Herbert von Karajan, osobní komentář k některým nahrávkám, 2. část - neoperní

Tady bych měl zase kousek. Nahrávek je prostě strašně moc. Zkusíme něco neoperního. Něco základního: Holstovy Planety, Beethovenovy cykly, Saint-Saens: 3. varhanní symfonie, Čajkovského 1. klavírní + je zde vtipný bonus

Gustav Holst symfonická suita „Planety“

Karajan se k Holstovým Planetám vrátil dvakrát, a výsledek je pokaždé jiný svět.

1962

První verze z roku 1962 s Vídeňskou filharmonií (pro Decca) je — nebo se tomu aspoň velmi blíží — definitivní nahrávka. Monumentální, zvukově čistá až nadpozemská. Karajan tu čaruje se zvukem s nekompromisní autoritou. Výsledek je jako strojově přesný sen – chladný, ale hypnotizující. Těžkotonážní, majestátní, a přitom v detailech filigránský. Tady se opravdu rodí vesmír. Zvuk Deccy z doby její zlaté éry k tomu jen přispívá – přehledný, hluboký, tichý i hřmící, podle potřeby.

1981

Druhá verze z roku 1981 s Berlínskou filharmonií (pro DG) na mě působí jako podstatně méně výjimečný zážitek. Zní to dobře, samozřejmě, a orchestr je skvělý, ale magie té první verze tam prostě není. Jako kdyby se Karajan snažil jít na jistotu a výsledkem je nahrávka, která sice nezklame, ale ani příliš nestrhne. Problém je i jinde – jiný tým, jiný zvukový koncept, a hlavně chybí ten zázrak v ovzduší, který visel nad vídeňskou nahrávkou. Technicky je vše v pořádku, ale vesmír se tentokrát trochu zadrhnul.

Shrnutí? Pokud chcete slyšet Karajana v plné „kosmické“ síle, sáhněte po verzi s Vídní z roku 1962. Ta druhá? Spíš pro sběratele nebo Karajan completionisty.

Beethoven: Devět symfonií – všechny cykly Herberta von Karajana

Herbert von Karajan se k Beethovenovu symfonickému odkazu vrátil během své kariéry hned několikrát. Natočil kompletní cyklus symfonií celkem čtyřikrát, přičemž každý z nich odráží nejen dobovou technologii, ale i Karajanův vývoj jako interpreta a jeho čím dál osobitější přístup ke zvuku.

1. cyklus (1951–1955, mono)

S Berlínskými filharmoniky pro Deutsche Grammophon, původně vydáno na LP značky Columbia.

Přes monofonní zvuk se jedná o mimořádně ceněný komplet – syrový, upřímný, bez pozdějšího zvukového manýrismu. Usuzuje se, že tato verze je nejautentičtější, nejhlubší a v mnoha ohledech nejlepší. Mít to na originálních LP je můj sen – ale nejenom můj. Původní vydání jsou nesmírně vzácná a těžko se shánějí ve stavu (opakuji … ve stavu!), který by byl poslouchatelný. LP totiž vycházely postupně a až v 70. letech z nich byl vytvořen souhrnný box-set. Vy se teď podíváte na discogs a namítnete mi, že desek Columbia je tam jako mraků. Jenomže to je jen zdání. Ve stavu, aby to hrálo a nebyla to směsice praskání a lupanců, se to shání opravdu moc špatně. Ledacos bych o tom věděl.

Na CD nebo ve streamovacích službách je nahrávka dostupná bez problémů, ale přehrávání z desky tomu dává psychologickou patinu a pomáhá vyrovnat se s technickými omezeními zvuku.

2. cyklus (1961–1963, stereo)

Jeden z nejslavnějších a nejoblíbenějších cyklů. Karajan zde dosahuje maxima svého stylu – precizní dynamika, impozantní přechody, slavnostní zvuk. Stereo je přítomné, ale s mírně omezenou šíří a hloubkou. Luxusní balení DG na LP je „kus majetku“. Jen si musíte dát pozor, abyste stejně jako já nenaletěli na monofonní verzi. To člověka zklame. Zde je CD nebo stream dobře snesitelné. Nahrávka je technicky „docela přijatelná.“

3. cyklus (1975–1977, stereo)

Modernější zvuk, méně monumentální, zato s větší tekutostí a přehledností frází. Osobně považuji tento cyklus za možná nejlepší – vyrovnaný, přirozený, s nádherným zvukovým prostorem. Dle mého názoru je ale tato interpretace nejméně osobitá a nenese tak výrazný Karajanův rukopis Jako verze minulé. Má to ale doopravdy nádherný zvuk. Tady LP nemá smysl kupovat.

4. cyklus (1984–1986, digital)

Tento cyklus byl Karajanovým pokusem využít ranou digitální technologii – a bohužel se to nevyplatilo. Původní vydání na CD je ploché, syntetické, nepřirozené. Zčásti i kvůli Karajanově ztrátě sluchu. Nejde to poslouchat.

