Jednou čehý, podruhé hot – z extrému do extrému – obojí blbě

Škatulkování umění na vysoké a nízké probíhá v oblasti klasické hudby jako kolovrátek. A mě nebaví to stále dokola řešit. Bez aktivní podpory a sdílení dojmů, čeká klasickou hudbu smetiště dějin – bez milosti.

Náš rozbor začneme dvěma extrémními názory.

· „Víš, klasická hudba je překonaná. Vše se nahrává stále dokola pro minoritní publikum. Zastavil bych jim dotace a nechal to umřít. Jedině moje oblíbená skupina ‚Kočičí zvratky‘ je to pravé umění.“ Lapal jsem vzteky po dechu a nevěděl, co na to říct. Napadlo mě jediné slovo, a to tu nemohu uvést.

· „Cože? Ty sis dovolil zařadit Johna Williamse po bok Bacha, Haydna a Mozarta? To jsi přehnal. Je to prodejná lehká děva, která skládá hudbu k filmům za peníze. Děláš ústupky vkusu ignorantů. Klasická hudba je samostatná, samonosná. To, že je dnes od toho odklon, nic neznamená. Generace, které přijdou po nás, znovu objeví kouzlo klasické hudby a znovu to ožije. Ty ústupky, které děláš obecnému vulgárnímu vkusu, jsou naprosto nevhodné a znevažují pravé ikonické skladatele, jako je Haydn. Uvědom si, že my, kteří zbožňujeme klasiku, máme nad ignoranty intelektuální převahu. Jsme elita národa.“ Lapal jsem vzteky po dechu a nevěděl, co na to říct. Pak mě napadlo, že bych kontroval, že mu vypadlo první písmeno z toho přirovnání, že jsme tedy „jelita národa!“, to jsem ale raději polkl. Jen jsem si říkal, že naivita toho kamaráda skutečně nezná mezí… „Ono se to nějak samo zachrání!“

Nejsem schopen ho přesvědčit, že nezachrání. Musím se opravdu držet. Kvůli takovým názorům klasika doopravdy umře.

Já navíc žádné ústupky něčímu vkusu nedělám. To, že jsem Johna Williamse zařadil mezi skladatele klasické hudby, se odvíjí od jeho umění, nikoli od úpadku vkusu.

A já nyní budu v těch svých extrémech trochu plavat. Klasická hudba je zde stovky let. Má mnoho barev a mnoho tváří. A nějaký trouba s omezeným vkusem nemá právo rozhodovat o jejím sponzorování.

Kdybychom financovali pouze to, co si na sebe doopravdy vydělá, budou se filmy jmenovat něco jako „Útok pruhovaných žraloků z galaxie flekatých ufonů“. Nyní mě určitě nařknete z levičáctví. Ale mně je to zcela volné.

Kultura, duchovno nebo například věda nejdou vždy přepočítat na peníze. Jen je důležité, aby si toho odpovědné orgány byly vědomy.

Není to tak daleko dozadu v čase, kdy byla klasická hudba součástí standardního mainstreamu a operní hvězda bez problémů vystoupila ve večerním estrádním programu. A tohle se naší vinou vytratilo. Klasická hudba se na některých školách vůbec nevyučuje, a když, tak jako telefonní seznam skladatelů. Mladý posluchač tedy neví, čeho se má chytit a co by si měl poslechnout. Ba navíc neví, že by si měl klasickou hudbu poslechnout, protože je přesvědčen, že je to nuda.

Dnešní kultura zaznamenává určitý odklon od knih. Vyžaduje rychlý konzum, instantní adrenalin, kompotované vzrušení, mražené endorfiny a sterilizované kulturní produkty k okamžité konzumaci a spotřebě. A to je moc špatně.

Proti tomu je kulturní jelitářství asi lepší, ale nemyslím si, že by to byla výhra.

Já nyní využiji toho, kolik má klasická hudba tváří, a jestli tohle je nuda, jsem já Iulius Caesar… Aram Chačaturjan, „Šavlový tanec“, Berlínskou filharmonii řídí Seidži Ozawa – zde.

„Ale mně to rve uši, je to, jako když se sypou střepy do sklepa!“ čili se ti to nelíbí. „To je ovšem tvoje právo. A já nevím, co bych k tomu dodal.“

Na stranu druhou se mi zdává, že v oblasti klasické hudby převážil někdy (a možná častěji, než by bylo zdrávo) malinko ten intelektuální aspekt a moderní klasická hudba je tedy zdánlivě pouze pro snoby. A zde bych si dovolil rýpnutí. Hudba pro běžného posluchače, který přijde večer z práce, manželka mu připraví večeři a on u toho něco poslouchá, by měla být krásná a emocionálně naplňující. Její intelektuální aspekty jsou zde myslím pro běžného posluchače vedlejší. Tím netvrdím, že to není důležité. Ale představte si, že by si ten manželský pár pustil během přípravy jídla něco od Weberna. Jistě, jsou takoví. Ale určitě to není moc typické.

