Jak chutná polibek Múzy?

Jak chutná polibek Múzy?

Polibek Múzy, ta vzácná esence lidského tvořivého ducha, kdy jedinec upadá do stavu okouzlení blízkého extázi nad něčím, co vytvořil někdo jiný.

Polibek Múzy jsem například zažil v pařížském Louvru, v pařížském muzeu impresionismu d’Orsay.

Ale také v pražské Národní galerii, kde byl v zápůjčce obraz od Vincenta van Gogha. Přiznám se, že ten mě opravdu překvapil. Myslel jsem, že ho budu muset hledat, ale když jsem zahnul do výstavní místnosti v pražské galerii, kde měl být vystaven, obraz svítil na protější stěně jako žárovka. Bylo na deset metrů vidět, že je to Van Gogh.

Polibky Múzy lze zažít u dobré knihy, v kině a tak podobně. Jen mně tedy nějak ta soudobá kinematografická tvorba nepřipadá hodná Múz. Abych to upřesnil, mám zálibu v brakových filmech. Viděl jsem filmy, u kterých mi moje okolí nevěří, že tohle jsem viděl. Mám svoji snobskou pověst… Ale jo jo… zombíci a obludky, to je moje. Nemám tedy v úmyslu se pohoršovat nad Avengers, X-Meny a podobnými ptákovinami. Pobavím se, zasměju, ale polibek Múzy to není.

Zde může vzniknout dojem, že polibek Múzy můžete dostat jen při nějaké intelektuální brutalitě typu „Andaluský pes“ nebo při sledování filmu „Holub seděl na větvi a přemýšlel o životě“, i když zrovna u druhého zmíněného jsem polibek Múzy určitě dostal. Jen mě ten film opravdu hodně překvapil. Je řekněme poměrně zvláštní.

Ale vy víte, že já chci mluvit o hudebních polibcích Múzy. Tady jsem, vzhledem k tomu, že na koncerty a do divadla poslední dobou moc nechodím, odkázán na nahrávky. Parkinsonova nemoc přinesla zvýšenou emotivitu a já u některých nahrávek bečím jako malá holka.

Ale zde bych vzpomněl na některá památná představení, která jsem v životě viděl.

Nemůžu zapomenout na to, jak jsem se na střední škole v rámci výchovných cyklů pro mladého diváka účastnil některých výjimečných představení. K řadě z nich jsem přišel jako slepý k houslím, vůbec jsem netušil, na co lezu, a o to bylo překvapení větší.

Nemůžu zapomenout na vystoupení ruské folkařky Žanny Bičevské… rok 1986–87? Co na tom změní to, že Žanně na stará kolena evidentně přeskočilo a chová se nyní jako pravá cvoklinda. Na atmosféru toho večera nikdy nezapomenu.

Pak jsem propadl opeře a klasické hudbě. Kdo z vás může říct, že viděl La Traviatu v desítkách představení? Já to říct můžu, většinu z nich odvál čas, a kdybyste mě zabili, na obsazení si fakt nevzpomenu.

Ale jsou zde výjimky. Rok 1991–94, La Traviata, v hlavní roli začínající ruská sopranistka Olga Romanko. První dějství byla naprostá hrůza. Olga opravdu zle proskřehala koloraturní árii „È strano… Sempre libera“. Říkal jsem si tenkrát, že kdybych opravdu platil vstupné, asi bych ho chtěl zpět. Ale v té době zpíval v opeře tatínek mého skvělého kamaráda z VŠ a měli jsme přístup zadarmo. Nebo spíš za desetikorunu uvaděčce do kapsy.

O první přestávce nalil René Tuček, který zpíval starého Germonta, do Olgy pořádnou sklenici od hořčice nějaké lihoviny. Ten chlap byl neuvěřitelné zvíře v tom nejlepším slova smyslu. Zažil jsem ho, když už byl trošku za zenitem. Ale po jednom výstupu, který René předvedl s kapslíkovkou v nějaké operetě, jejíž název jsem již dávno zapomněl, jsem si ho opravdu vážil. Popravdě dodnes nevím, co měl ten výstup s kapslíkovou pistolí znamenat, možná to bylo i neprofesionální. Publikum se málem zadusilo smíchem, a to se počítá. Ale to jsem odběhl.

