„Hoffmanovy povídky – Les Contes d’Hoffmann“, Jacques Offenbach

• Jediná dokončená opera Jacquese Offenbacha o pěti dějstvích. • Zvláštností je, že E. T. Hoffmann opravdu existoval a byl to německý právník, skladatel a básník (1776–1822).

• Jediná dokončená opera Jacquese Offenbacha o pěti dějstvích.
• Opera je založena na povídkách E. T. A. Hoffmanna, který je zprostředkovaně i hlavním protagonistou opery (tenor).
• Jacques zemřel s partiturou v ruce 5. 10. 1880. Opera byla uvedena 10. 2. 1881, tedy 4 měsíce po skladatelově odchodu. Existuje také čtyřaktová verze opery, která byla uvedena 7. 12. 1881.
• Operu dokončil skladatel Ernest Guiraud.
• Legenda praví, že partitura díla shořela během požáru a byla posléze znovu sestavena z paměti protagonistů. Jestli je to pravda, to úplně nevím. Ale divadlo vyhořelo zcela určitě, vybuchl tam plyn. I když je to krásný příběh, je to jen legenda. K výbuchu v divadle došlo několik let po premiéře opery.
• Jestli je pro něco vhodný název „psycho“, tak je to děj hoffmanek. Celé je to došperkováno tím, že když se režisér inscenace nudí, změní děj, typicky prohází jednotlivé obrazy. Jedna věc je libreto, kterým by mělo být vše dané. Jenže režisér klidně cokoli upraví, a pak je úplně jedno, že děj nesleduje text libreta. Tento režijní přístup osobně považuji za intelektuálně velmi vyspělý. Ale někteří přepisovači byli velmi významní a rozhodně ne pitomí – Richard Bonynge.
• Opera vlastně dodnes nemá finální formu. Teprve pozdní nálezy původních rukopisů Guiraudovy instrumentace a Offenbachových poznámek ve druhé polovině 20. století umožnily dát opeře alespoň nějakou podobu, i když ani ta myslím není úplně finální.
• Říká se, že je to opera o pěti dějstvích. Já bych to upřesnil, je zde prolog, epilog a tři obrazy, které se jmenují podle ženy, která zde účinkuje.

Prolog:

• Děj opery pojednává o ženě, která je tak trochu třísložková. Jmenuje se Stella a Hoffmann ji marně miluje. Má duši mechanické loutky, povahu kurtizány a zároveň je to čistá éterická bytost. Provázíme Hoffmanna jednotlivými obrazy, sledujeme ten složitý děj a žasneme nad složitostí a úletovostí inscenací. Já popravdě nechápu, jak se dají některé věci vyrobit a proč byly takto vyrobeny.
• Hospoda v Norimberku, kde se společnost nalévá masivně pivem. V blízkém divadle se hraje „Don Giovanni“, ve kterém vystupuje primadona Stella. (Kdybych si chtěl rýpnout, tak mi není jasné, jestli jako Donna Anna nebo Donna Elvira.)
• Na scéně se zjevuje Múza (až na to, že se v některých inscenacích Múza nezjevuje), která na sebe vezme podobu Hoffmannova kámoše Nicklausse. V některých inscenacích se zjevuje přímo Niklauss. Niklauss je typicky kalhotková role a zpívává ji mezzosopranistka. V některých, hlavně moderních inscenacích se nastiňuje homosexuální vztah mezi Niklaussem a Hoffmannem, a mě z toho může trefit šlak. Na druhou stranu, já už viděl barytonového Niklausse, a to mě zmátlo více než gay Niklauss. Niklauss je Hoffmannovým průvodcem a je také skeptikem, který ho varuje, že některé věci nejsou tak, jak vypadají. Na scéně se také objevuje Hoffmannův protivník hrabě Lindorf, který momentálně randí se Stellou. Je tedy Hoffmannovým sokem a připadá mi, že je ztělesněním ďábla.
• Hoffmann baví společnost historkou o mužíkovi jménem Kleinzach. Vyprávění mu ale ujede k nějaké holce s krásnýma očima, což je samozřejmě Stella. (Tohle hudební číslo je velmi krásné. Tenoristé z toho mají šprťouchlata a Kleinzacha předvádějí.) https://youtu.be/aYF61KPLp2o
• Lindorf Hoffmanna přiměje, aby všem poreferoval o svém partnerském životě.