Hudba se totiž rozděluje ne na to, zda je klasická, nebo neklasická, ale na to, jestli se mi líbí, nebo nelíbí.

Já jako příznivce klasické hudby mám posunutý vkus a jen tak něco se mi nelíbí. Ale když říkám, že moji oponenti nemají právo pohrdat klasickou hudbou, tak ani já nemám právo pohrdat hudbou takzvaně populární. Zde vypuká další problém, nevešel se nám sem jazz, country, death metal a další obory mimo hlavní proud.

„Cože? Ty chceš srovnávat death metal s Mozartem?“

Ne, to opravdu nechci, to srovnání je zcela vadné a stavět vedle sebe to nelze. Ale proboha, nemám právo to odsuzovat.

A já se teď přiznám k několika guilty pleasures, které byste do mě možná neřekli.

ABBA – tu nade vše miluji. Jsem si dobře vědom zdánlivé kompoziční jednoduchosti a občasné kolovrátkovitosti jejich písní, ale je zde ten těžkotonážní sentiment, když jsem při písni Dancing Queen dostal na škole v přírodě první pusu. Když se tím člověk zabývá, zjistí, že písně dvojice Ulvaeus/Andersson jsou jednoduché jen zdánlivě. Je zde rafinovanost a umné využití nahrávací techniky. To ale snobům nevysvětlíte.

Vybrané country a western, Johnny Cash, Dolly Parton a další.

Mike Oldfield, a k tomu se přiznávám hrdě, protože řada jelit národa naznačuje při vyslovení toho jména nutkání na zvracení. Mike sám přiznává, že nemá klasické hudební vzdělání a snobi to obracejí proti němu.

Na moji vlastní žádost mě moje okolí seznámilo s některými modernějšími skupinami, například: Guns N’ Roses, Faith No More, dále s hudebníky typu Mike Patton, Lady Gaga nebo David Bowie a mnoha dalšími. Poslechl jsem si je, zařadil, ke svému překvapení některé ocenil, ale moc se k nim nevracím.

Odnesl jsem si z toho kurzu základní zjištění: „Ochraňuj mě, Bože, před zpívajícími básníky!“ a já nebudu nikoho jmenovat. I když uznávám, že někteří mají skvělé písničky, které, když zpívá někdo, kdo umí trochu zpívat, způsobují mrazení v zádech.

A já mám na závěr prosbu: přestaňme konečně rozdělovat umění na vysoké a nízké. Je zde pravidlo, které definoval kdysi dávno Duke Ellington: Umění dělíme na dobré a na to ostatní. Možná je však i toto pravidlo příliš obecné, a tak bych si ho dovolil upravit: pro každého z nás se umění nakonec dělí především na to, které se mu líbí, a na to, které ho neoslovuje. Vkus je nesmírně subjektivní – a to je naše štěstí.

Abych to trochu odlehčil, i já se opakovaně zařadil mezi zmíněná snobská jelita.

„Chcete příklad?“

„Tady je!“

Jmenovala se Nela. Byla krásná, byla blond, všichni jsme ji chtěli. Nechtěla si s nikým jen tak vyjít. Muselo jí zmíněné rande nabízet dobrou intelektuální potravu, a to já jsem dle jejího názoru nabízel. Tak jsme hovořili a já pronesl vražednou větu: „To máš, jako by někdo nevěděl, kdo napsal operu Don Giovanni!“ Odpovědí mi bylo její nejisté pochechtávání. Také jsem se pochechtával, když mi v jednu chvíli došlo, že ona to ale doopravdy neví. Byv přemožen nechtěnou komičností situace, dostavil se nezvladatelný záchvat smíchu. Nelu už jsem nikdy neviděl. Bylo to z mé strany opravdu trapné. Já se ale zasmál dobře. Ale choval jsem se jako idiot.

A odpusťme si prosím pocity pobouření, že někdo zařadil Johna Williamse do skupiny klasických skladatelů. Místo toho se radujme, jak John skvěle ovládá kontrapunkt a leitmotivy a jakou skvělou hudbu pro nás nahráli s houslistkou Anne-Sophie Mutter.

Navíc někdo snad ví, jakou hudbu by Mozart skládal, kdyby žil dnes.

A já tento soubor nesouvislých myšlenek uzavřu nabídkou. Má-li někdo o klasickou hudbu zájem, nabízím se mu se svou omezenou znalostí jako průvodce.