Olga byla na začátku docela slušně nalitá a vrávorala po jevišti dost nejistě. Usoudila, že bude lepší si asi sednout. Zpěv se zlepšil a z ní začaly padat neuvěřitelné verdiovské emoce. Scéna na plese byla lidožravě dechberoucí.

Pak přišel závěr opery – třetí dějství a finální zdechnutí. Árie „Addio del passato“ mi vzala dech. Když Violetta Valéry na jevišti zemřela, divadlo se topilo v slzách a ty tekly až na chodbu. Zásadní roli určitě sehrálo, že Olze bylo tenkrát asi 23 let a její jevištní přítomnost byla žensky neuvěřitelně atraktivní.

Z představení existuje VHS záznam, který pořídil ten můj kamarád. Tam žádné kouzlo není, ba naopak, zpěv je stále malinko intonačně podivuhodný. Přesto ten večer byl polibkem Múzy. Vše je relativní.

Hledal jsem Olgu v Traviatě na YT. Bohužel jsem ji nenašel. Našel jsem ale jiné klipy a dám vám ukázku. Jen nevím, zda by to kouzlo dnes ještě fungovalo. Stále to není žádná trága, ale ta jiskřivá ženská esence mládí prostě zmizela – Olga Romanko.

Polibek Múzy je vzácná esence, někdy je sladký, někdy hořký a někdy bolí. Je to kouzlo, které příroda dala člověku, kouzlo vnímat krásu umění. Když ztrácím naději a že se mi to stává v poslední době dost často – ta nemoc umí opravdu neuvěřitelně bolet. Po kouskách žere to, kým jsem a mě to děsí. Paprsek naděje ve tmách se ztrácí, je to právě Múza, která mi pomůže najít tu vzácnou esenci, které se říká naděje, znovu nalézt.

Pravda je, že moje Múza moc krásy nikdy nepobrala. Má poměrně nemožně široká ústa, ostrý jazyk a jízlivé komentáře skoro na všechno. Ale, když Leontyne Price ta ústa otevře, nemám proti ní nejmenší šanci. Jen mě opravdu mrzí, že jsem ji nikdy neviděl na jevišti.

Hodilo by se dát jako ukázku nějaké video… Nemám. Audio musí stačit. Aida, závěrečná scéna, O Terra Addio… rok 1963, sir Georg Solti, Carlo Bergonzi, Rita Gorr a madam Leontyne Price. zde. Je zde shoda mezi operními magory, že je to nejlepší nahraná verze této scény za dobu, po kterou se nahrává. O to zvláštnější je, že je to živě. Tak chutná polibek Múzy.

Zkusím ještě jednu ukázku, Franz Liszt, „Oh quand je dors“, Leontyne Price na piano doprovází David Garvey, rok 1984, otevírání divadla Ordway (Saint Paul, Minnesota). Zde

Lee je samozřejmě úžasná, ale psal mi pán, který tam ten večer byl, že ztratil na několik minut kontakt s realitou. Svět se prý rozpil do skvrn naprostého okouzlení. A nebyl v tom sám… Asi si neumíme představit atmosféru toho večera.

Originální text napsal Vicor Hugo Oh! quand je dors, viens auprès de ma couche, Comme à Pétrarque apparaissait Laura, Et qu’en passant ton haleine me touche … Soudain ma bouche S’entr’ouvrira! Sur mon front morne où peut-être s’achève Un songe noir qui trop longtemps dura, Que ton regard comme un astre se lève … Et soudain mon rêve Rayonnera! Puis sur ma lèvre où voltige une flamme, Éclair d’amour que Dieu même épura, Pose un baiser, et d’ange deviens femme … Soudain mon âme S’éveillera!

Text překladem znehodnotil Jiří Zedník Ach! Když spím, přijď a lehni si ke mně, jak se Petrarkovi zjevovala Laura — ať mě tvůj dech ovane jako vánek… A najednou se má ústa pootevřou. Na mé sklíčené čelo, kde snad doznívá temný sen, jenž trval příliš dlouho, ať tvůj pohled vzejde jako hvězda — a najednou můj sen se rozezáří. Pak na mé rty, kde se chvěje plamen, záblesk lásky, který sám Bůh přetavil — polož polibek a z anděla se staň ženou… A najednou se má duše probudí.