John Culshaw, hudební producent společnosti DECCA records

Vezmete si nahrávku. Pokud je to nahrávka klasické hudby nebo opery, lidi zajímá hlavně dirigent nebo obsazení pěvci. Jméno John Culshaw bývá uvedeno malým písmem, typicky pod čarou. Přitom by měl být uveden na prvním místě.

John Culshaw
(28. 5. 1924 – 27. 4. 1980)
Hudební producent společnosti Decca Records

• Začátky: John Royds Culshaw se narodil v Jižním Londýně v roce 1924. Vyrůstal v rodině, kde hudba nebyla centrem života, přesto jej fascinovala už od útlého věku. Podobně jako jeho konkurent, Walter Legge, se hudebně vzdělával prakticky sám. Školy opustil v 16 letech. Byly to sice špičkové střední školy Taylor´s Merchant School v Crosby a Grammar School Krále Jiřího, ale stále to byly jen střední školy. Je moc zajímavé, že dva největší producenti v oboru klasická hudba John Culshaw a Walter Legge měli jen střední školu. Z toho plyne poučení, že tituly se nemají přeceňovat. Rodina ho podporovala ve sportovních aktivitách a zájem o hudbu se mnu snažila rozmluvit. Hudbu považovali za snobismus. On se nevzdal. Ač neměl ambici stát se vystupujícím umělcem, tak pro svoje potěšení bral hodiny klavíru a nasával hudební teorii četbou knih.
• Po opuštění střední školy Culshaw odešel do otcovy banky. Pro práci bankovního úředníka vykazoval nulové ba záporné nadání. Jeho maximálním úspěchem na poli bankovního úřednictví bylo, když propadl u závěrečné zkoušky z bankovní teorie, kterou banka vyžadovala.
• V roce 1941 vsoupil do armády k letectvu, kde dosáhl hodnosti navigátora.
• Kariéra u společnosti Decca: Culshawova kariéra u Decca Records začala v roce 1946. Bylo to pouhý rok po skončení války a hudební průmysl se začal probouzet z válečné stagnace. Decca tehdy byla relativně mladá firma, ale díky Culshawově vizi a ambicím se stala jedním z lídrů nahrávacího průmyslu. Zatímco jeho největší rival, Walter Legge, dával přednost monofonnímu záznamu a zůstával skeptický vůči technologickým inovacím, Culshaw viděl budoucnost v moderních nahrávacích metodách, zejména ve stereofonii. Culshaw intenzivně vnímal nové možnosti, které stereo technologie přinášela. Měl pravdu a Legge se mýlil. Z dnešního pohledu vypadá Walter Legge jako zpátečník a těžká brzda pokroku. Ale to tak určitě není. Oba pánové měli na nahrávání hudby přímo maximální nároky, které byly zcela nekompromisní a tvrdé. Nesmíme zapomenout na dobu, kdy se bitva odehrávala. Tehdejší aparatury na přehrávání hudby neměly s těmi dnešními nic společného. Byla to těžkotonážní gramorádia na šelakové desky. Legge prostě podcenil progresi a rychlost pokroku.
• Průkopník stereo nahrávek: Culshaw byl pravděpodobně největším průkopníkem používání stereofonních nahrávek. Věřil, že stereo zvuk přinese posluchačům úplně nový zážitek, přičemž si zakládal na detailní práci s akustickým prostorem. Stereo pro něj nebylo jen otázkou techniky, ale především novou formou umění. Tvrdil, že stereo může vytvořit „film pro uši“, což znamenalo, že nahrávka měla nejen hudebně uspokojit, ale především vtáhnout posluchače do děje.
• Wagnerův Prsten Nibelungův: Culshawovým největším mistrovským dílem bylo nahrání Wagnerova Prstenu Nibelungova pod vedením maestra Georga Soltiho s Vídeňskou filharmonií. Tento projekt, který začal v roce 1958 a byl dokončen v roce 1965, byl naprosto revoluční. Jako předskokan tohoto projektu byly pod Culshawovým dozorem nahrány některé jiné tituly, např.:jj „Parsifal“, který byl nahrán živě na festivalu v Bayreuthu v roce 1951 a „Lohengrin“ z roku 1953. Culshaw usoudil, že takhle by to asi nešlo. Ambientní zvuk divadla Culshawovi nevyhovoval. A začal prosazovat nahrávání ve studiu. Nešlo jen o to, že Prsten byl nahráván poprvé v kompletním stereu – Culshaw kladl důraz na každou drobnost. Zvuky ohně, dunění bouří a mečů byly promyšlené a zasazené do nahrávky tak, aby celý cyklus působil jako epická filmová sága.
• Culshaw chtěl, aby měla nahrávka atmosféru skutečného živého představení a uvědomoval si, že toho se dá dosáhnout pouze ve studiu.
• Culshawovo nahrávací studio má podobu podia, kde jsou na zemi geometrické značky určující polohu pěvce na onom jevišti. Mikrofony jsou zde umístěny patentovaným způsobem (DECCA), který se dodnes používá. Část mikrofonů je na zmíněném jevišti, část v orchestřišti a část mikrofonů je rozmístěna v prostoru studia kvůli dozvuku. Tento systém poskytuje Culshawovým produkcím jedinečnou zvukovou kvalitu a charakter, kde je hlavním omezením záznamové zařízení té doby. Ale Culshawova sláva jde ruku v ruce s technologickým pokrokem. V té době se začaly objevovat první skutečně kvalitní kotoučové magnetofony a některé nahrávky působí dojmem, že byly nahrány včera.
• Byl tedy najat mladý, v té době málo známý dirigent, Georg Solti. Známější dirigenti projekt odmítli jako příliš šílený. Pěvci byli najati nejlepší možní a začalo se.
• Walter Legge projekt předem odsoudil jako zcela nerealistický a neopomněl ho zesměšnit, kdykoli mohl.
• My dnes víme, že se Legge mýlil. Prodávalo se to dobře. Tato nahrávka je i v dnešní době stále aktuální a společnosti DECCA se bohatě zaplatila. Pro společnost DECCA je to něco jako „zlaté tele“. Má to gloriolu a pověst něčeho neuvěřitelného. Provokativní hudební kritici vám budou tvrdit, že je to nadhodnocené. Já si to ale nemyslím. Bylo to první svého druhu, a to se počítá. Bohužel v dnešní době nemá běžný člověk šajn, že taková věc existuje.
• Večery – jednotlivé opery:

