Jascha Heifetz – houslista, mistr staccata.

Významný ruský houslista David Oistrach kdysi řekl, že Jascha Heifetz má svoji vlastní kvalitativní kategorii, která nemá obdoby. Heifetz svou technicky dokonalou hrou posunul hranice lidských možností na novou úroveň.

Jascha Heifetz – houslista, mistr staccata.

2. února 1901–10. prosince 1987

Významný ruský houslista David Oistrach kdysi řekl, že Jascha Heifetz má svoji vlastní kvalitativní kategorii, která nemá obdoby. Existují různá hodnocení houslistů a různé žebříčky. Zde ale není žádné hodnocení ani žebříček třeba. Já vás o tom přesvědčím.

Grigoras Dinicu, Hora Staccato, tohle je s přehledem na hranici možností lidské nervové soustavy, dokonce bych řekl, že trochu za ní. Měl prostě neuvěřitelnou dispozici.

W. A. Mozart, Rondo

Můžete jen zavřít oči a nechat se nést na křídlech smyčce Jaschy Heifetze.

Jsem si vědom, že řada lidí o něm nikdy neslyšela. Mnoho vody uplynulo od doby, kdy Heifetz opustil pódia a lidé zapomněli.

Narodil se 2. února 1901 do židovské rodiny ve městě Vilnius (tehdy součást Ruského impéria, dnes hlavní město Litvy). Jeho otec Reuven Heifetz, sám houslista, záhy odhalil Jaschův výjimečný talent. Pojí se s tím bláznivá legenda, že Reuven provedl na Jaschovi sérii testů hudebního nadání už v kojeneckém věku. Já sice rozumím touze rodičů po výjimečnosti svých dětí, ale tohle zní docela potrhle.

Umanutost otce vedla k tomu, že koupil Jaschovi první housle, když mu byly dva roky. Už v tomto věku ho učil držení houslí a jednoduché prstoklady. Tato zdánlivá bláznivina se vyplatila – talent se potvrdil a z Jaschy se stalo zázračné dítě. Nejprve studoval u Ilji Malkina ve Vilniusu, pak u slavného Leopolda Auera na Petrohradské konzervatoři (kam byl přijat až v roce 1910 kvůli věkovému limitu).

V sedmi letech debutoval Mendelssohnovým houslovým koncertem. Jeho kariéra se rychle rozjela – koncertoval po Evropě, v roce 1912 debutoval v Berlíně s Berlínskou filharmonií pod Arthurem Nikischem. Legenda praví, že v roce 1911 vystoupil v Petrohradě pod širým nebem před asi 20 tisíci diváky a publikum bylo v takovém varu, že ho musela eskortovat policie.

Ukázka Mendelssohna, tady je Jascha už ale starší. Poslechněte si to do konce. Technická kvalita videa je omezená, ale to, co tam Heifetz hraje, tomu se konkuruje špatně.

V roce 1917, z důvodu bolševické revoluce, emigroval Heifetz s rodinou do USA (přes Japonsko a San Francisco).

Již 27. října 1917 debutoval v Carnegie Hall – a v 16 letech explodovala supernova jasnější než tisíc sluncí, která vypálila jméno Jascha Heifetz do oltáře slávy Olympu klasické hudby.

V USA se stal občanem v roce 1925.

Nahrával pro Victor/RCA, provedl mnoho premiér (koncerty Waltona, Korngolda, Gruenberga). Objevil se i ve filmech – například hrál sám sebe v „They Shall Have Music“ (1939).

Koncem 50. let utrpěl vážný úraz ramene (po operaci v roce 1959), což ovlivnilo jeho hraní – nahrávky zůstaly technicky brilantní, ale chyběla jim ta původní lehkost. On si toho byl vědom, omezil vystoupení a nahrávání a věnoval se převážně výuce na University of Southern California. Jeho nejznámějším žákem byl Itzhak Perlman.

Byl dvakrát ženatý: poprvé s herečkou Florence Vidor (1928–1945, dvě děti – Josephine a Robert), podruhé s Frances Spiegelberg (1947–1961, syn Jay). Zemřel 10. prosince 1987 v Los Angeles na komplikace po mozkové mrtvici.

Přejdeme k osobním dojmům a drbům.

Vlastnil několik významných houslových nástrojů. Například slavné delfíní Stradivárky (Dolphin Stradivarius) z roku 1714.

Druhé Strady byly „Heifetz, Piel“ Stradivarius (1731), čili ze Stradivariho z pozdního období. Jascha tento nástroj vlastnil téměř 30 let. A já zde něco mám. Ti dva komici od YT kanálu „Two set violin“ si je půjčili a zahráli na ně. Mládencům není nic svaté, ale tady jim docela sklaplo. Oni dělají pro propagaci klasické hudby strašně moc. Jejich humor umí být ale hrubšího zrna, ale jsou oba vynikající houslisté. „Spoiler“ Heifetzovy Strady mě málem zabily! „Konec spoileru“.

Ukázka Two set violin

Ale na koncertech hrál většinou na slavné housle Guarneri del Gesù z roku 1742 (přezdívané „David“).

Ranný začátek Jaschovy kariéry bych nazval ukradeným dětstvím – a na to konto byl Jascha tvrdý a nepřístupný chlapík bez jakéhokoli smyslu pro humor. Tam, kde se houslisté oddávají kráse hudby, kterou produkuje jejich hra, se Jascha tváří jako bubák. Člověk se ho až lekne.

Je zde jeden báječný drb. Pamatujte, že je to anekdota bez jakékoli záruky. Před dost dlouhou dobou jsem si na FB psal s nějakou starší Američankou. Byla milovnice klasické hudby a popisovala setkání s různými umělci. Věřil jsem jí to. Psala mi, že se pokoušela před Carnegie Hall pokoušela ulovit Heifetzův autogram. Heifetz prý měl po koncertě záchvaty narcistního sebezbožnění a tvářil se prý jak leklá ryba. Ona mu vykládala, že ho obdivuje, miluje… a takové ty fanouškovské věci. Jaschu to prý přemohlo a usmál se. Paní z toho měla doživotní zážitek.

Některé nahrávky jsou technicky dokonalé až přehnaně. Člověku to bere dech, co byl Jascha schopen zahrát, a padá pravidelně pod stůl, zpitý Jaschovým uměním. Na stranu druhou je zde určitý emoční chlad. Někdo tomu říká interpretační čistota.

Nahrávky?

Já v podstatě doporučuji asi všechny. Ale nějaké vybereme.

Začneme žertovnou ukázkou: Bing Crosby a Jascha Heifetz, ukolébavka z Goddardovy opery Jocelyn - Ukázka

Upozorňuji, že už jsem něco zmiňoval u profilu Fritze Reinera

Je zde Beethovenův houslový koncert opus 61.

Ke svému překvapení jsem právě zjistil, že existuje nahrávka z roku 1940, kde Jascha hraje pod vedením Artura Toscaniniho. Odkaz zde.

Známější (tedy alespoň pro mě) je verze pod vedením dirigenta Charlese Munche. Munch je dnes velmi zapadlé jméno, ale myslím si, že je to chyba. Cokoli jsme od něj slyšel, bylo vždy brilantní. Charles Munch, BSO, 1959 Odkaz zde.

Pak bych uvedl První houslový koncert Maxe Brucha, New Symphony Orchestra of London vede Sir Malcolm Sargent Odkaz zde.

Asi by to mohlo stačit. Méně je více.

Cokoli si pustím, mě vyvadí z míry.

Odkaz zde