Jak si pořídit kočku a stát se kočičím člověkem.

Jsem kočičí člověk, vždy jsem si myslel, že psí, ale to byl omyl. Kočičí láska přináší kočky a skutečnou kočičí lásku. Zní to strašně banálně, ale kočičí lidé vědí, o čem mluvím.

Jak si pořídit kočku a stát se kočičím člověkem.

Již dvacet let uplynulo od doby, kdy mě bratr poslal s foťákem za svojí známou, abych nafotil její kočku pro kočičí útulek. Legenda byla, že paní odjíždí za svojí dcerou do Francie. Adresa byla tehdy někde na Žižkově. Jsa obtížen svým Nikonem D1x jsem vyrazil na místo určení. Paní ve středním věku mě přivítala v slzách. Ukázalo se, že nejede do Francie, ale že ji syn namočil do nějakého daňového úniku a že dostala tři roky natvrdo.

Po krátkém uvedení jsme se šli podívat na zmíněné kočičí zvíře. „Jmenuje se Kačenka a jsou jí asi tři nebo čtyři roky“. Musím říct, že jsem foťák ani nezapnul. Pohled do přepravky, kde se krčila černá kočka Kačenka navždy určil můj osud. Odešel jsem s kočkou v přepravce. Do druhé ruky jsem vyfasoval kočičí záchodek, do něj zbytek steliva a nějaké granule. S déjedničkou na krku jsem pak šel kus na tramvaj. Musím říct, že Nikon D1x je opravdu velmi těžký foťák. Myslel jsem si, že zdechnu.

Doma jsem otevřel přepravku, dal do misky vodu, granule na misku a začal hledat místo pro záchodek. Byl jsem poučen, že nemám kočce věnovat pozornost. Když jsem umístil záchodek, po kočce nebylo ani stopy. Stopy po ní nebyly skoro dva měsíce. Vždy večer jsem doplnil misku, která byla do rána vždy spolehlivě vymlasknutá. Pohled do kočičího záchodku dával znát, že se kočce daří zřejmě docela dobře. Sousedé mi gratulovali, jakou mám úžasnou kočičku, která celé dny lehává za oknem mého bytu, vždy když jsem v práci. Se zaujetím jsem poslouchal o její lesklé černé srsti a egyptsky tvarované hlavičce. Sousedi byli nadšení, já o něco méně, kočku jsem viděl naposledy u té paní, která mi jí dala. Jeden večer kočka přišla, nechala se pohladit a když jsem šel spát, automaticky si lehla ke mně do postele. Myslel jsem si vždy, že kočky jsou relativně chladní tvorové, kteří se řídí hlavně vypočítavostí. Výrazy jako „kočičí láska“ tomu všemu nasvědčovaly. Jak hluboký omyl to byl. Čas uplynul, stále však vidím v duchu Kačenku, jak se jako šlechtična prochází po zábradlí patra na spaní. Stále vzpomínám na tu neuvěřitelnou lásku, kterou jsem od ní dostal.

Jako začínající chovatel jsem se dopustil řady chyb. Například jsem se dočetl, že kočky mají rády proutěné košíky zavěšené v prostoru. Pořídil jsem takový košík. Kačenka vyhodnotila, že je to fajn záchodek a chodila do toho čurat. Hned jsem na to nepřišel a málem jsem v domě vyvolal chemický poplach.

Dalším bodem bylo, když Kačenka chytila od sousedovic kocoura blechy. Kdo měl kočičí blechy, které údajně na člověka nejdou, ví, jaké to bylo. Blechy jsem zlikvidoval, ale bylo to hrozné.

Kačenka se stala nedílnou součástí mého života. Vařili jste někdy guláš s kočkou? Zvláštní zážitek. Kočka s čumáčkem těsně u okraje prkénka na krájení masa, sledovala špalíčky hovězího s takovým zaujetím, že jsem se musel smát. Otočil jsem se a Kačenka zkusila popadnout kus masa a utéct. Bohužel se kočičí zločin moc nevyvedl a v návalu loupeživého odhodlání popadla kus cibule. „Pááááállllíííí!“. Kačence bylo jasné, že tohle jsem udělal záměrně a trvalo dlouho, než mi tu cibuli odpustila.

