Henri-Georges Clouzot, Messa da Requiem by Giuseppe Verdi (1967)

Tento film je podle mého názoru nejlepší verzí Verdiho Requiem, která kdy byla nahrána. Navzdory technickým omezením, která jsou dána stářím filmu, je to na kvalitním plátně s dobrou zvukovou aparaturou opravdu dechberoucí zážitek

Obsazení:

• Soprán: Leontyne Price
• Mezzosoprán: Fiorenza Cossotto
• Tenor: Luciano Pavarotti
• Bas: Nicolai Ghiaurov
• Orchestr a sbor divadla La Scala řídí Herbert von Karajan

Film je v české distribuční síti uváděn pod názvem „Pavarotti zpívá Verdiho Requiem“. Rozumím, proč se distributoři rozhodli pro tento název, ale ve skutečnosti je to poněkud zavádějící. V době natáčení filmu byl Luciano Pavarotti prakticky neznámým začínajícím zpěvákem. Hlavní hvězdou a tahákem je zde jednoznačně Leontyne Price. Byla v době natáčení a je zřejmě i dnes.

Režisér Clouzot před tímto filmem natočil několik pozoruhodných snímků, přičemž nejznámějším je asi dobrodružné drama „Mzda strachu“ z roku 1953 s Yvesem Montandem. Pokud tento film neznáte, vřele ho doporučuji, i když může být pro mladší publikum hůře stravitelný kvůli pomalému tempu vyprávění. Film má téměř hodinovou expozici, ve které jsou nám představovány jednotlivé postavy. Clouzot zde vykazuje téměř nadpozemskou obrazovou imaginaci a jeho schopnost vyprávět příběh a budovat napětí je dechberoucí. Fyziku ve filmu „Mzda strachu“ sice nelze brát příliš vážně, ale o to přeci nejde.

A právě stejnou obrazovou imaginaci přináší Clouzot i do Verdiho Requiem. Bohužel je známým faktem, že režisérovy představy nebyly vždy v souladu s představami dirigenta, Herberta von Karajana. V důsledku toho má film drobnou vadu – v klíčových momentech kamera zabírá tvář dirigenta místo sólistů, což může být místy poněkud otravné.

Natáčení probíhalo před prázdným hledištěm La Scaly. Zkoušky trvaly asi dva týdny a finální záznam byl proveden na jeden „take“. Střih je rychlý a dynamický, tvář dirigenta přitahuje kameru jako magnet. Když při zpěvu vysokého C kamera zabírá dirigenta místo sólistů, člověk se neubrání myšlence na narcisismus dirigenta a celkový dojem je pak poněkud odosobněný.

Tento odstup a určitý mírný „emocionální chlad“ jsou zřejmě důsledkem sporu mezi von Karajanem a Clouzotem. Mohlo by se zdát, že toto ovlivní výsledné hodnocení filmu, nicméně film má tolik předností, že se tyto nedostatky v nich ztratí.

Sbor i orchestr jsou skvostné, oba vedené železnou rukou Karajana, a společně produkují zvuky neskonalé krásy.

Pak jsou tu čtyři sólisté. Karajanův perfekcionismus se promítá i zde – nikomu nebylo nic odpuštěno. Legenda praví, že Maestro Ghiaurov měl během zkoušek určité intonační potíže, což Karajanovi vadilo. Ať už je to pravda nebo ne, ve finálním záznamu nic takového patrné není – možná díky dotáčkám, nebo snad díky tomu, že se Ghiaurovovi podařilo problém překonat.

Pavarottiho výkon v části „Ingemisco“ je ozdobou nahrávky.

Zvláštní zmínku si zaslouží obě dámy. Fiorenza Cossotto produkuje zvuky neuvěřitelné krásy, a v „Agnus Dei“ je souzvuk dámské části obsazení zcela ohromující.

A pak je tu Leontyne Price a její „Libera Me“. Člověku musí přijít na mysl, že slyší anděla. Možná vás zaskočí, proč má anděl tak výrazné afro kombinované s trvalou na hlavě a korále kolem krku, ale je třeba si uvědomit, že andělé jsou nadpřirozené bytosti a mohou vypadat jakkoli. Navíc se Leontyne po celou dobu vlastně modlí. Vyrovnat se jejímu vstupu může být skutečně obtížné.

Nyní k technickým limitům. Film je přeci jen starý a technická stránka má určité limity. Zvukové spektrum je lehce omezené, stejně jako dynamika nahrávky. To ale nevadí.

Můj závěrečný verdikt: 9,7/10

Že jsem to zcela nesmyslně vychválil a že jste o tom nikdy neslyšeli? Udělejte si svůj názor. Tady to je: