Giuseppe Verdi: Messa da Requiem, přehled nahrávek a krátký rozbor díla (spíše dlouhý)

Rozbor díla a přehled nahrávek byl jeden z prvních postů, které jsem na blogu prezentoval. Věnoval jsem tomu průběžně docela dost času a stávající verze je rozšířená. Snad ji dočte alespoň někdo.

Premiéra proběhla 22. května 1874 u příležitosti výročí úmrtí italského básníka Alessandra Manzoniho. Verdi složil části Requiem už dříve, původně s úmyslem uctít památku jiného velikána – skladatele Gioacchina Rossiniho.

Zmíněné se týká hlavně části Libera Me. Nutno podotknout, že verze pro Rossiniho od finální trochu liší.

Jenže došlo ke sporu s organizačním výborem a zejména k roztržce s dirigentem Angelem Marianim. Verdi Marianiho obvinil z „nedostatku nadšení“. To ho samozřejmě nepotěšilo – a pánové se nakonec rozešli nadobro. Marianiho konec byl tragický: bojoval s agresivní formou rakoviny. Ať byl jakýkoli, takový dojezd si nezaslouží nikdo.

Tahle kompozice, ač formálně duchovní, se stala jedním z pilířů koncertního repertoáru. Je to opera? Někdo tvrdí, že jde o jednu z nejlepších Verdiho oper vůbec. A něco na tom je – party jsou psané pro operní pěvce, s plnou dramatickou intenzitou. Ale opera to vlastně není. Co to tedy je?

Je to jedna z nejúžasnějších duchovních skladeb, které kdy byly napsány.

A mimochodem: pasáž „Dies irae“? To je největší decibelový nářez všech dob. Okna se tím dají vyrážet. Spolehlivě vás to zvedne ze židle. Obloha se otevírá. Jezdci apokalypsy vyrážejí. Hudba tomu odpovídá.

Dnes se produkce předhánějí, kdo postaví větší sbor a kdo třískne do většího bubnu. Ale o tohle ve skutečnosti nejde. Srdcem Verdiho Requiem jsou čtyři sólisté – soprán, mezzosoprán (alt), tenor a bas (nebo basbaryton). S nimi to celé stojí a padá.

Jak to u Verdiho bývá, klíč drží soprán. A jeho závěrečná modlitba „Libera Me“ patří k nejnáročnějším sopránovým partům vůbec. Sólistka musí mít dramatickou sílu… a zároveň být andělem. Cože to melu? Poslechněte si to. Pak pochopíte.

Bohužel, popularita tohoto druhu umění poslední dobou výrazně upadá. Když se pokusím někomu něco pustit, bývám okamžitě označen za operního inkvizitora. Nebo rovnou operního nacistu.

Poprvé jsem to viděl v přímém přenosu od svatého Víta v Praze za hlubokého komunismu. Nevím, kdy přesně to bylo. Napoprvé mě to málem zabilo. Tohle není La Traviata, je to náročný poslech. Celé to bylo ozvláštněné jednou nepochopitelnou věcí. Mezzosopránový part zpívala Jelena Obrazcovová. Vždy, když měl být záběr na Jelenu, režie dala prostřih se záběrem na Prahu. Pasáž Libera Me má až 15 minut. 15 minut záběrů na Prahu při přímém přenosu z koncertu? Zcela nepochopitelné. Důvod byl velmi prostý, Jelena měla na krku masivní kříž. Tento symbol víry byl pro komunistické vedení televize zcela nepřijatelný.

Zpátky k tématu. Dynamika případné nahrávky musí být stažená, jinak by se vám při některých pasážích rozletěla hlava.

Text Verdiho Requiem s anglickým překladem je k nahlédnutí zde

1. Requiem aeternam a Kyrie eleison

🔗 Requiem a Kyrie

Celé dílo začíná velmi tiše, až neškodně. Šepot smyčců, sbor zpívající Requiem aeternam – jako by duše zemřelých tiše prosily o věčný klid. Nic dramatičtějšího než šepot světla svící v katedrále.

Ale pak přichází Kyrie. Sólisté se přidávají – tenor začne, bas se přidá, soprán vylétne nad všechny. Jemné prosby o smilování. Zatím žádná panika. To teprve přijde.

2. Dies irae – Poslední soud přichází

🔗 Dies irae & Tuba mirum

Jestli vás první část ukolébala, tady dostanete pořádnou facku. Dies irae není žádná kontemplace nad smrtí – tohle je zvuk ohně a síry. Verdi předepsal i přesné napětí kůže na bubnech, aby dunění bylo co největší. A pak trubky. Ach ano, Tuba mirum.

Verdi měl jasno: pokud má nastat Poslední soud, trubači musí být rozmístěni po celém prostoru, aby zvuk obklopil posluchače ze všech stran. Ve většině provedení ztrácejí dirigenti veškerou důstojnost, protože tohle se všem líbí, i ti největší slušňáci ztrácejí hlavu a jen mávají rukama v chaotickém víru vášně. Kdo to neslyšel v divadle neumí si to představit. Ten efekt je všeobjímající, všedrtící a zcela ohromující.

3. Mors stupebit – Smrt bude ohromena

🔗 Mors stupebit

Po tom výbuchu přichází Mors stupebit, temnější, skoro pochmurná část. Smrt se děsí, lidé se třesou. Očekáváme rozsudek.

