Historie reprodukce a nahrávání klasické hudby

Upgradeovaná verze je úplně nemožně dlouhá. Nevím, zda to zvládne někdo přečíst. Ty nejzajímavější pasáže zkusím někdy publikovat zvlášť. Zároveň ponechávám předchozí verzi textu, který je kratší.

Historie nahrávání a reprodukce klasické hudby

Byl jsem požádán, abych napsal článek o historii nahrávání. Ruku v ruce s nahráváním jde i reprodukce. V oblasti klasické hudby je tento bod důležitý. Řada nahrávek je staršího data. Předem varuji: nejsem odborník. Jsem jen nadšený posluchač, který má hodně věcí prověřených ušima, ale v nahrávací technice tápe.
Takže pokud čekáte akademickou přednášku s grafy, raději to zavřete hned teď. Pokud ale snesete trochu ironie, nostalgie a občasného bloudění, vítejte. Už jsem to napsal – tak si to dám na nástěnku. Případně se s tím půjdu vycpat, to už není vaše věc.

Motto:

Zvuková nahrávka je konzerva času. Umožňuje nám být v kontaktu s těmi největšími umělci – i dlouho poté, co odešli. V některých případech je to ozvěna dávno minulých dob, které se nikdy nevrátí. Stejně jako se nevrátí ani ti umělci. Slavná jména, která se topí v mlhách běžícího času. Jména, která upadají v zapomnění. Ale „zapomenout“ je chybná volba. Nahrávací technika nám umožňuje oživit jejich odkaz a připomenout si jejich lesk a zašlou slávu.

Začátky

Překvapím vás, jako první a klasický záznam zvuku bych zřejmě definoval notový záznam. Nesmysl? Není to nesmysl, zamyslete se nad tím.

Další třídou záznamu zvuku jsou například hrací strojky v hodinách, flašinety, automatické klavíry a podobné.

Jako první záznamové zařízení uvedu:

Phonautograph (Édouard-Léon Scott de Martinville, 1857)

Co to bylo? První známé zařízení schopné zaznamenat zvukové vlny na papír nebo sklo potažené sazemi.

Proč je „zapomenutý“? Nedokázal zvuk reprodukovat – byl to jen vizuální záznam zvukových vln. Přesto je to fascinující předchůdce Edisonova fonografu.

Zajímavost: Záznamy z Phonautografu byly dekódovány a přehrány až v 21. století díky moderním technologiím! Jedna z nich je „Au clair de la lune“ z roku 1860, považovaná za nejstarší známou nahrávku lidského hlasu.

Hraje to ale docela děsně

https://youtu.be/-0H8Q4QD-cM

Edison a zrod fonografu

A pak to přišlo:

V roce 1877 představily Edisonovy laboratoře v Menlo Parku fonograf, první skutečný přístroj schopný nejen záznamu, ale i reprodukce zvuku. Podle legendy za vynálezem stál sám Thomas Alva Edison. A i když dnes někteří historici nazírají na Edisona spíše jako na podnikavého oportunistu a loupeživého obchodníka než vynálezce, já osobně mám pro legendy slabost a držím se jich. Chápu ale, že dědicové vynálezců, jejichž patent si T. A. „vypůjčil“, to vidí v temnějších barvách.

Podle této verze Edison pracoval na vylepšení Bellova telefonu, který umožňoval přenos hlasu jen na krátké vzdálenosti. Edisonova laboratoř proto experimentovala s uhlíkovým mikrofonem. Říká se, že Edison v záchvatu zoufalství vyzkoušel i saze z petrolejky jako vodivý materiál.

Edison trpěl poruchou sluchu. Když jednou silný zvuk způsobil tak výrazný pohyb membrány, že ho cívka membrány píchla do prstu, údajně mu to vnuklo myšlenku: co kdyby se chvění membrány dalo zaznamenat a následně reprodukovat? Sestrojil přístroj, válec s klikou, pokrytý staniolovou fólií, a zvukovou troubu. A právě na tento přístroj pronesl slavnou dětskou říkanku: „Mary had a little lamb, whose fleece was white as snow...“

Od laboratorního pokusu k masové produkci

Zda byl Edison skutečně první, se dodnes diskutuje. Je pravda, že mnohé z jeho patentů vycházely z cizích nápadů. Ale byl to právě on, kdo zvukový záznam poprvé převedl z pokusu v laboratoři do průmyslově využitelné technologie. Edison sám byl do konce života přesvědčen, že byl v záznamu zvuku první. A když bych to měl zhodnotit ze svého pohledu, myslím si, že měl možná částečně pravdu. Až fonograf umožňoval záznam skutečně přehrát.

Fonograf měl zásadní slabinu a tím je médium ve tvaru, které válečku se špatně kopírovalo. Prvotní záznamy se vyráběly jednotlivě a byly v podstatě unikáty. Později Edisonovy laboratoře vyvinuly nový materiál, tzv. modrý Amberol, jehož tepelná roztažnost umožnila vytvořit formu a váleček z ní po vychladnutí vyjmout. Forma byla na to konto znovu použitelná. To otevřelo cestu k masové produkci.

Zpočátku byl fonograf určen primárně pro diktování řeči – Edison vůbec nepočítal s hudbou. Ale právě hudba přivedla přístroj k nesmrtelnosti. Lidé objevili kouzlo reprodukovaného zpěvu. A Edison, jako správný obchodník, rychle pochopil potenciál.

První nahrávky a vzestup gramofonu

První nahrávky klasické hudby tvořili především operní pěvci. Již v roce 1889 vznikla nahrávka s Adelinou Patti. Tenor Enrico Caruso, dnes jeden z nejznámějších pěvců historie, nahrál mezi lety 1902–1920 přes dvě stě snímků – čistě akusticky. Frekvenční rozsah byl omezený, sotva do 2500 Hz. Ačkoliv máme pocit, že hlas se do tohoto pásma „vejde“, vyšší harmonické frekvence chybí – barva a třpyt hlasu mizí. U orchestru je tento nedostatek ještě výraznější.

Přesto právě tyto válečky vytvořily Carusovu legendu. Jeho jméno obletělo svět, a byť byl nepochybně fenomenální, slávu mu zajistila technologie nahrávání na válečky – a správný okamžik jejího využití. Na válečky nahrávali i další velikáni: dirigent a skladatel Philip Sousa, tenorista Leo Slezak, bluesová legenda Bessie Smith a mnoho dalších.

Ukázka: Leo Slezak – „E lucevan le stelle“, Edison Blue Amberol – 1910

V roce 1887 si nechal Emile Berliner patentovat gramofon. Ten už nepracoval s válečky, ale s plochými deskami, do nichž byl zvuk zaznamenáván nikoli vertikálně (do hloubky), jako u fonografu, ale horizontálně – do stran. Tento způsob umožnil jednodušší výrobu matric a masové lisování záznamů. Desku bylo možné vylisovat snáze a levněji než váleček.

Fonograf však neodešel ze scény bez boje. Oba systémy si konkurovaly ještě řadu let a Edison se snažil svůj přístroj vylepšit téměř hystericky.

Každopádně gramofon nakonec zvítězil. A tím začala další kapitola vítězného tažení reprodukované hudby do našich domovů.

Elektrická éra a věrnější zvuk

Zásadní zlom nastal v roce 1925, kdy došlo k zavedení elektrických mikrofonů, zesilovačů a elektrických řezacích hlav. Tím se dramaticky rozšířil frekvenční rozsah nahrávek – nově až k 10 000 Hz, s lepší dynamikou i věrností. Elektrický nahrávací řetězec také snížil míru šumu a zkreslení. Hudba konečně začala znít jako hudba, i když clona šumu a zkreslení přes to zůstává.

Ukázka: Leo Slezak – „Noc a sny“, elektrická nahrávka, 1928

Nahrávka má mimo nesporného technického pokroku ještě něco navíc. Heldentenor, který byl schopen hlasem zvednout střechu divadla, zpívá tuto jemnou Schubertovu píseň měkčeji než kdokoli jiný.

Magnetický záznam: Revoluce ve zvuku

V historii nahrávací techniky sehrál magnetický záznam klíčovou a revoluční roli, která zásadně proměnila způsob, jakým zaznamenáváme a reprodukujeme zvuk.

