Jak se stát milovníkem opery – moje cesta ke klasické hudbě a opeře

Můj souboj s klasickou hudbou začal před mnoha lety. Proč souboj? Klasická a jakákoli náročnější hudba prostě potřebuje čas a není to věc prvního poslechu.

Moji cestu ke klasice překvapivě nastartoval film Miloše Formana „Amadeus“. Koupil jsem si Mozartovo Requiem v hudebním antikvariátu v Praze na pěší zóně. Bylo to naprosto jedinečné Karajanovo provedení, ale to jsem tenkrát nevěděl. Deska byla celá zašlá a mně se nelíbil obal.

Koupil jsem si za veškeré ušetřené peníze jinou nahrávku, která byla o něco horší. To jsem ale tenkrát nevěděl a zmíněnou verzi s Magdalenou Hájossyovou nade vše miluji.

Události nabraly rychlý sled. Přesné pořadí nevím. Jako jednu z prvních klasických nahrávek jsem zakoupil sérii houslových koncertů s Davidem Oistrachem. Nikdy nezapomenu na okouzlení Davidem Oistrachem a jeho Stradivárkami. Nevíte, kdo byl David Oistrach? Asi by stálo za to to zjistit. V albu jsou tři desky a také účtenka. Stálo to 50 korun, což vůbec nebylo málo. Datum je špatně čitelné, ale rok je evidentně 1985.

Takové události jsou vždy souhrou mnoha náhod. V té době jsem na ČSTV viděl italsko-německý životopisný seriál „Verdi“ (režie Renato Castellani) z roku 1982 s Ronaldem Pickupem v hlavní roli. Seriál je spíše hraným dokumentem, a i dnes bez problémů obstojí. Seriál měl českou premiéru v březnu 1987 a vcelku to tedy zapadá. Seriál dal hrubou představu o skladatelově životě, o hudbě už méně. Musím říct, že mě to i přes to naprosto uchvátilo. (Některé věci jsou lepší ve slovenském dubbingu. Viz legendární hláška „Vy liežte, keď ste mŕtva.“)

Čas splývá, přesto se domnívám, že Don Giovanni byl o něco dříve než seriál. Byla to moje první opera. Koupila mi to máti a bylo to legendární pražské provedení pod taktovkou Karla Böhma. Myslel jsem si ale, že mě to zabije. Opera, šakalí vytí na hranici ultrazvuku. Nedával jsem to, ale bylo jasné, že se odradit nenechám.

Vykládal jsem dojmy z prvních nahrávek klasiky kamarádově mamince v krámě. Byla to prodejna ruské kultury někde v Jungmannce. Ona povídá: „Podívej, mám tu tuhle ruskou desku od toho tvého Verdiho, tenhle komplet, nikoho to moc nezajímá. Já ti to půjčím. Jmenuje se to Trubadúr.“ Zastříhal jsem ušima, seriál byl v živé paměti. Pokračovala: „Jaký má táta gramofon? Má diamantovou jehlu?“ Aby táta neměl diamantovou jehlu. Jeho vlastnoručně vyrobený gramofon byl velmi dobrý. Kamarádova matinka pokračovala: „Musíš mi to ale po neděli přinést.“ Bylo mi to jasné. Operu jsem moc zařadit neuměl, mluvili o ní ale v tom seriálu.

Půjčil jsem si to. Byl na tom nápis „Il Trovatore“ latinkou a pak nějaká jména azbukou. Žádné jméno jsem neuměl zařadit a bylo mi to jedno. Dnes vím, že jsem si úplnou náhodou půjčil jednu z nejlepších nahrávek této opery.

Cestou domů jsem byl malinko rozpačitý. „Další opera? To asi nesnesu, to je přeci to hrozné kvílení, ten Don Giovanni je příšernost. Ale přeci jen, ten seriál.“ Přinesl jsem to domů. Dal první desku na gramofon a začal jsem. Je to jako včera. Ten okamžik se nedá nikdy zapomenout. Nelze zapomenout na srážku s tou strašnou ženskou, která mi navždy změnila život.

Jeden z hlavních charakterů (Leonora) má na začátku opery árii „Tacea la Notte Placida“. Árie začíná jako rozhovor se služebnou. Pak Leonora spustí. (Já ten text neumím, musím si to najít) „Ascolta. Tacea la notte placida e bella in ciel sereno“ (asi by to chtělo rámcový překlad, pomůžu si Googlem) - Poslouchej! Za tiché a klidné noci na čisté obloze - „La luna il viso argenteo Mostrava lieto e pieno... Quando suonar per l’are, Infino allor sì muto“, (Se Měsíc se stříbřil v úplňku tak mlčenlivě jasný). Říkal jsem si – „Ta je dobrá, že by mě to chytlo? To je soprán, že?“ Ještě jsem netušil, že se můj život navždy změní.