4. Liber scriptus – Kniha bude otevřena

🔗 Liber scriptus

Znovu zaznívá Dies irae, ale tentokrát jinak. Ne jako exploze, ale jako varování. Co je napsáno, to se stane, není žádná možnost odvolání.

5. Quid sum miser a Rex tremendae – Kdo mě zachrání?

🔗 Quid sum miser & Rex tremendae

Tohle je část, kde si budete pamatovat ten zvláštní krouživý motiv fagotu. Je to hudební zobrazení nejistoty, otázky: Co teď? Jak si obhájím svůj život? A pak Rex tremendae – hymnus hrůzy i naděje, že Bůh, ten strašlivý vládce, říká se, že je milosrdný, ale já se obávám, snad přece jen prokáže slitování.

6. Recordare – Vzpomínka na dobré skutky

🔗 Recordare

Po celé té hrůze přichází něžná, prosebná pasáž. Sopranistka a mezzosopranistka vedou jemný duet – Verdi uměl psát pro ženské hlasy jako nikdo jiný.

7. Ingemisco – Tenorova modlitba

🔗 Ingemisco

Tady má tenor konečně sólo. Dojemná prosba o milost, jedna z nejlyričtějších částí celého díla. Operní úchylové poslouchají Ingemisco ve 20 verzích za sebou a pitvají to zcela potrhlým způsobem.

8. Confutatis maledictis – Když budou zavržení uvrženi do plamenů

🔗 Confutatis maledictis

Verdi přechází mezi peklem a nebem s naprostou lehkostí. Bas a mužský sbor zahřmí zlověstnou hrozbu pekla, soprán a ženský sbor okamžitě odpovídají nadějnou modlitbou.

A ano, znovu se vrací Dies irae. Nelze mu uniknout.

9. Lacrymosa – Nářek duší

🔗 Lacrymosa

Jestli je v tomhle Requiem něco opravdu operní, je to Lacrymosa. Krásná, srdcervoucí, naprosto verdiovská.

10. Offertorium a Domine Jesu Christe

🔗 Offertorium

Přecházíme do tradičnější liturgické části. Klidnější, více soustředěná na prosebné texty.

11. Hostias – Oběť za duše

🔗 Hostias

Malá, ale důležitá část. Oběť se přináší, duše čekají.

12. Sanctus – Hymnus slávy

🔗 Sanctus

Radostná, skoro až barokně znějící fuga. Jeden z nejsvětlejších momentů celého díla.

13. Agnus Dei – Beránku Boží

🔗 Agnus Dei

Sopranistka a mezzosopranistka zpívají v unisonu. Pokorná, tichá modlitba. Po všech těch výbuších působí jako balzám.

14. Libera me – Hlavní modlitba

🔗 Libera me – Marina Poplavskaya

Ukázka je takový multiaspektní zážitek. Marina vypadá opravdu zajímavě a téměř se vyrovná etalonu sopranistky v této roli – Leontyne Price. Chápu, že si myslíte, že jsem v podstatě blázen s tou Leontyne, ale tohle si nemyslím jen já.

A nakonec Libera me. Znovu se vrací Dies irae – protože peklo nezmizelo. Ale sopránová sólistka vede boj. Tohle je osobní zápas člověka s osudem.

A pak přijde šeptaný Libera Me na závěr. Ticho. Nejistota. Nikdo to nezpívá jako Leontyne, ona se vlastně celou dobu modlí.

Smíření?

Možná.

Nyní k nahrávkám. Je zde jedna bezkonkurenčně nejlepší. Jenomže to není ani vinyl ani CD, je to film, a proto to nechám až na konec a kus už jste viděli.

🎼 Arturo Toscanini – 1950, RCA Victor

Sólisté: Herva Nelli (soprán), Fedora Barbieri (mezzosoprán), Giuseppe di Stefano (tenor), Cesare Siepi (bas)
Sbormistr: Robert Shaw (To je ten, co hrál lovce žraloků Quinta ve Spielbergově Čelistch. Nebo ne? Samozřejmě, že to není ten z Čelistí – jen shoda jmen)

Všichni se předhánějí, kdo sežene větší sbor. Shaw měl údajně jen osm hlasů na každou sekci – a přesto to funguje. Je to doba mono nahrávek, žádný hifi zázrak nečekejte. Ale i přes všechny technické limity je tahle verze ozdobou mojí sbírky.

Herva Nelli občas ujede mimo tón, ale není to tragédie. A ano, nahrávka ve špičkách chrochtá jako když sypou brambory se skleněnými střepy do sklepa. Ale i tak – stojí to za to.

K poslechu zde

🎼 Arturo Toscanini – 1940

Sólisté: Zinka Milanov, Bruna Castagna, Jussi Björling, Nicolas Moscara

No… poslech je náročný. Technicky je to hrůza. Zní to jako z hlubin pekla – a ne záměrně. Tenor Jussi Björling je tu sice skvělý, ale jinak to celé zní naprosto otřesně.

Existují ještě další Toscaniniho verze, ale já je neznám.

🎼 Tullio Serafin – 1951

Sólisté: Maria Caniglia, Beniamino Gigli, Ebe Stignani, Ezio Pinza

Rudolf Bing, nejslavnější ředitel Metropolitní opery v New Yorku, napsal knihu 5000 večerů v opeře. Dobře se čte – ale některé věci v ní prostě nesedí. Například když tvrdí, že Tullio Serafin byl jen béčkový dirigent. Nesmysl. Serafin tady diriguje legendy: božského Gigliho, královnu altů Ebe Stignani, majestátního Ezia Pinzu. A Maria Caniglia? Zde ještě před rozpadem hlasu, výborná.

Jedna z nejlepších možných verzí. Škoda jen, že zní jako z roku 1951.

K poslechu zde

🎼 Victor de Sabata – 1954

Sólisté: Elisabeth Schwarzkopf (soprán), Oralia Dominguez (mezzosoprán), Giuseppe di Stefano (tenor), Cesare Siepi (bas)
Orchestr a sbor: Chor und Orchester der Mailänder Scala
Dirigent: Victor de Sabata

Tohle je opravdový drahokam mezi historickými nahrávkami. A navzdory roku vzniku má překvapivě dobrý zvuk – žádné chrochtání ve fortissimech, žádné zadušené výšky. Všechny hlasy jsou krásně čitelné a vyvážené. Ale zase, abych to nepřehválil, zvuk přeci jen odpovídá době vzniku.

Elisabeth Schwarzkopf zpívá s typickou precizností a kultivovaností, i když to pro ni není úplně přirozený terén. Oralia Dominguez přináší hluboký, matný mezzosoprán, který jako by vycházel z temných zákoutí duše. Giuseppe di Stefano je tady ještě svěží, neopotřebovaný a krásně lyrický – jeho „Ingemisco“ je jedno z těch, co se poslouchá dvacetkrát za sebou.

A pak je tu Cesare Siepi. Bas, který budí respekt, ale hladí. Sametový Hlas, který dokáže být děsivý i něžný – někdy obojí naráz. V Confutatis maledictis je to jako by peklo mělo barytonový soundtrack.

A nad tím vším pevná, ale neokázalá ruka de Sabaty. Žádné manýry, žádné efekty pro efekt. Jen hluboký vhled, klidná síla a absolutní služba hudbě.

Tahle nahrávka nemá hype. Ale má duši.

K poslechu zde

De Sabatových verzí existuje více, ale také je neznám.

Zde je verze s Renatou Tebaldi

🎼 Fritz Reiner – 1961, RCA Living Stereo

Sólisté: Leontyne Price (soprán), Rosalind Elias (mezzosoprán), Jussi Björling (tenor), Giorgio Tozzi (bas)
Dirigent: Fritz Reiner
Orchestr: Chicago Symphony Orchestra

Tohle LP jsem kdysi měl. Půjčil jsem ho. A už ho nikdy neviděl. A trochu mě to dodnes bolí. Nyní mám CD. Vzhledem k technickému stavu nahrávky, je to problém. Co snesete na LP, je na CD otravné.

Reiner rozjíždí Requiem pomalu. Opravdu pomalu. Ale nepůsobí to unaveně – spíš jako klid před bouří. A pak, ke konci, se to celé rozletí a skončíte pod stolem. Monumentální crescendo, všechno se valí jako lavina.

Zvuk je... problematický. Výrazné zkreslení je všudypřítomné. Ale překvapivě, ono to trochu funguje jako patina – dodává to nahrávce zvláštní, až mystickou „atmošku“. Jako byste se dívali na fresku, která je sice oprýskaná, ale právě tím krásná. Zkreslení není ale myslím jediným zvukovým problémem, který nahrávka má.

Tahle nahrávka je zároveň jednou z prvních nahrávek Leontyne Price – a už tady je jasné, že přichází něco výjimečného. A je to jedna z posledních nahrávek Jussiho Björlinga, který tu zpívá s neuvěřitelnou něhou, i když už měl zdraví podlomené. Alkohol dělá nejen velká těla, ale i velká srdce, a to se Jussimu stalo osudným.

Kdyby nebylo těch zvukových neduhů, byla by to možná ta ultimátní verze. Takhle je to poklad s patinou – nedokonalý, ale nezapomenutelný.

K poslechu zde

Pak ještě existuje záznam rádiového vysílání s Leonií Rysanek pod vedením Fritze Reinera.

K poslechu zde

🎼 Carlo Maria Giulini – 1964 (Angel / EMI)

Sólisté: Elisabeth Schwarzkopf (soprán), Christa Ludwig (mezzosoprán), Nicolai Gedda (tenor), Nicolai Ghiaurov (bas)
Dirigent: Carlo Maria Giulini
Orchestr: Philharmonia Orchestra

Tohle je produkt z dílny Waltera Leggea jak vyšitý – vysoce stylizovaný produkt EMI pod správou legendárního kontroverzního producenta. Obsazení? Absolutní sen. Výsledek? Diskutabilní.

Nahrávka má legendární status. Na aukru se za ni rvali sběratelé jako o relikvii svatého grálu. I já jsem to jednou zkusil – a prohrál za šílenou částku. O její kvalitě se ví, o jejích slabinách se mlčí. Ale my mlčet nebudeme.

Dame Elisabeth Schwarzkopf tu jde na doraz. Part jí úplně nesedí – je to na ni velké a těžké, ale zhostila se ho s elegancí a maximálním nasazením. Byla to Leggeho manželka a on jí tam zřejmě protlačil. Christa Ludwig je oporou a nezklame nikdy. Gedda je jako vždy kultivovaný, perfektní dikce, vzdušnost. A Ghiaurov – mladý, démonický, vynikající.