Od drátofonu k ocelové a papírové pásce

První magnetický záznamový přístroj, drátofon, vynalezl dánský inženýr Valdemar Poulsen v roce 1899. K záznamu používal tenký ocelový drát jako magnetické médium. Přestože se drát pohyboval relativně rychle, technická omezení byla značná. Drátofon našel uplatnění primárně v oblasti záznamu řeči a telefonie a překvapivě dlouho se používal, až do 50. let 20. století.

Jedním z pokrokových typů drátofonu byl Blattnerfon, který místo drátu využíval širokou ocelovou pásku. Tento přístroj se dostal i do Československého rozhlasu, kde se Blattnerfony používaly od roku 1935, zejména pro záznam a reprízu studiových pořadů. Technicky šlo o těžkopádná a hlučná zařízení – rychlost posuvu pásky dosahovala 1,5 metru za sekundu a mechanická konstrukce byla značně nebezpečná, jak je patrné i z dochovaných záběrů.

Viz záběry Blattnerfonu:

Vzestup páskových magnetofonů a Pfleumerův patent

Komerční výroba páskových magnetofonů se datuje od konce 20. let 20. století. Skutečný průlom však přišel v roce 1935, kdy německá společnost AEG uvedla na trh první seriózně využitelný profesionální magnetofon – model AEG K1.

Za zmínku stojí o něco starší zařízení Marconi-Stille, které ale využívalo ocelový pásek. Uváděný frekvenční rozsah se pohyboval mezi 50 a 8000 Hz. Ačkoliv konstrukcí připomínal drátofon, šlo již o páskový záznam – byť velmi hrubý. Na 30-minutový záznam vánočního pořadu ve BBC studiu v roce 1932 byl použit kovový pásek o délce 2.9 km. Tento přelomový počin znamenal zásadní průlom v historii nahrávání hudby. Jako zajímavost bych zde uvedl, že zmíněný přístroj musel být ovládán dálkově a musel být umístěn v uzavřené místnosti bez přístupu lidí. V případě přetržení záznamového média by rychle se odvíjející, jako žiletka ostrý kovový pásek uřezal obsluze hlavu.

Zásadní technologický pokrok umožnil patent Fritze Pfleumera z roku 1926, který představil papírový záznamový pásek potažený magnetickým práškem. Tuto koncepci převzala a dále rozvinula firma AEG. Součástí inovací byla také magnetofonová hlava se štěrbinou, kterou navrhl Eduard Schüller – pracovník firmy AEG a spolupracovník Pfleumera. Tento vynález zásadně zlepšil kvalitu záznamu i čitelnost signálu.

Zajímavým přístrojem z rané éry je i britský Brush SoundMirror BK-401 z roku 1936, který využíval Pfleumerovy papírové pásky. Z hlediska kvality šlo stále o velmi ranou fázi vývoje – a kvalita záznamu tomu odpovídala.

Ukázka zvuku Brush SoundMirror BK-401:

https://youtu.be/5nrgfL30RI8

Ukázka hraje ale překvapivě slušně, není vyloučeno, že byl přístroj na videu někdy upgradován.

Vysokofrekvenční předmagnetizace: Zlatá éra zvuku

Další zlom nastává s objevem vysokofrekvenční předmagnetizace, který dramaticky zlepšil kvalitu magnetického záznamu. Tento princip spočívá v přidání vysokofrekvenčního signálu během záznamu, čímž se linearizuje chování magnetického materiálu a eliminuje se zkreslení i šum.

Objev bývá tradičně připisován Dr. Walteru Weberovi z laboratoří AEG. Různé prameny uvádějí jako datum objevu roky 1935, 1937 nebo 1940 – což ukazuje, že vývoj probíhal postupně a ve více fázích a na mnoha frontách. Poznamenal bych, že „nafoukaní Američané“ tradičně ignorují evropský vývoj, což rozptyl v datech objevu dále umocňuje. Takže v amerických záznamech naleznete, že zmíněný princip byl objeven společností AMPEX v roce 1940.

Existuje i kuriózní legenda, podle níž prý došlo k náhodnému „vylepšení“ kvality záznamu v důsledku poruchy jednoho z přístrojů u společnosti AEG. Ať už je pravda jakákoli, tato technologie byla výsledkem cíleného výzkumu a její potenciál byl natolik zásadní, že se dlouho držela v tajnosti. Později se dokonce stala předmětem embarga vůči zemím východního bloku.

Prvním profesionálním magnetofonem, který tento princip využíval, byl Magnetophon K4 firmy AEG z roku 1940. S ním se poprvé objevila kvalita záznamu, která snese moderní měřítka. Dochované ukázky z roku 1944, například raná nahrávka Herberta von Karajana, dokazují, jak ohromný skok tato technologie představovala.

https://youtu.be/aU6yv0QSPAo

Zaujalo vás na té ukázce ještě něco jiného? Zkuste to znovu! Stále nic? Je to stereo!!!

Magnetický záznam v éře hi-fi: Kotoučové magnetofony a Studer

Koncem 50. let se na scéně objevily skutečně kvalitní kotoučové stereofonní magnetofony. Jedním z nejikoničtějších je Studer C37, uvedený na trh v roce 1960. Tento švýcarský stroj se stal doslova etalonem nahrávací techniky své doby – jeho robustní konstrukce, precizní mechanika a výjimečná kvalita záznamu z něj učinily legendu.

Dodnes se kolem Studeru C37 vznáší aura výjimečnosti. Zachovalé kusy jsou sběratelsky velmi ceněné – jejich cena může odpovídat hodnotě solidního automobilu.

Vedle něj si místo v historii vydobyl i jeho čtyřstopý nástupce, Studer J37, který se používal například v legendárním londýnském Abbey Road Studios. Právě na J37 byly zaznamenány některé slavné nahrávky – včetně Karajanovy Toscy z roku 1963. Tento magnetofon umožňoval tehdy pokrokové čtyřstopé nahrávání, což přineslo větší flexibilitu při mixáži i výrazně vyšší výslednou kvalitu. Samozřejmě se používaly i přístroje jiných značek, ale žádný nedosáhl legendárního statusu značky Studer.

A nebyla to jen klasická hudba – na stejný přístroj značky Studer bylo nahráno například i album „Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band“ od Beatles (1967), považované za jedno z nejzásadnějších alb v dějinách populární hudby. Tyto ikonické nahrávky spojuje právě špičková technologie a touha po dokonalém zvuku.

MC kazeta: Kompaktní revoluce

Když už jsme u magnetofonů, musíme zmínit i klasickou MC kazetu, známou také jako audiokazeta nebo kompaktní kazeta. Jde o médium pro ukládání zvuku, které hrálo klíčovou roli v hudebním průmyslu od 60. let 20. století až do začátku 21. století. Nutno podotknout, že kazetových systémů bylo víc, ale drtivá většina z nich je dávno zapomenuta.

Objev a počáteční vývoj

Audiokazeta byla poprvé představena na trh společností Philips v roce 1963. Tento formát vyvinul tým vedený Lou Ottensem, nizozemským inženýrem společnosti Philips, který chtěl vytvořit kompaktní a snadno použitelný formát pro záznam a přehrávání zvuku. Původním cílem bylo vytvořit přenosný formát primárně pro záznam hlasu, který by byl kompaktnější než tehdejší kotoučové magnetofony.

První použití a rozšíření

Kazeta se rychle stala populární díky své kompaktnosti, snadnému použití a možnosti záznamu a přehrávání zvuku, aniž by byla nutná specializovaná technika. První kazety měly sice relativně nízkou kvalitu zvuku, což je činilo vhodnými především pro záznam hlasu. Nicméně, jak se technologie vylepšovala, kvalita záznamu se zvyšovala a kazety začaly být používány i pro přehrávání hudby.

Standardizace a rozvoj

V roce 1965 se formát audiokazety stal mezinárodním standardem, což napomohlo jejímu globálnímu rozšíření. Zatímco Philips držel patenty na technologii kazety, rozhodl se uvolnit licenci zdarma. To umožnilo ostatním výrobcům rychle začít vyrábět kazety a kazetové přehrávače, což vedlo k jejich masivnímu rozšíření po celém světě.

Zlatá éra kazet (70.–80. léta)

V 70. a 80. letech se kazety staly dominantním médiem pro hudební distribuci. Vývoj kazetových přehrávačů a rekordérů, jako byl slavný Sony Walkman, dramaticky zvýšil popularitu tohoto formátu. Lidé ocenili přenosnost kazet a možnost vytvořit si vlastní mixované nahrávky. Kvalita zvuku se také neustále zlepšovala díky novým materiálům pásků (např. chromové a metalové pásky) a technologiím, jako byl Dolby Noise Reduction.