Pozdější remastery (zejména z 90. let a dál) se snaží škody napravit: digitální tvrdost je změkčena, přidáno jemné zkreslení, které zdánlivě otepluje zvuk. Já však nemám nejmenší chuť studovat, který je to remaster a jak byla nahrávka upravena. Prostě to nedoporučuji, pokud nemáte specificky rád pozdní Karajanův styl.

Camille Saint-Saëns: Symfonie č. 3 „s varhanami“ (1976, vydání Karajan Gold)
Toto je příklad nahrávky, která se opravdu nepovedla, Myslím si, že to není chyba orchestru, ale zvukové produkce. Orchestr byl nahrán zvlášť ve studiu, varhany byly přimíchány ze záznamu z pařížské katedrály Notre-Dame, což má za následek neslučitelné akustické prostředí. Zvuk varhan má zcela odlišný dozvuk než orchestr, což působí rušivě a nepřirozeně. Ani pozdější remastering to nezachránil. Edice Karajan Gold zní o něco lépe než původní CD, ale stále se jedná o nahrávku, které je lepší se vyhnout. Tady jsem ve shodě s Davidem Hurwitzem.

P. I. Čajkovskij: 1. klavírní koncert b-moll

Znám dvě verze.

Ta první je s Alexisem Weissenbergem z roku 1970. Skvostná nahrávka, Weissenberg brilantní – ale jeho interpretace mi vždy přišla trochu odtažitá. Existuje i jako televizní film:

https://youtu.be/mg_KT61jA18

Druhá verze je z roku 1962. A to je naprostá legenda. Navzdory Hurwitzovým odsudkům je to pro mě etalon a že je to etalon, to si nemyslím jen já. Richter a Karajan. Svjatoslav Richter hraje jako orkán, jako bouře, jako živelná síla – a Karajan ho nechává řádit a s chirurgickou přesností ho doprovází.

https://youtu.be/0jdAr6nIDM8

A právě to dělá Karajana Karajanem. V zájmu hudby dokázal potlačit svoje ego – a stávalo se to častěji, než byste řekli. Byl to právě on, kdo Richterovi otevřel prostor, ne že by se mu to stalo navzdory.

Vzpomínám si, jak jsem se před 35 lety učil na maturitu. Naládoval jsem Richtera na tátův gramofon a vytočil Transiwat na plnej ceres. Skleničky na knihovně tančily do taktu a okna drnčely, hrozily vysklením. Přiletěla na mě sousedka – paní Věra. Byla to dcera továrníka. Továrnu jim bolševici sebrali a ona se celý život živila jako servírka. Co je lepší kvalifikace pro servírku než francouzské lyceum?

Řvala na mě, že jsem debila futrál. Ale pak zjistila, co to vlastně hraje. Sedla si u nás v obýváku a poslouchali jsme to dokola. Vykládala mi o svém životě – o pobytu v Ravensbrücku, o Rusech, Američanech, o komunistech i kapitalistech. Ač byla dáma, pro sprosté slovo nešla daleko. Byla velmi inteligentní. Škoda, že jsem si některé její historky nepoznamenal. Ty zkušenosti byly stejně nepřenosné.

Němce nenáviděla, Rusů se bála a spojencům se smála – se stopami lehkého pohrdání.

A tak tady sedím po letech, poslouchám Richtera a Karajana, a chytá mě nostalgie.

Co se týče Weissenberga,

mám tu něco legračního, kdo to neviděl, neuvěří.

Andante Mozartova klavírního koncertu No. 21. Weissenberg vyklízí pozici a vstává od klavíru. Karajan usedá ke klavíru sám a hraje andante sám a vůbec ne špatně. Tenhle moment se stal v roce 1967 při televizním záznamu Mozartova klavírního koncertu č. 21 C dur, K. 467, s Alexisem Weissenbergem a Herbertem von Karajanem.

🔹 Co se stalo?
V průběhu druhé věty – onoho slavného Andante, které dnes znají i lidé z reklamy nebo filmu Elvira Madigan – Karajan osobně usedl ke klavíru a odehrál ji místo Weissenberga. Naživo, s orchestrem, před kamerami. A nebyla to žádná fraška. Hrál to s naprostým soustředěním, technicky čistě a s překvapivým citem.

O co šlo?
Pravděpodobně o domluvený žert nebo zkoušku ega. Weissenberg s tím očividně souhlasil – vypadá to jako ukázka velké důvěry a nadsázky. Karajan byl klavírista původně (v mládí), a na tenhle kousek se připravoval. Výsledkem je zcela nečekaná filmová rarita, která zůstává jedním z nejzábavnějších a nejpůsobivějších momentů v Karajanově videoarchivu.

Weissenberg vstává a Karajan s grácií usedá k nástroji. Nacismem poškozený židovský umělec Alexis Weissenberg uvolňuje s důvěrou a úsměvem místo u klavíru bývalému členovi NSDAP. Hudba je spojila a smířili se.

https://youtu.be/ZeOY-YOfrHQ