Herbert von Karajan, jeden z největších dirigentů XX století. 1. část

Jak říct „děkuji“ někomu, kdo už dávno odešel? Někomu, koho jste nikdy osobně nepoznali, ale kdo vás přesto formoval, provázel a nepřímo nebo ba i přímo ovlivnil váš vkus, hodnoty i estetické měřítko?

Jistěže, přijde den, kdy to s ním proberu osobně, ale já doufám, že to nebude úplně zítra.

Tohle je můj osobní hold Herbertu von Karajanovi. Není to akademická studie, ani slepý obdivný blábol s prvky kultu osobnosti. Je to spíš pokus podívat se na tuto mimořádnou, a přitom hluboce rozporuplnou postavu klasické hudby bez obalu – se všemi světly i stíny. Bez zjednodušení, ale s respektem.

Karajan není snadný případ. Ani jako člověk, ani jako umělec. Byl posedlý dokonalostí, měl spoustu nepřátel, byl nepříjemný, byl autoritativní, byl manipulativní. Na stranu druhou měl svoje umělce, kterým odpustil vše. A přesto – nebo právě proto – se stal jedním z nejvlivnějších dirigentů 20. století.

V této sérii článků bych chtěl projít výběr jeho nejvýznamnějších nahrávek. Ne všechny, to ani nejde – ale ty, které mě zaujaly, nadchly, překvapily nebo vyvolaly otázky. A taky ty, které mě otrávily a není jich málo.

Karajan samozřejmě nebyl nejlepším dirigentem všech dob, jakkoli se tak občas tvářil. Ale nahrál některé tituly, které jsou opravdu výjimečné. A to já počítám.

Karajan byl členem Národně socialistické německé dělnické strany. Vstoupil do strany dokonce dvakrát, ale ani jednou nezaplatil členské příspěvky. Po válce se pak na to vymlouval. Kdyby to nebylo tak vážné, bylo by to směšné.

Jeho autoritativní povaha a těsné spojení s producentem Walterem Leggem budí kontroverze dodnes – ale právě díky tomuto spojení vznikly některé legendární nahrávky, které by jinak možná nikdy nevznikly.

Karajan se narodil 5. dubna 1908 do hudební rodiny v Salzburku. Jeho rodina po otci pochází z Řecka – pradědeček Georg Karajánnis se narodil v Kozani na území Osmanské říše a byl později povýšen do šlechtického stavu císařem Františkem Josefem I., což mu vyneslo titul „von“. Z původního řeckého jména Karajánnis se postupem času ustálila zjednodušená forma Karajan. V linii po matce je Karajanovi připisován také slovanský původ.

Karajan byl zázračným dětským pianistou a v letech 1916–1926 studoval hudbu na Mozarteu v Salzburku, kde se věnoval klavíru, kompozici i dirigování. Po absolvování mu bylo doporučeno zaměřit se především na dirigentskou dráhu.
Své první dirigentské zkušenosti získal v roce 1929, kdy 22. ledna debutoval v Městském divadle v Ulmu. Rychle se vypracoval mezi nejmladší dirigenty, kteří působili na prestižních evropských scénách.

Do slibně rozjeté kariéry pak zasáhl nástup nacismu a válka.

Na konci války se rozhodl vzdát spojeneckým jednotkám, údajně chtěl původně kapitulovat před Sověty, ale jeho okolí ho od toho záměru zrazovalo, že je to pošetilé. Nakonec se tedy vzdal americkým silám.

Jeho denacifikační proces proběhl 15. března 1946. Byl klasifikován jako tzv. Mitläufer (pasivní stoupenec) – tedy osoba, která nebyla aktivně zapojená do nacistické ideologie. I přesto na něj bylo dočasně uvaleno omezení činnosti.

Někteří židovští válkou a nacismem postižení umělci se za Karajana postavili, jiní mu však nikdy neodpustili.

Zákaz dirigování byl Karajanovi zrušen v roce 1947, nicméně některá umělecká tělesa a instituce k němu zůstávala nadále rezervovaná. Ve Spojených státech zůstávalo jeho působení problematické ještě v polovině 50. let — například v roce 1955 mu údajně Eugene Ormandy, tehdejší šéfdirigent Filadelfského orchestru, odmítl podat ruku.
Po válce Karajan systematicky usiloval o obnovení své kariéry a již koncem 40. let začal opět výrazně vystupovat. Postupně se stal jedním z nejvyhledávanějších dirigentů 20. století. Byl známý svým neochvějným perfekcionismem, zálibou v technické dokonalosti, vizuální stylizací a vizionářskými interpretacemi klasického repertoáru. Vedl stovky nahrávek symfonických děl, oper a koncertů, z nichž mnohé jsou dodnes považovány za milníky hudební historie.