Postupný úpadek a nahrazení

V 90. letech však kazety začaly být postupně nahrazovány kompaktními disky (CD), které nabízely vyšší kvalitu zvuku a větší odolnost proti opotřebení. Digitální technologie, jako jsou CD a později formáty jako MP3, definitivně vytlačily kazety z trhu. Poslední kazetové album, které dosáhlo výrazného komerčního úspěchu, bylo vydáno na začátku 21. století.

Současný stav

Přestože jsou kazety z velké části zastaralé, v posledních letech došlo k mírnému oživení zájmu o tento formát, zejména mezi sběrateli a nadšenci, kteří oceňují jeho retro kouzlo. Někteří umělci dokonce vydávají nová alba na kazetách jako sběratelské kousky.

Kazety tedy hrály klíčovou roli v hudebním průmyslu a zanechaly výraznou stopu v kultuře, která přetrvává i dnes.

Nyní opustíme fascinující pole magnetofonů a vrátíme se k vývoji nahrávání a reprodukce klasické hudby.

Dlouhohrající deska (LP)

Technologická revoluce z roku 1948

Zásadní technologický zlom nastal v roce 1948, kdy společnost Columbia Records představila dlouhohrající gramofonovou desku – LP (Long Play), otáčející se rychlostí 33⅓ otáček za minutu. Oproti tehdejším šelakovým deskám (78 ot/min) nabízela LP deska dramaticky delší hrací dobu – až 22 minut na jednu stranu. Kromě toho přinesla i nižší šum, vyšší věrnost zvuku a výrazně menší opotřebení, což bylo pro posluchače hudby obrovským přínosem.

Za historicky první vydaný titul v tomto formátu bývá označován Mendelssohnův houslový koncert e moll, nahraný Newyorskou filharmonií s houslistou Nathanem Milsteinem a dirigentem Brunem Walterem. Ať už z marketingových, nebo symbolických důvodů, stalo se z něj ikonické zahájení LP éry.

Nová éra pro klasickou hudbu

Tento nový formát měl zásadní dopad na svět klasické hudby. Poprvé bylo možné zaznamenat celé symfonie, operní akty nebo dlouhé recitály bez přerušení – a to způsobem, který uspokojil i náročné posluchače. I skeptici vůči technice, jako byl například legendární pianista Artur Rubinstein, se nechali přesvědčit. Rubinstein, s provokativním humorem, který mu byl vlastní, vyhlásil, že nebude nahrávat na nic, kde piano zní jako „kočičí mňoukání“ – čímž myslel standardní desky na 78 otáček. LP deska a pokrok, který přinesla, tuto jeho nedůvěru zlomily. Ach, ach – třikrát sláva!

S příchodem LP se otevřela nová etapa v historii nahrávacího průmyslu. Vznikla celá řada legendárních katalogů a firem, které formovaly vkus generací: Columbia Masterworks, RCA Victor, Deutsche Grammophon, Decca, Mercury Living Presence, Westminster, Supraphon a další.

V této fázi byly nahrávky na LP výhradně monofonní – ale i tak představovaly naprosto zásadní kvalitativní posun a byly pro mnohé doslova zjevením.

Stereo: Zrození prostoru ve zvuku

Většina lidí si spojuje vznik stereofonního zvuku s obdobím po druhé světové válce. Ve skutečnosti však první pokusy a koncepty stereofonie sahají až do 19. století, což je pro mnohé překvapením.

Rané experimenty a optický záznam

Již v roce 1881 demonstroval Clément Ader dvoukanálový zvukový přenos z Pařížské opery na pařížské výstaviště. Tento přenos se stal základem pozdější komerční služby zvané Théâtrophone. Nutno podotknout, že o kvalitě tohoto přenosu bychom si dnes neměli dělat velké iluze.

Ve 40. letech 20. století pak společnosti Walt Disney a MGM pořídily stovky stereofonních nahrávek. Nešlo o komerční tituly, ale o experimenty, jejichž výsledky se často nedochovaly nebo nebyly publikovány. Předpokládá se, že tyto záznamy byly realizovány optickým záznamem na filmový pás, obdobně jako to umožňoval systém Fantasound.

Fantasound, vyvinutý firmami Disney a RCA, byl optický předchůdce dnešního prostorového zvuku. Film Fantasia (1940) disponoval až devíti samostatnými zvukovými stopami, jež byly řízeny přes mixovací pult a přehrávány pomocí až 54 reproduktorů v kinosále. Tento systém však fungoval jen ve dvanácti technicky vybavených kinech a kvůli vysokým nákladům se nikdy širšího uplatnění nedočkal. Dnešní verze filmu jsou většinou jen dvoukanálové nebo digitálně remixované. Kdo tohle neviděl, ať se na to podívá, film Fantasia je něco úžasného.

https://youtu.be/5Vw-fy-Gfl8

Poznali jste hudbu v pozadí? Samozřejmě že ano! Je to přeci Stravinského Svěcení jara. Orchestraci upravil pro účely filmu dirigent Leopold Stokowski

Německý magnetofon a komerční průlom

Americké stereofonní záznamy z této éry byly optické, nikoliv magnetické. Teprve po válce se do USA dostala německá technologie magnetofonů AEG Magnetophon. První stereofonní magnetické záznamy tak vznikaly v Německu u zmíněné společnosti AEG již mezi lety 1936 a 1939. Využívaly nejprve ocelové a později plastové pásky a jejich kvalita předběhla komerční standardy o desetiletí. Bohužel, většina těchto nahrávek (nebo snad dokonce všechny) byla zničena během druhé světové války.

Za první skutečně komerční stereofonní nahrávku se považuje titul vydaný společností Audio Fidelity v roce 1958 na dlouhohrající stereo gramodesce.

Je zajímavé, že například legendární dirigent Arturo Toscanini nikdy žádnou stereo nahrávku nepořídil. Jeho nahrávka Verdiho Requiem z roku 1951 je přesto legendou. Zvuk sice může připomínat házení střepů do sklepa, ale dramatická intenzita je nepopiratelná.

Princip a zlatá éra stereo LP

Princip stereofonního záznamu na desku objevil inženýr EMI Alan Blumlein, který si nechal svůj patent zaregistrovat v roce 1933. První stereofonní LP desky se na trhu objevily v roce 1957, a to díky firmám AudioFidelity, BelCanto a EMI. Ve skutečnosti se ve stereu nahrávalo již od roku 1954, ale čekalo se na vyspělou technologii lisování LP desek.

Dnes jsou sběrateli ceněny značky jako RCA Living Stereo či Decca FFSS. Jejich nahrávky z let 1958–1968 jsou spojeny s legendami jako Fritz Reiner, Leontyne Price, Richard Tucker, Charles Munch nebo Herbert von Karajan.

Následující nahrávka Šeherezády Rimského-Korsakova pod vedením Fritze Reinera je i dnes velmi aktuální.

https://youtu.be/nRSllaa15DU

Nutno podotknout, že originální RCA Living Stereo vydání tohoto titulu je opravdu drahý špás.

Ale i zde se vyskytly slepé uličky. Například systém Dynagroove od RCA (1963) byl optimalizován pro kulový hrot jehly, což způsobovalo zkreslení u moderních eliptických hrotů. I přesto však v tomto systému vznikla řada vynikajících titulů.

Stereo se tedy neobjevilo náhle. Bylo to dlouhé hledání rovnováhy mezi technologií a uměním, kde se zrodil prostor ve zvuku.

V pozadí tehdejšího dění v oboru nahrávání klasické hudby stáli i dva zásadní producenti: Walter Legge, skeptik vůči stereu, a John Culshaw, jehož nahrávky stereo aktivně propagovaly. Jejich rozdílné přístupy se odrazily i ve vývoji stereofonních LP desek.

Harry Walter Legge

(1. 6. 1906 – 22. 3. 1979)
Hudební producent společnosti EMI
Šedá eminence nahrávání klasické hudby.

Z dnešního pohledu působí jako zpátečník a reakcionář. Byl zarputilým odpůrcem sterea a jeho postoj výrazně ovlivnil směr, kterým se ubíralo nahrávání klasické hudby. Je pravda, že v počátcích jeho působení o stereu ještě nemohla být řeč – ale právě díky jeho konzervativnímu vlivu se řada nahrávek, které mohly být stereo, nakonec stereo nejsou.

