Jan Peerce, tenor

Jan Peerce, jeden z prvních čistě amerických operních pěvců. Vzdor legendárnímu statusu upadá toto jméno v zapomnění. Jsem tu však ještě já, abych vám to jméno přiblížil.

Jan Peerce, tenor

(3. června 1904 – 15. prosince 1984)

Slovo úvodem

Jak už jsem opakovaně psal, jsou legendy, jejichž sláva nikdy nevyhasne. Jsou legendy, které nikdy nesmí být zapomenuty. Dnešní uspěchaná doba však vede k tomu, že i ty největší legendy mizí pod příkrovem prachu. Ale myslím si, že to nesmíme dopustit.

Jan Peerce je považován za jednoho z prvních skutečně amerických operních pěvců, a to vzdor tomu, že to vlastně byl pěvec čistě italského typu. Je zde ještě jeden aspekt, kterým je Peercovo židovství. Tento aspekt je součástí onoho kouzla a jedním z důležitých faktorů, proč pěvcovo výjimečné umění bylo takové, jaké bylo, protože židovské prostředí, ze kterého pěvec pocházel, bylo velmi hudební a inspirovalo umělce již od raného dětství.

A my, než postoupíme dál, přistoupíme k poslechu – Recitar… Vesti la Giubba – zde.

Něco životopisných údajů

Narodil se do židovské rodiny jako Jacob Pincus Perelmuth. Oba jeho rodiče pocházeli z Běloruska, odkud manželé emigrovali po smrti první dcery v roce 1903 do USA. Peerce se narodil o rok později na Manhattanu v New Yorku.

Peerce vystudoval střední školu DeWitta Clintona. Posléze studoval na Kolumbijské univerzitě.

Hudbě se věnoval od dětského věku. Učil se hrát na housle a také zpíval. V roce 1936 se Peerce stal švagrem další velké pěvecké tenorové legendy, Richarda Tuckera, který se oženil s jedinou přeživší Peercovou sestrou Sarou Perelmuthovou.

Zde musíme zmínit, že Jan Peerce Tuckera od operní dráhy vytrvale zrazoval a mezi oběma umělci panovala až do Tuckerovy smrti v roce 1975 velmi ostrá rivalita, která vedla k odcizení obou umělců.

Já úplně do detailů nechci studovat pozadí sporu. Nemyslím si, že by mi to příslušelo. Všímavým posluchačům však jistě neuniklo, že vokální zabarvení obou umělců je malinko podobné – tedy alespoň dle mého názoru. Richard Tucker… Recitar… Vesti la Giubba – zde.

Peerce sám se v roce 1930 oženil se svou dětskou láskou Alicí Kalmanowitzovou (1907–1994), se kterou byl ženat 54 let.

Kariéra

Peerce studoval zpěv u Giuseppe Boghettiho a v roce 1932 byl angažován jako tenorista v Radio City Music Hall. Zároveň pravidelně vystupoval v rozhlasovém pořadu Radio City Music Hall of the Air, díky němuž se jeho hlas dostal k posluchačům po celé zemi.

Jeho vystoupení na tomto kanále upoutala legendárního maestra Artura Toscaniniho, který Peercovi poslal vzkaz, zda by se nechtěl zúčastnit předzpívání. Peerce Toscaniniho velmi okouzlil a jejich společná spolupráce trvala 17 let.

Zde je perlička, že Toscaninimu nikdy směrem k Peercovi neruply nervy až takovým způsobem, že by mu dal ochutnat jeden ze svých cholerických výlevů. Peerce sám to komentoval tak, že míval pocit, že by si někdy i ten Toscaniniho seřvuňk zasloužil. I když já bych si to na jeho místě myslím odpustil.

A my nyní profesní životopis zkrátíme. 29. listopadu 1941 debutoval Peerce v Metropolitní opeře jako Alfredo ve Verdiho opeře La Traviata.

Jeho vystoupení a nahrávky patří ke zlatému fondu světového kulturního dědictví. A je chyba, že to jméno zná dnes tak málo lidí.

Ještě zmíníme, že v roce 1956 zpíval v Moskvě a stal se tak prvním Američanem, který zpíval za železnou oponou.

Pravidelnou operní kariéru v Metropolitní opeře ukončil v roce 1966; na její scénu se však ještě příležitostně vracel a naposledy zde vystoupil v roce 1968.

Pozoruhodná jsou též jeho vystoupení na Broadwayi, kde zpíval od roku 1971 v Tevyeho Fiddler on the Roof do roku 1972 a pak s inscenací opakovaně cestoval až do roku 1982.

Je zde pozoruhodná vokální nesmrtelnost. Peerce zůstal při dobrém hlase až do konce kariéry.

A my si nyní poslechneme jeho interpretaci Lenského árie z Čajkovského Evžena Oněgina. Vystoupení proběhlo na úplném konci Peercovy kariéry, v roce 1982. Bylo mu zde tedy 78 let. Poslech zde.

