Leontyne Price, životopis jako rozhovor

Pokusil jsem se zpřístupnit svůj obdiv k některým sopranistkám přepsáním suchopárných životopisných dat a úvah do formy rozhovoru. Nevím, zda je to dost dobré.

A: „Znáš královnu opery a hudby?“

B: „Myslíš sopranistky? Neexistuje jen jedna královna, je jich mnoho a každá má svůj jedinečný hlas.“

A: „Jak mnoho? Opera přece nikoho nezajímá.“

B: „To si nemyslím. Opera měla vždy své místo ve světě hudby, i když dnes už není tak populární jako dříve.“

A: „A kdo je tedy nejlepší?“

B: „To je obtížná otázka. Pokud jde o popularitu, mnoho lidí by řeklo, že Maria Callas.“

A: „Je!!! To jméno jsem slyšel! Nejlepší je tedy ona.“

B: „Neřekl bych, že je nejlepší jen proto, že je nejznámější. Byla úžasná, ale i kontroverzní. Tady se podívej na fotku.“

A: „Taková celá špičatá? Ale krásná určitě byla.“ „A ta se ti nelíbí?“

B: „Ale ano, jsem však přesvědčený Tebaldián.“

A: „Teba.. cože? Co to vykládáš?“

B: „Renata Tebaldi – zvaná hlas anděla. Callas a Tebaldi byly konkurentky, novináři to živili. Ony k sobě navzájem planuly nehynoucí nenávistí a šly si po krku. Nakonec si ale kolem krku padly.“

A: „Počkej počkej, ukaž fotku Tebaldi!“

B: „Podívej!“

A: „No, ošklivá nebyla, ale Maria byla hezčí. Pusť mi Renatu.“

B: „Tady si pustíme obě za sebou. Árie Vissi d’arte.“

A: „Ty mají ale ječák. Počkej!! Ach bože, promiň.. slzím. Ale ta Renata se mi líbí více. Nejlepší je tedy ona.“

B: „Ale není.“

A: „A kdybys měl vybrat jednu?“

B: „Dame Joan Sutherland.“

A: „Dame Joan Suth..? Nikdy jsem o ní neslyšel.“

B: „A všichni zůstali v prachu za La Stupendou a její technickou dokonalostí.“

A: „Co to meleš? Jaká La Stupenda.“

B: „Dame Joan se říká La Stupenda.“

A: „Tváříš se, že jí nemáš rád.“

B: „Omyl, mám. Zcela respektuji její výjimečnost. Ale její hlas mi v něčem vadí. Tady, poslechni si.“

A: „Proboha, to jako vážně? To není zpěv, to je kulometná palba.“

B: „Lépe bych to nepopsal.“

A: „Ale musí tedy být nejlepší ta tvoje Joan.“

B: „Není to moje Joan. Není to tak, jak myslíš. Joan byla velmi výjimečná. Ale byl to hlavně koloraturní soprán s velkým přesahem.“

A: „Kolora… co to?“

B: „Koloratura, to jsou ty trylky, které Joan zpívá.“

A: „Počkej, začínám v tom plavat. Callas a Tebaldi koloraturní nebyly, že ne?“

B: „To nebyly, i když Maria byla v koloraturách dobrá. Celé to srovnání a soutěž byly celkově o ničem. Renata byla spíše lyrický soprán. Maria byla mnohem dramatičtější soprán s velmi širokým repertoárem.“

A: „Počkej, začínám se chytat. Ta tlustá Španělka, ta Montserrat, ta musela být lyrická také. Ta se mi líbila.Zpívala s Mercurym. O té si myslíš co?“

B: „Montserrat Cabellé atakuje pozici královny. Ale jak říkám, královen je více.

A: Poslyš, probrali jsme sopranistky lyrické, koloraturní. Musí být nějaký opak těch lyrických. Je mi jasné, že není možné probrat všechna jména.“

B: „Ano, opak těch lyrických jsou dramatické, ale pamatuj, že tam vždy bude velký překryv. Každá umělkyně byla zcela jedinečná a srovnání není úplně na místě. Známá jména jsou například Birgit Nilsson, Kirsten Flagstad, Helen Traubel, Eva Marton, Martha Modl. Jak jsi říkal, není možné probrat všechna jména.“

A: „Známá jména? Já neznám ani jednu.“

B: „Tady Birgit Nilsson a Isoldina smrt“

https://youtu.be/_mOA8pZ_I4M

A: „Ty jo, to je ale síla. Musím říct, že je opravdu dobrá…. Kdo napsal tenhle kus? Je to strašně krásné.

B: „To je Richard Wagner.“

A: „To jsou ale řeči a lži. To přeci není Wagner, protože ten je zcela k nepřežití a naprosto nemelodický.“

B: „Máš to v popisu klipu!“

A: „Aha.. opravdu.. Poslyš, jak se ti tohle stalo? Tohle skoro nikdo neposlouchá. Tetička se ti směje, že trpíš Leontýnismem. Prý Leontýna za to může.“

B: „Ano, znám takovou dámu. Pro mě je jednou královen opery, jednou absolutních primadon ve svém oboru s nejbarevnějším a nejkrásnějším sopránem, který jsem kdy slyšel.“

A: „A kdo to je?“

B: „Jmenuje se Marie Violet Leontyne Price, řečená Aida, princezna etiopská, je nositelkou tolika ocenění, že je neumím vyjmenovat. Narodila se 10. 2. 1927 v Laurelu, Mississippi. Ve čtvrtek 10.2. 2024 jí bylo 97 let.“