V roce 1982 se Herbert von Karajan stal jednou z hlavních tváří nového formátu – kompaktního disku (CD). Byl jmenován „ambasadorem“ této tehdy revoluční technologie, a jeho jméno se často objevovalo v souvislosti s propagací digitálního zvuku. Jeho podpora byla pro masové rozšíření CD formátu skutečně významná.
Nicméně právě přechod na digitální záznam s sebou přinesl i určité kontroverze. Kombinace ranné digitální technologie v kombinaci s tím, že Karajan v té době již ztrácel část sluchu, vedly k tomu, že některé jeho nahrávky z 80. let působí zvukově nepřirozeně – mají ostřejší výšky, chudší basové spektrum a celkově sterilní charakter.

Pozdější remasterované edice tento problém často napravují a nabízejí výrazně vyváženější zvuk. Při nákupu je však dobré být obezřetný. Pokud nejde o důvod čistě sběratelský, je rozumné být u Karajanových digitálních nahrávek z 80. let velmi vybíravý – nebo se jim raději rovnou vyhnout. Prostě na to dlabejte, on vždy nahrával vše opakovaně a riskovat ty jeho zvukové CD výtvory se nevyplatí. Dřívější provedení nahrávek jsou navíc většinou lepší.

Jeho umělecká činnost je mimořádně bohatá a ceněná. Přestože mu bývalo vytýkáno autoritativní chování, nelze popřít jeho význam pro svět klasické hudby. Herbert von Karajan byl šéfdirigentem Berlínské filharmonie (Berliner Philharmoniker) od roku 1955 až do své smrti v roce 1989. Právě s tímto orchestrem vytvořil řadu zmíněných referenčních nahrávek.

Významně spolupracoval také s Vídeňskou filharmonií (Wiener Philharmoniker), s níž pořídil některé ze svých nejlepších operních i symfonických nahrávek. V roce 1957 založil Salzburger Festspielorchester (Salcburský festivalový orchestr), složený převážně z členů Berlínské filharmonie a dalších špičkových hudebníků – tento orchestr řídil až do konce svého života.

Karajan dále dirigoval řadu dalších prestižních těles:
– Orchestra del Teatro alla Scala (Milánská La Scala) – zejména v 50. letech
– Orchestre de Paris – příležitostná spolupráce
– Orchestr Vídeňské státní opery
– London Symphony Orchestra – především ve své rané nahrávací éře
– Chicago Symphony Orchestra – v rámci amerických turné

Karajan byl nesmírně pracovitý a puntičkářský. Odpočinek pro něj představoval spíše výzvu než potřebu – byl posedlý dokonalostí a zcela oddaný hudbě.

Jeho dirigentský styl byl výjimečný. Zlí jazykové tvrdí, že ta energická, rozmáchlá gesta možná trochu nacvičoval před zrcadlem. Ale to je patrně vedlejší. Hlavní kus práce totiž dirigent odvádí během zkoušek – tam se rodí hudba, tam vzniká celek. A právě na tomto poli byl Karajan naprosto nekompromisní, soustředěný, důsledný až obsesivně. Hudebníci, kteří s ním pracovali, často vzpomínají na nesmlouvavou preciznost a až hypnotickou sílu jeho vedení.

Karajanovi je připisováno až 900 nahraných titulů. Některé z nich jsou považovány za definitivní referenci. Jistě, dorovnat je lze – a mnozí dirigenti to i dokázali – ale nikdy to nebude lepší, bude to jiné i když bude úroveň srovnatelná. Karajanovská reference zůstává. On měl vždy jasnou vizi, věděl přesně, co chce, a většinou toho dosáhl. Někdy to bylo geniální, jindy trochu úkrok vedle, a občas je to úplně špatně.

Dirigoval většinou zpaměti a se zavřenýma očima, což sice umocňovalo dojem soustředění, ale občas vedlo k tomu, že úplně nevnímal, co se na jevišti právě děje.

Pamětníci tvrdí, že ačkoliv působil chladně a relativně odtažitě, dokázali ho někteří přesvědčit, že jsou výjimečnými umělci – a pak byli „jeho“. Zlí jazykové říkají, že „jeho domácí mazlíčci“. Těmto oblíbencům odpustil téměř cokoli, jejich chyby přehlížel, nálady toleroval. Měl je rád. Viděl jsem ho na videu, jak se doslova dmul otcovskou pýchou při vystoupení houslistky Anne-Sophie Mutter. Anne-Sophie s ním začala spolupracovat už ve čtrnácti letech a měla ho tak trochu omotaného kolem všech prstů. A nebyla v tom zdaleka sama.