Tak proč že to není referenční nahrávka?

Kvůli zvuku. Zkreslení ve špičkách je slyšitelné, a když se ho snažíte ignorovat, nejde ho přeslechnout. Atmosféra? Působí lehce odosobněně, jako by vše bylo pod lupou, ale za sklem. Nahrávka je to krásná, ale trochu chladná. Uctívaná. Ale ne milovaná.

K poslechu zde

🎼 Carlo Maria Giulini – 1989

Sólisté: Sharon Sweet (soprán), Florence Quivar (mezzosoprán), Vinson Cole (tenor), Simon Estes (bas)
Dirigent: Carlo Maria Giulini
Orchestr: Berliner Philharmoniker
Sbor: Ernst-Senff-Chor

Přeskočíme o 25 let dopředu – a je to jako jiný svět. Giulini, tehdy už ve věku moudrého starce, tu diriguje s hlubokým klidem a rozvahou. Všechno je promyšlené, vyvážené, kultivované. A taky… hodně pomalé.

Není to špatné. Ale není to ani žádná jízda. Sharon Sweet má nádherný, plný soprán – to ano. Quivar je decentní a jistá. Simon Estes přináší hloubku, i když trochu zemitou. Ale celé to působí až příliš uhlazeně, jako by smrt přišla v hedvábných papučích.

Kdo hledá bouři a zjevení, tady je nenajde. Ale kdo chce rozjímání, bez přehánění a bez hněvu, ten si tuhle nahrávku možná zamiluje.
Pro mě je to verze „v pořádku“. Nic víc, nic míň. Pronesu soud: je to nuda.

🎼 Georg Solti – 1968 (Decca)

Sólisté: Joan Sutherland (soprán), Marilyn Horne (mezzosoprán), Luciano Pavarotti (tenor), Martti Talvela (bas)
Dirigent: Georg Solti
Orchestr: Wiener Philharmoniker

Tahle nahrávka má na papíře všechno: superhvězdné obsazení, nejlepší orchestr světa, velkolepého Soltiho a zvuk Deccy v top formě. Měla by to být pecka. A pro mnohé to pecka je.

Jenže…

Joan Sutherland zpívá technicky skvěle – jako vždy. Ale zároveň jako by jí celý význam téhle hudby unikal, jako by to nějak nepochopila. Jako by zpívala o notách, ne o smrti. Je to nádherný hlas, ale chybí mu tragično. A to je u Libera Me problém.

Pavarotti je zde mladý a jasný, ale zatím bez dramatu, které by časem našel. O rok dříve v jiné nahrávce byl výrazně lepší.

Marilyn Horne spolehlivá, i když ne dojemná. Ona měla vždy zcela fantastický hrudní rejstřík, který mě zvedá ze židle. Ale zde to pro mě působí rušivě.

Martti Talvela zní jako kamenný blok – monumentální, ale trochu studený.

Solti je energický, detailní, má pevnou ruku. Ale právě ta energie je někdy až příliš operní – v tom nejdivočejším smyslu slova. Kde by měl být děs, je efekt. Kde by měla být pokora, je show.

Není to špatné. Ale mě to míjí. A přitom to mělo všechno. To jsem to asi moc pomluvil. Kupte to, když to uvidíte. Je to dobré.

K poslechu zde

🎼 Georg Solti – 1977 (RCA Red Seal)

Sólisté: Leontyne Price, Janet Baker, Veriano Luchetti, José van Dam
Dirigent: Georg Solti
Orchestr: Chicago Symphony Orchestra
Sbor: Chicago Symphony Chorus (sbormistryně Margaret Hillis)

Tohle je Solti s odstupem – neokázalý, hlubší, přemýšlivější. Už to není ta exploze energie z roku 1968, ale spíš promyšlený a důstojný obřad. A obsazení je úchvatné.

Leontyne Price – s hlasem zralým, ztemnělým a stále elektrizujícím. V Libera me bojuje s osudem jako kněžka. Její modlitba není prosebná – je to vzpoura. A přitom je tam stále ten andělský plášť. Nikdo jiný takhle nezní.

Dame Janet Baker – v syté hloubce, klidná a duchovní, jako z jiného světa. V Recordare vytváří s Price souznění dvou sfér: zemské a nebeské. Dame Janet není tou legendou nadarmo.

Veriano Luchetti – není největší tenor všech dob, ale do téhle nahrávky krásně zapadá. Zpívá s pokorou, jemně, bez exhibice. Vůbec nerozumím, proč není známější.

José van Dam – temný, inteligentní basbaryton, nikdy bombastický, ale vždy přesvědčivý.

Solti zde působí jako mistr ceremonie, který nepotřebuje mávat taktovkou jako mečem. Ví, že hudba mluví sama za sebe – a nechává ji dýchat.

K poslechu zde

🎼 Leonard Bernstein – 1970 (Live in Ely Cathedral)

Sólisté: Martina Arroyo (soprán), Josephine Veasey (mezzosoprán), Plácido Domingo (tenor), Ruggero Raimondi (bas)
Dirigent: Leonard Bernstein
Orchestr: London Symphony Orchestra
Sbor: Edinburgh Festival Chorus
Místo: Ely Cathedral, Anglie

Tohle není koncert. To je mystické vytržení s dirigentem v transu.

Bernstein, židovský dirigent, diriguje katolické Requiem od Verdiho v protestantské katedrále. Symbolika? Víceúrovňová. Ale výsledek je čistá emoce. Výbuch víry. Hudba jako zjevení.

A ten videozáznam? Legendární. Bernstein vyskakuje asi dva metry do vzduchu, řve se sborem, gestikuluje, jako by měl sbor i orchestr v moci čaroděje. Dies irae pod jeho rukou není skladba – je to apokalyptický výkřik. A když zpívá s nimi? Ano, zpívá. Někdy i gestikuluje ve stylu „já vás všechny zachráním, nebo padnu“. Chová se jako naprostý šílenec a je zjevné, že místy má asi tři orgasmy za minutu. Lennyho musíte milovat.

Martina Arroyo – silná, hrdá, lidská. V Libera me je v ní bolest, naděje i vztek. Zajímavé je, že Martina místy dojetím pláče. Odvádí zde výkon v úrovni Leontyne Price. Její kovový nádherný soprán má mnoho barev a sedí do Verdiho partu jako ulitý. Když nic, poslechněte si Martinu zde. Josephine Veasey – výborně vyrovnaná, nikdy přehnaná. Domingo – mladý a svěží, krásný tón. A Raimondi? Hlubina, majestát.

Zvuk? Neuvěřitelně dobrý na to, že jde o živý záznam z roku 1970. Žádné zkreslení, dynamika obrovská. Ano, tímhle se opravdu dají vyrážet okna.

Je tahle nahrávka královská verze? Pro mě… asi ano.. jeden z kandidátů. Protože tohle není „interpretace“. Tohle je prožití vášnivého milování.

K poslechu celého záznamu zde

🎼 Eugene Ormandy – 1964

Sólisté: Lucine Amara (soprán), Maureen Forrester (mezzosoprán), Richard Tucker (tenor), George London (bas)
Dirigent: Eugene Ormandy
Orchestr: The Philadelphia Orchestra

Tohle je nahrávka, která se nedere do popředí, ale ti, kdo ji znají, ji často milují tiše, ale hluboce. A není divu.

Lucine Amara – září. Její soprán je pevný, čistý, citlivý. V Libera Me je spíš prosebná než dramatická, ale přesně to funguje – žádné přehrávání, jen čistá modlitba. Maureen Forrester, s hlubokým, sametovým altovým tónem, je monumentálně klidná. Není teatrální, je neotřesitelná. Obě dámy si zaslouží absolutorium.

Richard Tucker – tenor silný a jistý, ale trochu fádní. Zpívá dobře, ale chybí mu vnitřní neklid. George London, jindy fascinující, tady zní trochu zdrženlivě, místy až tupě – jako by mu to nesedělo.

Eugene Ormandy diriguje s precizností a vkusem. Philadelphský orchestr zní nádherně. Výsledný zvuk je bohatý, sametový, technicky velmi dobře zachycený – tohle není žádná rachotina ze sklepa.

Je to královská verze? Možná ne zcela. Ale je to ušlechtilá a hudebně vytříbená interpretace, která má své místo jisté. A ženy tu opravdu kralují.

K poslechu zde

🎼 Robert Shaw – 1987

Sólisté: Susan Dunn (soprán), Diane Curry (mezzosoprán), Jerry Hadley (tenor), Paul Plishka (bas)
Dirigent: Robert Shaw
Orchestr: Atlanta Symphony Orchestra
Sbor: Atlanta Symphony Chorus

Zase ty Čelisti. Ale ona je to opravdu jen shoda jmen. Na první pohled: nic bombastického. Žádné superhvězdy, žádný velký label, žádný Berlín nebo Vídeň. Ale když to spustíte, spadne vám čelist. Tahle nahrávka má totiž něco, co mnohým „slavným“ verzím chybí: naprosto precizní zvuk a naprostou důslednost.

Shaw byl sbormistr z povolání a je to znát – sbor tady zpívá čistě, barevně, s neuvěřitelnou kázní a energií. Neřve, ale hřmí. Nehučí, ale dýchá.

Susan Dunn – čistý, silný soprán s dramatickým tahem. Nejsou v tom velké emoce, ale jistota. Ona bývala docela známá. Jen je to už déle. Diane Curry – výborný mezzosoprán, žádná teatrálnost, ale pevný střed. Jerry Hadley – jeden z těch tenorů, co umějí zpívat lyricky, a přesto neznějí sladce. Jeho jméno by mělo být zapsáno na předních místech v žebříku tenoristů. Bohužel se v záchvatu porozvodové deprese zastřelil. Paul Plishka – seriózní bas, možná trochu suchý, ale intonačně skvělý.

A Shaw? Precizní architekt. Nic nepřehání, ale všechno funguje. A ten zvuk – fantastický, čistý, moderní. Jedna z mála nahrávek, kde i ve Dies irae zůstává zvuk přehledný, i když všechno řve jako apokalypsa.

Je to „referenční verze“? Možná pro ty, kdo hledají čistotu a řemeslnou dokonalost. Pro mě osobně chybí trochu vášně. Ale uznávám: respekt si zaslouží. A poslech rozhodně taky.

Hudební kritik David Hurwitz to vyhlásil za referenci. Já si osobně myslím, že Hurwitz není seriózní kritik, ale komik. I komik může mít občas pravdu a mezi kandidáty to zařadím.

K poslechu zde

🎼 Erich Leinsdorf – 1966

Sólisté: Birgit Nilsson (soprán), Lili Chookasian (mezzosoprán), Carlo Bergonzi (tenor), Ezio Flagello (bas)
Dirigent: Erich Leinsdorf
Orchestr: Boston Symphony Orchestra
Sbor: Chorus Pro Musica

Tohle obsazení vypadá jako z operního nebe. A po právu – v žádném jiném Requiem nenajdeš takovou sestavu:
– Birgit Nilsson, valkýra i Verdiho hrdinka v jednom.
– Carlo Bergonzi, který v Ingemisco nedělá liryku, ale přímé vyznání víry.
– Ezio Flagello, s hlasem temným jak noc, ale kultivovaným jako sametová rakev.
– A do toho Lili Chookasian, mezzosoprán plný hmoty i tepla. Její jméno je dnes téměř zapomenuto, a to je určitě chyba.

Hudebně je to pevné, dramatické, přesné. Leinsdorf drží opratě pevně, možná až příliš – není tam moc volnosti, ale všechno sedí. On vždy příliš sledoval metronomické značky a bylo mu vytýkáno, že je jako kolovrátek. Asi by na tom v některých nahrávkách mohlo i něco být. Tady j to ale nesmysl. Žádné velké výkyvy, ale poctivá, skvělá práce.

A teď přichází ale:
Zkreslení. Ve špičkách je znatelné a kazí dojem, zejména u Nilsson, jejíž hlas je tak silný, že mikrofony prostě vzdávají. Nejedná se o historické chrchlání jako u Toscaniniho, ale o přebuzený mastering a špatně umístěné mikrofony, který ubírá na kráse a emocích.

Tohle mohla být královská verze. Všechno pro to bylo. Ale ten technický balvan ji sráží z trůnu. I tak je to ale must-hear, a pro fanoušky Nilsson nebo Bergonziho povinnost.

Další problém je, že to není k mání. Prostě to neseženete.

K poslechu zde

Claudio Abbado nahrál Verdiho Requiem mnohokrát. Výsledky jeho práce jsou nevyrovnané. Vystoupení mají velký rozptyl

🎼 Claudio Abbado – 1980 (La Scala)

Sólisté: Katia Ricciarelli (soprán), Shirley Verrett (mezzosoprán), Plácido Domingo (tenor), Nicolai Ghiaurov (bas)
Orchestr a sbor: La Scala

Tohle měla být velká událost – Abbado v La Scale, skvělé obsazení. A ono to… tak úplně nefunguje. Je to leklé a mdlé jako týden stará drahá smetana.

Katia Ricciarelli je elegantní, ale jednoduše nemá hlasovou sílu na Libera me – ani dramatickou, ani objemovou. Domingo je zde překvapivě nevýrazný. Zní unaveně, nepřesvědčivě. A to je škoda, protože v jiných nahrávkách byl v tomto partu impozantní. Tady navíc „prosklil“ všechna pianissima a to je dost trapas. Shirley Verrett tu podává velmi silný výkon a Ghiaurov je tradičně impozantní.

Abbado diriguje stylově, pečlivě, ale celé to působí jako vlažný čaj. Není tam žádná hrana, žádné drama. Elegantní, uhlazené, ale nezapamatujete si z toho jediný moment.

Tahle verze je béčková – i když se vším respektem k jménům, která za tím stojí.

A já sem na to konto nebudu dávat ukázku

Další verze je třeba zde. Tohle je mnohem lepší.

Zde je naprosto skvostná verze s Jessye Norman a Margaret Price

🎼 Claudio Abbado – 2001 (Berliner Philharmoniker)

Sólisté: Angela Gheorghiu (soprán), Daniela Barcellona (mezzosoprán), Roberto Alagna (tenor), Julian Konstantinov (bas)
Sbory: Swedish Radio Chorus, Eric Ericson Chamber Choir, Orfeón Donostiarra
Dirigent: Claudio Abbado
Orchestr: Berliner Philharmoniker

Tohle je jiné kafe. Tady to žije. Abbado je klidný, ale inspirativní, a celý ansámbl podává koncentrovaný, moderní výkon.

Angela Gheorghiu – krásná, v plné síle, hlasově bohatá, stylová. Nejsilnější stránkou je její Libera me – něžné i naléhavé. Její sexuální přitažlivost má na moje posouzení jejího výkonu určirě vliv. Daniela Barcellona – pevný alt, nádherný tón, přirozený výraz. Roberto Alagna zpívá lehce, s italskou elegancí, bez patosu. A Julian Konstantinov je přesvědčivý, i když méně známý.

Zvuk? Fantastický. Moderní, vzdušný, průzračný. Sbory jsou obrovské, ale nikdy nerozmazané. Dies irae má sílu i přehlednost, není to hluk, ale architektura.

Je to referenční verze pro novou generaci? Možná ano. Nejsou tam žádné slabiny, všechno funguje, a celé to působí mladě, čistě a zároveň s hlubokým respektem k dílu.

K poslechu zde

Riccardo Muti nahrál tento titul mnohokrát. Italský dirigentský bůh zcela rozumí Verdiho záměrům a vždy je to plné ohně a vášně.

🎼 Riccardo Muti – 1979 (Philharmonia Orchestra)

Sólisté: Renata Scotto (soprán), Agnes Baltsa (mezzosoprán), Veriano Luchetti (tenor), Jewgenij Nesterenko (bas)
Dirigent: Riccardo Muti
Orchestr: Philharmonia Orchestra
Sbor: Ambrosian Chorus

Tahle nahrávka je jako požár. Ohnivá, prudká, nesmlouvavá. Muti je v plné síle a nedává ani posluchači, ani sólistům moc času na oddech. Tempo? Drsné. Energie? Nabitá zbraň hromadného ničení, která vám nastaví vkus tak vysoko, že už se vám slabší verze nikdy nebudou líbit.

Renata Scotto – v dramatu jako ryba ve vodě, umí být naléhavá i éterická. Agnes Baltsa – temná, hutná, pevná jako skála. Veriano Luchetti drží slušně krok (toho už jsme se učili. Vzpomínáte si?), a Nesterenko? Sovětský bas jak řemen, monumentalita sama.

Je to možná nahrávka, která není tolik známá, ale podle všeho by zasloužila větší pozornost. Škoda jen, že není lehce dostupná – odkaz k poslechu se zatím nepodařilo dohledat. Ale kdybys chtěl, můžu se pokusit ji někde vystopovat přes specializované databáze.

Ukázka není

🎼 Riccardo Muti – 1987 (La Scala)

Sólisté: Cheryl Studer (soprán), Dolora Zajick (mezzosoprán), Luciano Pavarotti (tenor), Samuel Ramey (bas)
Dirigent: Riccardo Muti
Orchestr a sbor: Teatro alla Scala

Hurwitz tohle shodil ze stolu, ale Hurwitz shazuje kdeco. Podle jmen jde o casting snů – a opravdu, tihle lidé zpívat umějí. Kousek jsem si poslech. Hurwitz prostě není nezávislý a jeho hodnocené se musí brát opatrně.

Studer tu má lesk, výšku, výraz. Zajick je ve vrcholné formě – její alt je mohutný, sytý, nádherně klenutý. Pavarotti – zní čitelně, jasně, s výbornou dikcí, i když s menší introspektivností než třeba u Dominga. Ramey? Peklo v hlase, ale s noblesou.

Muti tu opět diriguje s vervou, ale s větší rozvahou než v roce 1979. Celé je to velmi vyvážené. Zvuk výborný, scéna obrovská, drama přítomné, ale ne bombastické. Moderní, ale s respektem.

Možná to není „ultimátní“ verze, ale rozhodně velmi silná, moderní a hodnotná.

K poslechu zde

🎼 Antonio Pappano – 2009 (Warner Classics / Santa Cecilia)

Sólisté: Anja Harteros (soprán), Sonia Ganassi (mezzosoprán), Rolando Villazón (tenor), René Pape (bas)
Dirigent: Antonio Pappano
Orchestr: Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
Sbor: Coro dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia

Tady je všechno jinak. Ne proto, že by Pappano měnil Verdiho. Ale protože Pappano vidí tohle dílo očima současníka – a přesto ho respektuje do poslední noty.

Zvuková kvalita? Bez debat nejlepší, co je dnes dostupné. Dynamický rozsah je obrovský, ale zůstává přehledný. Když přijde Dies irae, neslyšíš stěnu hluku – slyšíš trhlinu v časoprostoru. YouTube verze září, Tidal je nějak přidušený (čímž Tidal trochu ztrácí svůj lesk), ale to nic nemění na tom, že tohle je zvuk pro 21. století.

Anja Harteros – nádherný, pečlivě vedený hlas, který neokouzluje silou, ale vnitřním žárem. V Libera me není hysterická – je zoufalá, tichá, zlomená i silná zároveň. To chce víc než plíce. To chce vnitřní oheň.

Sonia Ganassi – perfektní partnerka, barevná, elegantní, nikdy utopená v orchestrální mase. Rolando Villazón – přiznejme, že má své slabiny, ale tady zpívá srdcem. Je lidský, možná ne monumentální, ale skutečný. René Pape? Co říct? Moderní etalon pro basy. Nádherný, pevný, hluboký, ale nikdy těžkopádný.

A Pappano? On to celé nevede, on to žije. Hudba pod jeho rukou dýchá, pulzuje, bolí a miluje. Všechno je ve službě dramatu – ale bez efektu. Bez pozlátka.

Tohle je nahrávka, kterou můžeš pustit komukoliv v roce 2025 a dál říct: Takhle může znít Verdi. A ona ho znovu přivede k životu.
Nejsou tam jména z plakátů MET z 50. let. Ale je tam pravda.

A já to nyní vyhlásím za novodobou referenci, i když jsem si vědom jisté kontroverze tohoto prohlášení.

K poslechu zde

🎼 Herbert von Karajan – 1972 (DG)

Sólisté: Mirella Freni (soprán), Christa Ludwig (mezzosoprán), Carlo Cossutta (tenor), Nicolai Ghiaurov (bas)
Dirigent: Herbert von Karajan
Orchestr: Berliner Philharmoniker
Sbor: Wiener Singverein

Tady máme německý přístup k italskému rekviem – všechno precizní, hladké, monumentální… a taky tak trochu v bezpečí.

Mirella Freni je naprosto andělská – její hlas je jemný, měkký, a přesto nosný. V Libera me je spíš prosebná než bojovná, ale dojemná. Christa Ludwig – no… to je Christa Ludwig. Dokonalá deklamace, inteligence v každé frázi, ale bez divadelní přemíry.

