to předtím? „Vantean“? Zkoušel jsem „Vanteetan“, žádná reakce. Řekl jsem tedy anglicky „twenty one“… „vingt et tun“. Šok nepochopení. Paní pronesla „vantetje“, což byl valonský dialekt. Byl to začátek mých dlouhodobých problémů s výslovností.

Další konverzace probíhala anglicky, cítil jsem se poníženě. V sousední kanceláři zároveň vypukl zmatený šum. Belgický úředník nebral v úvahu, že jsme v EU. Já s tím počítal a zkoumal to předem, ale Jozef jako arogantní pitomec ne. Vyhodili ho s tím, že potřebuje vízum. Na chodbě se vztekal jako blázen. Belgie funguje na čistě byrokratickém principu, je to obraz dnešní EU – mraky předpisů na všechno. „Law to protect people.“ Nikdy jsem neviděl nic, co by mě tak štvalo.

Jozef nadával celou cestu zpátky do uličky lásky. Děvčata ve výlohách se na nás smála a kynula nám. Zpětně přemýšlím, zda nemávaly Gérardovi, jestli nám nechtěl ukázat, kde to je. Ale to nevím.

Šli jsme nakoupit do místního Carrefouru. Zaujaly mě pokladní, které kouřily přímo u pokladen. Koupil jsem nějaké jídlo a jelo se zpátky. Na koleji byla večer skupinová projekce filmu „Osudový dotek“. Film není špatný, ale já jsem ho ve francouzském znění vůbec nepochopil.