A najednou to přišlo. Hlas sopranistky začal stoupat, zpívala crescendo „Dolci s’udiro e flebili Gli accordi d’un liuto E versi melanconici Un Trovator cantò“ (A za tichých akordů loutny mi Trubadúr zpíval sladké verše). Mně se zatočila hlava nad tím neskutečným hlasem. Nikdy před tím jsem nic takového neslyšel. Árie má klasickou strukturu, po pomalé části (cavatina) následuje rychlá (cabaleta). Zpěvačka vybalila zdrcující koloraturu a zasadila mi poslední ránu – dostala mě.

Vytřeštěně jsem zíral do prázdna a nemohl věřit tomu, co jsem právě slyšel. „Proboha, kdo to je? Ta je fantastická.“ Přepis obsazení z obalu desky dal odpověď – ale v ruském fonetickém přepisu „Leontin Prajz“. Vůbec jsem se na to nechytal „Kdo tohle proboha je?“ Otevřel jsem ten komplet a na bookletu četl jméno: Leontyne Priceová. Díval jsem se zmateně na její fotku a vůbec mi nedocházelo, že tohle je opravdu ona. (asi jsem čekal, že to bude někdo více blond) Vrátil jsem přenosku na začátek árie a dal si to ještě jednou. A pak ještě jednou. Zbytek opery jsem pak už zvládl jako ve snu, jsa zcela okouzlen.

Přišla árie „D’amor sull’ali rosee“ a scéna „Miserere“. Nikdy nezapomenu na tu závrať, kterou jsem cítil vždy, když ta dáma zazpívala. Opera skončila a já začal znovu od začátku a pak ještě několikrát dokola. Nemusím dodávat, že jsem pod vlivem okouzlení onou dámou pak schroupal i toho Dona Giovanniho.

Na tom celém okouzlení má Verdi lví podíl. On tu árii napsal a nastartoval můj doživotní souboj s klasickou hudbou. Čas přinesl mnoho umělců, ale Leontyne Priceová byla první. Na to nezapomínám, má tedy absolutní postavení první lásky. V poslední době jsem zjistil, kdo to vlastně je, ta Leontyne. Tohle jsem ale doopravdy nečekal, nečekal jsem tak silnou osobnost.

Věci se vždy dějí v kaskádách a nedlouho po této události jsem nastoupil na VŠ. Začal jsem systematicky kupovat nahrávky oper. Hudební antikvariát s deskami byl, jak jsem předeslal, nejdříve na pěší zóně a pak se přestěhoval do pasáže vedle obchodního domu Kotva. Paní, která tam prodávala, byla strašně přísná a strašně brýlatá. Já se jí hrozně bál a myslím si, že ona si o mně myslela, že jsem ducha mdlého. Chodil jsem tam každý den. A začal nacházet další legendy operního nebe: Renata Tebaldiová, Giuseppe di Stefano, Mario del Monaco a mnoho dalších.

Dalším důležitým bodem byla prodejna maďarské kultury, která byla vedle Reduty. V edici Hungaroton vycházely na LP úplně úžasné věci. Nemálo věcí jsem tam nakoupil. Posléze jsem začal docházet do Hi-Fi klubu SVAZARmu a půjčoval si tam desky. Desky byly uspořádány křížem dle dirigentů a dle skladatelů. Neměl jsem dost znalostí a pronikal do toho postupně. Dalším zdrojem nahrávek byla městská knihovna. Tahal jsem tam svůj kotoučák Tesla B116 a nahrával.

Věci se nedějí náhodou, určitě to tak je. Zmíněný ruský Trubadúr. Desky jsem tahal všude s sebou. Na hodině tělocviku stejně starý kolega zblýsknul desky u mě v tašce a pravil: „Jestli tě tohle zajímá, tak dnes v sedm večer před Smetanovým divadlem, táta zpívá Alfréda v Traviatě.“ Chodit se synem Vojtěcha Kociána na vejšku, to je neuvěřitelná náhoda. Vymetli jsme pak úplně všechno, co v divadle hráli. To by bylo, aby to tam člověk nenašel. Já to tedy určitě našel. Ale nebýt Leontyne, asi by to bylo o něco složitější a třeba bych dnes poslouchal něco jiného.

Za vším hledej ženu. Za vším hledej Leontyne Priceovou. Jsem jí za to, co mi provedla, moc vděčný.