Podobnou náklonnost si u něj získal třeba mladý José Carreras, který s Karajanem nahrál řadu svých klíčových rolí a často sám přiznával, že mu maestro otevřel cestu k mezinárodní kariéře. Dirigent měl slabost i pro Jessye Norman, jejíž majestátní zjev a podmanivý hlas ho okouzlily. A nelze zapomenout na Evgenije Kissina – geniálního mladého klavíristu, který mu doslova padl do noty. Karajan uměl vycítit výjimečnost, a když ji jednou rozpoznal, byl ochoten za ni bojovat. V tu chvíli nebylo podstatné, zda jste měl správné vibrato, vyžehlený frak nebo původ – šlo o něco jiného. O to „něco“, co neuměl pojmenovat, ale poznal to na první tón.

Byl to ale právě Karajan, kdo pomohl na výsluní řadě legend klasické hudby. José Carreras, Grace Bumbry, Anne-Sophie Mutter, Evgenij Kissin… pro mnohé z nich byl raketovým startem, i když ne všichni unesli tíhu jeho nároků. Měl totiž tendenci přehlížet hlasové limity svých oblíbenců – a oni jej zase nedokázali odmítnout. A vystupování v nevhodných rolích, které byly příliš těžké, semlelo jejich hlas jako mlýnek na maso. Karajanovi je to často vytýkáno. Ale já myslím, že je to složitější a šlo to přeci jen odmítnout.

Nicolai Gedda, který Karajanovi několikrát řekl „ne“, je jedním z lidí, kdo se mu uměl postavit. Přesto platí, že spolupráce s Karajanem mohla být náročná, ale málokdo na ní prodělal. On uměl udělat hvězdy.

Zde musíme zmínit legendu operního nebe – Afroameričanku Leontyne Price. Karajan má na její slávě velký podíl. Ale platí to i obráceně. Na spolupráci s ní určitě neprodělal. Leontyne Price byla první Afroameričankou, která prorazila na poli opery s mezinárodní slávou. Dovolte mi upozornit, že někdejší člen NSDAP pomohl na vrchol černošské zpěvačce. (Takové příběhy napíše jen sám život.)

Moment, kdy ji poprvé slyšel ve zkušebně hudební školy Juilliard, je popsán v mnoha vzpomínkách. Leontyne příběh sama ráda vypráví. „Nasadila na něj“ to nejlepší, co měla – árii z Toscy, Vissi d’arte. Prý si ani neumíme představit Karajanův výraz, když otevřela ta svá tak nemožně široká ústa – a spustila.

Karajan pak zaujal místo u klavíru a doprovázel ji sám. Ne pět minut. Hodiny. Moc by mě zajímalo, co si o tom mysleli ostatní čekatelé na předzpívání. Asi si šli pro kafe. A možná rovnou domů.

Jeho pracovitost a náročný průběh zkoušek vzbuzovaly respekt – a často i čistý strach. Karajanova zvláštní povaha se ukazuje i v historkách, které o něm kolují. Když poprvé přijel do New Yorku do Metropolitní opery, její impresário Rudolf Bing se ho pokusil pozvat na snídani. Odpověď zněla: „Zásadně nesnídám.“ Bing to zkusil s obědem – „Zásadně neobědvám.“ A nakonec s večeří – „Nevečeřím.“

Bing tuhle epizodu shrnul ve své autobiografii 5000 večerů v opeře slovy, že mu Karajan připadal „poněkud plachý“ (zajímavý popis pro egomaniaka). Zároveň ale vysoce ocenil jeho profesionalitu a styl práce. Průběh zkoušek pod Karajanovým vedením býval tak intenzivní, že si to prý ani nelze představit. Měl snahu mít trochu kontrolu úplně nad vším. Říkalo se, že vůbec nevnímá pěvce jako člověka, ale jako hlas, jako hudební nástroj. Měl v hlavě narýsováno, jak mu to bude zapadat do vystoupení nebo do nahrávky a že je za tím člověk moc neuměl vzít v úvahu. Když tento princip člověk akceptoval, prý se sním vlastně vycházelo dobře. Na stranu druhou „svým umělcům“ poskytoval volnost, nechal je zpívat nebo hrát dle svého a jen je doprovázel.