· Zlato Rýna (Das Rheingold) – První opera, často označovaná jako „předvečer“ cyklu. Je to úvodní část, která představuje základní postavy a zápletku kolem kouzelného prstenu.

· Valkýra (Die Walküre) – Druhý večer, ve kterém se objevují hlavní témata lásky, zrady a osudu. Z této opery pochází slavná „Jízda Valkýr“.

· Siegfried – Třetí večer, který sleduje hrdinu Siegfrieda, jak roste a stává se hlavní postavou osudu prstenu.

· Soumrak bohů (Götterdämmerung) – Čtvrtý a závěrečný večer, kdy se všechny nitky příběhu sbíhají a prsten vede ke katastrofálnímu konci, kdy se bohové i svět hroutí.

Celé to trvá asi 15 hodin času. Pro neznalého člověka je to moc. Hudební složka je celá „taková hutná“. Abyste zvládli pobrat těch 15 hodin, musíte tomu dát násobek tohoto času. Proč byste dělali takovou blbost a trávili čas s něčím tak náročným? Ono se to vyplatí. Nevěříte mi? Já vím. Wagner má strašnou pověst.

• Culshaw a Solti vytvořili dílo, které dodnes zůstává jednou z nejslavnějších nahrávek klasické hudby všech dob. Sám Culshaw to považoval za svůj životní projekt, který naplno odrážel jeho posedlost detaily a dokonalostí.
• Produkční filozofie: Na rozdíl od Leggeho, který některým umělcům diktoval repertoár, Culshaw se snažil spolupracovat s umělci a nechal je projevit jejich vlastní kreativitu. Jedním z jeho nejslavnějších spolupracovníků byla sopranistka Joan Sutherland, pro kterou vytvořil několik ikonických nahrávek. Sám Culshaw byl znám tím, že nebyl tak autoritativní jako Legge a dokázal pracovat s rozmanitým spektrem umělců.
• Culshaw se dále podílel pro společnost DECCA na nahrávání dalších operních titulů a děl klasické hudby. Nebudeme je asi všechny vyjmenovávat. Za pozornost stojí dle mého názoru úplně všechny, které nesou Culhawovo jméno. Karajanova Tosca, Carmen a Otello z let 60. jsou dodnes pro některé lidi považovány za referenční nahrávky.
• S touto periodou nahrávání hudby jsou spojena některá legendární jména jako Leontyne Price, Lisa della Casa, Carlo Bergonzi, Fritz Reiner a mnohá další.
• Britská klasická scéna a TV kariéra: Po úspěchu s nahrávkami oper se Culshaw stal vedoucí osobností nejen ve světě hudby, ale i v televizi. V 70. letech se začal více věnovat televizní produkci klasické hudby a přinášel opery i symfonické koncerty na malé obrazovky, což bylo tehdy poměrně novátorské.
• Osobnost a odkaz: John Culshaw nebyl tak kontroverzní postavou jako Walter Legge, ale jeho posedlost detaily, inovace a technická dokonalost mu přinesly obdiv i kritiku. Na rozdíl od Leggeho, který měl sklon ke kontroverzím a manipulacím, Culshaw se soustředil na svou práci s pokorou a vášní. Zemřel v roce 1980 na těžkou nemoc jater. I když mu bylo pouze 55 let jeho vliv na nahrávání oper a klasické hudby žije dál.