Hororový příběh

Parkinsonova nemoc způsobuje nespavost. Parkinsonova nemoc také podporuje kreativitu a hravost (žravost také, ale to až jindy). Sedl jsem si a napsal takový hravý textík. Snad se pobavíte jeho absurditou.

Probral jsem se v úzkém sklepě, který osvětlovalo jen mihotavě žluté světlo skomírající žárovky. Na žulové podlaze sklepení se válely chumáče staletého prachu, které se seskupovaly v útvary připomínající obrazy zemřelých. Klenutý strop sklepení rozptyloval světlo žárovky, vlysy a mansardy klenutého stropu vrhaly na zeď ohavné stíny, které vypadaly jako obrazy démonů, či snad ústí gotických chrličů. V jednom místě kapala ze stropu voda, která se rozstřikovala na žulové podlaze sklepení jako krůpěje ohavnosti. Každá kapka, která dopadla na žulovou podlahu sklepa, se rozprskla do myriád drobných kapiček, které lámaly světlo žárovky. Cákance vody tedy vypadaly jako dioritové pablesky žulové krve vytékající ze srdce zabitého římského legionáře. Ševelivé hlasy zemřelých, které zněly prostorem jako vzdálená ozvěna běžící věčnosti, se mi vrývaly do mozku jako připomínka mojí smrtelnosti.

Vzal jsem do rukou dvě těžká břemena, moje jho, které mi bylo souzeno ochraňovat vlastním životem. Připadal jsem si jako Sisyfos, který má přepravit svůj kámen na vrchol hory. Ocelové úchopy oněch břemen zarývaly svoje hladové čelisti do mých dlaní.

Zvedl jsem břemena z podlahy a vykročil na první schod. Když se ho moje noha dotkla jeho žulového povrchu, čas se zastavil v záchvatu němé hrůzy. Stín na zdi sklepení, který se tetelivě chvěl v dopadajícím světle žárovky, připomínal převozníka Charóna. Udělal jsem krok na další schod a obraz jsoucna se rozsypal na miliony střípků bolesti. Viděl jsem před sebou řeku Styx, řeku mrtvých. Charón stál na pramici a jeho kostnatá ruka se natahovala po mém krku. Ústa převozníkova, tvořená stíny, sevřená krutým stiskem obludného mravkolva, řvala v tiché hrůze němým záchvatem mrtvolného děsu. Slyšel jsem píseň smrti, kterou vydávaly moje kroky na podlaze sklepení. Tisíce hrůzných bubeníků moru a hnusu mi do uší bubnovaly písně zemřelých egyptských faraonů. Závěsy kapalné hrůzy pulzovaly v mých spáncích jako tamtamy nadcházející smrti. Ze stínů sklepení, které vypadaly jako brlohy krvelačných upírů, se paprskovitě rozlézaly hnědé výhony odporného hnusu.

Šakalí bůh smrti Anubis vystoupil ze svého mrtvolného lože. Jeho zlé oči svítily tmou jako dva žhavé uhlíky v zahradě nekonečné rozkoše od Hieronyma Bosche. Jeho mrtvá ústa šeptala tiše píseň smrti. Syrová hrůza se mi zarývala do spánků jako ledová sekyra. Andělé smrti kroužili kolem mě a slibovali mi spánek věčný.

Z nejhlubších stínů přichází smrt kmotřička, natahuje ke mně svoje ruce a němými ústy na mě volá: „Jak obhájíš svůj život? Co jsi udělal pro blaho lidstva? Zemřeš! Ospravedlň svoje hříchy!“ Ledová ruka strachu svírá moje srdce. Jsem už po smrti nebo ještě nikoli?

Otevírám dveře, jsem u nás v kuchyni. Naštvaná matka mi říká: „Kde jsi byl takovou dobu? Člověk tě pošle do sklepa pro uhlí a ty tam snad plánuješ strávit mládí.“