Měl úžasnou schopnost se propagovat. Občas se tvářil jako šéfdirigent zeměkoule. Řada lidí ho kvůli těmto povahovým rysům nemůže vystát. Já bych to ale neviděl tak dramaticky. Ukažte mi velkého dirigenta, který v sobě nemá stopy egomaniaka. Jistě se asi nějací najdou, například Zubin Mehta, ale to je velká výjimka. Dirigenti v té době byli prostě autoritativní.

V roce 1983 obdržel Karajan prestižní ocenění časopisu Gramophone – titul „Dirigent století“.

Pozoruhodný je jeho vztah s Leonardem Bernsteinem, který bývá často označován za Karajanova hlavního konkurenta. Je zvláštní, že tolikrát zmiňovaná rivalita v médiích nikdy neměla reálný základ – ti dva byli ve skutečnosti přátelé, kteří si navzájem projevovali respekt.

Karajan byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Elmy de Henseler, švýcarská sopranistka a scénografka, se kterou se oženil v roce 1938. Manželství bylo bezdětné a skončilo rozvodem v roce 1958. Téhož roku si vzal svou druhou manželku, Eliette Mouret, francouzskou modelku značky Dior. S Eliette měl dvě dcery, Isabelu a Arabelu (někdy psáno jako Arabella).

Na funkci šéfdirigenta Berlínské filharmonie Karajan rezignoval 24. dubna 1989 po dlouhodobě se vyhrocujícím sporu s členy orchestru, zejména kvůli otázkám umělecké kontroly a personální politiky.

Karajan vlastnil vilu ve městě Anif nedaleko Salcburku. Tato vila byla centrem jeho soukromého života a uměleckého působení.
Maestro Herbert von Karajan zemřel ve své vile 16. července 1989.

Mezi koncerty létal tryskáčem, který pilotoval sám. Dispečeři v Ruzyni prý rádi vzpomínají na „skluz po křídle“, který Karajan předvedl při náročném přistání za prudkého větru – během jedné ze svých návštěv Prahy.
Měl rád rychlá auta, sport, byl vášnivý alpinista. A byl také praktikující buddhista.

Karajan věřil v reinkarnaci – a v příštím životě se prý chtěl zrodit jako orel.
A my teď budeme věřit, že v této podobě někde krouží nad svahy svých milovaných Alp.

Nechme prosím kontroverze spát. Po takové době jsou promlčené.
Jméno Herbert von Karajan je zlatým písmem zapsáno v dějinách hudby – a jeho odkaz, v podobě nespočtu nahrávek, bude žít navždy.

Je zde však jeden zásadní aspekt: já asi nemám rád Karajana jako člověka. Možná to ani není možné.
Ale co se počítá, je Karajanův zvuk.
Ten zvuk, který se cení, který chci – a za který jsem kdykoli připraven zaplatit.

A že to občas může být i průšvih? Ano, může. Ale ukažte mi někoho, komu se povedlo úplně všechno.
A když už průšvih, tak na nejvyšší úrovni. A i ten většinou za poslech stojí.

Jsem přesvědčený Karajanista.
Ten sporý muž s vlasy vyčesanými nahoru mě fascinuje.
Vzhlížím k němu jako k bohovi.

Nevím, zda by on to ocenil.
Ale i tak:
Vážený Maestro, děkuji vám za hudbu, kterou jste mi dal.
To je jediná věc, která je pro mě důležitá.
DĚKUJI VÁM!!

Nahrávku dnes uvedu jednu. Další budou v pokračováních.

A začneme na konci.
Verdiho Maškarní ples – Un Ballo in Maschera (1989 – Josephine Barstow, Plácido Domingo, Leo Nucci, Florence Quivar, Sumi Jo).
Je to poslední nahrávka, kterou Karajan nahrál.

Josephine Barstow jako Amelie je v této fázi své kariéry už trochu unavená. Ale já přesto rozumím, proč ji HvK obsadil. Její hlas – navzdory vibratu a stopám stárnutí – má pořád dostatečnou dramatickou sílu i tu potřebnou romantickou hebkost, která k téhle roli patří. A není to zdaleka tak zlé, jak mají někteří lidé tendenci tvrdit.

Kapitolou sama pro sebe je závěr opery. Karajan měl s dokončením nahrávky problémy – smrt už klepala na dveře a on to věděl.
A kdo ví, jak končí Maškarní ples…
Když umírající král zpívá:

„Tak sbohem navždy, mé děti,“

...tak ho to prostě musí napadnout.
Tohle není jen finále opery. Je to rozloučení se životem a publikem jednoho velkého člověka.

Jistěže, může to být náhoda.
Ale já si to nemyslím.

A tak, milé děti...
na tomto místě Maestro Karajan zemřel.

A my tu dnes skončíme, další nahrávky si rozebereme v dalších dílech