Herbert von Karajan, osobní komentář k některým nahrávkám, 1. část

Tento seriál bude poněkud nekonečný. On toho nahrál strašně moc. Ne všechno je samozřejmě dobré a já ho rozhodně nehodlám šetřit. Začneme zvolna. Aida Tosca Otello

Verdi: Aida

Pak bychom tu měli Verdiho Aidu – a vlastně rovnou dvě. Ta první je kandidátem na královskou verzi. Ale ani ta druhá není k zahození, i když se najdou tací, kteří to tvrdí. Jenže slyšeli to opravdu pořádně? Protože jiní zas tvrdí přesný opak.

První Aida (1959)
Tady máme tenorového šlechtice Carla Bergonziho, slaďoučkou Renatu Tebaldi, hrdinného Amonasra Cornella McNeila a žárlivou Amneris Giulietty Simionato. To už je docela hvězdná sestava, nemyslíte? Přidejte k tomu Karajana v jeho vrcholné formě a Vídeňské filharmoniky – a rázem tu máme silného kandidáta na „královskou“ Aidu. Možná spolu s Mutim a Soltim. Tahle nahrávka má noblesu, švih, dramatičnost i italskou šťávu. Nešetří na barvách ani emocích. Někdo říká, že je dirigování německé. Možné to asi je, ale funguje to dobře.
🎧 Poslech zde

Druhá Aida (1980)
A pak je tu Aidin návrat – po dvaceti letech. Tentokrát s Mirellou Freni a Josém Carrerasem. Karajan už je jinde – v jiném světě, jiném zvuku, jiném tempu. Je to honosné, velkolepé, detailně vykonstruované. Zachytil jsem kacířskou myšlenku, že tahle verze je lepší než ta první, že je to nejlepší Aida všech dob. Osobně si to nemyslím – ale já přece nemám patent na pravdu. Možná na tom něco je. Carreras zpívá krásně, Freni má v hlase tragickou hebkost, a orchestr je téměř... nebeský. Aida pro jiné uši, jiné vnímání.

Puccini: Tosca (dvě verze)

Tosca (1963)

Tosca. Ta první je moje milovaná. Uvádím ji z povinnosti – ale vlastně je to moje největší láska. Leontyne Price, Giuseppe Di Stefano, Giuseppe Taddei, Fernando Corena. Rok 1963.

Giuseppe Di Stefano je zde… na zabití. Místy vyje jako šakal a stresuje nejen sebe, ale i ucho posluchačovo. A přesto – je to pro mě ultimátní Tosca. Nejlepší. Di Stefanovi jsem všechno odpustil. Je to sice hlas na hraně, ale pořád je v tom srdce, zoufalství, emoce. A vedle něj? Leontyne Price. Tosca, která je šťavnatá, vášnivá, plná sexu. V tom nejlepším slova smyslu. Nikdo se jí ani neblíží.

A pak je tu Scarpia v podání Giuseppe Taddeiho. Ano, Tito Gobbi je legendární a nechutný v roce 1953 s Callas – ale Taddei? Ten je snad ještě jízlivější. Slizký, povýšený, chlípný. A přitom tak kultivovaný… což z něj dělá ještě horšího člověka.

Jediný kaz? Fernando Corena. Ten mi tady – stejně jako vždycky – přijde strašně otravný. Je to ale jen můj názor, pokud máte tohoto umělce rádi, omlouvám se. Já s tím nic neudělám.

🎧 Poslech zde (1963)

Druhá Tosca (1980)
Tahle nahrávka je… problematická. Ne pro mě, ale pro svět. Katia Ricciarelli, José Carreras, Ruggero Raimondi, Fernando Corena. A opět Karajan. Mnoho lidí ji rádo nemá. Proč? Protože Ricciarelli není Price. Není vášnivá. Ale je jako čirá lilie, krásná a téměř posvátná, pod jejímž povrchem dříme vášeň, která dráždí právě tím, že ji nevidíte hned. Je to rafinované. Někdo to pochopí, jiný ne. Pokud to nerozšifrujete, líbit se vám to prostě nebude.

Ruggero Raimondi je slušný Scarpia. Na Taddeiho sice nemá, ale i tak je dost odporný – v dobrém slova smyslu. A Carreras? Překvapení. Zní jako Di Stefano, ale bez všech těch vokálních katastrof, které Pippo předvedl v roce 1962. Tohle je Carrerasův krásně zpívaný Mario.

A Corena? Zase otravný. Nic nového pod sluncem.

Že mlžím a nepronesl jsem verdikt? Běžte do toho. Překvapí vás to.

🎧 Poslech zde (1980)

Giuseppe Verdi: Otello

Tady máme dvakrát Otella.

Otello (1960)

A hned na začátek – ten první z roku 1960 je pro mnohé etalonem. Mario del Monaco, Renata Tebaldi, Aldo Protti. Karajan a Vídeňská filharmonie. Co víc si přát?

Del Monaco je, jaký je. Obrovský hlas, který nezná dynamiku. Kdo ho miluje, ten ho miluje. Kdo ne, ten se trápí. Ale přiznejme si: slyšet ho řvát „Esultate!“ je čirá operní rozkoš, ať už si o něm myslíme cokoli.

Renata Tebaldi? Sladkost sama. Jemná, vroucí Desdemona, která zpívá „Ave Maria“ tak, že vás rozloží na molekuly. Je to jeden z klenotů její diskografie. A to říkám jako někdo, kdo Tebaldi moc dobře zná.

A pak je tu Aldo Protti jako Jago. Vždycky dostal od kritiků naloženo. Ale ruku na srdce – kolik z těch kritiků to slyšelo pozorně? A kolik z nich jen papouškuje výtky z verze z roku 1954 s Eredem? Ano, není to Gobbi. Ale je to slušný Jago, promyšlený, cynický, v druhém plánu. A funguje to docela dobře. A Protti není ani v Eredeho verzi tak tragický, jak se tvrdí. Nesnáším tyhle předsudky.

🎧 Otello (1960)

Druhá verze (1974)
Tohle je jiný případ. Karajan se údajně režijně podílel na televizním filmu, který působí trochu staticky, jako by operu natáčel podle plánu scény z papundeklu. Je to sice velmi divadelní, místy až strnulé, ale ne špatné. Prostě jiné.

Jon Vickers se naprosto šíleně snaží a může se strhat, ať už v dobrém či špatném slova smyslu. Mirella Freni je krásná Desdemona, ale už to není Tebaldi. Peter Glossop jako Jago odvádí dobrou práci, i když nezanechá hlubokou brázdu.

A ten soundtrack? Pomalejší, hodně plastický, ale pořád Karajan. A i když vás to úplně nestrhne, není to propadák. Jsou lepší verze Otella? Ano. Ale i tahle má své kouzlo, zejména pro Karajanovy příznivce, a to já jsem.

IMDb – Otello (1974)
🎧 Poslech na YouTube

A to je pro dnešek asi dost