Její životní výkon byl, když mi označkovala brašnu od notebooku. Šel jsem pak na pracovní schůzku. Bylo léto, brašna se zapařila. Členové komise se začali divit, co to kde tak šíleně zapáchá. Mně to bylo úplně jasné. Předložil jsem však plénu teorii, že někdo venku zapálil popelnici. Zároveň jsem se omluvil, že musím vyzvednout matku na nádraží.

To značkování bylo dost nepříjemné. Měla být vykastrovaná. Dostal jsem k tomu protokol. Napadlo mě nechat stanovit hladinu ženských hormonů v krvi. Našli plnou výši. Veterinář posléze kastraci revidoval a shledal, že předchozí lékař kastraci provedl špatně. Po provedené revizi se značkování zmírnilo, ba skoro zmizela s důrazem na slovo „skoro“.

Čas uplynul a od žižkovského vyzvednutí Kačenky uplynulo 11 let. Kočka ze dne na den přestala žrát a záchodek byl suchý a prázdný. Veterinářka udělala krevní náběr, kreatinin byl přes 1000 jednotek. Nebylo nad čím váhat. Zachytil jsem prosebný pohled lékařky. Jenom jsem přikývl, slov nebylo třeba. Na výlev kočičí lásky, který jsem dostal od Kačenky na její poslední cestě, nikdy nezapomenu. Hladil jsem jí do poslední chvíle po tom milovaném černém kožíšku, který po tolika letech místy prokvétal šedinami a viděl vyhasínající světlo jejích očí. „Chcete tělo?“ „Nechci, miloval jsem Kačenku, když byla živá. To, co zbylo, už není ona.“ A dále nic nevím. Mám několikahodinové okno.

Čas uplynul a kamarád mi dohodil kotě. „Bude se jmenovat Žofinka!“ Rozhodl jsem. Láska byla stejná, ba možná i větší. Byla také černá. Kočičí osobnost ale byla úplně jiná, Kačenka byla šlechtična, Žofinka bylo bláznivé potřeštěné trdlo. „Poslouchej mě, jsem Žofi, dej maso! Nedáš..tak já ti shodím CD z police.“ Kočičí vydírání. „Ty jedna bestie!!“ řval jsem na ni za zvuku CD padajících na zem. Ona ale byla moc roztomilá. Nikdy bych na kočku nevztáhl ruku, dostala spíše symbolicky zlehka ponožkou. Ona ale věděla, že to byl trest a kočičí ponížení bylo strašné, i když bolet jí to nemohlo. Dědičné nemoci však nemají jen lidé, ale i kočky. Při rutinním krevním odběru byl zjištěn těžce narušený krevní obraz. Nebyla to FEL ani FIV, to vše jsem nechal testovat dokola, ale stejně mi to to Žofíčka v šesti letech vzalo. Multisystémové selhání orgánů s neurologickými komplikacemi. Jsou to asi 3 měsíce, co jsem došel domů a kočka byla bez sebe pod pohovkou. Při zpětném pohledu, když skládám příznaky dohromady, připravovalo se to několik týdnů. Jenomže to vidím, když se dívám zpět, tenkrát jsem to opravdu neviděl. „Moje milované zvíře přeci nemůže nikdy být nemocné!“

Bafl jsem bezvládnou kočku do přepravky a jeli jsme na pohotovost. Bylo mi řečeno, že dostane infuzi a že to bude dobré. Jako noční můra mě pronásleduje vzpomínka na Žofinku, které zaváděli infuzní kanylu, na její pláč a volání „Nenechávej mě tady, mám tě ráda!!“. Do rána bylo po všem.

Před týdnem jsem v Dobříně, v kočičím domě Sluníčko, což je úžasný kočičí útulek, dostal sedmiletou kočičku Natynku. Bohužel měla špatné zkušenosti a u mě se jí nelíbilo. Po týdnu bez jídla, jsem ji vrátil do toho útulku. Cestou do útulku jsem ji měl v autě na klíně, byla moc mazlivá a krásná, ale když za celý týden nesnědla nic? A já tu teď sedím jako trubka, tečou mi slzy stesku a nevím, co mám dělat.