Legge objevil a na výsluní pomohl mnoha legendám klasické hudby a opery. Jeho nejvýznamnějším „objevem“ je zřejmě Maria Callas – ačkoli ji sám neobjevil, když se s ní seznámil, byla už známá. Ale právě Legge se rozhodujícím způsobem zasloužil o její nahrávací kariéru. Spároval ji s Giuseppem Di Stefanem a pod jeho producentskou kuratelou vznikla řada úžasných nahrávek. Bohužel – všechny jenom mono.

Nelze ovšem Leggeho činnost hodnotit dnešní optikou. V jeho době byly domácí přehrávače spíš přerostlá rádia s gramofonem – typickým příkladem je konzole Magnavox

https://youtu.be/mVubXLKtcm0

a ve světě takových aparátů měly jeho mono nahrávky smysl.

Jsou tu ovšem i jiné, kontroverznější aspekty. Legge vystupoval částečně i jako lobbista – některé umělce bezhlavě prosazoval, jiné, stejně talentované, přehlížel. Není jasné, podle čeho se řídil. Zlí jazykové tvrdí, že v tom hrála roli i postel – to samozřejmě nelze prokázat, ale tento aspekt měl v mnoha oblastech lidské činnosti vždy výrazný podíl. Tady tomu nejspíš nebylo jinak.

Jedno je jisté – Leggeho manželkou byla Elisabeth Schwarzkopf, slavná sopranistka, které zjevně pomohl k řadě rolí, jež původně měly připadnout někomu jinému.

Vzdor všem kontroverzím však zůstává Legge klíčovou postavou při vzniku mnoha legendárních nahrávek.

John Culshaw

(28. 5. 1924 – 27. 4. 1980)
Hudební producent společnosti Decca Records

Tady jsme úplně jinde. Culshaw měl otevřenou, přátelskou, i když profesionálně velmi náročnou povahu. Nebyl zdaleka tak autoritativní jako Legge a dokázal spolupracovat s širokou škálou umělců.

Byl pravděpodobně největším průkopníkem stereofonních nahrávek. Věřil, že stereo přinese posluchačům zcela nový zážitek. Nešlo jen o technickou stránku – pro Culshawa bylo stereo novou formou umění. Tvrdil, že může vytvořit „film pro uši“ – tedy nahrávku, která nejen hudebně uspokojí, ale především vtáhne posluchače do děje a atmosféry.

Culshawovým vrcholem bylo nahrání celého Prstenu Nibelungova pod vedením maestra Georga Soltiho s Vídeňskou filharmonií. Ještě před tím produkoval nahrávky jako Parsifal (Bayreuth, 1951), Lohengrin (1953) a další. Zjistil však, že ambientní divadelní zvuk mu nevyhovuje – chtěl mít nad nahrávkou naprostou kontrolu. Prsten proto nahrál ve studiu – a poprvé v plném stereu.

Jeho studio připomínalo jeviště – na zemi byly značky označující, kde má který pěvec stát. Mikrofony byly rozmístěny podle patentovaného systému Decca Tree – část na jevišti, část v orchestřišti, další v prostoru pro přirozený dozvuk. Tento systém dodnes zajišťuje Culshawovým nahrávkám jedinečný prostorový charakter. Jediné, co je omezuje, je kvalita tehdejších záznamových zařízení. Ale právě tehdy začaly být dostupné špičkové kotoučové magnetofony – a některé nahrávky zní i dnes tak, že byste je tipovali na včerejší záznam.

Na projekt byl najat tehdy ještě málo známý dirigent Georg Solti. Známější kolegové projekt odmítli jako šílený. Pěvci byli vybráni ti nejlepší a mohlo se začít.

Culshaw a Solti vytvořili jedno z nejslavnějších děl v dějinách nahrávací techniky. Culshaw sám to považoval za svůj životní projekt, ve kterém se odrážela jeho posedlost detaily i perfekcionismem.

Okolí, v čele s Leggem, prorokovalo fiasko. Prý se to nikdy nemůže zaplatit. Ale stal se opak – projekt se prodával výborně, a prodává se výborně dodnes.

Když se mě někdo zeptá, jakou nahrávku Wagnerova Ringu zvolit, odpovím: Soltiho. Ale řeknu vám tajemství, podle mého osobního názoru je tahle ikonická nahrávka trochu nadhodnocená. Jsou i jiné, stejně dobré, a s modernějším zvukem.

Zapomenuté a kuriózní formáty: Slepé uličky a zajímavé odbočky

Než postoupíme dál v historii nahrávání, stojí za zmínku některé dnes už zapomenuté formáty. Z dnešního pohledu představují krok stranou, nebo přinejmenším zajímavou odbočku. Některé z nich už byly digitální, jiné zůstaly na půli cesty mezi minulostí a budoucností. Řada z nich je stále respektována a žije vlastním životem v různých sběratelských komunitách. Je zde problém, že třeba takový formát DAT je sice moc krásný. DATky jsou však velmi složité a obsahují mnoho pohyblivých dílů. Nikdo nepředpokládal, že se je někdo bude snažit udržovat v chodu více než 30 let od jejich uvedení na trh. Okruh opravářů, kteří jsou schopni je udržet v provozu byl vždy elitní a úzký, vyhrazený jen přo ty nejlepší techniky z oboru. Běžící čas a ruka Cháronova tento okruh dále omezuje. O náhradních dílech na tyto přístroje už vůbec nehovořím.

Digitální experimenty

ADAT (Alesis Digital Audio Tape)

Co to bylo? Revoluční digitální systém představený v roce 1991, který používal obyčejné S-VHS kazety k nahrávání až osmi stop digitálního audia (při použití více jednotek až 16 a více).

Kde se uplatnil? Byl velmi populární v menších studiích během 90. let – umožnil levné vícestopé nahrávání s profesionálním výsledkem.

Slabiny? Mechaniky byly poruchové a synchronizace více jednotek byla čistá noční můra.

Zajímavost: Prvním významným albem nahraným na ADAT bylo Pablo Honey od Radiohead (1993).

SDAT (Sony Digital Audio Tape)

Co to bylo? Méně známý bratříček klasické DATky. Používal menší pevné kazety, podobné těm kompaktním, ale s digitálním záznamem.

Proč neuspěl? Vznikl v 80. letech, ale neprosadil se kvůli vysoké ceně a rychlému nástupu CD.

Současnost: Dnes je sběratelským raritním kouskem – pár nadšenců ho stále provozuje.

DCC (Digital Compact Cassette, Philips 1992)

Co to bylo? Digitální nástupce klasické kompaktní kazety. Měl unikátní vlastnost – uměl přehrávat i staré analogové kazety (ale ty pochopitelně zněly hůř).

Proč neuspěl? Měla konkurovat MiniDiscu, ale vývoj byl pomalý, kapacita malá a formáty MP3 a CD-R ji definitivně pohřbily.

Současnost: Dnes rarita, kterou většina lidí nikdy neslyšela nebo neviděla.

Analogy na pomezí

Elcaset (Sony, 1976)

Co to bylo? Hybrid mezi cívkovým magnetofonem a kompaktní kazetou – velkoformátová kazeta s cívkami nad sebou měla nabídnout kvalitu cívek s pohodlím kazety.

Proč zkrachovala? Přišla pozdě – klasické kazety už zněly dostatečně dobře a byly menší a levnější.

Současnost: Sony projekt zabalilo v roce 1980. Dnes je Elcaset extrémně vzácný sběratelský kousek.

Microcassette a Minicassette

Microcassette (Olympus, 1969): Ikonická diktafonová kazeta, známá i z filmů (např. Mission: Impossible).

Minicassette (Philips, 1967): Ještě menší, oblíbená v telefonních záznamnících.

Zajímavost: Některé lo-fi kapely z 80. let používaly microcassette pro záměrně syrový zvuk, což jim dodávalo unikátní estetiku.

RCA Sound Tape Cartridge (1958)

Co to bylo? Jeden z předchůdců kompaktní kazety – šlo o nekonečnou smyčku magnetického pásku v kazetě.

Kde se uplatnil? Používala se především v automobilech a kancelářích.

Zajímavost: Inspirovala vývoj slavné kompaktní kazety Philips (1963).

8-Track Cartridge (Stereo 8, Lear Jet, 1965)

Co to bylo? Audio kazeta s nekonečnou smyčkou magnetického pásku, rozdělená na čtyři stereo páry – tedy osm stop.

Kde se uplatnil? Velmi populární v USA v 60. a 70. letech, hlavně v automobilech a přenosných přehrávačích.

Výhoda: Nebylo třeba převíjet – páska běžela pořád dokola, hlava mechanicky přeskakovala mezi stopami.

Slabiny: Typické cvakání při přepínání stop, omezená kvalita zvuku a časté zamotávání pásku. V Evropě se nikdy výrazně neuchytil – šlo výhradně o americký fenomén.

Zajímavost: Kvůli technickému omezení byly některé skladby na 8-tracku rozděleny nebo přeřazeny, aby se vešly do délky segmentu – vznikly tak jedinečné verze, které jinde nenajdete.

Fidelipac (NAB cartridge, 1959)

Co to bylo? Profesionální kazetový formát s nekonečnou smyčkou, vyvinutý pro rozhlasové stanice.

Kde se uplatnil? Používal se od 60. do 90. let k přehrávání reklam, znělek, jinglů i písní – umožňoval extrémně rychlý náběh a snadnou výměnu. Vyráběl se v různých velikostech (nejčastěji tzv. „Type C“) a v mono i stereo verzích.

Vlastnosti: Měl automatické start/stop kontakty, kompatibilní s vysílací technikou – plně profesionální workflow.

Zajímavost: Byl předchůdcem 8-tracku, ale nebyl s ním kompatibilní. Zatímco 8-track skončil v autech, Fidelipac zůstal ve studiu.

Současnost: Dnes se s ním setkáte jen ve starých rozhlasových stanicích nebo sběratelských vitrínách.

Klenot mezi přehrávači: Nakamichi 1000ZXL

Nakamichi 1000ZXL – Rolls-Royce mezi kazetovými přehrávači:

Co to bylo? Kazetový přehrávač z 80. let s automatickou kalibrací pásku, referenčním zvukem a špičkovou mechanikou.

Současnost: Dnes sběratelský poklad, jehož ceny se pohybují kolem 10 000 USD.

Zajímavost: Některé studiové nahrávky z 80. let (např. od Prince) byly masterovány právě na tomto přístroji, což svědčí o jeho výjimečné kvalitě.

Tefifon (Německo, 1950. léta)

Co to bylo? Německý systém s kazetou, která obsahovala nekonečnou smyčku plastové pásky, na které byl zvuk zaznamenán drážkami, podobně jako na gramofonové desce, nikoli magneticky. Byla to v podstatě „pásková deska“.

Proč neuspěl? Kvalita zvuku byla srovnatelná s levnými deskami, ale systém byl specifický a nedokázal konkurovat LP deskám ani začínajícím magnetofonům.

Zajímavost: Bylo možné na něj nahrávat, ale nebylo to moc praktické. Bylo to kuriozní spojení gramofonové technologie s kazetovým formátem.

PlayTape (USA, 1966)

Co to bylo? Malá, dvoustopá kazeta s nekonečnou smyčkou pásky, určená primárně pro kapesní přehrávače a autoinstalace. Byla menší než 8-Track a zaměřovala se na rychlé přehrávání jednotlivých skladeb.

Kde se uplatnil? Měl úspěch hlavně v USA, kde se na něm objevilo mnoho populárních interpretů.

Proč neuspěl? Brzy ho převálcovaly kompaktní kazety, které nabízely delší dobu záznamu, stereo a možnost nahrávání.

Zajímavost: Používal velmi úzkou pásku (1/8 palce).

MiniDisc (Sony, 1992)

Co to bylo? Formát digitálního záznamu na malý magnetooptický disk v kazetce. Nabízel vysokou kvalitu zvuku (téměř CD kvalitu) a snadné editace.

Kde se uplatnil? Byl populární v Japonsku a mezi hudebníky pro živé nahrávky a demo nahrávání. V Evropě a USA se částečně uchytil, ale nikdy nedosáhl masové popularity.

Proč neuspěl? I přes technické kvality a pokročilé funkce ho nakonec převálcovalo CD-R/RW a nástup MP3 souborů a digitálních přehrávačů.

Zajímavost: Nabízel pokročilé možnosti úprav, jako je rozdělování skladeb, mazání a přesouvání, což bylo na tehdejší dobu velmi inovativní. Existovaly dva typy – jeden jen pro přehrávání a druhý pro nahrávání.

DAT (Digital Audio Tape, 1987)

Co to bylo? Digitální páskový formát, který vypadal podobně jako malá kompaktní kazeta, ale nahrával digitálně.

Kde se uplatnil? Stal se standardem v profesionálních studiích pro masterování a archivaci, a také u audiofilů pro domácí nahrávání vysoké kvality.

Proč neuspěl v masovém měřítku? Vysoká cena, obavy hudebního průmyslu z pirátství (kvůli perfektním digitálním kopiím) a rychlý nástup CD-R a pevných disků ho brzdily.

Zajímavost: Mnoho raných digitálních nahrávek bylo masterováno na DAT.

Proč se některé formáty neujaly?

Důvodů, proč většina těchto formátů skončila v propadlišti dějin, je několik:

Příliš drahé: (např. Elcaset, SDAT)

Přišly pozdě: (např. DCC vs. CD-R)

Byly komplikované na obsluhu: (např. ADAT synchronizace více jednotek)

Nedostaly podporu od hudebních labelů: (např. RCA cartridge)

Závěr: Kam zmizely?

Většina těchto formátů sice upadla v zapomnění, ale některé z nich, jako například ADAT, zásadně ovlivnily způsob, jakým se nahrávala hudba v určitém období. Stojí za připomenutí třeba jako „kuriozity přechodné doby“ – nebo jako muzejní exponáty s poetikou šumu a datových stop, které nám připomínají neustálé hledání dokonalého zvuku.

Digitální nahrávání

Někdy v letech sedmdesátých bylo zavedeno digitální nahrávání a záhy na to, přišla definice standardu Red Book, tedy CD. CD používá PCM modulaci signálu - pulse-code-modulation. Tento systém byl používán v telekomunikacích dávno před využitím pro nahrávání audia. První komerční PCM rekordér byl Denon DN-023R a byl uveden na trh v roce 1970 a první komerční PCM nahrávky byly na trh uvedeny v roce 1972 taktéž společností Denon. Za první úspěšný domácí audio PCM rekordér je považován Sony PCM-1 z roku 1977. Je to v podstatě takový modul k páskovému videu U-Matic. Vždy jsem toužil po PCM-F1. To je velmi podobné, jenom se to připojuje k systémům BetaMax. Nikdy jsem to neměl. Jsou ale i další a já se na to ještě podívám.

PCM formát záznamu používaly i již zmíněné DAT rekordéry, které se začaly objevovat kolem roku 1987. První DATka byla Sony PCM-2000 a její domácí odvozenina DTC-1000ES. DATky jsem vždy miloval a stále miluji.

Než půjdeme dál, uděláme odbočku před příchodem CD

MP3, FLAC, ATRAC, WMA, M4A, DSD...

Drazí čtenáři, teď se na chvíli zastavíme. A ne proto, že bychom byli unavení (i když možná ano), ale protože by bylo nefér mluvit o historickém vývoji nahrávání a zároveň ignorovat to, co nám dnes hraje do uší. Ať už jde o remaster Toscy z roku 1963 nebo živý záznam z Bayreuthu, vždy to nakonec skončí v nějakém tom souboru s příponou.

Zkuste si v duchu říct „MP3“. Cítíte to? To tiché „uchh“, které audiofilové vydávají, když to slovo zazní. Je to formát, který otevřel hudbu celému světu… a zároveň ji podle některých zcela zdevastoval. Ano, byl to revoluční krok záznam o velikosti jednoho e-mailu, který jste si mohli vzít na dovolenou do Jeseníků. Ale daň byla vysoká: slyšitelný úbytek detailu, potlačené výšky, komprimovaný prostor. U některých nahrávek to nevadí. U jiných je to jako pozvat na hostinu Čajkovského a nabídnout mu vlažnou Vitanu. To se teda alespoň tvrdí. Nyní k historii a specifikaci formátu:

MP3, neboli MPEG-1 Audio Layer III, je formát zrozený z potřeby. Potřeby komprimovat hudbu tak, aby se vešla do omezeného úložiště, přenášela přes tehdy pomalý internet a zněla „dost dobře“. Za jeho vznikem stojí výzkumníci z Fraunhoferova institutu v Německu, a hlavními jmény jsou Karlheinz Brandenburg a Ernst Eberlein.

Jak to celé začalo?

• 80. léta: Vývoj se začal jako součást standardizace MPEG (Moving Picture Experts Group), který měl zajistit efektivní přenos videa i zvuku.
• 1988: Brandenburg a tým začali testovat různé algoritmy pro ztrátovou kompresi audia – inspirováni psychoakustikou (tedy tím, co ucho stejně neslyší).
• Jako „zkušební nahrávku“ prý používali vokální skladbu „Tom’s Diner“ od Suzanne Vega, protože její čistý hlas byl ideální pro odhalování chyb ve zvuku.

Zlom:

• 1993: MP3 byl standardizován jako součást MPEG-1.
• 1995: Fraunhofer zveřejnil první enkodér (software pro převod do MP3) a licenci.
• A pak přišel napsterový výbuch: konec 90. let přinesl sítě pro sdílení hudby – a MP3 byl hlavní formát. Hudba se stala „digitální“. Hudební průmysl se stal… nervózní.

Proč MP3 znělo jinak?

MP3 používá ztrátovou kompresi, která:

• Odstraňuje frekvence, které ucho stejně vnímat neumí (např. maskované zvuky).
• Zmenšuje dynamický rozsah a přeskupuje data.
• Výsledný soubor může mít 10× menší velikost než nekomprimovaný WAV, ale ztrácí vzdušnost, prostor a mikrodynamiku – obzvlášť patrné u klasické hudby.

Bitraty:

• Nejčastěji 128, 192, 256 nebo 320 kbps.
• 320 kbps CBR (constant bit rate) je považován za téměř transparentní vůči originálu – ale jen při velmi kvalitním masteru a přehrávání.
• VBR (variable bit rate) šetří datový tok, ale může generovat slyšitelné artefakty.

Smrt nebo znovuzrození?

• V roce 2017 Fraunhofer oznámil konec licencování MP3, což si média vyložila jako „smrt MP3“. Ve skutečnosti to znamenalo jen to, že patentová ochrana vypršela.
• Dnes MP3 stále žije. Je všudypřítomný. Ale milovníci zvuku mu většinou říkají „kompromis“.

Já nyní pronesu kacířskou myšlenku, MP3 s vyšším Bitratem a já tvrdím, že je to od 192 kbps, nabízejí dostatek kvality, aby to nerušilo normální poslech.

Znáte ATRAC?

ATRAC: Sony a její (ne)slyšitelný samuraj

ATRAC je zkratka pro Adaptive Transform Acoustic Coding – a také kódové jméno jednoho z nejambicióznějších (a dnes víceméně zapomenutých) audioformátů, které kdy vznikly.

Kdy a proč vznikl?

Vyvinula ho společnost Sony na počátku 90. let, především pro potřeby nového média: MiniDisc.

První verze ATRAC 1.0 byla nasazena v roce 1992 – právě s uvedením MiniDisců.

Cílem bylo vytvořit formát, který nabídne kompromis mezi kvalitou a kompresí, a zároveň bude rychlý na hardwarové dekódování v přenosných zařízeních.

Místo jednoduchého převodu do frekvenční domény (jako MP3) používá modifikovanou diskrétní kosinovou transformaci (MDCT) a adaptivní okna, což znamená, že zvuk analyzuje v závislosti na jeho složitosti.

Výsledkem je poměrně stabilní bitrate a méně slyšitelných artefaktů v určitých situacích, třeba u akustických nástrojů a řeči.

My ale nebudem rozebírat vývojová stadia tohoto formátu SONY.

Jablečné formáty

Když Steve Jobs v roce 2001 představil iPod a legendární slogan „1000 songs in your pocket“, málokdo tušil, že tím odstartuje éru, kdy nejen přehrávače, ale i formáty zvuku začnou mít před jménem malé „i“. Apple tím totiž nejen změnil způsob, jak hudbu posloucháme, ale rovnou si vytvořil i své vlastní digitální formáty – některé už zapomenuté, jiné stále živé.

Jejich specifikace však jde nad rámec tohoto textu. Kdoc chce, ten si to najde.

WMA – Windows Media Audio: když Microsoft chtěl být cool

WMA (Windows Media Audio) je formát komprimovaného zvuku vyvinutý firmou Microsoft v roce 1999. Měl být přímou odpovědí na MP3 a později také na AAC – s tvrzením, že při stejném bitrate zní lépe než MP3. No, a někdy i zní. Ale ne vždy, a hlavně ne všude.

Dnes se to prakticky nepoužívá a je to zcela zapadlý formát, i když Windows ho stále podporují.

🐒 Monkey’s Audio (APE)

Formát, který má logo s opicí a... je zatraceně „squeezovací“.

• Vznik: kolem roku 2000, autor Matthew T. Ashland
• Typ: Bezeztrátový formát (lossless)
• Přípona: .ape

Klíčové vlastnosti:

• Velmi efektivní komprese – někdy lepší než FLAC (tj. menší soubory), ale za cenu:
• Vysoké náročnosti na CPU při dekódování
• Špatné podpory v přehrávačích a DACech

Výhody:

• Malý výstupní soubor
• Kvalitní komprese, žádná ztráta dat
• Možnost připojení tzv. .cue sheetu pro přesné trackování CD

Nevýhody:

• Slabá multiplatformní podpora
• Na přenosná zařízení si APE většinou neškrtne
• Prakticky nevhodný pro streamování (dekódování příliš náročné)

Shrnutí:

„Monkey’s Audio je jako švýcarský trezor – uloží všechno perfektně, ale dostat se dovnitř není vždy snadné.“

🐧 Ogg Vorbis

Miláček open source komunity, který měl být „lepší MP3“ – a ve své době i byl.

• Vznik: 2000, nadace Xiph.Org
• Typ: Ztrátový formát
• Přípona: .ogg

Poznámka: OGG je kontejner, Vorbis je zvukový kodek. Ale běžně se tomu říká prostě Ogg Vorbis.

Klíčové vlastnosti:

• Otevřený standard bez licenčních poplatků
• Lepší zvuk než MP3 při nižších bitratech (zejména pod 128 kbps)
• Podpora vícekanálového zvuku i metadat

Výhody:

• Zvukově velmi kvalitní při daném bitrate
• Svoboda – žádná DRM, žádné licence, žádné firmy
• Menší soubory než MP3 při lepší kvalitě

Nevýhody:

• Slabší podpora v některých komerčních zařízeních (např. staré iPody, hi-fi přehrávače)
• Přece jen ztrátová – pro audiofily raději FLAC
• Konfúze mezi OGG kontejnerem a Vorbis kodekem – např. .ogg může obsahovat i video, nebo úplně jiný kodek (např. Opus)

Shrnutí:

„Vorbis je ten nejlepší formát, který nikdo nikdy nepoužil – ale měl by.“

✨ Bonus: Ještě existují další „hipster“ formáty…

Formát	Popis
TTA (True Audio)	Bezeztrátový, otevřený – skoro nikdo ho nepoužívá
Opus	Moderní nástupce Vorbisu, fantastický pro streamování a nízké bitrate
MPC (Musepack)	Superefektivní ztrátový formát pro střední bitrate – mrtvý
WavPack	Bezeztrátový i hybridní (lossy+lossless) – oblíbený u audio nadšenců

Pak přišel FLAC –

bezeztrátový formát pro ty, kdo nechtějí dělat kompromisy. Už žádné ořezávání harmonických složek, žádná psychoakustická magie. Jen syrový zvuk v celé své kráse. Audiofilové si FLAC zamilovali. Jenže pozor – FLAC není sám o sobě zárukou kvality. Můžete mít FLAC vytvořený z mizerného masteru a bude znít… jako mizerný master.

To jsme ale odběhli.

🟥 Red Book – standard pro Audio CD

📕 Co je Red Book?

„Red Book“ (červená kniha) je přezdívka pro oficiální specifikaci Audio CD, kterou v roce 1980 stanovily firmy Sony a Philips. Šlo o první dokument v tzv. „Rainbow Book“ sérii standardů pro optické disky (Red, Yellow, Orange, Green...).

🎼 Základní technické parametry Red Book CD:

Parametr	Hodnota
Vzorkovací frekvence	44,1 kHz (44 100 vzorků za sekundu)
Bitová hloubka	16 bitů
Kanály	2 (stereo)
Maximální délka	cca 74–80 minut
Kódování	PCM (Pulse Code Modulation)
Max. počet stop	99

📏 Proč právě 44,1 kHz a 16 bitů?

• 44,1 kHz: dostatečné podle Nyquistova teorému (lidské ucho slyší do 20 kHz → vzorkování musí být alespoň 2× vyšší).
• 16 bitů: znamená 96 dB dynamického rozsahu – v době vzniku CD to bohatě stačilo i pro klasickou hudbu.

První opravdu komerční CD přehrávač nesl označení Sony CDP-101. Tyto přístroje jsou stále vyhledávané a sběratelsky cenné.

My se k CD ještě vrátíme, nyní musíme dokončit náš přehled.

📀 SACD – Super Audio CD (1999–)

🎯 Cíl:

Zvýšit kvalitu oproti Red Book CD. Společný projekt Sony a Philips.

🧬 Technologie:

• DSD (Direct Stream Digital): 1bitový tok při 2,8224 MHz (64× vyšší vzorkování než CD!). Tento formát již jsem zmiňoval, zde je jeho původ.
• Využívá delta-sigma modulaci místo PCM.
• Vícekanálové možnosti – až 5.1 zvuk.
• Disky často hybridní: mají SACD i běžnou CD stopu.

Pro běžného člověka to je myslím zbytečnost.

My se ale nyní vrátíme k CD.

CD nemá pro oblast klasické hudby dobrou pověst. Někdo, koho opravdu obdivuji a neskutečně si ho cením, se na negativní pověsti CD formátu bohužel strašně podepsal. V roce 1982 byl Herbert von Karajan jmenován ambasadorem CD formátu. To se možná stát nemělo. Herbert von Karajan byl sice velký umělec, ale zestárl a zřejmě zčásti ohluchl. Nahrávka řve, ječí jako hrst střepů na okně a je to nesnesitelnější než Toscaniniho Rekviem. Karajanova vina v oboru nahrávání klasické hudby na CD je nesmazatelná, stejně jako jeho přínos. Vzdor zmíněné kontroverzi to byl on, kdo odhadl potenciál nového formátu. On měl technologický pokrok rád a vždy šel s ním. Pomohl zásadním způsobem novému formátu v rozšíření.

Já opravdu nechápu, jak se dá tohle vyrobit, je to stále strašné i přes usilovnou snahu to napravit. Je to 3. symfonie Camilla Saint-Saense. Varhany byly nahrány v Notre Dame na tamním královském nástroji a zbytek orchestru ve studiu. Výsledné smíchání dopadlo opravdu špatně. Nevím, zda je tohle vina dirigenta nebo producenta.

https://youtu.be/gXu9zbDIwaM

Karajanův poslední Beethovenův cyklus z 80. let je neposlouchatelný. Zvuk je velmi syntetický a nepříjemný. Teprve poslední remastery uměle přidaly do zvuku cyklu stopu zkreslení, čímž obelhaly ucho. Zvuk je zdánlivě teplejší, příjemný. O umělecké kvalitě Karajanových nahrávek snad není třeba pochybovat.

Vzdor zmíněnému bych ale doporučil se pozdnímu digitálnímu Karajanovi vyhnout. Nikdy nevíte, jaký remaster to je a můžete opravdu naletět.

· Teď mi to vytmavíte a řeknete mi, že gramodeska je oproti CD zcela bezztrátová a že je na ní záznam naklopen tak, jak vylezl z master-tape. Můžu vás ujistit, že není. Tohle se vám nebude líbit. Ale uvědomte si, že já také sbírám desky a přísahám na ně. LP deska je velmi ztrátový formát.

· Aby šlo záznam na desku poslat, musí se omezit jak dynamika, tak frekvenční charakteristika nahrávky. Že to není pravda? Bohužel to pravda je. Základním principem je, že deska musí být přehratelná. Naláduji-li na ní plnou dynamiku a plný frekvenční rozsah a dynamiku, deska bude přeskakovat a nic se mi na ní nevejde. Výroba desek se vyvíjela a skončila „Direct metal masteringem - DMM“´ Sice nevím, co to je, ale zní to vcelku dobře (myslím zvukově). Je-li deska nová a nehraná (i takové jsou), je zvuk teplý a příjemný uchu. Ucho je jeden z nejulhanějších orgánu, které kdy byly vynalezeny (ať už jej vynalezl kdokoli). Proto LP desky stále žijí, i když jsou technicky dávno překonané.

· 16bitový mastering na CD poskytuje separaci kanálů až 90 dB a dá se na to poslat mnohem větší frekvenční spektrum a dynamický rozsah.

· A vy jste to ale určitě slyšeli na vlastní uši, že deska hraje lépe! Taky jsem to slyšel! Jde také o to, jaká deska, které vydání. Jenomže ona lépe nehraje. Je to jen pocit. LP deska na dobře vyrobené CD absolutně nemá.

· Když vezmu LP desku do ruky, je to prostě jako kouzlo. Ty obaly, ty fotky, ty příbalové letáky. Deska dělá desku deskou právě tím, že je nedokonalá. Zvuk je teplejší, zdánlivě živější. Je to prostě čistá magie. Je překvapivé, jak deska může dobře hrát, když vezmeme v úvahu její technická omezení. Je zde ještě ta věc, že já snesu na desce kde co, ale na CD ne. U desky se prostě nedokonalost předpokládá. Připadá mi velmi zvláštní, co se dá dostat z 62 let starého LP.

· https://youtu.be/j03yoyrB_Mo

· Tady je problém, co je na tom CD vlastně nahrané. Občas se CD zdá umělé a sterilní. Hloupost a neschopnost masterovacích techniků nezná mezí. A úplně pokazit mastering jim nedělá problém.

· Sehnat CD, které by znělo dobře, je problém o něco větší než sehnat dobrou desku, tedy alespoň v dnešní době. Zmíněná Karajanova Tosca z roku 1963.

· Zde se asi zastavíme. Nahrávka byla pořízena v roce 1962 ve vídeňských studiích společnosti DECCA. Iniciátorem projektu byl John Culshaw (kdo jiný, že?) Cílem projektu bylo použít výhody, které přinášely nové nahrávací metody a postupy. Konkurovat tak legendární nahrávce Toscy Victora de Sabaty s Marii Callas z roku 1953. Karajan, po poslechu de Sabatovy verze, řekl Culshawovi, že se necítí být kompetentní konkurovat de Sabatově verzi., že de Sabata věděl, co on ne. Přiznejme si syrová dramatická atmosféra de Sabatovy verze je opravdu výjimečná.

· Karajan měl k dispozici mladou Leontyne Price a z toho vyšel. Využil barevnosti jejího hlasu. Obohatil ji o svoji hru s barvami orchestru. A vytvořil verzi, která je tak blízká mému srdci. Ptáte se, zda de Sabatu porazil? Ale no tak! Nejsou to přeci závody.

· Nahrávkou se jako červená niť vine neskutečné utrpení tenoristy Giuseppeho di Stefana, který byl v této fázi svojí kariéry již vokálně za zenitem. Karajan mu nic neslevil, a i když je zde únava Pippova hlasu jasně patrná, je to poslední explozivní záblesk legendy jménem Giuseppe di Stefano, unavený, ba velmi unavený, ale možná právě proto zachycuje takovým zvláštním nechtěným způsobem zoufalé utrpení Maria Cavaradossiho. Je zajímavé a smutné, že umělec, který v De Sabatově verzi z roku 1953 zářil, je zde na tom tak bídně.

· Do role Scarpii byl obsazen Karajanův oblíbený baryton Giuseppe Taddei. Jeho Scarpia je opravdu ďábelský.

· Tady zmíníme jednu zajímavost, někdo by možná řekl kuriozitu. Při scéně Cavaradossiho popravy se Culshawovi ani Karajanovi nelíbil dozvuk výstřelu ve studiu. Přesunuli se tedy na dvůr vídeňského studia DEECA. Výstřel byl nahráván stále dokola a stále se to nelíbilo. Obyvatelé přilehlých domů usoudili, že studio bylo napadeno a přivolali policejní hlídku. Ta povolala přímo rychlou zásahovku. Policejní komando začalo studio obsazovat. Velitel zásahu byl ale Karajanův fanoušek a dirigenta poznal. Usoudil, že to asi bude omyl, nechal si vysvětlit, o co jde. Policie pak prověřila, že se v budově studia opravdu nenacházejí žádné ostré náboje. Velitel zásahu posléze osobně zapůjčil nahrávacímu studiu zbraně z policejního zbrojního skladu. Policejní hlídky potom objížděly přilehlé vídeňské domy a informovaly obyvatele, že jde jen o nahrávání.

Dám vám sem záznam celé opery s časem před výstřelem.

https://youtu.be/Bhpsql6tWkE?t=6590

· Široká barevná kresebnost Karajanova vedení vyžaduje však i kvalitní reprodukci. Tady je totiž nutno poznamenat, že Culshawův tah na to „porazit de Sabatu“ vede k tomu, že je řada věcí docela na hraně. Nahrávací technika té doby je využita mírně za hranici jejích možností.

· Mám asi x verzí. Nejlépe zní CD z roku 198x, kterou mám ale ve Flacu někde staženou. Moje CD verze je velmi podivuhodná. Vokály jsou upozaděné a zvuk je dutý. Vzhledem ke vztahu, který k nahrávce mám, mám i další verze, některé dokonce v HiRes.

· Jedna HiRes verze obsahuje hnusné kovové zvuky, které nevím, kde se vzaly. Druhá HiRes verze zní lépe, a ty zvuky tam nejsou. Má to tu chybu, že vokály jsou jakoby příliš vzadu, a to více než u zmíněného CD. A pak je deska, která je celá ohraná a poničená.

· V lednu 2025 vydala japonská společnost Esoteric tuto nahrávku na SACD. Společnost Esoteric má pověst něčeho výjimečného. Její produkty mají údajně schopnost vzít dech. Masterování probíhá údajně přímo z master tape na převodnících a převodních filtrech, které firma vyvinula a má je patentované. Jimi vydané tituly jsou šílená snobárna. Tato vydání jsou velmi vyhledávána a stojí majlant. Zmíněná Tosca stojí 4300,- Kč.

· Těžkotonážní nostalgie je spojena s deskou, kterou už ani nejde pořádně přehrát, poškrábanou, dávno ohranou, ale mojí. A přestože jsem hledal dokonalý zvuk, dokonalé převodníky, dokonalý FLAC nebo SACD, vždycky jsem se nakonec vrátil tam, kde to celé začalo. K Leontyně. K Taddeimu. K bolestně se trápícímu hlasu di Stefana, který tu ještě jednou, naposledy, zazářil jako vyhasínající supernova.

· SACD od Esotericu jsem nakonec opravdu koupil. A ono mi to ten dech opravdu vzalo.

· A víte co? I ta zničená deska ze studentských let mi někdy připadá opravdovější než všechny HiResy světa.

„Miluji Tě, Leontýno.“

https://youtu.be/ke40RJZX7hc

· Moderní doba přinesla streamovací služby. Z hlediska teoretického popisu parametrů, člověk dostane zavrať. To musí hrát jako bůh, ale všichni víme, že to tak není. Z moderních remasterů se mi dělá nevolno. Na stranu druhou, některé se opravdu povedly a takový Soltiho Ring v posledním remasteru není špatný. Člověk by řekl, že v moderním digitalizovaném formátu může být patrné pouze zkreslení dané přebuzením původní master-tape. Ale v některých remasterech klasických operních setů, je přítomno zkreslení intermodulační, které mi neskutečně rve uši. V původním CD vydání ihned po zavedení CD formátu to ale není. Já opravdu netuším, zda se to tam ukázalo z důvodů stárnutí původní master-tape, nebo zda to vyrobil nějaký technik během remasteringu.

· Hudební producenti se v dnešní době chovají ke klasickým nahrávek oper poněkud macešsky. Klasickým příkladem je třeba Warner.

· Navíc ty streamovací služby, stále něco platíte a nic nevlastníte. Nemáte nic doma… je to velmi vychytralé a zákeřné.

Jak jsem již naznačil a zdůvodnil, řada sběratelů a milovníků klasické hudby se však stále drží LP desek, CD a SACD. Nic nezabije požitek z hudby jako nepovedený nový mastering.

· Mám rád gramofony.. mám rád kvalitní gramofony. Honím se za přenoskami, zda to má eliptický hrot, zda je to piezo, moving magnet, moving cívka nebo moving cirkulárka. Nejste v tom sami.

· Mám rád CD jako fyzická média do sbírky

Ale pokrok zde nekončí

A my nyní uvedeme přehled některých nových formátů

🎼 Hi-Res FLAC (Free Lossless Audio Codec ve vysokém rozlišení)

Co to vlastně je?

FLAC je bezeztrátový formát – komprimuje zvuk bez ztráty informace. V základní podobě zvládá CD kvalitu (16bit/44,1kHz), ale když mluvíme o Hi-Res FLAC, máme na mysli nahrávky:

• 24bit/96kHz
• 24bit/192kHz
• případně ještě vyšší varianty (i když už trochu nesmyslné…)

To znamená: více detailů, větší dynamický rozsah, vyšší frekvenční strop (byť lidské ucho slyší zhruba do 20kHz) – zkrátka potenciálně lepší zvuk.

🔎 Ale je to opravdu lepší?

Záleží:

• Na zdroji (masteru) – ne každý 24bit soubor zní lépe než dobře udělaný 16bit. Někdy je to jen „převlečený“ CD rip.
• Na systému – sluchátka, zesilovač, DAC… bez kvalitního aparátu rozdíl neuslyšíš.
• Na uších a prostoru – pozorovací schopnosti, místnost, ticho.

Já to shrnu a jednoduchým osobním komentářem – Ne, není to lepší. Já to tedy určitě neslyším. To mi ale nebrání to lovit.

A pak přichází DSD.

Direct Stream Digital. Poslední svatý grál. Bitstream místo PCM. SACD. Vzorkování 2,8 MHz a výš. Uctívané, drahé, trochu esoterické. Když si pustíte DSD nahrávku na správném přehrávači, můžete slyšet, jak v pozadí Karajanův dirigentský prst šustí v partituře. Anebo taky ne. Protože celý řetězec musí být dokonalý – jinak to poznáte jen z loga v přehrávači.

💿 Blu-ray Audio (od cca 2010)

🎯 Cíl:

Využít obrovské kapacity Blu-ray disků pro Hi-Res audio.

• Nikdy jsem to neviděl ani neslyšel, nebudu se k tomu vyJadřovat

☁️ Moderní streamovací protokoly a platformy

🔊 Tidal HiFi / HiFi Plus

• FLAC (16bit/44.1kHz) nebo MQA (pseudo-Hi-Res).
• Od roku 2024 přechod zpět na bezztrátový FLAC i pro Hi-Res.
• Master verze dostupné, často s lepším masteringem.

🧬 Co je MQA?

• Ztrátová komprese Hi-Res s psychoakustickým „balením“.
• Kritizováno za netransparentnost.
• Zanikající formát – Tidal ho opouští.

🔊 Qobuz

• Hi-Res FLAC až 24bit/192kHz.
• Žádné MQA – vše bezztrátově.
• Velká knihovna klasiky a jazzu.

V ČR je Quobuz nedostupný, musí se zapojit VPN , a mně to za to nestojí.

🔊 3. Apple Music, to už jsem zmiňoval, uvádím znovu pro přehlednost.

🔊 4. Amazon Music HD

• FLAC bezztrátově, Hi-Res do 24bit/192kHz.
• Automatická detekce zařízení (běžný uživatel si ničeho nevšimne).

Pak je zde Spotify a YouTube a já bych si dovolil konstatovat, že to na běžný poslech stačí. Audiofilie je totiž porucha sexuální orientace.

Určitý rozdíl zde je, s tím HiRes, ale ten je dle mých zjištění dán hlavně tím, že než z nahrávky vyrobím DSD nebo jiné HiRes, tak se jí prostě pověnuji. Jinak je to z velké části marketingový chyták.

· A skončíme na začátku. Až se vám bude zdát, že vaše audioaparatura nehraje dost dobře, že potřebujete nová sluchátka, novou aparaturu a reprobedny s vodotryskem, vzpomeňte si na legendu o jednom hluchém muži, jak stojí v laboratoři v Menlo Park u nahrávací trubky a řve do nahrávací trubky „Mary had a little lamb, whose fleece was white a snow, and everywhere that Mary went the lamb was sure to go. It followed her to school one day but now the lamb is dead, but it still goes to school with her between the two chunks of bread. „