Nahrávky:

Zde bych určitě zmínil Peercovu interpretaci židovského písňového a liturgického repertoáru. Ten je hudebně mimořádně pozoruhodný a Peercovy interpretace patří podle mého názoru k tomu nejkrásnějšímu, co v této oblasti vzniklo.

Zajímavým fenoménem je, že jeho největším protějškem — a vlastně i rivalem — je zde opět Richard Tucker. Můžeme tak ocenit skvostné interpretace obou pěvců a zároveň si všimnout, jak rozdílně oba k tomuto repertoáru přistupují.

Ukázka: Jan Peerce zpívá Kol Nidre – zde

Ptáte se mě, kdo z těch dvou se mi líbí více? Přiznávám, že Tucker, ale to už je čistě věc osobních preferencí. Ze zmíněné ukázky je ostatně dobře slyšet, že i Peerce je v tomto repertoáru vynikající.

Další nahrávky jsou mimořádně zajímavé, bohužel jejich technická kvalita někdy odpovídá době jejich vzniku a modernímu posluchači může poslech poněkud komplikovat.

Peerce hojně nahrával pro RCA Victor Red Seal. Red Seal byla prestižní klasickohudební značka RCA a pro mě osobně byla a navždy zůstane symbolem toho nejlepšího, co lze v tomto oboru dostat. Jan Peerce nahrál řadu skvělých titulů, typicky se svojí pěveckou partnerkou Licií Albanese. Ale existují například nahrávky Verdiho Maškarního plesu. Jedna je pod vedením dirigenta Artura Toscaniniho a druhá pod vedením Dimitriho Mitropoulose.

Zde se přiznávám, že RCA Red Seal patří k hlavním oblastem mé sběratelské vášně. Katalog RCA Victor Red Seal dnes spravuje Sony Music a tam si jsou velmi dobře vědomi toho, jaký poklad mají v rukou. Řada historických titulů proto stále vychází v nových reedicích.

Zde bych si ovšem dovolil trochu zanadávat na zvukové techniky, kteří zajišťují technickou stránku některých těchto reedic. Uříznout šum pásku a vyrobit z nahrávky ověnčené diamanty sterilní paskvil jim totiž někdy jde až pozoruhodně dobře. Ale já sháním ta původní LP vydání, a to se shání moc špatně.

A já uvedu jednu skvostnou nahrávku, kterou dobře znám.

G. Bizet – Carmen

V roce 1951 nahrál dirigent Fritz Reiner Bizetovu Carmen. Jde o jedinou kompletní studiovou operní nahrávku tohoto zcela výjimečného dirigenta. V titulní roli vystoupila legendární Risë Stevens. Bohužel jsem nenalezl volně dostupný onen ikonický obrázek z přebalu této nahrávky, což mě opravdu mrzí. Také jsem nezjistil, kolik členů orchestru Reiner během natáčení zavraždil pohledem.

V nahrávce dále účinkovali:
Jan Peerce jako Don José
Licia Albanese jako Micaëla
Robert Merrill jako Escamillo.

A nyní si poslechneme Habaneru v podání Risë Stevens – zde

Nahrávek jistě existuje více, ale já se domnívám, že méně je více a že to stačí.

Úvodní fotografie – Wikimedia Commons, Photo of opera tenor Jan Peerce. Hurok Attractions-photographer:Halsman, New York, Public domain.

Zdroje použité v článku

Částečná diskografie

Allmusic

Wikipedia

Newyorská veřejná knihovna

Phoenix CD

Další doporučené zdroje

Knižní biografie a paměti:

• Levy, Alan: The Bluebird of Happiness: The Memoirs of Jan Peerce (1976). Toto je pěvcova oficiální autobiografie a absolutní základ. Je to primární zdroj pro všechny historky ze zákulisí, jeho pohled na Artura Toscaniniho (a absenci jeho záchvatů vzteku vůči němu) i detaily o dětství a manželství s Alicí.

· Met Opera Database (Metropolitan Opera Archives): Oficiální online archiv Metropolitní opery. Perfektně dokládá přesná data – od jeho debutu jako Alfredo v La Traviatě (29. listopadu 1941) až po jeho rozlučku na této scéně.

· Grove Music Online (Oxford Music Online): Nejuznávanější hudební encyklopedie, kterou můžeš zaštítit jeho formální vzdělání a data o nahrávacích smlouvách.

· Jewish Virtual Library (heslo Jan Peerce / Jacob Pincus Perelmuth): Skvělý zdroj pro podložení témat týkajících se jeho původu, vlivu synagogálního zpěvu na jeho techniku a rodinných vazeb i napětí s Richardem Tuckerem.

Dobový tisk:

• The New York Times: Jan Peerce Dies at 80; Tenor Sang at Met 27 Years (vydáno 17. 12. 1984). Obsáhlý dobový nekrolog. Z něj můžeš bezpečně citovat jeho prvenství za železnou oponou v Moskvě (1956) i přesná léta jeho úspěšného hostování na Broadwayi v Šumaři na střeše.