První obraz: Olympia

• Olympia je mechanická loutka sestrojená do podoby ženy démonickým fyzikem, projekcí hraběte Lindorfa Coppeliem. Hoffmann má na nose kouzelné brýle a do Olympie se beznadějně zamiluje. Ty brýle jsou přelud básníka symbolizující čistou umělcovu duši a jeho naivitu. Árií v tomto obraze je několik. Nejslavnější je koloraturní árie „Les oiseaux dans la charmille“. (Také si koupím takové brýle, myslím si, že je to základ šťastného partnerského života.) Varování! Poslech pouze na vlastní nebezpečí. Znám běžný názor nezasvěcených lidí na koloraturu. Sabine je slušně lidožravá. Tohle prostě normální tvor nikdy nepochopí. https://youtu.be/bqR6Ai5ObPw „Cože? Že to bylo normální a že jste to pochopili?“… přitvrdíme… říkal jsem, že nepochopí. Počkejte si na to. Tohle jste nikdy neslyšeli. Je to bohužel německy. Na co, že si máte počkat? Až to přijde, tak to pochopíte. https://youtu.be/8H2TQjgofMY
• Ale není to jediné zajímavé hudební číslo v tomto obraze.
• Olympia nakonec skončí rozmetaná na kusy. V některých verzích ji rozmetá Coppelius, ale už jsem také viděl, že Hoffmannovi upadne a rozbije se.
• Hoffmann nakonec prohlédne svůj omyl. Olympia je jedním ze symbolů jeho marné lásky ke Stelle.

Druhý obraz: Antonia (v některých inscenacích bývá tento obraz třetí.)

• Antonia je čistá nepolíbená tuberkulózní zpěvačka. Je to dcera velké pěvkyně. Antoniin tatínek nemá Hoffmanna rád. Tento obraz je zřejmě nejčistší ze všech. Zároveň je obrazem nejtemnějším. Antonia je ztělesněním čistoty a lásky.
• Také je tu démonický lékař Miracle (ztělesnění Lindorfa). Antonia nesmí zpívat, ale protože bez toho nemůže být, nakonec zemře. V jedné verzi skočí ze skály (To má prostě každý doma, takový menší útes), v jiné skočí z okna, v jiné se zhroutí a zemře uprostřed jeviště.
• Antonia hned na začátku zpívá nádhernou árii „Elle a fui, la tourterelle“. https://youtu.be/vW_aZE5Ev-o
• Postava Miraclea je znepokojivá. Viděl jsem inscenaci, ze které by mohl člověk mít noční můry. Miracle se v černém kostýmu vynořoval z jeviště a člověk z něho měl opravdu strach. Otec zombie hororu pan George A. Romero nakonec našel inspiraci právě v tomto obraze Hoffmanek. https://youtu.be/EQjAAc_YK5Q

Třetí obraz: Giulietta (případně předposlední)