Carlo Cossutta možná není jméno, které se dnes skloňuje v každé operní debatě, ale tady zazpívá s noblesou a silou, bez patosu. A Ghiaurov? Ghiaurov je tady temný a majestátní jako středověká krypta.

A teď to, co je problémem: Karajanův mix. Všechno zní krásně, ale málo kontrastně. Dies irae má sílu, ale nemá výbuch. Tuba mirum má prostor, ale nezvedne tě ze židle. Jako by se Karajan snažil o posvátnost na úkor bolesti.

Zvuková produkce Deutsche Grammophon je hedvábná, ale trochu udušená – a právě tohle nahrávku drží zpátky. Pěvecky špička, ale orchestrálně i zvukově působí, jako by někdo zatáhl ruční brzdu, když jsme se měli rozjet z kopce do pekla.

Přesto – velmi krásná nahrávka pro klidný večer, kdy chceš prožívat smrt spíš jako přechod do světla, ne jako otřes z hlubin.

K poslechu zde

Asi není v mých silách pojmout všechny nahrávky. Stejně to nikdo celé neprojde.

Než přejdeme k přepravě nitroglycerinu a Mzdě strachu s Yvesem Montandem. Zmíním jinou Karajanovinu. Překvapivě je to také film. Jen ho neumím sehnat celý. Tady nic z výroků o německé uhlazenosti neplatí. Anna Tomowa-Sintow v sopránovém partu září jako kometa. A staré dobré HávéKáčko tady jede za hranice svých limitů. Mám jenom kousky – třeba zde.

Nyní se musím omluvit všem dalším dirigentům a jejich skvostným verzím. Není v mých silách je všechny uvést.

🎥 Verdi: Messa da Requiem – Herbert von Karajan (1967, La Scala)

Sólisté: Leontyne Price (soprán), Fiorenza Cossotto (mezzosoprán), Luciano Pavarotti (tenor), Nicolai Ghiaurov (bas)

Režie: Henri Georges Clouzot. Ano, je to skutečně ten režisér, který natočil mzdu strachu s Yvesem Montandtem. Nitroglycerinu se zde přepravuje opravdu hodně.
Dirigent: Herbert von Karajan
Orchestr a sbor: Teatro alla Scala
Lokace: Prázdná La Scala, bez publika
🎬 Natočeno jako film – ne jako záznam koncertu

Tohle není jen audiovizuální zážitek. Tohle je memento. Liturgický film, kde tě kamera táhne přímo do tváře smrti.

Karajan si tu splnil sen – měl úplnou kontrolu nad vším. Prázdné hlediště, dokonalé světlo, žádný hluk, žádný potlesk. Čistá hudba. A přesto je to Leontyne, kdo tenhle chrám promění ve svatyni emocí.

🕊️ Leontyne Price: Vstupuje do ticha jako kněžka víry. Její „Libera Me“ není zpívané – je žité. Sleduješ její oči a víš, že je jinde. Modlí se. Ale ne prosebně – jako pokorný prorok. Oči dělají práci, kterou slova nezvládnou. A ano – jí se to líbí. Protože ví, co dělá.
A ty víš, že nejsi svědkem výkonu, ale zjevení. Tady zcela pochopíte, proč je to můj idol.

🔥 Cossotto – oheň a země. Cossotto je tady naprosto hvězdná a vypadá opravdu dobře. O kvalitách Fiorenzy Cossotto jako pěvkyně nejsou přeci žádné pochyby. Lidsky je to sice nepříjemná hysterická harpyje. Ale ten zpěv to vždy vyvažoval a zde se to úplně naplno projevuje. Ghiaurov – chrám z kamene. Legenda praví, že měl při zkouškách jisté intonační potíže, ale ve filmu se to nijak neprojevuje. Pavarotti je tady ještě mladý, ale vedle Leontyne působí, jako doprovod. Zpívá krásně, ale nevládne. Slyšel jsem fámu, že byl povolán na poslední chvíli místo Carla Bergonziho, který onemocněl a nemohl part zpívat. Potvrdit to ovšem neumím. Zase mám zcela zaručenou informaci, že byl Pavarotti z Karajana hrozně nervózní a měl strašný průjem.

🎼 A Karajan? Má svou slabinu – ano, je to narcista, dává kamerám pokyny jako herec Fellini. Ale tady ho to nepohltí – protože se na scéně děje něco většího. Možná i jemu to došlo. Přesto bych konstatoval, že je to karajanovsky trochu uhlazené. Celkovou žhavost způsobují sólisté, nikoli dirigent,

Obrazové představy Karajana se lišily od těch režiséra Clouzota. Clouzot jako režisér prosadil svoji, ale oba umělci se během natáčení pohádali a jejich cesty se navždy rozešly.

Zvukově je to temné, syrové, intenzivní. A obrazově? Má to sílu celovečerního filmu, ale bez jediného slova navíc. Silence between notes. Oči mezi frázemi.

Tohle není „jedna z verzí“. Tohle je zvláštní kategorie.
A kdo to neviděl, nepochopí, co je možné ve spojení hudby, modlitby a obrazu.

🔗 ČSFD – nesmyslně nazvaný „Pavarotti zpívá Verdiho Requiem“

Tady to je (filmová verze ke shédnutí)