Karajanova Aida z roku 1980

Roky jsem se tomu vyhýbal a bál se toho, jsa si vědom, že obsazení je malinko nevhodné. A jsme opět u toho, Karajan vždy věděl co chce a vždy to dostal.

Karajanova Aida z roku 1980

Roky jsem se tomu vyhýbal a bál se toho, jsa si vědom, že obsazení je malinko nevhodné:

Aida: Mirella Freni

Radames: José Carreras

Amneris: Agnes Baltsa

Amonasro: Piero Cappuccilli

Nahrávka byla pořízena ve Vídni v roce 1979 s Vídeňskou filharmonií ve „Wiener Musikverein“.

Kde bych měl začít? Víte, že vlastně nevím. Právě jsem to doposlouchal a jsem z toho mimo sebe. Tohle není nahrávka, to je monument. Karajan obsadil do dramatických rolí lyrické pěvce. Sice mi není jasné, čeho chtěl vlastně dosáhnout, ale jisté je, že toho určitě dosáhl. Zkrátil tak výrazně vokální kariéru jistým významným pěvcům. Ale to přeci určitě věděl, že to na ty lidi takhle dopadne. Myslím si, že oni to určitě věděli také. Bylo asi dost obtížné říct velkému božanovi: „Ne!“. Spolupráce s ním otevírala dveře k branám slávy a pro ješitnost těch umělců bylo to „Ne!“ asi trochu příliš velké sousto.

Karajan nechtěl šablony, jak si běžný operní fanda představuje Aidu, Radama nebo Amnesris. Chtěl, aby za těmi verdiovskými charaktery byli opravdoví lidé. Zde by se myslím s Verdim shodl. Že to ty pěvce poškodilo? To ale myslím není moje věc.

Mirella Freni v titulní roli je mimo tento vesmír a časoprostor. V lyrických pasážích je zcela fantastická a mně z jejího vokálního projevu naskakovala husí kůže naprostým okouzlením. Problémy, které přinášejí dramatické pasáže, vyřešila velmi elegantně a důstojně. Kdybych chtěl být vtipný a použil operní žargon: „Prostě to kopla pořádně do hlavy a projela to buldozerem.“ Bez problémů to jistě není, místy je slyšet, že je to pro ni moc. Ale pak přijde nilská scéna a árie „O patria mia!“. Mirellin přednes je čistý transcendentní zážitek a chvílemi jsem ztrácel kontakt s realitou. Tohle neoperní člověk nikdy nepochopí.

Carreras tím prošel o něco hůře, jeho trápení a pnutí v hlase je místy jasně slyšitelné, ale Karajan věděl, co dělá, a je to použito k charakterizaci Radama jako postavy.

Ostatní role jsou víceméně bez potíží. Zde bych asi vyzvedl Agnes Baltsu, které tu žárlivost prostě věříte.

Starý dobrý Cappuccilli je zde v dobré formě a nevím, co bych k tomu vlastně řekl.

Karajan zde zcela opustil vizi, že by nahrávka měla znít pokud možno jako v divadle.

Celé je to vystavěné jako gigantický zvukový monument, jako symfonické oratorium. Ta dynamika, a vzdušnost, ta hra s barvami orchestru. To prostě něco je a mně to bralo dech. Vaše zvuková aparatura svede s nahrávkou nerovný boj. Svede boj s tou šílenou dynamikou, barvami orchestru a Karajanovou vizí. A vy se svezete s ní. Aparaturu odneste konečně k popelnici, přeci i manželka musí pochopit, že stojí za prd, když jí tohle pustíte. Já jenom doufám, že vás manželka pak nepostaví k popelnici vedle té aparatury.

Udělat něco takového, co zde Karajan udělal, vyžaduje odvahu a ducha génia. On si uvědomil, že tohle není o divadle, že to budete poslouchat doma. Měl určitě pravdu. Když Amneris vyšiluje během soudu nad Radamem, Ramfis uvnitř recituje obvinění, míchá se to se sborem, bubny to celé podbarvují. Podbarvují tiše, vokály s nimi nemusí bojovat. Když padne verdikt. Je to rychlé, úsečné a geniální. Tohle je verdiovské „Colore“. Neznám jinou nahrávku, kde by zvuk byl konstruován takto. Vy se ocitáte nikoli v sedačce divadla, ale přímo v tom chrámu. Karajan to tak udělal, protože to udělat mohl. Myslím si, že se zmatení kritiků, které to dodnes vyvolává, směje ještě dnes.

Já se vůbec nedivím, že názory na tu nahrávku jsou tak polarizované. Jedna skupina prohlašuje, že je to naprostá hrůza, že by se to mělo zalít do betonu a zapomenout, že to existuje.

Druhá skupina z toho padá na záda a hrabe nohama do vzduchu, jak je to nádherné. Kam se zařadíte vy, rozhodněte sami. Já se teď omlouvám. Jdu pokračovat v hrabání nohama do vzduchu.

A kdybyste vy chtěli zalít do toho betonu, přijdu vám podržet míchačku, úplně to chápu.

Poznámka: zdroj úvodní ilustrace je Wikimedia Commons, Licence je Public domain. (Set design by Philippe Chaperon for Act1 sc2 of Aida by Verdi 1871 Cairo - Gallica)