• Tento obraz se odehrává v Benátkách. Obraz otevírá slavná barkarola „Belle nuit, ô nuit d’amour“. Tohle přeci všichni znáte. https://youtu.be/hmFO9erdnB8
• Giulietta je kurtizána a ztělesňuje falešnou stránku ženy. Hoffmann se v jedné scéně bije za Giuliettu na kordy, zatímco ona randí s jiným. Pak jsou tu pozoruhodné malinko snesrozumitelné postavy jako, námořní kapitán Dapertutto (ztělesnění Lindorfa), žárlivec Schlemil a další. Je to prostě složité. Dapertutto chce diamant mamonu v této árii. Árie symbolizuje chtivou stránku lidské povahy. https://youtu.be/xnDNHQByP0c
• Giulietta je v Dapertuttově moci, on v některých verzích vlastní její duši. Slibuje, že jí vymění ten diamant, když mu dá jinou duši.
• Je zde hra o peníze a Hoffmannovo stíhání policií. Až na to, že v některých verzích se o peníze nehraje.
• Giulietta chce po Hoffmannovi jeho odraz v zrcadle, což je právě symbol té duše. Ještě jsem neviděl ženskou, která by nechtěla odraz můj v zrcadle. Připadá mi to vcelku normální ženské chování a nic démonického na tom neshledávám. Hoffmann jí ten odraz dá. https://youtu.be/mO3f4XXo9Tk
• A také je tu septet „Hélas, mon cœur s’égare encor“. https://youtu.be/J7UWmQweziM
• Giulietta nakonec skončí mrtvá. Až na to, že dle některých verzí mrtvá nekončí a místo ní umírá jeden z hostů Pitichinaccia.
• V některých verzích ji zabodne Schlemil, když ho Hoffmann bodne, v některých ji zabije Hoffmann. Viděl jsem inscenaci, kde Giuliettu otrávili. Hoffmann dostane nakonec svůj odraz v zrcadle zpátky.
• Je to prostě složité.

Epilog

• Hoffmann je nalitý jako dělo. Přichází Stella a nabízí mu, že s ní může odejít. Hoffmann ji ale odmítá.
• Je prostě tak opilý, že nedokáže vstát od stolu. Niklauss Stelle vysvětluje, že ji Hoffmann již nemiluje.
• Niklauss se odmaskuje a je z něj najednou Múza, která Hoffmannovi sdělí, že ho miluje. Je jasné, že Múza je jediná věrná průvodkyně básníkova. Když všechny ženské odejdou a zklamou, Múza je jediná, která zůstává. Vím, že to zní hodně šíleně, ale tahle scéna umí být silná. Zjevuje se Lindorf, odchází se Stellou pryč. Přicházejí studenti, chlastá se dál. Hoffmann zůstane u stolu a zřejmě zemře na otravu alkoholem.
• Tohle bylo těžké a určitě jsem se dopustil nějakých nepřesností. Musel jsem se dívat do operní encyklopedie.
• Hudebně je to skvělé. Hudba ale není příliš dramatická a místy nekopíruje děj. Hlavní kládu táhne celou dobu Hoffmann. Part je považován za téměř operetně jednoduchý, ale mně připadá neobyčejně náročný. Viděl jsem Hoffmanky v divadle. Chudák tenor měl na konci docela dost.
• Těžká frajeřina je, když všechny tři ženské party zpívá jedna zpěvačka. To se v divadle nestává. Pak samozřejmě tíhu představení přebírá žena. Na nahrávkách je to o něco běžnější.

Nahrávky

• Začneme nečekaně, začneme filmem. Já malinko váhám, zda můžu takový film doporučit. Místo francouzsky je to anglicky. Existuje k tomu alternativní soundtrack, který je německy. Oba soundtracky jsou zvukově velmi dřevní a úroveň není moc dobrá. Známý autor hororů George Romero vyprávěl, že se na to chytl a že ho to dovedlo k natáčení hororů. Když se na to chytl Romero, to něco je, a já to sem uvedu. https://www.csfd.cz/film/7455-hoffmannovy-povidky/prehled/
• Cluytens z roku 1965 je kvalitní, ale jsou tu jisté kontroverze. Nicolai Gedda byl vynikající Hoffmann a tři sopranistky v dalších rolích jsou legendami operního nebe. Jenže Niklauss je myslím zrovna tady baryton, a to mi pije krev.
• Pak je tu Richard Bonynge z roku 1972. Dame Joan Sutherland zpívá všechny tři ženské party. Bonynge má lehkou taktovku a není to ani moc italské jako jiné Richardovy francouzské tituly.
• Dostal jsem doporučení na Seiji Ozawu z roku 1989. Obsazení vypadá opravdu skvěle, ale vůbec to neznám. Edita Gruberová zpívá všechny tři party.

·