A: „Promiň, nikdy jsem o ní neslyšel, nepřeháníš to? A vůbec, máš fotku?“

B: „Fotka je tady, bylo jí asi 56 let.“

A: „Proboha, ta je ale ošklivá“

B: „Ošklivá není ani náhodou. Jen je prostě Afroameričanky. Pro tu dámu nejsou žádné kategorie. Nejdříve poslouchej a pak pronášej soudy.“ „Zkusíme „Didinu lamentaci“ z Purcellovy opery „Dido a Aeneas“... árie začíná - „Thy hand, Belinda, darkness shades me“

https://youtu.be/6UB87rs6k1I

A: „Bože!! Tu by měli znát úplně všichni.“ „Ta tetička je šašek. Leontyne Price, čili Leontýnismus. Hmmm, odkud se vzala?

B: „Díky hudebnímu nadání vystudovala hudební školu Juilliard, kde se v roce 1955 seznámila s Herbertem von Karajanem a ten jí pomohl se prosadit.“

A: „Karajan, to jméno jsem už slyšel.“"A kdo to vlastně byl ten Karajan?“

B: „Herbert von Karajan byl jeden z nejvýznamnějších dirigentů XX. Skvělý hudebník na straně jedné a také kontroverzní člověk, člen NSDAP.

A: „To je tak zvláštní, nemohl být opravdový Nácek, není to možné. Jinak by jí nepomohl.“

B: „2. 7. 1958 debutovala Leontyne jako Aida ve Vídeňské Státní Opeře a o dva roky později v Covent Garden v téže roli (S Karajanem v zádech). Upoutala pozornost Metropolitní Opery, kde vystoupila v roli Leonory v „Il Trovatore“ 27. 1. 1961. Byl to dvojitý debut, její a italského tenoristy Franca Corelliho.

A: „Corelli? To je jako ten papoušek? To jméno neznám.“

B: „Poslechni se kousek Nessun dorma.“

https://youtu.be/fllNS3hgjcE

A: „Vždy jsem myslel, že tohle napsal Pavarotti, pak mi vysvětlili, že ne. Myslel jsem, že Luciano se nedá překonat. Ale ten Franco je prostě lepší. Máš fotku?“

B: „Tady!“

A: „To si děláš srandu? To je operní pěvec? Vypadá jako James Bond, nebo spíš jako manekýn.“

B: „Ano, vypadal jako filmová hvězda. Franco byl velký umělec, možná trochu moc italský.

A: Leontyne je tedy první pěvkyní tmavé pleti, která vystoupila v MET?“

B: „Leontyne není první černošskou pěvkyní, která vystoupila na prknech MET. První byla Marian Anderson 7. 1. 1955 v roli Ulricy ve Verdiho „Maškarním Plese“. A byly i jiné pěvkyně, jakož byli i jiní černošští pěvci. Ale Leontyne je první, která byla opravdu slavná.

A: „Tady čtu, Cleopatra, o co jde?“

B: „V roce 1966 byla pro ni napsána opera „Anthony a Cleopatra“ – Samuel Barber. Premiéru tohoto díla zpívala v hlavní roli při otevírání nové MET v „Lincoln Center“.

https://youtu.be/_Mb8PrZ2oo8

A: „Kruci, otevírala novou budovu MET, to tedy něco je. Ale asi nebylo vždy posvícení?“

B: „Samozřejmě, že ne. Na konci sedmdesátek ji trochu dostihl věk a měla potíže se s tím vyrovnat“

A: „Tady čtu poslední vystoupení – Aida.“

B: „Její poslední divadelní vystoupení byla Aida v roce 1985. (tedy asi v době, kdy jsem se s ní srazil). Byla to její 43. Aida a 203. vystoupení ve verdiovské roli v MET. Mám to tady. Toto vystoupení je považováno za historicky významené. Dívej se, jak jí dostane dojetí. Tady se jí podívej do očí.“

https://youtu.be/xzqP4k1V7FQ

A: „Ty jo, ona je snad dokonce krásná. Vidím něco zcela úžasného. Není tak silná, jak si myslela. Hlavně oči jí zradily. Co bylo dále?“

B: Pokračovala pak v recitálech a koncertních vystoupeních po celém světě. Slečna Leontyne naposledy oficiálně vystoupila 19. listopadu 1997, bylo jí 70 let. Bylo to na University of North Carolina at Chapel Hill v menším koncertním sále. Poslední píseň byl spirituál „This little light of mine“. „Po teroristickém útoku na WTC v roce 2001 vystoupila ještě jednou s písní „God bless America“. Bylo jí 74 let

A: „Haha .. prý Rusalka? „Měsíčku na nebi hlubokém“ a prý česky? Tomu nevěřím. Černá Američanka přeci nebude zpívat česky.“

B: „Myslíš? Já to tady mám. Ona ale nezpívala celou Rusalku, pouze nahrála tu árii.“

A: „Tomu nevěřím, ty jsi ale kecálek!“
B: „Říkal jsem, že to tady mám, poslouchej.“

https://youtu.be/ibuMjbmNB0c

A: „Ach bože.. ach bože… Poslyš, co všechno nahrála? Okamžitě to chci.. Co jsi mi to udělal? Jak tohle vysvětlím kamarádům, že poslouchám operu?

Dedikováno Leontyne Price

Září 2024